Kárat ty, kteří hřeší

„Přede všemi přihlížejícími kárej ty, kteří hřeší, aby i ostatní měli bázeň.“ — 1. Timoteovi 5:20.

1, 2. Jaké pokyny dal Pavel Timoteovi, když byl Timoteus v Efezu, a jaké otázky přitom vznikají?

KDYŽ apoštol Pavel radil svému spolupracovníku Timoteovi, jak má řešit problémy v Efezu, kde někteří podněcovali neplodné diskuse a zastávali odporující si nauky, řekl mezi jiným: „Přede všemi přihlížejícími kárej ty, kteří hřeší, aby i ostatní měli bázeň.“ — 1. Tim. 5:20; 1:3–7; 6:3–5.

² Co mínil apoštol Pavel výrazem ‚hřešit‘? Stal by se ten, kdo se více než jednou dopustil něčeho nesprávného, automaticky člověkem, který ze zvyku „hřeší“?

KDO PATŘÍ K TĚM, KTEŘÍ „HŘEŠÍ“ ZE ZVYKU?

3, 4. Jaký je význam řeckého výrazu, jehož zde Pavel použil, a jak proto zní některé překlady?

³ Povšimneme-li si jazyka (řečtiny), v němž psal Pavel, zjišťujeme, že výraz „hřešit“ zde zní hamartánontas, což je v řečtině přechodník přítomný činný slovesa „hřešit“. Co z toho poznáváme? Povšimněme si, co o tom říkají biblické komentáře (kurzíva pro zdůraznění):

V díle The Expositors’ Greek Testament je řečeno: „. . . Z použití přítomného přechodníku je patrné, že se zde mluví o lidech, kteří hřeší ze zvyku. . . Pavel mluví o tvrdošíjných hříšnících.“

V díle Critical Doctrinal and Homiletical Commentary od Schaffa–Langeho čteme: „Hřešící lidé jsou zde popsáni jako ti, kteří v tomto okamžiku ještě skutečně žijí v hříchu, a proto je zde použito přítomného času [slovesné formy] na místě, kde bychom jinak očekávali [slovesný tvar] perfektum.“

⁴ Pavel proto použil slovesný tvar, který vyjadřuje činnost přítomnou, a nikoli minulou, označuje jednání, které pokračuje, nikoli takové, jehož bylo zanecháno. Proto v různých biblických překladech například čteme:

Sýkora: „Ty, kteří se prohřešují. . .“

O. Petrů: „Ty však, kdo žijí špatně. . .“

Žilka: „Ty, kteří hřeší. . .“

New American Standard: „Ty, kteří nadále hřeší. . .“

5. a) K čemu vede opakování hříchu? b) Co je však nejdůležitějším činitelem při rozhodování, na koho právem platí označení ‚ti, kteří hřeší‘?

⁵ Provinění je bezpochyby tím závažnější, čím častěji je hřích opakován. A každý, kdo se určitého hříchu dopouští delší dobu, jistě z něj činí zvyk. Ale z výše uvedeného výkladu poznáváme, proč pouhá skutečnost, že se někdo dopustil určitého nesprávného činu více než jednou, snad dvakrát nebo třikrát, sama o sobě neznamená, že takový jedinec patří mezi lidi, kteří podle Pavlova popisu „hřeší“ ze zvyku. Důležitá otázka je, zda se takový člověk od svého nesprávného jednání odvrátil a zanechal je, nebo zda v tomto jednání dále pokračuje. Pokud v něm pokračuje, platí na něj popis apoštola Pavla.

6, 7. Jaké poučení v tomto ohledu poskytuje Matouš 7:7?

⁶ Tuto myšlenku dokreslují jiné texty, které používají přítomný tvar řeckých sloves. Například u Matouše 7:7 se v řečtině třikrát vyskytuje přítomný rozkazovací tvar slovesa; uvádíme znění podle Překladu nového světa:

„Neustále žádejte a bude vám dáno, neustále hledejte a naleznete, neustále klepejte a bude vám otevřeno.“

⁷ Ježíš jistě neměl na mysli, že bychom tuto jeho výzvu splnili tím, že bychom prostě Boha o něco žádali více než jednou — snad několikrát. Nikoli, ale měli bychom neustále, nadále žádat, hledat a klepat.

8. Na jaké lidi se tudíž vztahují slova v 1. Timoteovi 5:20 a o jakých lidech se zde nemluví?

⁸ V 1. Timoteovi 5:20 se tedy mluví o hřešení, které musí být káráno přede všemi přihlížejícími právě proto, že bylo trvalé, neustálé. Je z toho zřejmé, že apoštol nepopisoval osoby, které se snad dopustily nějakého nesprávného činu jednou nebo vícekrát, ale potom činily pokání a skutečně takového nesprávného jednání zanechaly.

BEZ VÁHÁNÍ HLEDAT POTŘEBNOU POMOC

9. Co ukazuje, že provinilec, který činí pokání, by nikdy neměl váhat, zda má hledat pomoc křesťanských starších?

⁹ Dejme tomu, že by se některý člen sboru dopustil hříchu — ať již by to bylo nějaké provinění v mravním ohledu nebo nějaké jiné nepatřičné jednání — a nyní tohoto hříchu upřímně lituje. Proč by měl takový člověk váhat, zda má vyhledat pomoc starších, aby se posílil ve svém rozhodnutí již nikdy neopakovat tento hřích? Povšimněme si rady učedníka Jakuba, kterou čteme u Jakuba 5:14–16:

„Je mezi vámi někdo nemocný? Ať k sobě zavolá starší muže sboru a ať se nad ním modlí a potírají ho olejem v Jehovově jménu. A modlitba víry prospěje churavému a Jehova ho pozvedne. Také když hřešil [doslova: dopouštěl se hříchu, to znamená, že se mohlo jednat o více než jeden případ hřešení], bude mu odpuštěno. Proto otevřeně vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ — Srovnej Žalm 41:1–4; 41:2–5, KB.

10, 11. a) Jak by mělo na kajícího se provinilce působit vědomí, že starší touží přispět mu k uzdravení? b) Znázorni to.

¹⁰ Projevuje-li provinilec upřímné pokání, není snad pro něj povzbuzením, že může ‚otevřeně vyznat své hříchy‘, jestliže ví, že ti, jimž se vyznává, mají v první řadě zájem o to, aby se ‚uzdravil‘ ze své duchovní nemoci? Kdyby však takový člověk, který činí pokání, cítil, že by s ním bylo automaticky zacházeno jako s někým, kdo si zaslouží důtku před celým sborem jako ten, kdo „hřeší“ ze zvyku, byl by účinek docela jiný.

¹¹ Ukažme si to na příkladu: muž, který se příležitostně nemírně oddával pití, než se stal křesťanem, je snad několik dnů sám doma. V té době snad vypil příliš mnoho vína nebo piva, takže se opil, a snad se to stalo během několika dnů dvakrát. Potom se za to velmi stydí a upřímně lituje toho, co udělal. Uvědomuje si, že začíná upadat zpět do svých starých zvyklostí, a proto si možná velmi přeje získat pomoc od starších, aby jej posílili v rozhodnutí neopakovat nesprávné jednání. Kdyby si myslel, že starší budou automaticky považovat za nutné veřejně oznámit jeho nesprávné jednání sboru, protože se jej dopustil více než jednou, váhal by možná, zda má hledat jejich pomoc.

12. Jaká přehrada by neměla existovat a jak lze zabránit jejímu vzniku?

¹² Takový postoj by mohl vytvořit přehradu mezi pastýři sboru a mezi těmi, kteří vážně potřebují jejich pomoc, aby překonali sklon k dalšímu nesprávnému jednání. Kdyby však měl důvěru, že starší vezmou v úvahu jeho upřímnost, že se chce odvrátit od nesprávného jednání a touží, aby se jej již nikdy nedopustil, jistě by jej to přimělo, aby šel za staršími a aby reagoval na jejich pomoc, jako by reagovala nemocná ovce na pomoc pastýřovu. — Porovnej Žalm 23:1–5 s Ezechielem 34:4.

13. Proč je někdy nutné, aby se starší chopili iniciativy a sami mluvili s provinilcem?

¹³ Může se stát, že starší slyší o vážném případu nesprávného jednání z jiného zdroje než od člověka, který se takového jednání dopustil, Jako pastýři mají zájem o duchovní zdraví tohoto člena stáda, a proto s ním budou mluvit o tom, co slyšeli. Snad zjistí, že je vděčný za jejich pomoc, ale že o ni neprosil, protože je ostýchavý nebo se příliš styděl nebo z nějakých podobných osobních důvodů. Snad dokonce zjistí, že již projevil pokání za svůj nesprávný čin a že již v nesprávném jednání nepokračuje.

14. Co učiní starší i tehdy, jestliže jistě vědí, že provinilce důkladně pokáralo jeho srdce?

¹⁴ Jestliže starší mají jistotu, že takový člověk byl skutečně pokárán svým vlastním srdcem a svědomím a mocí Božího slova, mohou se ve svých snahách soustředit výlučně na to, aby takovému člověku opět pomohli získat duchovní zdraví. Mohou takovému kajícímu se člověku udělit zdravou biblickou radu, která jej má posílit, aby již nesprávné jednání neopakoval, a mohli by mu zdůraznit vážnost situace. Mohou mu pomoci, aby lépe pochopil, jak je nebezpečné byť i jen na chvíli polevit ve své bdělosti, a mohli by mu ukázat, že musí ‚s bázní a s chvěním pracovat na své záchraně‘. — Fil. 2:12.

VYROVNANĚ A S DOBRÝM ÚSUDKEM VÁŽIT, CO JE POTŘEBNÉ

15. Čím se řídí další postup starších?

¹⁵ Jestliže jde o někoho, kdo se dopustil závažného hříchu, měli by se však starší znovu ujistit, že provinilec upřímně činí pokání a že se vážně snaží žít řádným způsobem — bez ohledu na to, zda vyhledal sám jejich pomoc nebo zda oni šli za ním. Jestliže však takového člověka nepokáralo jeho vlastní srdce a nepřimělo jej, aby zanechal nesprávného jednání, pak mají starší povinnost pokusit se mu pomoci, aby reagoval tak, jak je to nutné.

16. Mohl by člověk, který se dopustil hříchu jen jednou, být označen jako osoba, jež „hřeší“ ze zvyku? Jesliže ano, proč?

¹⁶ Je sice závažné, kolikrát se někdo dopustil určitého hříchu, a tuto okolnost je nutno vzít v úvahu, a přece to není v každém případě rozhodující činitel v otázce, zda takový člověk potřebuje biblické pokárání. Někdo se možná dopustil smilstva pouze jednou. Jestliže však upřímně nelituje tohoto hříchu, je stále ještě smilníkem. Jak to? Protože toto nesprávné jednání neodmítl a nezavrhl ve svém srdci. Ježíš řekl, že muž, který se neustále dívá na nějakou ženu s vášní k ní, dopouští se s ní cizoložství ve svém srdci. (Mat. 5:28) Jestliže se tedy někdo dívá zpět na nějaký hříšný čin s určitou dávkou potěšení, místo aby k němu měl odpor a hluboce jej litoval a aby byl rozhodnut již nikdy jej neopakovat, stále ještě má tento hřích ve svém srdci. Nebyl od tohoto hříchu očištěn tím, že by mu Bůh skrze Ježíše Krista odpustil, a proto je stále ještě nečistý. (1. Jana 1:9; 2:1) Pravděpodobně se opět dopustí tohoto hříchu, jakmile k tomu bude mít příležitost, a myslí si, že se mu podaří z toho vyváznout.

17. Vůči kterým lidem, kteří předstírají pokání, musí být starší obzvlášť opatrní?

¹⁷ Proto mají starší dobrý důvod, aby pečlivě zkoumali, jak dalece pravdivé je tvrzení, že hříšník činí pokání, jestliže se provinil pokrytectvím, lhaním a vědomou snahou klamat, nebo jestliže svůj hřích předtím vědomě plánoval, snad s chladnou vypočítavostí. To je zcela odlišný případ, než když se někdo ocitne v neočekávané situaci, v níž podlehne pokušení na základě lidské slabosti. Ananiáš a jeho manželka Zafira například společně plánovali, že se dopustí podvodu, neboť ‚si ve svém srdci předsevzali‘ špatný čin. — Sk. 5:1–11.

18. a) Měli by starší váhat, zda mají odejmout pospolitost osobě, která zhřešila zvlášť nestoudným způsobem? Z čeho je to patrné? b) V jakém ohledu by měla být stále ještě projevována opatrnost vůči člověku, který otevřeně nerespektoval spravedlivé zásady, ale později byl znovu přijat na základě upřímného pokání?

¹⁸ Jestliže například ženatý muž tajně flirtuje s jinou ženou a přitom předstírá, že je čistý, a dokonce snad přijme nějaké svaté služební přednosti ve sboru, a potom skutečně opustí svou manželku a odejde za jinou ženou, měli by starší váhat, zda mají takového člověka vyloučit ze sboru? Zřejmě nikoli. Když se apoštol Pavel dověděl o jakémsi muži, který žil se ženou, jež byla zřejmě stále ještě manželkou jeho otce, Pavel doporučil sboru, aby jednal ihned. Napsal: „Odstraňte toho zlého člověka ze svého středu.“ (1. Kor. 5:1–5, 12, 13) Proto by starší měli být skutečně opatrní, než vyhoví prosbě takového člověka o znovupřijetí, dokud jim takový člověk neposkytne dostatečný důvod k přesvědčení, že své slovo míní upřímně a vážně. Jestliže je nakonec znovu přijat, měli by být starší v budoucnosti velmi opatrní, kdyby šlo o otázku, zda mu ve sboru má být dána nějaká odpovědnost.

19. Jak se může stát, že člověk, který ještě nepřekonal nějaký problém nesprávného jednání, přece projevuje lepší tužbu srdce než osoby, jež byly výše popsány?

¹⁹ Naproti tomu se může stát, že se na staršího obrátí některý člen sboru a požádá jej o pomoc a řekne mu, že stále ještě bojuje s nějakým problémem. Ačkoli se mu ještě nepodařilo úplně překonat to, co je nesprávné, dává najevo, že si upřímně, ze srdce přeje nesprávné jednání překonat. Jestliže není žádný jiný důkaz, který by jeho tvrzení uvedl v pochybnost, pastýři sboru mu budou odpovídajícím způsobem pomáhat. Takový člověk se jistě podstatně liší od toho, kdo plánuje podvod nebo kdo se pokouší ospravedlnit nesprávné jednání. — Žalm 51:1–3, 10, 17; 51:3–5, 12, 19, KB.

20. Jakému sebeklamu se oddává ten, kdo zůstává v hříchu, a proč je nebezpečím pro sbor?

²⁰ Ten, kdo zůstává v hříchu, obvykle sám sebe ve své mysli omlouvá a snad sám sebe přesvědčuje, že Bůh jeho jednání přehlédne. (Srovnej Žalm 36:2; 36:3, KB; 50:17–21.) Ještě horší je, že může k takovému jednání ovlivňovat jiné. V Příslovích 10:17 je řečeno: „Kdo se drží kázně, je stezkou k životu, ale kdo opouští kárání, dává podnět k bloudění.“ Je nutno povolat jej k odpovědnosti a uvést jej zpět na správnou cestu, což je v jeho vlastním zájmu i v zájmu všech.

KÁRAT SE VŠÍ SHOVÍVAVOSTÍ A UMĚNÍM UČIT

21. Jak mají podle Bible postupovat starší, mají-li udělit pokárání?

²¹ Jak postupují pastýři sboru, jestliže okolnosti ukazují, že je nutné někoho pokárat? Jestliže provinilec nepřipouští, že se dopustil nesprávného činu, mají starší povinnost předložit mu „přesvědčující důkazy“ jeho nesprávného jednání. To není možné, jestliže se o věci pouze doslechli. (Srovnej Jana 16:8; Izaiáše 11:3.) Snad uznají za nutné klást mu otázky, aby se dověděli důležité skutečnosti. Při kárání jde však v první řadě o to, aby ukázal provinilci na základě biblických důkazů a argumentů, že jednal nesprávně, jestliže si myslel, že jeho hříšný způsob jednání bude v Božích očích omluvitelný. Starší by mu měli pomoci, aby viděl své nesprávné jednání v pravém světle a aby pochopil, proč je má nenávidět. (Žid. 1:9) Tak jej napravují a pomáhají mu, aby se opět dostal na správnou cestu. Jejich cílem je, aby jej jako pastýři přivedli k pokání, aby opustil nesprávné jednání, a to nejen v praxi, ale i v mysli a v srdci. — Tit. 1:9; Jak. 1:25; 2:8, 9.

22. Jak je konečný cíl křesťanského kárání vodítkem pro starší v jejich snahách a jak mohou plnit pokyn, že mají kárat „se vší shovívavostí a uměním učit“?

²² Starší, kteří mají na mysli účel pokárání, nebudou se považovat pouze za skupinu lidí, kteří zjišťují skutečnosti nebo dokazují provinění. Neudělují provinilci pouze přísné napomenutí (ačkoli v pokárání může být zahrnuto i přísné napomenutí). Sledují vznešený cíl spojený s láskou, totiž ‚odvrátit hříšníka od jeho mylné cesty, zachránit jeho duši od smrti‘. (Jak. 5:19, 20) Jistě by neměli jednat v pocitu, že jsou v časové tísni, jako by pro svou snahu o dosažení tohoto cíle měli vyhrazen pouze jediný rozhovor. Mají-li pocit, že je třeba více času, snad takovému člověku doporučí, aby přemýšlel o tom, co mu řekli, a aby se modlil, Mohou s ním smluvit ještě další rozhovor. Tak může jejich rada a kárání proniknout do mysli a do srdce toho, kdo se provinil. A i když snad (po jedné nebo několika rozmluvách) dojdou k určitému závěru, poznají, že k obnovení duchovního zdraví provinilce bude zapotřebí, aby mu věnovali po určitou dobu dále pozornost a aby mu pomáhali. Ale budou mít uspokojující vědomí, že podle slov ve 2. Timoteovi 4:2 kárali a napomínali „se vší shovívavostí a uměním učit“. Vyplatí se věnovat tomu čas i námahu.a

23. a) Budou ti, kteří činí pokání a odvrátí se od nesprávného jednání, nutně dále vykonávat všechny odpovědnosti ve sboru jako dříve? Proč? b) Které činitele mají starší zvážit ve všech případech?

²³ Skutečnost, že někoho pokáralo jeho vlastní srdce, nutně neznamená, že takový člověk bude dále ve sboru zastávat stejné odpovědnosti jako předtím. Je v podobném stavu jako ten, kdo se zotavuje z tělesné choroby a nemůže nést stejnou zátěž jako ostatní. Starší možná usoudí, že bude vhodné nějaký čas nesvěřovat takovému člověku zodpovědné záležitosti, snad s pocitem, že takové omezení provinilci přispěje, aby se ‚obnovil‘. (Gal. 6:1) A pokud někdo činí pokání pouze proto, že jej jiní pokárali, to znamená, že jej usvědčili z hříšného způsobu jednání, aby jej přivedli k pravému pokání, pak odnětí odpovědností nebo předností může následovat jako součást „výchovy ke spravedlnosti“. (2. Tim. 3:16; Žid. 12:5, 6) V každém případě musí starší brát v úvahu určité činitele, například závažnost spáchaného nesprávného činu, dobu, která od té doby uplynula, okolnosti, jež k němu vedly, do jaké míry se jednalo o úmyslný čin a zda hříšník přitom opomíjel dřívější výstražné rady.

24, 25. a) Co vyžadují tyto biblické zásady od starších a proč? b) Jakou otázku si ještě musíme zodpovědět?

²⁴ K tomu všemu je ovšem zapotřebí vyrovnanosti a dobrého úsudku, rozlišovací schopnosti a porozumění. Starší musí pečlivě vážit zájmy člověka, který se provinil, i sboru jako celku. Na jedné straně musí jasně cítit svou odpovědnost před Bohem, aby nepřipustili proniknutí a rozšíření špatného jednání ve sboru. Na druhé straně musí dávat pozor, aby ve svém jednání s bratry vždy napodobovali rozumný a milosrdný způsob jednání Jehovy Boha. — Srovnej Skutky 20:28–31; Judu 3, 4, 21–23.

²⁵ Jak ale máme rozumět Pavlovu pokynu, že ti, kteří setrvávají v hříchu, mají být káráni „přede všemi přihlížejícími“? Uvažujme o tom, jak má být plněn tento pokyn.

[Poznámka pod čarou]