Otázky čtenářů
● Naznačuje Židům 4:15 svým výrokem, že Ježíš byl „zkoušen“, že Bůh si nebyl jistý, zůstane-li jeho Syn věrný?
Ne, protože nic v Písmu nepoukazuje na jiný názor, než že Jehova si byl jistý, že jeho Syn zachová ryzost. V Židům 4:15 se mluví o zcela jiné věci. Čteme tam: „Jako velekněze totiž nemáme někoho, kdo nemůže mít pochopení pro naše slabosti, ale máme toho, kdo byl zkoušen ve všech ohledech jako my sami, ale bez hříchu.“
Jehova předpověděl, že jeho Syn jako Mesiáš zachová ryzost i přes utrpení. (Žalm 118:22; Iz. 53:10–12) Bůh měl dobré důvody pro důvěru že jeho jednozplozený Syn, i když zůstane svobodným mravním činitelem, bude ve zkoušce věrný.
Za celá ta tisíciletí svého společenství a svých zkušeností se Synem jej Jehova poznal tak jako nikdo jiný. (Mat. 11:27; Jan 10:14, 15) Bůh dokonale znal Synův duševní postoj a stav srdce. (Řím. 15:5) Ačkoli Logos byl například přednostně stvořen, nikdy se nesnažil, aby byl uctíván, jako o to usiloval duchovní tvor, který se stal satanem. (Fil. 2:5, 6) Na rozdíl od bezzákonných andělů, kteří se vzbouřili před potopou, Syn se vždy chtěl líbit Otci. Proto apoštol Pavel na něj uplatňuje žalmistova slova: „Bůh je navždy tvým trůnem a žezlo tvého království je žezlem přímosti. Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl jsi bezzákonnost“. (Žid. 1:8, 9; Žalm 45:6, 7; 45:7, 8, „KB“) Kromě toho se vždy zajímal o dobro lidstva. (Přísl. 8:30, 31) A opětovně projevil závislost na Otci, jehož vůli si vážně přál konat. (Juda 9; srovnej Jana 12:27, 28.) A tak ještě než se Ježíš narodil jako člověk, Jehova mohl být jistý, že zachová ryzost.
Někdo se zeptá: „A co kdyby Ježíš hřešil?“ To je ovšem neužitečná spekulace. Je opakem skutečnosti. On nehřešil. Jehovova důvěra v něj, která vyplývala z Boží dokonalé znalosti a moudrosti, byla ospravedlněna.
Židům 4:15 obrací naši pozornost na Ježíšovu způsobilost pro úřad nebeského velekněze. Tím, že se stal dokonalým člověkem jako Adam a prokázal se věrný až do smrti, sloužil Ježíš jako výkupní oběť. (Žid. 2:9) Jako člověk však zároveň pociťoval zkoušky a zklamání, jež potkávají lidi, kteří se snaží být věrní. To ovšem prožívají i ti, kteří mají být vzati do nebe jako Ježíšovi „bratři“ a spoluvládci. (Žid. 2:14–17) Cítil přirozenou únavu a zklamání. A co víc, byl zkoušen utrpením a útiskem. Pavel mohl právem říci, že Kristus „byl zkoušen ve všech ohledech jako my sami“. Proto byl zdokonalen a učiněn způsobilým pro úkol velekněze, který mohl „mít pochopení pro naše slabosti“. Ačkoli jiní veleknězové museli obětovat oběti za vlastní hříchy, Kristus jako velekněz je „bez hříchu“. Protože se stal tělem a krví jako my, je schopen s námi „jednat mírně“. — Žid. 4:15, 16; 5:1, 2, 8; 7:28.
Židům 4:15 nás má tedy povzbudit. Místo abychom si mysleli, že Bůh neměl důvěru ve svého Syna, měla by být budována naše důvěra, že lidé mohou být Jehovovi věrní. A měli bychom důvěřovat, že máme jediného, soucitného a chápajícího velekněze, který slouží v náš prospěch, když se přibližujeme k Jehovovi.