Jak se pozná pravé pokání?

„Zlomeným a zdrceným srdcem, Bože, nepohrdneš.“ — Žalm 51:17; 51:19, KB.

1. a) Komu máme vyznat hříchy, abychom získali odpuštění, a proč? b) Jak může být hřích proti Jehovovi Bohu také hříchem proti sboru?

STARŠÍ nejsou „zpovědníky“, kteří mohou členům sboru odpustit každý hřích. Hříchy kajícných přestupníků odpouští Jehova Bůh na základě usmiřující oběti svého Syna. Proto odpuštění nezávisí na tom, jestliže vyznáme své hříchy starším. (1. Jana 1:8, 9; 2:1, 2) Někdo však může závažným přestupkem zhřešit také proti sboru. Těžké provinění může působit potupu a velké nesnáze sboru, s nímž je přestupník spojen. Starší, kteří zastupují sbor, by se měli proto ujistit, zda hříšník projevuje pravé pokání, dříve než mu odpustí, že způsobil sboru špatnou pověst.

2. a) Co se dovídáme v 2. Korintským 2:7 o odpuštění hříchů sborem? b) Co pouze odpustil sbor kajícnému Korinťanovi?

² Že sbor v určitých případech může odpustit nebo neodpustit, je zřejmé ze slov, jimiž apoštol Pavel vyzval Korinťany, aby opět přijali do svého středu kajícného muže, kterému byla odňata pospolitost. Napsal: „Abyste mu laskavě odpustili a povzbudili jej.“ (2. Kor. 2:7) Apoštol doporučil odpustit tomuto muži, protože ‚pokárání od většiny‘ splnilo účel, takže se kál. (2. Kor. 2:6) Protože ten muž činil upřímně pokání a uvedl svůj život do souladu s Jehovovými spravedlivými zásadami, bylo správné, aby jej sbor opět přijal. Prosil Jehovu o odpuštění hříchu a nyní mu odpustil i sbor; ne však v tom smyslu, že mu dal „rozhřešení“, nýbrž odpustil mu potupu, zármutek a těžkosti, které jeho špatný čin sboru způsobil.

3. Co mají dělat starší, jestliže ten, kdo se dopustil těžkého hříchu, tvrdí, že se sám pokáral?

³ V některých případech mohou být okolnosti hříchu, který vyjde na světlo, velmi hanebné. Možná, že během měsíců, nebo dokonce roků se provinilec choval způsobem, který je považován i ve světě za hříšný. Později snad přijde ke starším a prohlásí, že skončil se svým špatným jednáním a modlil se k Bohu za odpuštění. Snad cítí, že se sám pokáral. Anebo když starší předloží důkazy jeho hanebného chování, snad jim řekne, že se sám pokáral, a proto nepovažuje za nutné se v té věci na ně obracet. Co v takovém případě mají starší dělat? Měli by zjistit, jakou duchovní pomoc potřebuje a zda skutečně projevuje pravé pokání. To však asi bude vyžadovat více než jeden rozhovor s ním, aby se poznaly jeho pravé city, pohnutky a potřeby. Jestliže se opravdu kaje, uvítá láskyplnou pomoc starších a pokorně ji přijme.

JE TO ZÁRMUTEK SVĚTA, NEBO PRAVÉ POKÁNÍ?

4. Je velký zármutek vždycky znamením pravého pokání? Odůvodni svou odpověď.

⁴ Přestupník má být přirozeně zarmoucen pro své hříšné jednání, má mít výčitky svědomí a litovat svého hříchu. Podle jeho citového založení se může nebo nemusí tento pocit projevit i slzami. Starší mají mít na mysli, že zármutek, výčitky svědomí nebo lítost nejsou vždy nezbytně důkazem pravého pokání. Křesťanský apoštol Pavel napsal: „Bohulibý zármutek umožňuje pokání k záchraně, jehož není třeba litovat; ale zármutek světa působí smrt.“ (2. Kor. 7:10) Starší se proto snaží správně zjistit, čím je způsoben zármutek přestupníka.

5. Co působí světský zármutek a proč to není pravé pokání?

⁵ Světský zármutek může pramenit pouze z pocitu osobního nezdaru a s tím spojeného zklamání, nebo ze starosti, že ztratí vážnost nebo určité přednosti, nebo z vyhlídky, že bude kárán a zahanben. To je zármutek z nežádoucích nebo bolestivých následků hříchu nebo z toho, že špatné jednání bylo odhaleno. Jestliže tyto pocity — i když samy o sobě normální — jsou jedinými důvody zármutku, nelituje takový člověk opravdu svého hříchu, ale trápí jej, že byl odhalen. Nemá vlastně vážnou starost, že svým přestoupením uvedl pohanu na Boha.

6. Co ukazuje, že Ezaův výbuch citů ve spojení s Izákovým požehnáním Jákobovi nebyl pravým pokáním?

⁶ Ezau je toho příkladem. Za jedno jídlo prodal Jákobovi své právo prvorozeného. Po letech, když Jákob dostal požehnání patřící prvorozenému, Ezau projevil zármutek výbuchem citů. Křičel ‚zvlášť hlasitě a hořce‘ a chtěl přesvědčit svého otce Izáka, aby změnil názor na Jákobovo požehnání. Ezau nelitoval svého neduchovního postoje, který ho přiměl, že ‚pohrdl svým právem prvorozeného‘. Ne, litoval toho, že svým jednáním ztratil určité přednosti. — 1. Mojž. 25:29–34; 27:34; Žid. 12:16, 17.

7, 8. Co ukazuje, že přiznání krále Saula k hříchu nedokazovalo pravé pokání?

⁷ Dalším příkladem je král Saul. Když mu prorok Samuel řekl, že nedbal Jehovova příkazu zasvětit zkáze Amalechity, snažil se ospravedlnit se a tvrdil, že provedl Jehovovo slovo. Samuel pak neklamnými slovy odhalil králův poklesek a dodal: „Protože jsi zavrhl Jehovovo slovo, zavrhne podle toho i on tebe, abys nebyl králem.“ Když to Saul slyšel, připustil: „Zhřešil jsem; přestoupil jsem totiž Jehovův příkaz a tvá slova, protože jsem se bál lidu, a tak jsem uposlechl jeho hlasu. Nyní, prosím, odpusť můj hřích a vrať se se mnou, abych mohl před Jehovou padnout na tvář.“ (1. Sam. 15:17–25) Avšak toto přiznání viny nebylo pravým pokáním. Proč ne?

⁸ Saul se stále ještě snažil zmenšovat svůj hřích a omlouvat jej tím, že podlehl strachu z lidu. Nepřiznal ze srdce, že zhřešil proti Jehovovi. Jeho slova byla zřejmě vedena strachem, že bude zavržen jako král a upadne do veřejné nemilosti. To je zřejmé ze Saulovy prosby, aby se s ním Samuel vrátil. Jak to? Nešlo mu pouze o to, aby se Samuel vrátil a obětoval za něj u Boha modlitbu přímluvy. Když byl Samuel rozhodnut, že odejde, Saul prosil: „Nyní mne, prosím, pocti před staršími muži mého lidu a před Izraelem a vrať se se mnou.“ (1. Sam. 15:30) Saul měl starost, jak bude vypadat v očích druhých. Chtěl být poctěn Samuelovou přítomností a nebýt zneuctěn jeho nepřítomností. Saulovo přiznání, že zhřešil, bylo pouze výrazem jeho rtů. Nebyl to „bohulibý zármutek“, že zhřešil proti Jehovovi.

9. Co se učíme o pokání z biblické zprávy o Ezauovi a Saulovi?

⁹ Z toho, co říká Bible o Ezauovi a králi Saulovi, můžeme vyvodit některé důležité závěry, které mohou pomoci starším, aby zjistili, zda přestupník činí pravé pokání. Slzy sice mohou být výrazem pravého zármutku, ale citový výbuch spojený se slzami, jako v případě Ezaua, sám o sobě ještě není důkazem pokání. A naopak, nedostatek slz nezbytně neznamená, že přestupník nelituje. Důležité je, aby litoval svého přestupku z celého srdce a uznal jej jako hřích proti Jehovovi. Jeho údajné pokání by bylo pochybné, kdyby se stále ospravedlňoval a omlouval své skutky. Měl by špatný způsob jednání nenávidět a odsuzovat. Jelikož se dopustil těžkého hříchu, může být u něho určitá rozpačitost přirozená, ale neměl by si především dělat starosti s nepříjemnými následky svého provinění, ale spíše s potupou, kterou uvedl na Jehovu a sbor jeho lidu. Měl by upřímně litovat, že svým činem ohrozil svůj vztah k Nejvyššímu.

CO VŠE ZAHRNUJE PRAVÉ POKÁNÍ?

10. Proč by měl ten, kdo je zarmoucený, že uvedl potupu na Jehovu, litovat i škody, kterou způsobil svým bratrům a jiným lidem?

¹⁰ Je-li někdo zarmoucený proto, že přivodil potupu na Jehovu, nevylučuje to, že lituje i škody, které způsobil svým bratrům a jiným lidem. Apoštol Jan ukazuje, že láska k bratrům je důkazem naší lásky k Bohu, ano, její neoddělitelná část. (1. Jana 3:11, 17; 4:7, 8, 11, 12, 20, 21) Přestupkem se vždy způsobí škoda. Jestliže jsme se tedy dopustili těžkého hříchu, měli bychom uvažovat o těchto věcech:

11. O čem máme vážně uvažovat, jestliže jsme se dopustili těžkého hříchu?

¹¹ Bolí nás srdce, že jsme se dopustili bezpráví, a uvědomujeme si, že jsme nejednali jako milující, spravedlivý Bůh, kterému sloužíme, ale že jsme jednali sobecky a chamtivě a nebrali ohled na zájmy druhých? (1. Tess. 4:3–6) Mohli jsme si opravdu myslet, že přestupek, například nemravnost, by mohl přispět ke štěstí druhých? Jak nám záleželo na jejich trvalém blahu a naději na život v Boží přízni? Náš čin se nemusel přímo dotýkat druhých, ale ovlivňujeme je svým příkladem. (Řím. 14:7) Jsme tak sobečtí, že chceme udělat něco, co se nám líbí, i když víme, že tím dáváme špatný příklad, který zeslabuje duchovní sílu druhých? (Srovnej Řím. 15:2, 3.) Ježíš řekl, že cesta života je ‚úzká a málokteří ji nacházejí‘. (Mat. 7:14) Měli bychom sami vědět, kolik námahy vyžaduje, abychom zůstali na stezce spravedlnosti. Chtěli bychom se tedy podobat lidem, kteří jdou po této cestě a zároveň vrší kameny, přes něž druzí mohou klopýtnout, anebo aspoň činí jejich pokrok obtížnějším, než už je? Jak by se to nepodobalo našemu nebeskému Otci! (Iz. 40:11) Jistě, jak Pavel říká: „Krista jste takového nepoznali.“ (Ef. 4:19–24) Jestliže skutečně milujeme a obdivujeme Boha a jeho Syna pro jejich vynikající vlastnosti, nepociťujeme hluboký stud a zármutek, že jednáme zcela opačně než oni a zneužíváme tak jejich důvěry? Ano, podobné myšlenky mohou vést k pravému pokání.

12. Co můžeme vyvozovat o pokání ze způsobu jednání krále Manassesa, když mu Bůh odpustil?

¹² Další důležitý rys pokání je znázorněn případem judského krále Manassesa. O jeho hříchu nám Bible říká: „Činil ve velké míře to, co je špatné v Jehovových očích, aby jej urážel.“ (2. Král. 21:6) Nakonec byl podle Jehovova rozsudku Manasses odveden jako zajatec do Babylóna. Tam činil pokání. Bible říká: „Obměkčoval tvář Jehovy, svého Boha, a stále se velice pokořoval pro Boha svých předků. A stále se k němu modlil, takže se jím [Bůh] nechal uprosit a vyslyšel jeho žádost o přízeň a obnovil jeho království v Jeruzalémě.“ (2. Par. 33:12, 13) Manasses pak dělal, co mohl, aby napravil svou chybu; očistil celé své území od modlářských zvyků, přinášel Jehovovi oběť a povzbuzoval lid, aby sloužil Nejvyššímu. (2. Par. 33:15, 16) To ukazuje, že pravé pokání nezahrnuje pouze odvrácení od špatného jednání, ale také rozhodné úsilí činit správně.

13. Co zahrnuje „ovoce, které odpovídá pokání“?

¹³ Člověk, který se skutečně kaje, má být schopen vydávat „ovoce, které odpovídá pokání“. (Mat. 3:8) To zahrnuje, že vynaloží rozumné úsilí, aby napravil záležitost v rozsahu, jak mu to umožňují jeho přítomné okolnosti. Jeho tvrzení o pokání by mělo málo váhy, kdyby se například nesnažil nahradit to, co ukradl. A kdyby se jednoznačně nerozhodl jednat správně, bylo by velmi pochybné, zda je jeho pokání pravé.

14. Co rozhoduje, má-li být odňata pospolitost člověku, který svým urážlivým hříchem vzbudil pohoršení veřejnosti?

¹⁴ Ale jak je to, jestliže se někdo dopustí velmi urážlivého hříchu, který vzbudí ve veřejnosti velký rozruch? I zde, při otázce, má-li být přestupník vyloučen ze sboru, nebo ne, je rozhodující, projevuje-li pravé pokání.

15. Kdy je vhodné, aby starší někomu odňali pospolitost, a proč?

¹⁵ Starší by tedy měli dbát na to, aby se nedali vést city, jestliže nejsou důkazy opravdového pokání. Nesmí omlouvat provinění tím, že by nedbali nebo zmenšovali následky potupy a těžkostí, které byly sboru způsobeny přestupkem nekajícného hříšníka. To by mohlo nepříznivě působit na celý sbor. Někteří členové sboru by tím mohli být povzbuzeni, aby si přivlastňovali určité svobody a nedbali inspirované rady: „Buďte jako svobodní lidé, a přece se držte své svobody ne jako zástěrky pro mravní špatnost, ale jako Boží otroci.“ (1. Petra 2:16) Kromě toho by se přestupník mohl dívat na hřích lehkovážně a příště by mohl být ještě méně zdrženlivý a zaplést i jiné do svého provinění. Moudrý král Šalomoun řekl: „Protože rozsudek proti zlému skutku nebyl spěšně vykonán, srdce lidských synů se plně naklonilo k činění zlého.“ (Kaz. 8:11) Když je tedy pochybnost o pravosti pokání hříšníka oprávněná a jsou důkazy, že se musí počítat se špatným vlivem, měli by starší bez váhání uposlechnout radu: „Odstraňte toho zlého člověka ze svého středu.“ — 1. Kor. 5:13.

PŘESTUPKY STARŠÍCH A SLUŽEBNÍCH POMOCNÍKŮ

16. Co by měl učinit starší, který se dopustil závažného hříchu, a proč?

¹⁶ Jelikož starší mají ve sboru tak závažnou odpovědnost, měli by jistě vést příkladný život. Když se tedy starší dopustí nějakého těžkého přestupku, je mravně povinen oznámit to radě starších, i když svého provinění upřímně lituje. Proč? Protože již není bezúhonný a nemá předpoklady sloužit jako dozorce. (1. Tim. 3:2) Neodpovídalo by Božímu měřítku svatosti, kdyby muži, kteří mají v duchovním ohledu vážnou vadu, sloužili jako starší. — 1. Petra 1:15, 16; srovnej zákon ve 3. Mojžíšově 21:17–23, který zakazoval mužům z Áronova domu vykonávat kněžské povinnosti, jestliže měli tělesnou vadu.

17. Co by se mělo dělat, jestliže si starší myslí, že již není bezúhonný?

¹⁷ Přirozeně, starší, stejně jako ostatní členové sboru, vždy znovu nedokonale zrcadlí Jehovův obraz. Starší může mít pro své opětované chyby pocit, že již neodpovídá biblickým požadavkům, a může to říci ostatním starším. Ale ti, když se záležitostí zabývali a také brali v úvahu svědomí celého sboru, mohou přesto dojít k závěru, že chyba tohoto druhu neovlivňuje způsobilost, aby někdo sloužil jako dozorce. (Viz Galatským 2:11–14, kde čteme, že Petr byl pokárán; jeho provinění jej však nečinilo neschopným sloužit dále jako starší.) Když ale svědomí přece jen říká staršímu, že není bezúhonný, mají ostatní starší respektovat jeho pocit a zbavit jej jeho odpovědností.

18. Jakou odpovědnost mají starší k spolustaršímu, který se dopustil těžkého hříchu?

¹⁸ Jestliže však je naopak proti staršímu vznesena pádná obžaloba nebo sám přizná závažný hřích, měli by ostatní starší vykonat svou odpovědnost a zprostit jej postavení staršího; je-li zapotřebí, měli by jej pokárat a uložit mu omezení, která považují za vhodná. Vyžaduje-li to jeho nekajícný postoj, měli by jej zbavit pospolitosti.

19. Co by měl učinit služební pomocník, který se dopustil těžkého hříchu, a proč?

¹⁹ Služební pomocníci, kteří se dopustili těžkého hříchu, jsou stejně jako starší morálně povinni to oznámit radě starších. Pouze „jsou-li bez obvinění“, jsou vhodní ke službě v tomto postavení. (1. Tim. 3:10) Proto se postupuje v případě služebních pomocníků, kteří zhřešili, stejně jako v případě starších.

20. K jakému dobrému výsledku může vést příklad pravého pokání?

²⁰ Jestliže Bůh vyžaduje od každého člena křesťanského sboru, aby dbal na to, aby se mu líbil a aby se udržoval čistý pro jeho službu, jistě by starší a služební pomocníci neměli méně dbát na své chování. Mají vcelku víc zkušeností s křesťanským způsobem života a Bůh od nich vyžaduje víc, protože jsou příkladem. (Srovnej Luk. 12:48; 1. Petra 5:2, 3.) Když se již dopustili těžké chyby, dávají dobrý příklad, jestliže upřímně činí pokání a projeví to tím, že se odvrátí od svého špatného jednání a přiznají svou chybu radě starších. To může pomoci druhým, kteří se dopustili závažného hříchu, aby také činili pokání. Jejich horlivost zachovat se čistí v Božích očích, jejich vážnost, jejich rozhorlení nad vlastními chybami a jejich úsilí napravit bezpráví pomůže všem k záchraně. Kromě toho bude ve sboru zachován pokoj — pokoj s Bohem a s druhými. — 2. Kor. 7:11.

21. Jaký zdravý vliv má na nás pokání?

²¹ Jak důležité je tedy pravé pokání! Protože jsme všichni nedokonalí, opomeneme denně v nějakém ohledu dokonale zrcadlit Jehovův obraz. Toho bychom měli právem litovat. Nemělo by to ale vést k tomu, že bychom se trápili pro každou malou chybu. Vědomí, že často chybujeme slovem a skutkem, by mělo působit, abychom byli pokorní a milosrdní, když jiní vůči nám hřeší. Když se pak modlíme k Bohu, aby nám odpustil naše přestupky, můžeme mít důvěru, že se mu naše modlitba bude líbit. (Mat. 6:12, 14, 15) Potom budeme mít čisté svědomí, když se stále budeme snažit činit jeho vůli. Ano, budeme opravdu šťastni, protože víme, že Bůh odpustil naše hříchy a že nás považuje za své čisté služebníky, kteří mají naději na věčný život. — Žalm 32:1, 2; 103:10–13.