Uctíváš mrtvé?

POCÍTIL jsi již někdy hlubokou ztrátu, kterou s sebou nese smrt někoho milovaného? Mnozí pozůstalí jsou přemoženi pocitem, že smrtí všechno končí, a cítí se bezmocní. Často mají touhu nějak se s tím vyrovnat, a to skutky, jimiž mají být uctíváni mrtví. V souvislosti s vírou v nesmrtelnou duši jsou s pohřbem často spojeny obřady, jimiž mají být mrtví usmířeni, má být vyvolána jejich přízeň nebo se jim má dostat pomoci v duchovním světě.

Je přirozené, že památku milovaného člověka máme v úctě. Normální lidské cítění vyžaduje „slušný pohřeb“. Z téhož cítění pramení touha splnit poslední přání zesnulého, pokud by tím člověk nejednal proti svému svědomí a proti svému smyslu pro to, co je správné. Podobně také většina lidí nedělá nic, čím by projevovala mrtvému neúctu.

Ale ti, kteří se chtějí řídit Božími měřítky, budou se chtít ujistit, zda jejich způsoby jednání nejsou nějak spojeny s vírou, že by si mrtví byli vědomi toho, co se děje. Proč? Protože takový názor není založen na pravdě, ale na pověrách, které se rozšířily ze starověkého Babylóna. Je také založen na podvodech, při nichž démoni zosobňují mrtvé.

Fyzické důkazy podporují biblické učení, že smrtí se zastavuje veškerý život a že člověk nemá nesmrtelnou duši, která by mohla přežít do duchovního světa. Člověk sám je duše, neboť v Bibli je nám řečeno: „Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vytvořil člověka z prachu půdy země a vdechl do jeho nosu dech života, a člověk se stal živou duší.“ Při smrti se lidé vracejí do prachu a jejich myšlenkové pochody se zastavují. — 1. Mojž. 2:7; 3:19; Žalm 146:4; Ezech. 18:4.

Existují ovšem i opačné názory. Jak ale můžeme my podporovat pravdu tím, jak jednáme vůči mrtvým? A jak to můžeme dělat v souvislosti s projevem zármutku nad ztrátou milovaného člověka?

JAK PROJEVUJEŠ ZÁRMUTEK?

Projev zármutku vede k uvolnění citového napětí, ale neovládané citové projevy nutně vedou k citové nerovnováze. Proto je moudré, abychom své projevy zármutku ovládali. Boží služebníci v minulosti projevovali smutek, když zemřel někdo, koho milovali. (1. Mojž. 23:2; 5. Mojž. 34:8; Jan 11:33) A přece jim bylo zakázáno jakékoli jednání, jež by nasvědčovalo víře, že mrtvý přežil do nějakého duchovního světa. Jehovův lid neměl kazit své náboženství tím, že by napodoboval národy v jednání, z něhož je patrný nesprávný názor na mrtvé. — 3. Mojž. 19:28; 5. Mojž. 14:1; 18:10–12.

Ježíš plakal nad smrtí Lazara a předpověděl, že jeho následovníci se budou postit ze zármutku nad jeho vlastní smrtí. (Jan 11:35, 38; Mar. 2:20) Řekl však také, že se mají postit tak, aby je viděl jen Bůh, a ne lidé. Jejich projev měl vycházet ze srdce, neměli jej stavět na odiv. (Mat. 6:16–18; srovnej Joela 2:12, 13.) Ježíš řekl svým učedníkům, že nejsou částí světa. A samozřejmě si nepřál, aby se snažili získat schválení světa tím, že by jednali proti pravdě. — Jan 15:19.

To všechno nabádá křesťany, aby nenapodobovali zvyk nosit černý oděv jako vnější projev smutku. Ovšem v době zármutku nad smrtí budou zbožní lidé pravděpodobně na veřejnosti nosit důstojný oděv, protože by nebylo vkusné, aby se oblékali nějak nedbale. — Kaz. 3:1, 4.

Vylučuje to také zvyk bdít u těla zemřelého? Tento zvyk pěstují mnohá náboženství a často je doprovázen smutečními zpěvy a pláčem po celou noc. Vytváří se tím truchlivá a skličující atmosféra pro pozůstalou rodinu. Bdění u těla mrtvého zřejmě pochází ze strachu před mrtvým. Tento zvyk měl působit ke smíření se zesnulým a měli být odháněni zlí duchové. Bible však ukazuje, že mrtví „si nejsou vědomi naprosto ničeho“, a proto je takový zvyk založen na klamu a neslučuje se s pravým křesťanstvím. — Kaz. 9:5, 10.

Bylo by však vhodné navštívit pozůstalou rodinu. To je možné i v době, kdy ještě tělo zesnulého nebylo odneseno z domu, ačkoli i v době, kdy ještě tělo zesnulého nebylo odneseno z domu, ačkoli křesťan by se neúčastnil na tradičním bdění u mrtvého, které je založeno na nebiblických názorech a zvycích. Ovšem sedět v chmurné atmosféře by neposkytlo útěchu a nezmírnilo by zármutek. Nebylo by ani ohleduplné zatěžovat pozůstalé finančním břemenem, kdyby měli opatřovat množství jídla pro návštěvníky. Bylo by rozumné nezůstávat na návštěvě dlouho, pokud nejsi členem rodiny nebo blízkým přítelem. Bylo by však povzbuzující nabídnout pomoc a ‚mluvit utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším‘. (1. Tess. 5:14) Snad bys mohl pomoci s nějakou prací v domácnosti nebo nakoupit nebo přispět nějakým jídlem, které je nutné opatřit.

Jak ale ty sám projevuješ zármutek, jsi-li pozůstalý? Křesťané se neoddávají přílišnému smutku a nebojí se mrtvých. Také si nemyslí, že by zesnulí potřebovali od živých nějakou pomoc. Křesťané mají naopak naději, že mrtvým bude opět poskytnut život, neboť apoštol Pavel prohlásil: „Nechceme, abyste byli v nevědomosti o těch, kteří spí ve smrti; abyste také netruchlili jako ostatní, kteří nemají žádnou naději.“ (1. Tess. 4:13) Naděje proto zmírňuje křesťanův zármutek a přináší mu vyrovnanost. — Jan 11:24; Sk. 24:15.

Ztratil-li jsi smrtí někoho milovaného, tato naděje na vzkříšení ti pomůže překonat pocity ztráty a zármutku. Pomůže ti, abys co nejlépe využil svých nynějších okolností, a posílí tě, abys mohl pomáhat jiným. Můžeš například jiným pozůstalým osobám vyprávět o naději na vzkříšení, a tak jim pomůžeš, aby se vyrovnali se svým zármutkem. — Jan 5:28, 29.

CO ŘÍCI O POHŘBECH?

Křesťanský pohřeb slouží k tomu, aby s tělem bylo učiněno opatření, které odpovídá zákonným zdravotnickým požadavkům a je společensky přijatelné. Pohřeb poskytuje příležitost k tomu, aby pozůstalým byla poskytnuta útěcha a aby bylo sděleno poselství naděje všem přítomným. Křesťanský pohřeb není žádná svátost, která by měla sloužit k tomu, aby se duši dostalo jakéhosi odpočinku, a není to ani skutek k usmíření „ducha, který odešel“. Křesťané se také nedomnívají, že by bylo možné způsobem pohřbu nějak zemřelého „zasvětit“. „Mrtví . . . si nejsou vědomi naprosto ničeho“, a proto nic, co s nimi činíme, jim nemůže ani prospět ani usmířit ani tím nemůže být ovlivněn jejich postoj v Božích očích. (Žalm 6:5; 6:6, „KB“; 115:17) Ale pohřeb (nebo vzpomínková bohoslužba, pokud mrtvé tělo není přítomno) skutečně poskytuje pozůstalým příbuzným útěchu a je projevem vážnosti, kterou pociťovali k milovanému zemřelému.

Jakou cenu by však měl výpravný pohřeb, kdybychom zesnulého neměli ve vážnosti, dokud byl živý? Někteří lidé tvrdí, že výpravný pohřeb a s ním spojená hostina jsou projevem úcty a ocenění života, který byl prožit dobře. Takové ocenění by však mělo větší hodnotu, kdybychom je projevili, dokud tento člověk byl živ a mohl to ještě vidět a mít z toho užitek.

Můžeme být sice vděčni za to, že zesnulý ukončil dobrý život, ale přesto je smrt nepřítelem. (1. Kor. 15:26) Je to čas smutku, a ne radosti, čas, kdy máme střízlivě uvažovat o tom, jak je důležité použít svého života podle Boží vůle. — Kaz. 7:2; 9:10.

Je užitečné uvažovat o těchto věcech, rozhodujeme-li se, jak daleko máme jít v projevech úcty k milovanému zesnulému. Na druhé straně víme, že mrtví si nejsou ničeho vědomi a nemohou nic dělat, a proto modlitby nebo oběti za ně nebo k nim jsou nejen marné, ale nesprávné. (Iz. 8:19; 38:18) Například král David se modlil a postil, dokud bylo jeho malé nemocné dítě ještě naživu. Jakmile se však David dověděl, že dítě zemřelo, přestal se modlit a postit. — 2. Sam. 12:16–23.

JAK SE TO DOTÝKÁ KŘESŤANSKÉHO SBORU?

Jestliže ten, kdo zemřel, byl spojen s křesťanským sborem, bylo by normální, aby byl sbor požádán o provedení pohřbu. Zesnulý možná sám vyjádřil toto přání a bylo by vhodné, aby pozůstalé děti nebo jiní členové rodiny tomuto přání vyhověli. K rodinné odpovědnosti ovšem logicky patří pohřeb zařídit. Rodina se má postarat o výdaje, o právní stránku věci a obvyklé práce, ale může požádat sbor prostřednictvím starších o provedení pohřbu. — 1. Tim. 5:8.

Je-li to skutečně nutné, může sbor převzít určité povinnosti související s pohřbem věrného křesťana, který zemřel opuštěný nebo nemá žádné příbuzné, kteří by se mohli o tyto věci postarat. (Srovnej 1. Timoteovi 5:9, 10.) O tom by měla rozhodnout místní rada starších. Pokud však uspořádání pohřbu převezmou nevěřící členové rodiny, nemá křesťanský sbor samozřejmě povinnost starat se o nějakou s tím spojenou pohřební bohoslužbu a tak riskovat, že se dostane do styku s nějakým jiným náboženským vyznáním. — 2. Kor. 6:14–17; Zjev. 18:4.

Ve všech věcech souvisejících se službou mrtvému je nutné přizpůsobit se tomu, co je pravdivé. Křesťané se proto vyvarují všeho, co se byť i jen vzdáleně podobá uctívání předků nebo víře v „duchy zesnulých“. Zbožní lidé projeví, že věří ve vzkříšení, a jsou rozhodnuti chválit Jehovu tím, že se účastní uctívání, jež není poskvrněno jakoukoli formou nepravdy. — Jan 4:23, 24; Jak. 1:27.