Je obtížné přijímat tvoji radu?
„Ty, Petře Nováku, dobře víš, co děláš špatně. Příliš mluvíš. Nikdy neposloucháš, co říká druhý. Jsi tvrdohlavý. Radím ti, aby ses změnil. Už jsem ti to říkal a říkám ti to znovu: změň se! Začni už konečně projevovat úctu! Ty si myslíš, že všechno víš. Stále mluvíš. Budeš-li tak pokračovat, určitě se dostaneš do těžkostí. Ale potom ode mne nechtěj žádnou pomoc!“
1. Proč je nesprávné udílet radu tak, jak to vidíme v znázornění?
TO je jeden způsob, jak někomu říci, aby méně mluvil a spíše naslouchal. Není to však správný způsob. Vypadá jako útok a vyvolá obrannou reakci. Rada je snad sama o sobě dobrá, ale nepovede k ničemu dobrému.
2, 3. a) Jak dávají velké podniky najevo, že mají zájem o správný způsob udílení rad? b) Jak měl podle Pavlových slov udílet radu Timoteus a s jakým úmyslem to měl činit?
2 Podniky vydávají tisíce dolarů, když své vedoucí pracovníky posílají na školení, kde se učí, jak mají druhým udílet rady a jak se mají chovat při konfrontacích. Ale skutečně cenné základní způsoby byly již dávno vyjádřeny v Bibli a není nutné za ně platit.
3 Apoštol Pavel řekl Timoteovi: „Tím, že budeš bratrům udílet tyto rady, budeš znamenitým služebníkem Krista Ježíše.“ Pavel poučil Timotea nejen o tom, jaké rady má dávat, ale také o způsobu, jak je má udílet: „Nekritizuj přísně staršího muže. Naopak ho snažně pros jako otce, mladší muže jako bratry, starší ženy jako matky, mladší ženy jako sestry se vší cudností.“ Řekl, že je má snažně prosit, a ne je zastrašovat. Měl by to činit s úmyslem uvést je do dobrého stavu, a ne je odpudit. — 1. Tim. 4:6; 5:1, 2; Jak. 5:19, 20.
4. Proč musí jednat s jemnocitem ten, kdo udílí radu?
4 Udílet radu, o kterou nás někdo požádá, je choulostivá věc; udílíme-li však radu, aniž nás o to někdo požádal, musíme jednat ještě citlivěji. Rada, o kterou jsme nebyli požádáni, může být snadno považována za kritiku, a nikdo není rád, když je kritizován. Máme-li dát radu a přitom nikoho neurazit, je k tomu zapotřebí trpělivosti a schopnosti učit, neznamená to jen někomu udělit káravé kázání. Proto Pavel napsal Timoteovi: „Kárej, napomínej, pobízej, se vší shovívavostí a uměním vyučovat.“ — 2. Tim. 4:2.
POSTOJ RÁDCE
5. Jaký bychom měli mít postoj a jak bychom měli postupovat, abychom udíleli radu podle Ježíšova příkladu?
5 Kristus Ježíš, podivuhodný rádce, dal příklad jemného udílení rady, když se apoštolové mezi sebou přeli o to, kdo z nich je největší. Na základě znázornění a protikladů jim ukázal, že králové národů se nad druhými vypínají, ale „u vás. . . tomu tak nemá být“. Ježíš byl dokonalý a jeho rady byly inspirovány Bohem; a přece byl „mírné povahy a pokorný v srdci“. Jednáme proto dobře, jestliže jej napodobujeme. „Zachovávejte si tento postoj mysli, jaký měl i Kristus Ježíš.“ — Luk. 22:24–27; Mat. 11:29; Fil. 2:5.
6. Které příklady ukazují, že při udílení rady nebo při kárání je dobré uvádět příklady?
6 Je obtížné rozumně mluvit s lidmi, kteří jsou ve vzrušené náladě, a apoštolové se vzrušeně přeli. Ježíš jim na příkladu ukázal, že domýšliví králové se vypínají nad druhými lidmi, a když apoštolové v tomto světle viděli sami sebe, uklidnili se. Prorok Nátan jednal rovněž taktně, když musel pokárat krále Davida za to, že si vzal Uriášovu manželku Betsabé. Bohatý muž, který měl mnoho ovcí a dobytka, vzal si jedinou ovečku chudého muže, aby z ní připravil jídlo pro hosta. David se nad tím rozhněval a vyjádřil rozsudek: „Muž, který to činí, si zaslouží, aby zemřel!“ Potom se dověděl, že on sám je ten muž. (2. Sam. 12:1–9) Také dnes je možné použít znázornění a tak někomu pomoci, aby odsunul stranou své city a viděl věci objektivně.
7. Proč jsou důležité city toho, kdo udílí radu?
7 City jsou důležité. Ten, kdo udílí radu, měl by si být vědom svých vlastních citů a citů toho, s kým mluví. Dá-li se vést pocitem nadřazenosti a samospravedlnosti, mohl by zbytečně ukvapeně kárat druhé za menší poklesky. (Kaz. 3:7) Ten, k němuž mluví, to vycítí a může se cítit dotčen. Jestliže pak zaujme odmítavý postoj, může to být spíše vinou rádce než rady samotné. V Přísloví 15:1 je řečeno: „Odpověď, která je mírná, odvrací vztek, ale slovo, které působí bolest, budí hněv.“
APOŠTOL PAVEL DÁVÁ PŘÍKLAD
8. Co cítil Pavel, když musel kárat Korinťany pro určitou závažnou chybu, a jaký účinek mělo toto kárání?
8 Člověk také vycítí bratrskou lásku a soucit. Pavel musel kárat korintský sbor za vážné chyby a velmi jej bolelo, že jim musel psát dost přísným tónem. Později řekl: „Psal jsem vám totiž z mnohého soužení a úzkosti srdce, s mnohými slzami, ne snad proto, abyste se zarmoutili, ale abyste znali lásku, kterou mám zcela obzvlášť k vám.“ Pavlův hluboký zájem je také patrný z jeho slov, která čteme o několik kapitol dále: „Jestliže jsem vás svým dopisem zarmoutil, nelituji toho. . . Protože bohulibý zármutek umožňuje pokání k záchraně, jehož není třeba litovat.“ — 2. Kor. 2:4; 7:8–10.
9. a) Které biblické příklady ukazují, že je vhodné před poskytnutím rady člověka pochválit? b) Proč je dobré pochválit ty, kteří uposlechli radu?
9 Proto zmírni bolest z kárání tím, že projevíš, že se umíš vžít do situace druhého a máš pro něj porozumění. Mluv s ním tak, aby ses nedotkl jeho důstojnosti a sebeúcty. Měj na zřeteli to, co je v něm dobrého, a uznej to, než mu udělíš radu nebo jej pokáráš. Pochval jej, pokud je to možné. (Zjev. 2:1–4, 12–14, 18–20) Pavel pochválil Korinťany za jejich horlivé úsilí v zájmu spravedlnosti napravit to, co bylo nesprávné, aby opět byli čistí. (2. Kor. 7:11) Pak se zmínil o tom, že se jimi pochlubil před Titem: „Jestliže jsme se mu totiž nějak chlubili vzhledem k vám, nebyl jsem zahanben, ale jako jsme k vám mluvili všechny věci v pravdě, tak také naše chlubení před Titem se prokázalo jako pravdivé.“ (2. Kor. 7:14) Všichni se dopouštíme chyb a potřebujeme kárání. Jestliže něco uděláme správně, pak nám jistě pomohou pochvalná slova: „Dobře jsi to udělal“. Oživí našeho ducha. — Mat. 25:21, 23.
ZKOUMEJME SAMI SEBE
10–12. Proč bychom měli udílet radu laskavě a s mírným duchem?
10 „Neustále zkoumejte, zda jste ve víře“, to je napomenutí, které může platit i na to, jak udílíme radu. (2. Kor. 13:5) Obstojíme ve zkoušce v podobě následujících textů?
11 Efezským 4:32: „Staňte se k sobě navzájem laskavými, plnými něžného soucitu.“ Jsme takoví, když dáváme radu?
12 Galatským 6:1: „Bratři, i když člověk učiní nějaký nesprávný krok, než si to uvědomí, snažte se vy, kteří jste duchovně způsobilí, obnovit takového člověka v duchu mírnosti, a ty každý dávej pozor sám na sebe, abys také nebyl pokoušen.“ Radíme mírně a jsme si přitom vědomi svých vlastních slabostí?
13, 14. Co bychom měli dobře poznat, dříve než udělíme radu?
13 Kolossenským 4:6 (Nová anglická bible): „Uvažujte o tom, jak nejlépe mluvit s každým, s kým se setkáte.“ Věnujeme čas, abychom poznali člověka, s nímž máme mluvit, a abychom potom přizpůsobili svá slova jeho potřebám?
14 Přísloví 18:13: „Odpovídá-li někdo na věc dříve, než ji vyslechne, je to od něho pošetilost a ponížení.“ Uvažujeme o věci ze všech stran, než udělíme radu?
15, 16. Co bychom měli mít na paměti ohledně sebe samých, když dáváme radu jiným?
15 Filipenským 2:3: „A nečiňte nic ze svárlivosti nebo ze sobectví, ale s pokorou mysli považujte ostatní za vyšší, než jste sami.“ Když dáváme radu jiným, jsme si vědomi toho, že oni nás mohou v jiných ohledech převyšovat?
16 Římanům 2:21: „Ale ty, který jiného učíš, sám sebe neučíš? Ty, který kážeš ‚Nepokradeš‘, ty kradeš?“ Jednáme pokrytecky, kážeme-li něco, co sami neděláme?
17, 18. V jakém směru bychom měli být zdrženliví a ohleduplní k tomu, komu dáváme radu?
17 Jan 16:12: „Mám [Ježíš] vám říci ještě mnohé, ale nyní to nemůžete snést.“ Jdeme nad to, co je v daném okamžiku nutné, a začínáme tomu, s nímž mluvíme, vypočítávat všechny nedostatky, na které si vzpomeneme, čímž buď vyvoláme jeho hněv, nebo jej zcela sklíčíme?
18 Matouš 18:15: „Zhřeší-li tvůj bratr, jdi a poukaž otevřeně na jeho chybu mezi čtyřma očima.“ Bereme ohled na city svého bratra, a dáváme mu proto nejprve radu mezi čtyřma očima?
19. Jakým jednoduchým pravidlem bychom se měli řídit při poskytování rady a proč je to výhodné?
19 Jednoduché pravidlo, na něž se při udílení rady někdy zapomíná, zní: „Vždy jednejte s jinými tak, jak byste chtěli, aby oni jednali s vámi.“ (Mat. 7:12, Nová anglická bible) Jsme rádi, když nám lidé rozumějí, a proto musíme projevovat porozumění. Jsme rádi, jestliže je respektováno naše mínění, a proto bychom také měli respektovat mínění druhých. Jestliže sami neradi posloucháme káravé kázání, dáváme pozor, abychom to nedělali jiným? Než udělíme radu, měli bychom naslouchat. Tím nejen projevíme rozumnost, ale také nahlédneme do problému toho, s nímž mluvíme, a poznáme jeho city. Jestliže udělíme radu tímto způsobem, nebudou naše slova chápána jako nějaké „kázání“, ale jako část rozhovoru.
DÁVÁŠ DOBROU RADU?
20, 21. Kdy má naše rada pochybnou cenu a jedině kdy bude naprosto spolehlivá?
20 Prorok Jeremiáš řekl: „Muži, který chodí, ani nenáleží, aby řídil svůj krok.“ Jestliže neumí řídit své vlastní kroky, jak by potom mohl řídit kroky někoho jiného? Jeremiáš se modlil: „Napravuj mne, Jehovo.“ Jsme si natolik vědomi toho, že všichni máme nedostatky, že je obtížné, abychom od kohokoli přijali pokárání — ledaže by to bylo pokárání, jež pochází od Boha! Hodnota naší rady je závislá na tom, jak dalece odpovídá Božímu slovu. — Jer. 10:23, 24.
21 „Nejděte nad to, co je psáno,“ je dobrá rada. (1. Kor. 4:6) Vyšli jsme ze systémů, v nichž platí lidské předpisy, což má tragické následky. Nechceme již být podřízeni lidským předpisům, které nejsou obsaženy v Božím slově, protože nechceme sloužit „na oko, jako ti, kteří se chtějí zalíbit lidem, ale s upřímností srdce, v bázni před Jehovou“. Řídíme se také radou apoštola Pavla: „Ať děláte cokoli, pracujte na tom celou duší jako pro Jehovu, a ne pro lidi.“ (Kol. 3:22, 23) Předpisy farizeů byly pro lidi břemenem a činily Boží slovo neplatným. — Mat. 23:4; 15:3.
22, 23. Jaký nadutý postoj projevovali farizeové a jak dokázal Pavel, že jeho postoj je jiný?
22 Když se úředníci, kteří byli vysláni, aby zatkli Ježíše, vrátili bez něho, protože na ně tak zapůsobilo jeho učení, uplatnili farizeové svou autoritu. Zeptali se: „Snad jste také nebyli svedeni? Cožpak mu uvěřil někdo z předáků nebo z farizeů? Ale tento zástup, který nezná Zákon, jsou prokletí lidé.“ Farizeové neusuzovali rozumně, ale prostě prohlásili, že moudří lidé Ježíše odmítli a jen hloupí mu naslouchali. — Jan 7:45–49.
23 Jestliže radíme jiným, měli bychom postupovat rozumně a držet se Bible. Nesmíme vyžadovat, aby nám někdo vyhověl jen proto, že snad zastáváme nějaké postavení. (Fil. 4:5) Měli bychom být jako Pavel, který nevyužíval svého apoštolského postavení k tomu, aby působil na někoho nátlakem. Naopak chválil ty, kteří zkoumali, zda jeho učení odpovídá Bibli. „Přijali slovo s největší dychtivostí mysli a denně pečlivě zkoumali Písma, zdali je tomu tak. Proto se mnozí z nich stali věřícími.“ — Sk. 17:11, 12.
24, 25. a) Jak použil satan — na rozdíl od Ježíše — určitých biblických textů? b) Který příklad ukazuje, že použití biblických textů musí odpovídat kontextu?
24 Ďábel používal Písma, když pokoušel Ježíše v pustině, a Ježíš používal biblických textů, aby mu odporoval. Oba používali biblických textů, ale s tím rozdílem, že satan jich zneužíval, ale Ježíš jich užíval správně. (Mat. 4:1–10) Nikdy bychom neměli zkreslovat texty, aby sloužily našim vlastním cílům, jako to činil satan. Ujistěme se, že Bůh skutečně říká to, o čem my tvrdíme, že to říká.
25 Například ve 14. kapitole Římanům jsme varováni, abychom nedávali slabým příčinu ke klopýtání ve spojitosti s jídlem nebo pitím nebo s něčím jiným. Znamená to snad, že by se v nějaké velké rodině neměla podávat káva, protože jeden ze členů tvrdí, že by to pro něj bylo příčinou ke klopýtání, kdyby se káva podávala? Znamená to snad, že někdo musí nosit černé boty, protože někdo jiný „klopýtá“ o to, že nosí hnědé? Není uplatnění této rady ničím omezeno? V kontextu se mluví o věcech, které mají spojitost s vírou: o dnech, jež někteří považují za svaté, a o mase, jež někteří považují za poskvrněné. Rada se tedy vztahuje na záležitosti svědomí, a v této oblasti bychom měli být ochotni k ústupkům, jestliže to může pomoci jiným. Není to však žádný všeobecný pokyn, který by říkal, že musíme brát ohled na každou osobní myšlenku, jež nesouvisí s vírou.
UMÍŠ PŘIJMOUT RADU, KDYŽ JI POTŘEBUJEŠ?
26. Připadá-li nám obtížné přijmout radu, co je nám připomenuto v Židům 12:11?
26 Umíme pokorně přijmout radu, jestliže je nám poskytnuta s láskou a na základě Bible? Není to snadné, ale užitečné. „Žádná kázeň se ovšem v přítomnosti nezdá radostná, ale zarmucující; a přece těm, kteří jí byli cvičeni, přináší pak pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ (Žid. 12:11) V předcházejících odstavcích jsme byli vyzváni, abychom zkoumali svůj postoj při udílení rady. Nyní bychom měli prozkoumat sami sebe, pokud jde o otázku, zda jsme ochotni radu přijmout
27–31. Které biblické texty a které otázky zdůrazňují, že je nutné tiše naslouchat, když dostáváme nějakou radu?
27 Přísloví 17:27: „Každý, kdo zdržuje své výroky, má poznání a muž s rozlišovací schopností je klidného ducha.“ Nasloucháme klidně?
28 Přísloví 12:15: „Cesta pošetilého je správná v jeho vlastních očích, ale kdo naslouchá radě, je moudrý.“ Myslíme si, že všechno víme, nebo nasloucháme?
29 Přísloví 29:20: „Spatřil jsi muže, který je ukvapený ve svých slovech? Je více naděje pro někoho hloupého než pro něho.“ Snažíme se ihned odmítnout radu, kterou jsme dostali?
30 Kazatel 7:9: „Neukvapuj se ve svém duchu, aby ses urazil, neboť urážlivost spočívá v nitru hloupých.“ Jsme přecitlivělí a urážliví?
31 Jakub 1:19, 20: „Každý člověk má být rychlý k slyšení, pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; hněv muže totiž nepůsobí Boží spravedlnost.“ Nasloucháme kárání, a nezlobíme se přitom?
32. Co ukazuje, že některé osoby, jež hledají radu, chtějí ve skutečnosti slyšet potvrzení svého vlastního názoru?
32 Někdy se lidé rozhodli k určitému způsobu jednání a chtějí potom chodit od jednoho domnělého rádce k druhému, dokud nenajdou někoho, kdo s nimi souhlasí. Ve starověkém Izraeli se král Roboám obrátil pro radu ke starším mužům, ale jejich rada se mu nehodila. Šel proto k mladým mužům, kteří mu řekli to, co chtěl slyšet. Vedlo to ke katastrofě: Deset kmenů se proti němu vzbouřilo a vytvořilo si své vlastní království! (1. Král. 12:1–20) Apoštol Pavel mluvil o tom, že přijde čas, kdy lidé budou tak dlouho hledat, až najdou rádce, kteří jim řeknou právě to, co chtějí slyšet: „Budou si shromažďovat učitele ve shodě se svými vlastními žádostmi, aby jim lechtali uši.“ — 2. Tim. 4:3.
33. Které příklady ukazují, jak máme přijímat radu?
33 My však bychom měli přijmout radu, která je založena na Božím slovu. Když David dostal pokárání od proroka Nátana, odpověděl: „Zhřešil jsem proti Jehovovi.“ (2. Sam. 12:13) Sbor v Korintě přijal Pavlovu radu a očistil se od toho, čím se provinil. Ježíš znázornil správný způsob jednání podobenstvím o otci, který měl dva syny, jež oba poslal na svou vinici, aby tam pracovali. Jeden prohlásil, že půjde, ale nešel. Druhý odmítl, ale později šel a byl pochválen, ačkoli se nejdříve zdráhal. (Mat. 21:28–31) Ten, kdo udílí radu, měl by být trpělivý a pokáranému by měl ponechat čas, aby o radě přemýšlel.
34. Podnětem k jaké zkoumavé otázce je Žalm 16:7?
34 „Budu žehnat Jehovovi, který mi dal radu.“ (Žalm 16:7) Budou nám ti, jimž dáváme radu, moci za ni žehnat?
35. Jaký je rozdíl mezi zde uvedenou radou a radou, která je uvedena na začátku tohoto článku?
35 „Děkuji ti, Petře, že jsi za mnou přišel. Děláš teď ve sboru pěkné pokroky. Chtěl bych se jen ještě jednou zmínit o tvém problému, že totiž někdy mluvíš nemoudře. Tím se samozřejmě proviňujeme všichni. Jak řekl Jakub, kdybychom nepoužívali špatně svého jazyka, byli bychom dokonalí. Pavel dával starším v Efezu rady dnem i nocí po celé tři roky! Doufám tedy, že si nemyslíš, že ti stále něco vyčítám, když se o tom znovu zmiňuji. Děláš pokroky, tak jen na tom pracuj dále. Chtěl bych ti navrhnout, aby sis ještě jednou přečetl 3. kapitolu Jakubovu. Kdybych ti mohl nějak pomoci, neváhej a přijď za mnou.“