Jiný názor na nesmrtelnost duše

ŽIVOT je cenný Boží dar. Lidé, kteří jsou v nebezpečí, silně touží zůstat naživu. Když někdo zemře, pozůstalí se obvykle utěšují nadějí, že smrtí všechno nekončí.

Boží slovo poskytuje podivuhodnou naději pro mrtvé. Ježíš Kristus například řekl: „Vůle toho, jenž mne poslal, je, abych ze všeho, co mi dal, nic neztratil, ale abych to vzkřísil v posledním dnu.“ — Jan 6:39, 40.

Co se děje v době mezi smrtí člověka a jeho vzkříšením „v posledním dnu“? Učil ses, že při smrti se od těla odděluje nesmrtelná „duše“, která zůstává při vědomí a prožívá radost nebo muka, zatímco čeká na to, že se při vzkříšení znovu spojí s tělem? Milióny lidí, kteří kdysi věřili v tuto nauku, smýšlí o tom dnes jinak. Proč?

JINÝ NÁZOR

Významní znalci Bible a duchovní viděli po staletí určitý rozpor mezi naukou o nesmrtelnosti duše a naukou o vzkříšení. Jeden z nich byl překladatel Bible William Tyndale, který pravil: „Kdo říká, že duše zemřelých jsou v nebi, v pekle nebo očistci, boří důkazy, jimiž Kristus a Pavel dokazují vzkříšení . . . Kdyby duše byla v nebi, pak ať mi někdo řekne, jaký by byl důvod pro vzkříšení.“ Tyndale také poukazuje na to, že „nauka o nesmrtelnosti duše pochází od pohanských filozofů“.

Podobně se vyjádřil katolický duchovní monsignore Ray T. Bosler. V novinovém článku na podzim 1974 napsal: „Nový Zákon nemluví o nesmrtelné duši, která by byla oddělena od těla . . . Když je v Novém Zákoně používáno slovo duše, vztahuje se na vlastní já — tělo a duši —, jež při vzkříšení vejde do nového života . . . Naši teologové nejsou jednotní v názoru, v jakém stavu jsou svatí až do vzkříšení . . . teologové zde vyjadřují domněnky o neznámém; proto od nich nemůžeme očekávat velkou pomoc.“a

V díle Židovská encyklopedie (angl.) je napsáno: „Názor, že existence duše pokračuje po rozkladu těla, je spíše věcí filozofické nebo teologické spekulace než věcí jednoduché víry, a Písmo svaté o tom nikde výslovně neučí.“

Jaký je tedy pravý biblický názor na duši?

CO JE DUŠE? MŮŽE ZEMŘÍT?

O lidské duši se poprvé mluví v 1. Mojžíšově 2:7, kde je řečeno: „A Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vytvořil člověka z prachu půdy země a vdechl do jeho nosu dech života, a člověk se stal živou duší.“ Povšimni si prosím, že člověk nedostal živou duši, ale stal se jí. Duše je celý člověk, ne jeho neviditelná část. Věděl jsi to? Povšimni si některých dalších biblických výroků, které mluví podobně:

„A Josefovi synové, kteří se mu narodili v Egyptě, byly dvě duše.“ (1. Mojž. 46:27) „V případě, že by některá duše předložila za oběť Jehovovi oběť obilnou . . .“ (3. Mojž. 2:1) „Jestliže nějaká duše omylem hřeší . . .“ (3. Mojž. 4:2) „Žádná duše z vás ať nejí krev.“ (3. Mojž. 17:12) „Každé duše se začal zmocňovat strach.“ (Sk. 2:43) „Celkem . . . všech bylo ve člunu asi dvě stě sedmdesát šest duší.“ — Sk. 27:37.

Také to již znalci Bible vědí po celá staletí. Například Martin Luther napsal o hebrejském slovu pro duši: „Vztahuje se nejen na část člověka, jak mluvíme o duši my, Němci, ale vztahuje se na celého člověka se všemi jeho pěti smysly, který se udržuje naživu masem a nápojem.“ Luther označil nauku o nesmrtelnosti duše jako jeden z „hrozných názorů . . ., které se vyskytují na smetišti římských [římskokatolických] ustanovení.“

V díle Lutherova bible vysvětluje (1974) je komentář ke 42. kapitole Izaiáše: „Vdechnutím od Jahveho se člověk stal ‚živou duší‘, to znamená, že člověk nemá duši, ale je duší.“

Znamená to, že duše umírá, když umírá člověk? Bible vícekrát opakuje, že duše umírají a mohou být zničeny. Čteme například: „Tu duši zničím z jejího lidu.“ (3. Mojž. 23:30) „Každý, kdo zabil nějakou duši . . .“ (4. Mojž. 31:19) „Potom jim Ježíš řekl: ‚Ptám se vás, je zákonné . . . v sobotu . . . zachránit duši, nebo ji zničit?‘“ — Luk. 6:9.

V jakém stavu je duše, která byla usmrcena nebo zničena? Povšimni si, co řekl patriarcha Job o tom, co by se s ním stalo, kdyby byl zemřel při narození: „Neboť až do této doby byl bych ležel, abych nebyl vyrušován; byl bych tedy spal; odpočíval bych.“ (Job 3:13) Job věřil, že mrtví nejsou rušeni, že spí. V souladu s tím je v jiném biblickém textu řečeno: „Mrtví . . . si nejsou vědomi naprosto ničeho.“ — Kaz. 9:5; Jan 11:11–13; Sk. 7:60; 1. Kor. 15:6, 18, 20, 51; 2. Petra 3:4.

DUŠE ‚VYCHÁZÍ‘ A ‚VRACÍ SE‘ — V JAKÉM SMYSLU?

Ve zprávě o smrti Ráchel, manželky Jákobovy, čteme: „A když její duše vycházela (neboť zemřela), dala mu [svému novorozenému synu] proto jméno Ben Oni.“ (1. Mojž. 35:18) A o tom, jak prorok Eliáš vzkřísil syna jedné vdovy, čteme: „Konečně Jehova naslouchal Eliášovu hlasu, takže duše dítěte se do něho vrátila a ono ožilo.“ — 1. Král. 17:22.

Co je v těchto případech míněno slovy, že duše „vycházela“ nebo „se vrátila“? Odpověď na to je patrná ze znění První královské 17:22 v překladu Einheitsübersetzung: „Pán vyslyšel Eliášovu modlitbu. Život se vrátil do chlapce, a on opět ožil.“ Když někdo umírá, mizí jeho život jako lidské duše. Byl to život, který se vrátil do buněk chlapcova těla, a ne něco, co by bylo vybaveno vědomím. A proto Eliáš řekl chlapcově matce: „Hle, tvůj syn [celý člověk, nikoli jen jeho tělo] je živ.“ — 1. Král. 17:23.

EXISTUJE ŽIVOT V ŠEOLU/HÁDESU?

Někteří čtenáři byli zmateni při čtení následujícího výroku o „králi babylónském“: „Dokonce i šeol [peklo, KB] dole se kvůli tobě zachvěl, aby ti při tvém příchodu vyšel vstříc, . . . Přiměl všechny krále národů, aby povstali ze svých trůnů. Ti všichni promlouvají a říkají ti: ‚Také ty jsi byl učiněn slabým jako my? Je možno srovnat tě s námi? Dolů do šeolu [pekla, KB] byla přivedena tvá pýcha, hluk tvých strunných nástrojů. Larvy jsou pod tebou rozprostřeny jako pohovka a červi tě přikrývají.“ (Iz. 14:9–11) Co znamenají tyto verše?

Povšimni si, že tato zpráva je ve 4. verši téže kapitoly označena jako „posměšná píseň“ (hebrejsky: maschál, přísloví, úsloví; latinská Vulgáta: parabola, „přirovnání“). V poetické řeči se zde mluví o tom, jako by neživé věci mluvily. V 8. verši nacházíme pro to další příklad: „Dokonce jalovce se také radovaly nad tebou, libanonské cedry, a říkaly: ‚Od té doby, kdy ses ty položil, nepřichází proti nám žádný dřevorubec.‘“ — Srovnej Soudců 9:8–15.

Boží slovo nám zde jistě nechce říci, že se doslovné jalovce a cedry radovaly a že spolu mohou mluvit. Stejně tak není míněno, že duše mrtvých jsou při vědomí v pekle a že se mohou posadit na trůny. Tato zpráva je pouze poetickou předpovědí o pádu královské dynastie v Babylóně, který byl světovou velmocí.

V překladu Einheitsübersetzung je hebrejské slovo šeol ve verši 9 přeloženo jako „říše mrtvých“ a ve verši 11 jako „peklo“. V Teologicko-homiletickém biblickém díle (něm.) od Langeho (1873) je o tom řečeno:

„Toto slovo je používáno převážně v oblasti básnické řeči Starého Zákona . . . Šeol představuje vůbec všechny hroby; kdo by mohl popřít tento názor přinejmenším pro výrazy v 31. a 32. kapitole Ezechielově? Je to všeobecná hrobka, která si vyžaduje veškerý pozemský život, bez ohledu na to, jak vysoko dosáhl, jak byl nádherný, jak statečně bojoval.“ — Sv. 16, str. 299.

Podobně jako ve výše uvedeném přirovnání je tomu i ve vyprávění zapsaného u Lukáše 16:19–31. Ježíš zde popisuje, jak „jistý bohatý muž“ trpí ohnivá muka v hádesu (který v řečtině odpovídá šeolu), zatímco „jistý žebrák jménem Lazar“ je požehnán, protože dostává „místo u Abrahámových prsou“. Ale ani zde se neříká, že by duše musely trpět po smrti těla. Také to je přirovnání; a jak ukazuje souvislost, představuje boháč židovské náboženské vůdce té doby, zatímco Lazar představuje prosté lidi, kteří přijali Ježíše Krista. Po Ježíšově smrti prožily obě třídy události, jež odpovídají Ježíšově symbolické řeči.b

„OHEŇ, KTERÝ NEMŮŽE BÝT UHAŠEN“

Co však mínil Ježíš, když mluvil o „ohnivé gehenně“? (Mat. 5:22; v KB přeloženo výrazem „pekelný oheň“.) Příklad Ježíšova učení o gehenně nacházíme u Marka 9:43–48:

„A jestliže tě někdy tvá ruka přivádí ke klopýtání, usekni ji; je pro tebe lépe, abys vešel do života zmrzačený, než abys se dvěma rukama odešel do gehenny, do ohně, který nemůže být uhašen. A jestliže tě tvá noha přivádí ke klopýtání, usekni ji; je pro tebe lépe, abys vešel do života chromý, než abys byl se dvěma nohama uvržen do gehenny. A jestliže tě tvé oko přivádí ke klopýtání, odhoď je; je pro tebe lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl se dvěma očima uvržen do gehenny, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne.“

Potvrdil tím Ježíš populární židovské názory o ohnivých mukách po smrti? Židé v té době neměli ve skutečnosti jednotný názor o stavu mrtvých. V díle Rabínská antologie (angl.), kterou vydali židovští znalci Claude Montefiore a Herbert Loewe, je řečeno:

„Zde je opět další zmatek: podle jedné nauky totiž zemřelý člověk spí až do chvíle, kdy bude opět ‚vzkříšen‘ při všeobecném vzkříšení nebo při posledním soudu. Podle jiné nauky se může člověk, který zemřel, ihned ve šťastné blaženosti radovat ze života v nadcházejícím požehnaném světě, pokud byl spravedlivý a kajícný (a obzvláště pokud je to Izraelita); pokud je to zlý člověk, modlář a nepřítel Izraele, může přijít při smrti ihned do pekla . . . Nebo může být za nějaký čas v pekle zničen. Nebo také může být zničen při své pozemské smrti. Je mnoho výroků, které svědčí o všech těchto rozmanitých bizarních a zmatených představách nebo které je vyjadřují, a neexistuje žádná uznávaná teorie nebo představa.“

Je ti nápadné, že někteří Židé zastávají názor, že mrtví budou „spát“ až do vzkříšení nebo že také mohou být „zničeni“? Ježíš zřejmě myslel na zničení, když mluvil o gehenně, neboť při jedné pozdější příležitosti vyzval své učedníky: „Nestaňte se bázlivými před těmi, kteří zabíjejí tělo, ale nemohou zabít duši, ale spíše mějte na bázeň před tím, který může zničit duši i tělo v gehenně.“ — Mat. 10:28.

Ale jestliže je tomu tak, proč uvedl Ježíš gehennu do spojitosti s „ohněm“? V díle Nový biblický komentář (angl., 1965) je k tomu podána informace, vysvětlující pozadí: „Gehenna byla pořečtěná forma jména údolí Hinnom v Jeruzalémě, v němž byl stále udržován oheň ke spalování městských odpadků. To je názorný obraz konečného zničení.“ Poukazy na gehennu tedy neodůvodňují nauku, že by mrtví byli věčně při vědomí trápeni v pekle.

PŘEVZATO OD PLATÓNA

Odkud pochází představa, že nesmrtelná duše při smrti opouští tělo, jestliže se o ní nemluví v Bibli? Teologové převzali tuto představu z myšlenkového světa řeckého filozofa Platóna, který ji opět přijal z pohanských mýtů, jež pocházely z Babylóna. Platón napsal: „Domníváme se, že smrt je něco zcela určitého? . . . Což to není nic jiného než oddělení duše od těla? Je snad smrt něco jiného? Nikoli, je to právě tak.“ (Faidon, kap. 9, rev. F. Schleiermacher). V díle Encyklopedie filozofie (angl., 1967) je o tom řečeno:

„Každý, kdo tvrdí, že duch nebo duše je podstata, tzn. že může existovat sama a bez těla, řídí se ve skutečnosti platónskou filozofií, a kdo tohoto domněle skutečného ducha (duši) staví na roveň pravé a vlastní osobnosti, zastává plně Platónovo stanovisko.“c

O tom, v jakém rozsahu ovlivnila tato řecká filozofie křesťanstvo, napsal profesor Douglas T. Holden ve své knize Smrt nemá vládnout (angl.):

„Řecká filozofie natolik prostoupila křesťanskou teologii, že v ní byli vychováni jedinci, kteří smýšlejí z devíti desetin řecky a z jedné desetiny křesťansky.“

Podle Bible je lidská duše sám člověk. Když někdo umírá, umírá tedy jeho duše. (Ezech. 18:4, 20) Mrtví jsou bez vědomí a nemohou pociťovat ani radost ani bolest. Jejich naděje tkví v tom, že budou přivoláni zpět k životu vzkříšením. (Kaz. 9:5, 10; Žalm 146:4; Sk. 24:15) Rozšířená náboženská nauka o nesmrtelnosti duše nepochází z Božího slova, ale z řecké filozofie. Neměl bys vzhledem k tomu změnit svůj názor na nesmrtelnost duše?

[Poznámky pod čarou]