Truchlení a pohřby — pro koho?

JE pravdivý výrok: „Žádná známá lidská skupina. . . prostě neodhazuje své mrtvé bez jakéhokoli obřadu. V příkrém protikladu k lidem žádné zvíře nekoná pohřeb mrtvých jedinců svého druhu.“ „Člověk je jediná živá bytost, v níž se vyvinulo vědomí vlastní existence a vědomí smrti.“a — Viz 1. Mojž. 23:3, 4.

Tato slova Theodosia Dobzhanského, dnešního vědce ruského původu, uvádějí světlo na slova krále Šalomouna, který asi před třemi tisíci lety řekl: „Je lépe jít do domu, kde se truchlí, než jít do domu, kde je hostina, protože to je konec všeho lidstva, a živý by si to měl vzít k srdci.“ Ano, máme smysl pro vědomí vlastní existence a vědomí smrti, a proto lidé obvykle konají určitý druh služby pro zemřelého přítele, spoluvěřícího nebo příbuzného. — Kaz. 7:2.

Mají snad Šalomounova slova, že je lépe jít do domu, kde se truchlí, ten význam, že je správné, aby křesťané chodili do jakéhokoli domu, kde se truchlí, a projevovali soustrast pozůstalým? Je správné truchlit nad smrtí lidí všeho druhu? Co naznačuje Bible, Boží slovo?

Bible nám poskytuje mnoho příkladů truchlení pro mrtvé. Jákob a Ezau právem truchlili, když zemřel jejich otec Izák. Jákob truchlil, protože si myslel, že jeho milovaný syn Josef byl zabit nějakým divokým zvířetem. Když sám patriarcha Jákob zemřel, velmi truchlili nejen členové jeho vlastní domácnosti, ale také Egypťané. Izraelité hluboce truchlili nad smrtí svého vůdce Mojžíše. Ačkoli král Joziáš byl zabit v bitvě, do které se nemoudře pustil, Jeremiáš a celý Juda velmi truchlili nad smrtí tohoto dobrého vladaře. V pozdější době lidé truchlili a naříkali nad smrtí Lazarovou, Ježíše Krista, nad smrtí Štěpánovou i jiných. — 1. Mojž. 27:41; 37:34, 35; 50:1–14; 5. Mojž. 34:8; 2. Par. 35:24, 25; Luk. 24:15–24; Jan 11:17–44; Sk. 8:2; 9:36–42.

U všech těchto jednotlivých případů truchlení, jež jsou zapsány v Písmu, musíme si však všimnout jedné věci. Všichni, nad nimiž ostatní truchlili, byli lidé, kteří se báli Jehovy Boha, a buď to byli příbuzní nebo osoby, jichž si pozůstalí velmi vážili. Existovali však lidé, nad jejichž smrtí nikdo netruchlil. Není například sebemenší náznak, že by Noe se svou rodinou truchlil nad smrtí zlé a násilnické generace, která zahynula v potopě. Také není žádná zpráva o tom, že by Lot byl truchlil nad zničením velmi zkažených lidí v Sodomě a Gomoře. Když se faraon a jeho vojsko utopili v Rudém moři, Mojžíš a jeho lid rozhodně netruchlili, ale radostně zpívali vítěznou píseň. — 2. Mojž. 15:1–21; viz též Jeremiáše 22:18, 19.

Proč ve všech těchto případech Boží služebníci netruchlili nebo neměli truchlit nad těmi, kteří zahynuli? Protože nad těmito lidmi vykonal rozsudek Jehova Bůh. Truchlit nad nimi by znamenalo považovat vykonání Jehovových spravedlivých soudů za nesprávné. Proto Jeremiáš dostal příkaz, aby netruchlil nad neštěstím, které mělo postihnout jeho odpadlý izraelský lid. A v knize Zjevení čteme, že nad Velikým Babylonem sice truchlili někteří z jeho politických a obchodních milenců, ale nebeské zástupy že jásaly nad jeho zničením. — Jer. 15:4–7; Zjev. 18:9–20.

Když král David velice truchlil nad smrtí svého ctižádostivého, zrádného a nemravného syna Absolona, bylo velmi vhodné, když Davida právem pokáral jeho generál Joáb. (2. Sam. 19:1–8) Když však na druhé straně David truchlil nad nevěrným králem Saulem, pokárán nebyl. (2. Sam. 1:17–27) Proč? Král Saul byl Jehovův pomazaný. David tedy truchlil nad tímto člověkem, protože projevoval loajalitu k pomazanému úřadu, který zastával Saul. (Viz Strážnou věž z 1. října 1938, str. 297, angl.) David také nechtěl upadnout do podezření, že by se radoval ze smrti svého nepřítele. — Přísl. 24:17.

To vše bylo napsáno pro naše poučení a pro útěchu v tomto čase konce zlého systému věcí. (Řím. 15:4; 1. Kor. 10:11) V blízké budoucnosti bude tato generace svědkem předpověděného „velkého soužení“, které způsobí konec tohoto zlého systému věcí. (Mat. 24:21) V té době nikdo z Jehovových věrných svědků, kteří budou jedinými přežijícími, nebude truchlit nad zničením zlého. Budou se radovat, jako se Mojžíš se svým lidem radoval nad zkázou faraona a jeho vojska.

TRUCHLENÍ V NAŠÍ DOBĚ

Jak je tomu však dnes? jak se stavíme ke zprávám o neštěstích, o velkých ztrátách na životech následkem hrozných katastrof, zemětřesení, uragánu nebo záplav? Bezpochyby pociťujeme lidský soucit s oběťmi a zvláště s truchlícími pozůstalými, i když snad tito lidé nejsou milovníky spravedlnosti. Nebyl však nad nimi vykonán rozsudek Jehovy Boha za to, že byli zlí. Jestliže také zemře někdo z příbuzných, známých nebo spolupracovníků, křesťané normálně projeví laskavost tím, že upřímně vyjádří soustrast pozůstalým členům rodiny.

Když zemře pomazaný křesťan, truchlíme nad ním, ačkoli máme důvěru, že obdržel nebeskou odměnu. Přece nám však bude scházet, ale zármutek není neutěšitelný, jako u lidí, kteří nemají naději. (1. Tess. 4:13–15) Truchlíme také nad smrtí těch, kteří mají pozemskou naději, i když je rozumné očekávat, že budou brzo vzkříšeni. Jak Ježíš objasnil, „všichni v pamětních hrobkách“ vyjdou vzkříšeni. — Jan 5:28, 29; viz též Sk. 24:15; Zjev. 20:13.

PROČ SE KONÁ POHŘEBNÍ SLAVNOST?

Někteří se domnívali, že účelem pohřbu je chválit zemřelého, mluvit o něm dobře, aby měl „důstojný pohřeb“. Je to však správné? Vzpomeň si, že Jehova Bůh dovolil izraelskému národu, aby oplakával Nádaba a jeho bratra Abiu, syny Aronovy, kteří zahynuli, protože obětovali nezákonný oheň, jejich nejbližší rodinní příslušníci však nad nimi neměli truchlit. — 3. Mojž. 10:1–7.

Také není možno říci, že by pohřeb byl něco jako svátost, která by zemřelému propůjčovala ctnost. Je pravda, že většina členů církví křesťanstva by pociťovala hrůzu při představě, že by se měl konat pohřeb bez církevní bohoslužby. Římskokatolická církev má pro tento účel různé druhy mší. Ty mohou obsahovat požehnání pro zemřelého a tvrdí se, že pomáhají duši v očistci. Ale takové zvyky nemají biblické opodstatnění, neboť Boží slovo objasňuje, že mrtví nejsou při vědomí a budou v takovém stavu až do vzkříšení. — Kaz. 9:5, 10.

Proč by se měla konat pohřební slavnost? Je pro to řada dobrých důvodů. V první řadě má být poskytnuta útěcha pozůstalým. Křesťanům je přikázáno, aby potěšovali všechny truchlící, včetně těch, kteří snad truchlí mezi nimi. (Iz. 61:1, 2; 2. Kor. 1:3–5) Smrt obvykle vyvolává zármutek. Je obzvláštním zdrojem útěchy, mohou-li truchlící slyšet rozpravu o Jehovových podivuhodných vlastnostech, zvláště o tom, jak ze své velké lásky dal svého Syna jako výkupné, aby lidstvo mohlo mít naději na věčný život. Ti, kteří jsou přítomni, mohou poskytnout pozůstalým útěchu nejen osobním projevem, k němuž se snad cítí puzeni, ale již tím, že jsou přítomni.

Při této příležitosti je také vydáno svědectví o biblických pravdách. Pohřbu se obvykle účastní sousedé, známí, spolupracovníci a příbuzní, kteří snad nejsou věřící. Ti všichni mohou mít užitek z pohřebního proslovu, v němž je vysvětlen biblický názor na stav mrtvých, na otázku, proč lidé umírají, a na naději na vzkříšení. Je tedy možno posloužit znamenitě v mnoha směrech, a proto křesťanský služebník by mohl považovat za vhodné vést pohřeb nevěřícího příbuzného některého svědka — nebo dokonce i někoho, kdo ve stavu krajního zoufalství nebo pomatení mysli spáchá sebevraždu. A spolukřesťané mohou pozůstalému svědku poskytnout útěchu svou přítomností.

Pohřeb může splnit ještě jiný dobrý účel, na který nás upozorňuje Šalomoun. Vzpomeň si, že řekl: „Je lépe jít do domu, kde se truchlí, než jít do domu, kde je hostina, protože to je konec všeho lidstva, a živý by si to měl vzít k srdci.“ (Kaz. 7:2) To, že někdo zemřel, nám poskytuje příležitost, abychom uvažovali o pomíjivosti života. Mohli bychom tím také lépe ocenit, jakým požehnáním je život. Při smrti není vědomí, cítění, sdělování myšlenek, není radost a není možno ničeho dosáhnout.

V některých starověkých národech byl pohřeb mimořádně smutnou záležitostí, symbolizující porážku. Proto se konal v noci. Je sice pravda, že křesťané nemají upadat do zármutku jako ostatní, kteří nemají naději, ale mělo by být zřejmé, že při pohřbu nebo v přítomnosti zemřelého doma nebo v pohřební síni nemělo by panovat veselé ovzduší, jako kdybychom byli v nějaké příjemné společnosti nebo na slavnostní hostině. Každá záležitost má svůj čas a čas smrti není časem pro hlučný smích. — Kaz. 3:1, 4.

Jestliže zemřel Jehovův věrný služebník, je možno při pohřebním proslovu využít příležitosti a poukázat na to, že zachoval ryzost přes překážky všeho druhu. (2. Sam. 1:26) Pravdivě se vyjádřil Marcus Antonius ve své proslulé pohřební řeči: „Přišel jsem pohřbít Césara, nikoli jej chválit.“ Ani my nechceme vychvalovat nebo vyvyšovat tvory, ale uvažovat o jejich příkladu, který můžeme napodobovat. Apoštol Pavel o tom řekl: „Abyste nezlenivěli, ale abyste byli napodobiteli těch, kteří skrze víru a trpělivost zdědí zaslíbení.“ — Žid. 6:12.

POHŘBY TĚCH, KTEŘÍ BYLI VYLOUČENI

Uvažujme však o případu, kdy zemřel člověk, jemuž byla odňata pospolitost, někdo, kdo byl z nějakého důvodu vyloučen z křesťanského sboru. V „Otázkách čtenářů“ (Strážná věž z 1. listop. 1961, str. 672, angl.) byl vyjádřen názor, že je nevhodné konat pohřeb pro toho, kdo byl vyloučen. V komentáři bylo řečeno: „Nechceme u těch, kteří jsou vně, vyvolávat dojem, že osoba, které byla odňata pospolitost, byla sboru přijatelná, když ve skutečnosti přijatelná nebyla, ale byla ze sboru vyloučena.“ Nejsou žádné výjimky, kdy by mohl být uspořádán pohřeb pro toho, komu byla odňata pospolitost?

Než odpovíme na tuto otázku, bylo by dobré, abychom si krátce zopakovali, co víme o odnětí pospolitosti. Biblický podklad pro odnětí pospolitosti nacházíme v 1. Korintským, v kapitole 5, kde apoštol Pavel přikazuje, aby byla odňata pospolitost nemravnému muži. Jehovův lid v nové době však poznal naléhavost této věci teprve v roce 1952 a začal podle toho jednat. Se zanícením pro spravedlnost a s nenávistí k tomu, co je zlé, byly vydány směrnice pro ty, kteří mají vedení, aby zachovávali sbory duchovně, naukově i morálně čisté.

Během let Jehovův lid poznal otázku odnětí pospolitosti ještě mnohem jasněji. Byly nejen vyjádřeny podrobnosti, ale stále více se objasňovalo, že musí být uplatňována moudrost a láska stejně jako spravedlnost. Jehovův lid poznal, jak je nutno projevovat milosrdenství těm, kteří pochybili, ale upřímně činí pokání, a že je nutno brát v úvahu polehčující okolnosti a všechny důkazy upřímného zármutku. V posledních letech bylo také zdůrazněno, že je rozdíl mezi tím, kdo hřeší ze zvyku nebo se projevuje jako agresivní odpadlík, a mezi tím, na koho se díváme jako na „člověka z národů“ —, jemuž můžeme projevovat běžnou zdvořilost a zdravit jej; proto by se křesťané měli chovat k těmto lidem odlišně. — Mat. 18:17; 2. Jana 9, 10.

Zdá se, že by tento rozdíl mohl být uplatňován i ve spojení s pohřbem člověka, jemuž byla odňata pospolitost. Křesťanský sbor by nechtěl, aby jeho dobré jméno bylo poskvrněno tím, že by bylo spojeno s někým, na něhož platí slova ze 2. Janovy 9, 10, a to ani po smrti takových lidí. Představme si však, že člověk, jemuž byla odňata pospolitost, nějakým způsobem dokazoval upřímné pokání, přicházel na shromáždění a projevoval touhu, aby směl být znovu přijat do sboru. Jestliže starší v takovém případě cítí, že by to neporušilo pokoj a soulad ve sboru a že by to neuvedlo pohanu na sbor ani potupu na Boží lid, pak by neměli žádné námitky proti tomu, aby někdo ze starších měl proslov. Jak mohou vědět, zda Jehova již takovému člověku odpustil, nebo ne, jestliže zde byly nějaké důkazy pokání? Je vhodné, že starší snad čekali a chtěli se ujistit o tom, zda projevy pokání byly upřímné. Každý případ je jiný a musí být posuzován samostatně. Při pohřebním proslovu je ovšem nutno dát pozor, aby se nemluvilo o osobních věcech a aby také nebylo učiněno žádné konkrétní prohlášení o tom, zda tento člověk bude vzkříšen. Jistě však může být podán vynikající biblický výklad a svědectví.

Neměli bychom také přehlížet dva nejzávažnější důvody, proč se odnímá pospolitost člověku, který se provinil. Jedním důvodem je pomoci mu, aby se vzpamatoval, je-li to možné. Druhým důvodem je ochrana sboru před jeho špatným vlivem. Žádný z těchto důvodů již neplatí, jestliže ten, komu byla odňata pospolitost, zemřel. Jestliže vyloučený dále byl, tak říkajíc, jako „člověk z národů“, může pohřební proslov dobře posloužit v několika směrech, jak již bylo řečeno: může poskytnout útěchu pozůstalým a může být svědectvím lidem, kteří jsou vně. Již sama skutečnost, že je vydáno dobré svědectví, může být bez ohledu na okolnosti útěchou a potěšením pro pozůstalé.

Ze všech tvorů na zemi jsme byli jen my učiněni k Božímu obrazu. Proto můžeme pochopit, co je smrt. Proto jsme také schopní truchlit nad tím, že někdo jiný ztratil život, a toužíme potěšit pozůstalé. Což není náš nebeský Otec skutečně „Otec něžného milosrdenství a Bůh vší útěchy“? Jistě! Proto bychom se měli v otázce smutku a pohřbů dát vést jeho zásadami moudrosti, spravedlnosti a lásky, a tyto zásady by měly usměrňovat naše city i jednání stejně jako ve všech ostatních životních záležitostech. — 2. Kor. 1:3, 4; 1. Kor. 16:14.

[Poznámka pod čarou]