Jak Isaac Newton hledal Boha

VYPRÁVÍ se, že jablko, které spadlo se stromu, dalo Siru Isaaku Newtonovi podnět k objevu zákona zemské přitažlivosti. Bez ohledu na to, zda tato příhoda odpovídá pravdě, nebo ne, Isaac Newton byl bezpochyby velkým myslitelem. O jeho slavném vědeckém díle Principia je řečeno: „Celý vývoj moderní vědy začíná touto důležitou knihou. Více než 200 let byla nesmírně důležitá.“ (1)

Ačkoli Newtonovy vědecké objevy byly velmi oslavovány, byl si on sám velmi pokorně vědom svých lidských hranic. Byl skromný. Krátce před svou smrtí v roce 1727 o sobě řekl: „Nevím, jak jsem se jevil světu, ale v mých vlastních očích jsem jen jako chlapec, který si hraje na pobřeží, a mám radost z toho, že tu a tam nacházím nějaký hladký oblázek nebo mimořádně pěknou mušli, zatímco přede mnou leží neobjevený ohromný oceán pravdy.“ (2)

Newton věděl, že Bůh je zdrojem veškeré pravdy, a protože měl velkou posvátnou bázeň před stvořitelem, strávil zřejmě více času hledáním pravého Boha než zkoumáním vědeckých pravd. Ze zkoumání všech Newtonových zápisů vyplývá, že z počtu asi 3 600 000 slov věnoval vědám pouze 1 000 000, zatímco 1 400 000 napsal o náboženských námětech. (3)

NEWTON ODPOROVAL NAUCE O TROJICI

Ve svých spisech věnoval Newton mnoho pozornosti nauce o trojici. Jedním z vynikajících příspěvků k biblické vědě v jeho době bylo dílo Historická zpráva o dvou pozoruhodných falzifikátech Písma (angl.), jež bylo poprvé vydáno v roce 1754, sedmadvacet let po jeho smrti. Obsahuje všechny textové doklady ze starých zdrojů, jež byly k dispozici, ke dvěma biblickým textům: 1. Jana 5:7 a 1. Timoteovi 3:16.

V Kralické bibli (vydání z roku 1613) zní 1. Jana 5:7:

„Nebo tři jsou, kteříž svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý, a ti tři jedno jsou.“

Newton citoval starší církevní pisatele, řecké a latinské rukopisy a svědectví prvních překladů Bible a dokazoval, že slova „na nebi: Otec, Slovo, a Duch svatý, a ti tři jedno jsou“, jež jsou jako podklad nauky o trojici, nebyla v originálu inspirovaných Řeckých písem. Poukazoval na to, jak se tato nesprávná verze ocitla v latinských překladech, totiž nejdříve jako okrajová poznámka a později se dostala do vlastního textu. Ukázal, že tato slova byla poprvé přijata do řeckého textu v roce 1515 kardinálem Ximenem na základě novějšího řeckého rukopisu, který byl opraven podle latinského textu. Newton uvažoval o smyslu tohoto verše a o textech, jež s ním souvisí, a došel k závěru: „Smysl je tedy jasný a přirozený a důkaz je úplný a výstižný, jestliže však připojíme svědectví ‚tří v nebi‘, porušíme jej a pokazíme jej.“ (4)

Menší část tohoto pojednání se zabývá textem v 1. Timoteovi 3:16. Podle Kralické bible (vydání 1613) tento text zní:

„A v pravdě velikéť je tajemství pobožnosti, že Bůh zjeven jest v těle, ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, kázán jest pohanům, uvěřeno jemu na světě, zhůru přijat jest v slávu.“

Newton ukázal, jak malou změnou v řeckém textu bylo připojeno slovo „Bůh“, takže věta zní: „Bůh zjeven jest v těle.“ Dokázal, že dřívější církevní pisatelé, kteří se odvolávali na tento verš, nevěděli nic o takové změně.a

O obou biblických textech řekl souhrnem: „Jestliže staré církve nic nevěděly o těchto obou textech, když debatovaly a rozhodovaly o velkých tajemstvích víry, nechápu, proč bychom si na nich měli tak zakládat, když tyto debaty již pominuly.“ (5) Během více než dvou století, jež uplynula od doby, kdy Isaac Newton sestavil toto pojednání, bylo k jeho tehdejším důkazům nutno připojit jen několik nevýznamných změn. Ale teprve v devatenáctém století se objevily překlady Bible, v nichž byla tato místa opravena.

Proč Newton nevydal tyto výsledky již za svého života? Snad pro tehdejší poměry. Kdo psal proti učení o trojjedinosti, byl v té době v Anglii stále ještě pronásledován. Ještě v roce 1698 bylo podle úředního rozhodnutí o boji proti rouhání a znesvěcování přestupkem popírat božství jedné z osob trojice. Poprvé to bylo potrestáno odnětím úřadu, postavení a příjmu a v dalším případě vězením. Newtonův přítel William Whiston (překladatel díla Josephova) ztratil z tohoto důvodu v roce 1711 místo profesora v Cambridgi. V roce 1693 byl na příkaz britské Horní sněmovny spálen pamflet, v němž byla napadena nauka o trojjedinosti, a o rok později byl obžalován tiskař a autor tohoto pamfletu. V roce 1697 byl v Edinburghu (Skotsko) pověšen Thomas Aikenhead, osmnáctiletý student, který byl obviněn z toho, že popírá trojjedinost. (6, 7, 8)

PROČ NEWTON ODMÍTAL NAUKU O TROJJEDINOSTI

Na základě svých vědeckých studií měl Newton velkou úctu před „knihou přírody“ a viděl v ní důkaz plánu Božího, plánu velkého původce. Byl také přesvědčen o tom, že Bible je Boží zjevení a že je vždy v souladu se svědectvím stvoření. (9)

Zkušebním kamenem pro všechny nauky byla pro Newtona Bible. V pojednání o církevních vyznáních víry zastával Newton velmi zřetelně toto stanovisko. Dovolával se osmého z třiceti devíti článků o nicejském, atanasiánském a apoštolském vyznání víry a o církvi v Anglii řekl:

„Nevyžaduje od nás, abychom je [vyznání víry] přijímali na základě rozhodnutí koncilu a ještě méně na základě rozhodnutí církevního shromáždění, ale protože bylo vzato z Bible. Poskytuje nám tedy církev opravdu oprávnění, abychom je srovnávali s Biblí a zjišťovali, jak a v jakém smyslu může být odvozeno z Bible? Jestliže nemůžeme zjistit, že bylo odvozeno, neměli bychom se spoléhat na autoritu koncilu a synodu.“

V závěru prohlásil ještě důrazněji:

„I koncily se zmýlily a mohou se mýlit v otázkách víry, a to, co prohlašují za nezbytné pro záchranu, nemá žádnou sílu ani autoritu, pokud není možno dokázat, že to bylo vzato ze Svatého písma.“ (10)

Newton zavrhl nauku o trojici hlavně proto, že při hledání důkazu pro výroky vyznání víry a pro výroky koncilu o této nauce nenašel v Bibli žádnou oporu.

Při hodnocení těchto důkazů zastává Newton názor, že smíme používat svého rozumu. Dokazoval, že Bůh nic nestvořil bez smyslu a účelu a že také biblické nauky mohou být podepřeny logikou a rozumem. O spisech apoštola Jana Newton řekl: „Mám před ním takovou úctu proto, že věřím, že psal rozumně, a proto chápu smysl tak, jak jej mínil on, a ten je nejlepší.“ (11) Druhý důvod, proč odmítl nauku o trojjedinosti, vyjádřil Newton slovy: „Homousie [nauka o tom, že Syn je s Otcem jednou bytostí] je nepochopitelná. Nerozuměli jí ani na koncilu v Niceji ani nikdy později. Čemu není možno rozumět, to není předmětem víry.“ (12)

O stejném názoru na trojici pojednává Newtonův rukopis, který je nazván „Otázky ke slovu homousios“ (angl.). Obsahuje třetí důvod, proč Newton odmítl trojici. Tato nauka byla zcela neznámá prvním křesťanům. V otázkách dvanácté až čtrnácté je zdůrazněno, že tato nauka nemá žádné rysy, které by nasvědčovaly, že pochází z prvního století:

„Otázka 12. Zda názor o tom, že tři bytosti jsou si rovny, nepronesl poprvé Julián Odpadlík [361–363 n. 1.], Athanasius, Hilarius atd.?

Otázka 13. Zda uctívání svatého ducha nebylo poprvé zavedeno krátce po koncilu v Sardice? [343 n. l.]

Otázka 14. Zda koncil v Sardice nebyl první koncil, který se vyslovil pro učení o tom, že trojice je si podstatou rovna?“ (13)

V dalším rukopise, který je nyní uchován v Jeruzalémě, shrnul Newton některé odpovědi na takové otázky. „Apoštol (2. Timoteovi 1:13) nám přikázal, abychom se drželi způsobu zdravých slov. Bojovat za řeč, kterou nám nepředali proroci a apoštolové, je porušováním tohoto příkazu a ti, kteří jej porušují, nesou také vinu na nepokojích a rozkolech, které z toho vznikají. Nestačí jen říci, že nějaký článek víry může být odvozen z Písma. Musí být také vyjádřen stejným způsobem zdravých slov, jak jej vyjádřili apoštolové.“ (14)

Newton se opíral o Bibli, o rozum a o zaručené učení prvních křesťanů, a proto cítil, že nemůže přijmout učení o trojjedinosti. Byl pevně přesvědčen o nejvyšší svrchovanosti Jehovy Boha a o postavení, které patří Ježíši Kristu, jehož jako Božího Syna nesnižoval, ani jej nevyvyšoval do postavení, které zaujímá pouze jeho Otec. (15) V dopise Johnu Lockovi napsal o slovech z Daniela 7:9: „Jak jste si tak jist, že Starý dnů je Kristus? Je někde řečeno, že Kristus sedí na Božím trůně?“ (16) Newtonův závěr v této otázce je jednoznačný. Jeho jasné myšlenky o vztahu mezi Otcem a Synem se stále v jeho spisech objevují. Tak na jiném místě mluví o tom, že se můžeme modlit k „Bohu ve jménu Beránka, ale ne k Beránkovi ve jménu Božím“. (17)

Snad nejlepší shrnutí biblických argumentů Isaaka Newtona o tom, proč odmítá trojici, můžeme najít v latinsky vydaných čtrnácti „Argumentech“, z nichž mnohé jsou podloženy citáty z Bible. Obzvláště zajímavé jsou argumenty čtvrtý až sedmý:

„4. Protože Bůh jednou zplodil Syna, [Syn] neexistoval od věčnosti. Přísloví 8:23, 24.

5. Protože Otec je větší než Syn. Jan 14:28.

6. Protože Syn nezná poslední hodinu. Marek 13:32; Mat. 24:36; Zjev. 1:1; 5:3.

7. Protože Syn všechno dostal od Otce.“ (18)

Při důkladné úvaze o Newtonových náboženských spisech zapůsobí na čtenáře i jejich důkladnost a čtenář pozná Newtonovy podrobné a hluboké myšlenkové pochody, jeho znalost a porozumění původním jazykům Bible. Newtonovy závěry o trojici si proto zaslouží úcty a vážnosti, i když se necítil nucen uveřejnit je za svého života.

Dnes existuje daleko více důkazového materiálu, než jaký měl k dispozici Newton, a proto bychom měli zkoumat své názory víry a stále bychom se měli snažit logicky přemýšlet, především na základě důkazu Božího slova. V plném souladu s učením prvotního křesťanství dosáhneme tak silné víry.

SEZNAM PRAMENŮ

1. Encyclopaedia Britannica, 1971, sv. 16, str. 420.

2. The World Book Encyclopedia, 1973, sv. 14, str. 308.

3. The Correspondence of Isaac Newton, vydal H. W. Turnbull, F. R. S., Cambridge 1961, sv. 1, str. XVII.

4. An Historical Account of Two Notable Corruptions, Sir Isaac Newton. Vydání 1830. Londýn, str. 60.

5. Tamtéž, str. 95.

6. Our Unitarian Heritage, Earl M. Wilbur, Boston 1925, str. 289–294.

7. History of English Nonconformity, Henry W. Clark, Londýn 1913, sv. 11, str. 157.

8. Religious Opinions of Milton, Locke and Newton, H. McLachlan, Manchester 1941, str. 146, 147.

9. The Religion of Isaac Newton, F. E. Manuel, Oxford 1974, str. 48.

10. Sir Isaac Newton Theological Manuscripta, vydal a vybral H. McLachlan, Liverpool 1950, str. 37, 38.

11. An Historical Account of Two Notable Corruptions of Scripture, str. 61.

12. Sir Isaac Newton Theological Manuscripts, str. 17.

13. Tamtéž, str. 45, 46.

14. The Religion of Isaac Newton, str. 54, 55. Yahuda Ms. 15. 1. fol. 11r.

15. The Religion of Isaac Newton, str. 61.

16. The Correspondence of Isaac Newton, sv. 111, dopis 362.

17. The Religion of Isaac Newton, str. 61, Yahuda Ms. 15. 4. fol. 67v.

18. Isaac Newton, A Biography, str. 642.

[Poznámka pod čarou]