Co tím moudrý muž myslel?
Chop se příležitosti
NĚKDY se naskytne výborná příležitost udělat něco dobrého nebo získat něco užitečného. Avšak vzhledem k nejistotám v životě v přítomném světě může snad být zapotřebí určitá míra víry, chceme-li nějakou situaci správně využít. Kdybychom měli v takovém případě pocit obavy, mohli bychom promarnit něco cenného. Bylo by dobré, abychom takovou vírou přispívali k povzbuzení druhých.
Moudrý král Šalomoun dal v tom ohledu velmi praktickou radu. Napsal: „Posílej svůj chléb po vodní hladině, neboť po mnohých dnech jej opět najdeš. Dej sedmi, nebo dokonce osmi, podíl, protože nevíš, jaké neštěstí nastane na zemi.“ (Kaz. 11:1, 2) Tato slova jsou všeobecně považována za výzvu k štědrosti.
Nikdy nevíme, k čemu to povede, jsme-li štědří. Může se zdát, že něco házíme do ‚vody‘, a to bez vyhlídky, že se nám něco vrátí. Ale snad získáme svou štědrostí náklonnost druhých, která je pak přiměje, aby i oni byli štědří, jestliže bychom se dostali do nouze. To neznamená, že opravdu štědrý člověk má počítat s tím, že mu bude odplaceno. Naopak, cítí radost, když může druhým dávat, a spoléhá na to, že bude stále mít to, co potřebuje. Nedává tedy jen několika, dvěma nebo třem, ale je štědrý z celého srdce a dává „sedmi, nebo dokonce osmi“. Někteří opatrní lidé si snad myslí, že je to velmi nerozumné, protože se bojí, že budou mít nouzi, potká-li je neštěstí. Ale když štědrého člověka potká neštěstí, dostane s větší pravděpodobností pomoc. Podobnou myšlenku vyřkl Ježíš Kristus, když řekl: „Zvykněte si dávat a lidé vám budou dávat. Budou vám sypat do klína znamenitou míru, stlačenou, setřesenou a překypující.“ — Luk. 6:38.
Štědrost se dá také přirovnat k tomu, když pěstujeme rýži na půdě zatopené vodou. „Po mnohých dnech“ uzraje a přinese bohatý výnos.
Šalomoun pak poukazuje na některé nezměnitelné zákony, aby ukázal, že nerozhodnost v životě není právě to nejlepší. Poznamenává: „Jsou-li mraky plné vody, vylijí na zem skutečnou průtrž, a ať strom padá k jihu nebo k severu, na tom místě, kam strom padá, tam bude také ležet.“ (Kaz. 11:3) Tak to opravdu je — lidé na to nemají vliv. Proč tedy váhat se štědrostí nebo s nějakou nutnou činností a být nerozhodný? Když prší, prší. Když strom padá v určitém směru, tak tam dopadne. To se stává i v mnoha jiných životních záležitostech. Nečinnost není zárukou, že se nestanou.
Kdo by chtěl uspořádat svůj život tak, že by se předem snažil zajistit, co se snad stane nebo nestane, nic nedokáže. Šalomoun řekl: „Kdo pozoruje vítr, nebude zasévat semeno [protože se bojí, že vítr semeno odfoukne]; a kdo se dívá na oblaka, nebude sklízet [protože se bojí, že posekané obilí zmokne dříve, než je může dostat do stodoly].“ — Kaz. 11:4.
Nemáme proto skládat ruce do klína, ale dělat to, co se udělat musí, a to s vědomím, že určitá nejistota tu bude vždy. Není možné dokonale prozkoumat Boží dílo, to jest, objevit pravidlo, podle něhož se dá určit, co Bůh udělá nebo co snad připustí při uskutečňování svého předsevzetí, a podle tohoto pravidla zařídit své záležitosti. Šalomoun poukázal na to, že Boží dílo je pro člověka stejně velkým tajemstvím jako vývoj dítěte v mateřském těle. Napsal: „Stejně jako si neuvědomuješ, jaká je cesta ducha v kostech v břiše těhotné, podobně neznáš dílo pravého Boha, který činí všechno.“ — Kaz. 11:5.
Vzhledem k nejistotám života a neschopnosti člověka změnit jisté pevné zákony, dává Šalomoun radu: „Ráno zasévej své semeno a ať tvá ruka neodpočívá až do večera, neboť nevíš, kde to bude úspěšné, zda tady nebo tam či zda obojí bude stejně dobré.“ (Kaz. 11:6) Nejlépe je tedy, když pilně konáme svou práci a nedáme se tak dalece zneklidňovat nejistotou, že by to bránilo naší činnosti, ať je to ve spojení s naší vírou, povoláním nebo štědrostí.
To přispívá k tomu, že máme pozitivní postoj k životu. Šalomoun napsal: „Světlo je také sladké a je dobré, když oči vidí slunce; kdyby tedy člověk žil i mnoho let, ať se z nich všech raduje.“ (Kaz. 11:7, 8) Protože pouze živý člověk může ocenit světlo a slunce, poukazuje zde Šalomoun na to, že je dobré být naživu a mít radost ze života. Připojuje ještě střízlivou myšlenku: „A ať si připomíná temné dny, ačkoli by jich mohlo být mnoho; každý den, který přišel, je marnost.“ (Kaz. 11:8) Nemáme ztratit ze zřetele skutečnost, že můžeme ztratit sílu a životnost, když se dostaví „temné dny“, vysoké stáří. Pro člověka sešlého stářím, trvá-li jeho život po léta, může být každý den marností, zdánlivě prázdný a bezvýznamný. Proto se má člověk, pokud je to možné, radovat rozumným způsobem ze života, používat dobrou rozlišovací schopnost a dát se ve všem vést Bohem.