Buď živým svědectvím pro „dobré poselství“
„ ‚Vy jste moji svědkové,‘ je výrok Jehovův, ‚ano, můj služebník, kterého jsem vyvolil, abyste věděli a věřili ve mne a abyste rozuměli, že já jsem týž.‘ “ — Izaiáš 43:10.
1. a) V jakém směru nemůže žádné lidmi vytvořené božstvo potvrdit své božství? (Iz. 43:8, 9) b) Jak se od nich v tomto směru liší pravý Bůh?
NIKDO z lidmi vytvořených bohů a bohyň by si nikdy nemohl opatřit ani jediného svědka, který by potvrdil jeho božství. Taková božstva nikdy nevyslovila žádná proroctví, která by se nepochybně a přesně splnila. Ale před více než 2 700 lety Nejvyšší Bůh, Jehova, mohl poukázat na celý národ, na Izrael, jako na své svědky. Řekl: „Vy jste moji svědkové, . . . ano, můj služebník, kterého jsem vyvolil, abyste věděli a věřili ve mne a abyste rozuměli, že já jsem týž. . . Já sám jsem dále oznamoval a zachraňoval a dával jsem o tom slyšet.“ — Iz. 43:10–12.
2. a) Co věděli Izraelité o Jehovových záchranných skutcích, jak to vyplývá ze Žalmu 78? b) Co ukazuje, že Izraelité věděli, že Jehova splňuje své prorocké „slovo“?
2 Izraelité měli ve svých inspirovaných Písmech spolehlivý záznam o tom, jak Bůh s nimi jednal jako s lidem. Věděli, že Všemohoucí zachránil jejich předky z otroctví v Egyptě a že je i jindy vysvobozoval od jejich nepřátel. Znali zaslíbení, která splnil, když jim dal zemi Kanaán jako dědictví. (Žalm 78) V biblické knize Jozuově čteme: „Ani jeden slib neselhal ze všech dobrých slibů, které Jehova dal izraelskému domu, všechno se splnilo.“ — Jozue 21:45.
3. a) Na které události poukazovalo Izraelitům Izaiášovo proroctví? b) Jak mohli Izraelité svědčit na základě splnění těchto prorockých slov?
3 Izaiášovo proroctví, v němž Jehova Bůh oslovoval Izraelity jako své svědky, poukazovalo na dobu, kdy se národ dostane za svou nevěrnost do babylónského zajetí, a na to, že později Nejvyšší způsobí, že budou propuštěni prostřednictvím Cýrovým. (Iz. 43:14, 15; 44:24 až 45:2) Tak se měli Izraelité stát živými svědky nového osvobození. Ale jak mohli sloužit Jehovovi jako svědkové po svém návratu? Neměli to činit tím, že by kázali lidem z jiných národů, protože k tomu nedostali pověření. Mohli však svědčit svým způsobem života. Mohli projevit, že plně spoléhají na Jehovu Boha jako na svého ochránce a zachránce a že jejich nynější i budoucí blaho a štěstí závisí výhradně na něm.
NOVÉ POVĚŘENÍ BÝT SVĚDKY
4, 5. a) Co všechno bylo zahrnuto ve svědectví, jež vydávali lidé, kteří se stali učedníky Ježíše Krista? (Mat. 28:19, 20) b) Svědky koho byli učedníci Ježíše Krista a jak to vyplývá ze Skutků apoštolů 1:8; 2:32, 33; 4:19, 20; 5:29–32?
4 Když přišel na zemi Ježíš, Mesiáš neboli Kristus, začal nový způsob vydávání svědectví. Ti, kteří se stali učedníky Ježíše Krista, přijali odpovědnost, aby mluvili s druhými o tom, co Jehova Bůh učinil ve spojení se svým Synem. Například v den letnic roku 33 n. l. zástup Židů a proselytů s úžasem pozoroval, jak Boží duch působí asi na 120 učedníků Ježíše Krista. Apoštol Petr jim řekl: „Toho Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni jsme svědky této skutečnosti. Protože je tedy vyvýšen k Boží pravici a dostal od Otce zaslíbeného svatého ducha, vylil to, co vidíte a slyšíte.“ (Sk. 2:32, 33) Povšimni si, že Petr vydal svědectví o tom, co učinil Jehova Bůh. Současně byl také svědkem pro Ježíše, neboť vydal svědectví o tom, že Ježíš byl skutečně Mesiášem neboli Kristem. Tak Petr jednal podle toho, co Boží Syn řekl učedníkům před tím, než vystoupil do nebe: „Přijmete moc, až na vás přijde svatý duch, a budete mi svědky.“ (Sk. 1:8) Jako Ježíšovi svědkové začali být věřící časem nazýváni „křesťané“. Podle zprávy ve Skutcích apoštolů 11:26 stalo se to „božskou prozřetelností“.
5 Svědectví o „dobrém poselství o Kristu“ vydával nyní křesťanský sbor, který se skládal z rodilých Židů i Nežidů. To byl nyní lid, kterého Jehova Bůh používal jako své svědky. (Fil. 1:27) Učedníci se k tomu také veřejně hlásili. Když jim židovský nejvyšší soud, sanhedrin, přikázal, aby již nemluvili na základě Ježíšova jména, apoštolové prohlásili: „Musíme poslouchat Boha jako vládce spíše než lidi. Bůh našich předků vzkřísil Ježíše, jehož jste zabili, když jste jej pověsili na kůl. Toho Bůh vyvýšil jako hlavního prostředníka a zachránce na svou pravici, aby Izraeli nabídl pokání a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto věcí a stejně i svatý duch, jehož Bůh dal těm, kteří jej poslouchají jako vládce.“ (Sk. 5:29–32) Apoštol Petr a Jan řekli již předtím témuž soudcovskému sboru: „Rozhodněte sami, zda je spravedlivé před Bohem poslouchat vás více než Boha. My však nemůžeme přestat mluvit o věcech, které jsme viděli a slyšeli.“ — Sk. 4:19, 20.
6. a) Jakou podivuhodnou možnost dostali lidé ve spojení s „dobrým poselstvím“? b) Jak je ze Skutků 4:12 a 17:29–31 patrné, co se museli dovědět jak Židé, tak i Nežidé a co uznali Ježíšovi učedníci?
6 Apoštolové a jiní učedníci Ježíše Krista si plně uvědomovali, že je jejich povinností být svědky pro Boha a jeho Syna. Všichni lidé měli právo slyšet „dobré poselství“, aby mohli získat věčný život tím, že by přijali Ježíše jako Krista a že by uznali, že jeho oběť má hodnotu ke smíření hříchu. (Jan 3:16; 17:3) Apoštol Petr řekl sanhedrinu: „V žádném jiném není záchrana, neboť pod nebem není žádné jiné jméno, které bylo dáno mezi lidmi, jímž máme být zachráněni.“ (Sk. 4:12) O několik let později řekl apoštol Pavel Atéňanům: „Neměli bychom si představovat, že božská bytost je jako zlato nebo stříbro nebo kámen, jako něco vymodelovaného lidským uměním a vynalézavostí. Bůh sice přehlédl časy takové nevědomosti, ale nyní říká lidstvu, že by měli všichni všude činit pokání. Neboť ustanovil den, ve kterém zamýšlí soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti mužem, jehož jmenoval, a opatřil záruku všem lidem tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ (Sk. 17:29–31) Ano, všichni lidé, Židé i Nežidé, měli slyšet „dobré poselství“, než jim smrt zabrání využít příležitosti, a stát se svědky Božími a Kristovými, s nadějí na věčný život.
7. a) Co byli křesťané v prvním století ochotni vytrpět za ohlašování „dobrého poselství“? Proč? b) Jaké otázky si můžeme dát vzhledem k příkladu apoštola Jana?
7 „Dobré poselství“ mělo tedy spojitost s věčným blahem lidí, kteří žili v okolí prvních křesťanů. Bylo také Boží vůlí, aby bylo oznamováno všem lidem. (1. Tim. 2:3, 4) Vřelá láska k Bohu a k okolním lidem vedla věrné křesťany k tomu, aby dále vydávali svědectví, ačkoli tím uváděli do nebezpečí svou svobodu a dokonce i svůj život. Kolem roku 96 n. l. napsal poslední žijící apoštol křesťanům v Malé Asii: „Já, Jan, váš bratr a spoluúčastník soužení a království a vytrvalosti ve spojení s Kristem, dostal jsem se na ostrov zvaný Patmos, protože jsem mluvil o Bohu a svědčil o Ježíši.“ (Zjev. 1:9) Napodobuješ Jana tím, že ‚mluvíš o Bohu a svědčíš o Ježíši Kristu‘? Jsi připraven za to trpět a jsi přesvědčen o tom, že lidé musí slyšet „dobré poselství“, protože to pro ně může znamenat záchranu?
SVĚDČIT ZNAMENITÝM CHOVÁNÍM
8. Spočívá vydávání svědectví pouze v kázání a jak to můžeme znázornit?
8 Jestliže křesťanský svědek Jehovův chce zapůsobit na srdce upřímných lidí, musí žít podle toho, co učí. Pouhá slova, nepodložená příkladným křesťanským chováním, nemají žádný význam. Uvažuj: Chtěl bys, aby o tobě svědčil člověk, který je známý jako lhář a podvodník? Nevyvolávala by jeho špatná pověst pochybnost, zda jsou jeho výroky pravdivé, a nemohlo by ti jeho svědectví nakonec ublížit, i kdyby odpovídalo skutečnostem? Nemohli by tě lidé posuzovat stejně jako člověka, který o tobě svědčí?
9. Jaké chování je vyžadováno od někoho, kdo svědčí o Jehovovi? Proč?
9 Pověst toho, kdo svědčí, může rozhodovat o tom, zda ostatní budou jeho svědectví věřit, nebo ne. A tak všichni, kteří o sobě říkají, že jsou svědky Jehovovými, musí žít bezúhonným životem. Apoštol Pavel zdůraznil, že je to nutné, když psal Židům, kteří znali Boží zákon: „Ty, který jiného učíš, sám sebe neučíš? Ty, který kážeš ‚nepokradeš‘, ty kradeš? Ty, který říkáš ‚necizolož‘, ty cizoložíš? Ty, který projevuješ odpor před obrazy model, loupíš chrámy?“ (Řím. 2:21, 22) Jestliže někdo žije životem, který neodpovídá tomu, co oznamuje, pak velmi zneuctívá Boha. Apoštol Pavel dále řekl: „Kvůli vám se Božímu jménu rouhají mezi národy.“ — Řím. 2:24.
10, 11. a) Co bychom měli v rodinném životě očekávat od těch, kteří chtějí být svědky Nejvyššího? b) Co to znamená ‚zachovat si dobré svědomí‘ a jak to může užitečně zapůsobit na odpůrce, jak je ukázáno v 1. Petra 3:16?
10 Mají-li křesťané být živými svědky pro Jehovu, musí vystupovat jako vzorní manželé a otcové, manželky a matky, synové a dcery. (Ef. 5:24 až 6:4) Manželské dvojice by se měly snažit řešit své manželské problémy na základě biblických rad. Neměly by napodobovat svět a východisko z nepříjemných situací hledat v rozluce nebo v rozvodu. (Mat. 19:4–9; 1. Kor. 7:10, 11) Praví křesťané sice mohou být pro svou víru v Jehovu Boha neoblíbení a mohou být pomlouváni, ale v každé době by se měli řídit inspirovanou radou: „Zachovejte si dobré svědomí, aby právě v tom, v čem proti vám mluví, byli zahanbeni ti, kteří zlehčují vaše dobré chování ve spojitosti s Kristem.“ — 1. Petra 3:16.
11 To znamená, že křesťané by měli dávat pozor, aby se nedopouštěli špatného jednání a aby neměli špatné svědomí, které by je odsuzovalo. Dobré chování může pomoci odpůrcům, aby poznali, že posuzovali Boží služebníky nesprávně. Tak se mohou zastydět za to, jak jednali s jeho svědky. Tito odpůrci mohou dojít k poznání, že o těchto pravých křesťanech mluvili neprávem špatně —, jestliže je snad obviňovali z pokrytectví, neupřímnosti, nenávisti k lidem a z jiných podobných věcí.
12. Co se může stát lidem, kteří se stanou očitými svědky křesťanových znamenitých skutků, jak je patrné z 1. Petra 2:12?
12 Apoštol Petr již předtím zdůraznil, že dobré chování křesťana může dokonce pomoci odpůrcům, aby začali oslavovat Boha. Čteme: „Udržte si znamenité chování mezi národy, aby v tom, v čem proti vám mluví jako proti činitelům zla, v důsledku vašich znamenitých skutků, jichž jsou očitými svědky, oslavovali Boha v den jeho prohlídky.“ (1. Petra 2:12) Uvědom si, že znamenité chování může i vyslovené odpůrce přesvědčit o tom, že ti, které pomlouvají, pěstují pravé uctívání, může to dokonce odpůrce přimět k tomu, aby začali sami oslavovat Boha a sloužit Nejvyššímu. A tak se nikdy nedej odradit odporem a lhostejností, s nimiž se setkáváš, když se snažíš mluvit s jinými o „dobrém poselství“. Může se stát, že tvé znamenité chování v nepříjemných situacích pomůže upřímným lidem pochopit, že tvé uctívání má skutečný obsah. Může je to podnítit, aby se chtěli dovědět více.
13, 14. a) Jak může manželka vydávat svému nevěřícímu manželovi nejlépe svědectví? b) Co by měl nevěřící manžel vidět, jestliže se jeho křesťanská manželka řídí radou z 1. Petra 3:1, 2?
13 Křesťanská manželka může například zjistit, že nemá žádný úspěch, když mluví se svým nevěřícím manželem o „dobrém poselství“. Ale její znamenité chování může být daleko silnějším svědectvím než mnoho slov. Proto apoštol Petr povzbuzoval křesťanské manželky: „Vy, manželky, buďte podřízeny vlastním manželům, aby někteří, jestliže neposlouchají slovo, byli získáni beze slova chováním svých manželek, protože byli očitými svědky vašeho cudného chování spolu s hlubokou úctou.“ — 1. Petra 3:1, 2.
14 Nevěřící manžel by měl vidět, že jeho manželka s ním spolupracuje ve všem, co neodporuje jejímu uctívání. Z jejího znamenitého chování by měl vidět, že její víra je mocnou silou k dobru. Její rozpoložení, slova a jednání by neměla dávat důvod k opodstatněné kritice. Jestliže nevěřící manžel má stále před očima živý příklad chvályhodného chování, může se časem stát věřícím. Tak manželka získá svého manžela „beze slov“, což však neznamená, že by s ním nikdy neměla mluvit o duchovních věcech. Měla by však dát pozor, aby nedocházelo ke sporům nebo ke stálým podrážděným diskusím ohledně pravého uctívání.
15. Jak mohou mladí lidé způsobit, že se „dobré poselství“ stane přitažlivým pro učitele a spolužáky?
15 Také mladí lidé, kteří chodí do školy, mohou svým dobrým chováním způsobit, že „dobré poselství“ bude přitažlivější jak pro učitele, tak i pro spolužáky. Možná, že se mladému člověku druzí vysmívají pro jeho víru. Jestliže však vydrží pod tímto nátlakem a neodplácí stejným způsobem, mohou se někteří učitelé i spolužáci divit, co tomuto žáku poskytuje takovou morální sílu. Obzvláště jestliže je ve svých školních povinnostech spolehlivý a svědomitý a jedná s ostatními laskavě a uctivě, může to příznivě zapůsobit na očité svědky a může je to podnítit, aby zkoumali jeho víru. Opět může znamenité chování vést k vynikajícímu svědectví. — Srovnej Titovi 2:6–8.
16. Jak může uplatňování zásad z 1. Petra 2:18 a Titovi 2:9, 10 v zaměstnání vést ke znamenitému svědectví?
16 Křesťan, který chodí do zaměstnání, by měl uplatňovat zásady, které jsou vyjádřeny v napomenutí otrokům: „Ať jsou domácí služebníci podřízeni svým majitelům se vším patřičným strachem, ne pouze dobrým a rozumným, ale i těm, kterým je těžko se líbit.“ (1. Petra 2:18) „Ať jsou otroci ve všem podřízeni svým majitelům a líbí se jim tím, že neodmlouvají, nekradou, ale plně projevují dobrou věrnost, aby ve všem zdobili učení našeho zachránce, Boha.“ (Tit. 2:9, 10) Křesťan tedy může vykonávat svou práci radostně a tiše, i když jsou na něho kladeny nerozumné požadavky. Když jedná se svým zaměstnavatelem, měl by jednat s úctou a neměl by být hádavý. Pozorovatelé by měli vidět, že křesťan je čestný, pilný pracovník, který také myslí na druhé. Je-li tomu tak, je pravé uctívání vyvýšeno v očích těch, kteří poznají, že tento člověk je dobrým pracovníkem a ušlechtilým člověkem v důsledku svého náboženství.
17. Co bychom si měli myslet o svém způsobu života v době, než jsme poznali pravdu?
17 A jaký je tvůj vlastní život jako svědka Jehovova? Co si myslíš o způsobu, jak jsi zařizoval své záležitosti předtím, než jsi získal přesné poznání pravdy? Možná, že patříš k lidem, o nichž apoštol Petr napsal: „Neboť stačí, že jste v uplynulém čase vykonávali vůli národů, když jste žili ve skutcích volného chování, v chtíčích, v nadměrném pití vína, hýření, pitkách a nezákonných modlářstvích.“ (1. Petra 4:3) Takové zkažené jednání jistě není nikdy vhodné. Křesťané by měli zůstat při tom, že tyto věci dělali, dokud ještě byli v nevědomosti, a měli by být rozhodnuti nikdy se k nim nevrátit.
18. Jestliže bychom skutečně chtěli být živým svědectvím „dobrého poselství“, jaké otázky bychom si měli položit a oč bychom měli usilovat?
18 Jestliže nyní žiješ „pro Boží vůli“, jsi dychtivě ochoten pomáhat jiným, aby s tebou sdíleli tvé štěstí? (1. Petra 4:2) Je tvé srdce tak naplněno vděčností za „dobré poselství“, že využíváš a vyhledáváš příležitosti, abys mohl vydat svědectví o Jehovovi Bohu a Ježíši Kristu? (Luk. 6:45; 8:15) Je tvé chování takové, že dodává důraz tomu, co říkáš jiným o Božím slovu? Věrnými svědky můžeme být jenom tehdy, jestliže nejen oznamujeme pravdu, ale také žijeme podle ní. Proto napodobujme příklad apoštola Pavla, který napsal: „Podmaňuji své tělo a vedu je jako otroka, abych potom, když jsem kázal jiným, sám nebyl nějak neschválen.“ — 1. Kor. 9:27.