Je tvůj životní běh zaměřen na smrt?

ČLOVĚK touží žít. Avšak smrt je rysem přítomné lidské existence. Tato jediná skutečnost hluboce ovlivňuje způsob, jakým lidé žijí svůj život, i jejich názor na samotný život.

Hlavně ti, kteří popírají náboženské smýšlení, se často snaží nahromadit do své krátké životní dráhy, kolik jen mohou. Žijí ve stínu smrti. Mnozí nábožensky zaměření lidé, kteří věří, že lidé mají nesmrtelnou duši, doufají, že smrt jim dá únik z hmotné existence do existence duchovní. Proto je tolik kultur zaměřeno na smrt a pěstují nějakou formu uctívání mrtvých, o jejichž duších se domnívají, že jsou ve vědomém stavu v duchovním světě. Naproti tomu naděje na život, kterou poskytuje Bible, není založena na myšlence, že duše žije po smrti.

ČEMU UČÍ BIBLE

Bible označuje živého člověka jako „živou duši“, která se skládá z těla a „dechu života“. (1. Mojž. 2:7) Bible také mluví o duchu ve zvířatech i lidech. (Žalm 104:25–30; Kaz. 3:19, 20) Tento duch je životní síla v každé buňce těla. Je udržována vzduchem bohatým na kyslík a potravou, kterou Bůh opatřil. V době, kdy Bůh stvořil první lidský pár, vytvořil všechny podmínky pro to, aby on a jeho potomstvo mohli věčně žít, jestliže zůstanou poslušni svého stvořitele. Neposlušnost by způsobila smrt. — 1. Mojž. 2:8, 9, 15–17.

Smrt je pro živé duše opakem života. Když Adam zhřešil neposlušností, Bůh mu proto řekl: „Protože jsi naslouchal hlasu své manželky a začal jsi jíst ze stromu, . . . V útrapách budeš jíst. . . po všechny dny svého života. . ., dokud se nevrátíš do půdy, . . . Neboť jsi prach a do prachu se vrátíš.“ Protože člověk neodpovídal Božím požadavkům pro život, dny jeho života skončily a on se navrátil do prachu, ze kterého byl vzat. Zemřel. — 1. Mojž. 3:17–19.

Bible soustavně potvrzuje tento názor na smrt. Pokud jde o to, co přinesla potopa za Noemových dnů, zpráva říká: „A tak skonalo všechno tělo, které se hýbalo na zemi, . . . všechno lidstvo. Všechno, co mělo ve svém nose působící dech životní síly. . ., zemřelo.“ (1. Mojž. 7:21, 22) ‚Osm duší bylo bezpečně přeneseno přes vodu.‘ (1. Petra 3:20) Křesťanský pisatel knihy Římanům ujišťuje, že „mzda, kterou platí hřích, je smrt“. (Řím. 6:23) Souhlasí s výrokem Bible, že „duše, která hřeší, ta umře“ a že duše ztrácí vědomou existenci při smrti: „V ten den skutečně mizí jeho myšlenky.“ — Ezech. 18:20; Žalm 146:4.

ZVYKY ZALOŽENÉ NA KLAMU

Bible nicméně učí, že existuje duchovní sféra. „Bůh je duch.“ (Jan 4:24) Stvořil jiné duchovní osoby mnohem dříve, než byl stvořen člověk nebo zvířata. (Job 38:4, 7) Někteří z nich, včetně toho, jenž je známý jako satan, se vzbouřili proti Bohu a byli vyloučeni z Boží rodiny věrných andělů. (1. Mojž. 3:1–15; 6:1–7; 1. Petra 3:19, 20; Juda 6) Stali se podvodníky, kteří dychtí přesvědčit lidi, že člověk žije dál po smrti v duchovní podobě. (Zjev. 12:9) Zosobňují mrtvé a projevují se tak, že lidé věří, že mohou být spojeni s dušemi mrtvých. Proto se také nějaká forma uctívání mrtvých pěstuje ve všech částech země. — Iz. 8:19.

V mnohých částech Nigérie se například věří, že po smrti vstoupí duše do stavu spánku, kde zůstane, dokud není proveden první i druhý pohřební obřad. První obřad je pohřeb těla zemřelého. Druhý obřad, jakýsi druh pamětního obřadu, je duchovní pohřeb k propuštění duše z krajiny mrtvých, aby jí bylo dovoleno plně vstoupit do duchovní země. Proto jsou pro mnohé Nigerijce pamětní obřady, konané v kostelích týden po pohřbu, rovnocenné druhému pohřbu.

Jiné zvyky, jako „bdění“, se vyvinuly ze snahy zabránit duchu zemřelého, aby se vrátil do tohoto světa. Tyto zvyky zahrnují často složité a nákladné obřady určené k tomu, aby se veřejně ukázalo, jak velice byl zemřelý ctěn. Také se doufá, že je možno tím získat jeho přízeň.

Nigerijský pohřební obřad byl nedávno přenášen televizí a bylo vidět, jak vznosně oblečení truchlící pláčou nad hrobem. Někteří se dokonce pokoušeli vrhnout se do hrobu. Jakmile byl dokončen pohřeb mrtvého muže, následovala velká oslava s množstvím pití, jídla a veselím. Někteří lidé se domnívají, že tento pohřeb stojí až 7 500 dolarů. Ve velké části Nigérie vyjadřuje truchlení a radování na pohřbu starého člověka víru, že úspěšně dokončil svůj život jako člověk a je připraven vstoupit do duchovního života.

Čest vzdávaná mrtvému je dále dokázána dopisem, který byl napsán jedněm z nigerijských novin. Pisatel mluví o příteli, který neměl čas navštívit nemocného otce a mohl jen poslat 30 dolarů za lékařské ošetření. Nyní, když po měsíci starý muž zemřel, tentýž syn se mohl uvolnit z práce a vypůjčil si více než 870 dolarů, „aby vyrovnal náklady pohřebního obřadu“. Další náklady zaplatili jiní příbuzní. Pisatel dopisu dodává: „Když byl muž nemocen, dostal 30 dolarů, ale když zemřel, jeho pozůstatky — neužitečné, neživé tělo — byly radostně odstraněny. . . za ne méně než 3 000 dolarů.“

V mnohých případech si blízcí příbuzní mrtvého holí vlasy, stříhají nehty, dělají, dělají znamení nebo rány na těle nebo nosí zvláštní růžence, malé sáčky se semeny20či s různými drobnostmi. To vše je speciální ochranný „lék“ proti duchu zemřelého. Takové věci ovšem Jehovovi ctitelé nepěstují a Bible je zavrhuje. — 3. Mojž. 19:28.

JE PŘIROZENÉ MÍT ZÁRMUTEK PŘI SMRTI MILOVANÉHO ČLOVĚKA

Pro lidi je přirozené cítit žal a zármutek nad ztrátou milovaného. Boží služebníci vyjadřovali zármutek a projevovali žal pláčem a skromným šatem. (1. Mojž. 23:2; 5. Mojž. 34:8; Jan 11:33, 35, 38) V předkřesťanské době se oblékali do pytloviny a někdy předpisovali období truchlení ze žalu i ve spojení s jinými neštěstími než smrtí. (2. Sam. 14:2; Ester 4:1) Truchlení nemá nic společného s usmířením mrtvého. Je to projev smutku při osobních nebo společenských tragediích.

Jehovovi křesťanští ctitelé se proto neoddávají nadměrnému truchlení, a Bible udává důvod: „Nechceme, abyste nebyli v nevědomosti o těch, kteří spí ve smrti, abyste také netruchlili jako ostatní, kteří nemají žádnou naději.“ (1. Tess. 4.13) Křesťané považují své mrtvé za bezvědomé, „spící“ v naději na vzkříšení, a proto nepěstují obřady k upokojení nebo usmíření. — Jan 11:11–14.

Naděje na vzkříšení je založena na opatření, které učinil Bůh, aby zrušil následek hříchu a odstranil prokletí smrti. S láskou opatřil pro lidi výkupné smrtí Ježíše Krista. To mu umožňuje křísit mrtvé a dát jim příležitost, aby v budoucnu opět žili s vyhlídkou na věčný život. — Jan 3:16; Mat. 20:28; Jan 11:24–26.

ZACHOVÁVAT POHŘEBNÍ OBŘADY V BIBLICKÝCH HRANICÍCH

Křesťané se tedy musí varovat toho, aby nebyli nakaženi nesprávnými zvyky okolních lidí. Musí se vyhýbat všem zvykům založeným na myšlence, že duše přežívá do duchovního světa. Není zapotřebí složitých pohřebních obřadů. Obyčejně jsou těla pochována do země. Jsou také používány jiné způsoby, jako kremace nebo pohřeb do moře. Jestliže je mrtvola před pohřbem umývána, nesmí se to spojovat s nebiblickými obřady, jimiž je zemřelý připravován pro život ‚na onom světě‘. — Sk. 9:37.

Moudrý král Šalomoun radil: „Je lépe jít do domu, kde se truchlí, než jít do domu, kde je hostina, protože to je konec všeho lidstva; a živý by si to měl vzít k srdci.“ (Kaz. 7:2) Tato rada činí dvě věci samozřejmými ve spojení s pohřby. Za prvé hodování nebo okázalá podívaná nejsou vhodné ve spojení s truchlením po mrtvém. Za druhé je vhodné, aby přátelé navštívili a potěšili pozůstalé.

Když vykonávají takové návštěvy lidé z blízkého okolí, aby vyjádřili rodině soustrast, měli by projevit ohleduplnost tím, že návštěvu učiní jen krátkou a nepřinutí tak rodinu, aby jim poskytovala jídlo. Toto opatření snad může být vhodné pro přespolní účastníky, jestliže si to rodina přeje. To ukazuje pohostinnost. Naopak všichni návštěvníci by měli chtít projevit pozornost tím, že nejednají sobecky a nezvětšují náklady, které již rodina má s vypravením pohřbu. Bylo by však dobré, kdyby poskytli pomoc rodině v péči o domácnost nebo při vyřizování různých úkolů.

Pokud jde o pohřby vykonávané u svědků Jehovových, může být obřad proveden na některém vhodném místě, v pohřební síni, v sále království, v domě člena rodiny nebo u hrobu. Vážený mužský člen sboru může být rodinou požádán, aby vedl obřad. Může být přednesen prostý biblický proslov, poskytující biblické vysvětlení smrti a Božího předsevzetí obnovit mrtvé k životu prostřednictvím vzkříšení. Po tomto obřadu by mělo být tělo bez rituálu pohřbeno.

Bible ukazuje, že v některých případech odnášeli Jehovovi ctitelé v procesí tělo na místo pohřbu. Při takovém procesí Ježíš vzkřísil jednoho mladého muže. (Luk. 7:12–16) Je ovšem nutné poznamenat, že to bylo ve spojení s odnášením těla k pohřbení. Nebyl to žádný rituální pochod okolo města. Opravdu, jednoduchost je význačným rysem křesťanských pohřbů. Z popisu Ježíšova pohřbu a pohřbu předkřesťanských Božích ctitelů poznáváme, že to bylo pouze jednoduché, důstojné uložení těla. (Mat. 27:59, 60; 1. Mojž. 25:9, 10; 49:29, 32) Taková jednoduchost se shoduje s prostou pravdou, že mrtví „si nejsou vědomi naprosto ničeho. . . Také již zanikla jejich láska a jejich nenávist a jejich žárlivost.“ (Kaz. 9:5, 6) A navíc, ani při pohřbu by se křesťané nechtěli spojovat s náboženstvími, která mají klamnou představu o mrtvých. — 2. Kor. 6:14–17.

Po pohřbu již není nic, co by bylo pro mrtvého možno udělat. Kaz. 9:5, 10 nám říká: „. . .nemají žádnou mzdu. . . není práce ani vymýšlení ani poznání“ v hrobě, kam mrtvý jde. Proto mrtví nemohou dělat nic, aby změnili svou situaci, ani se nemohou dorozumívat s živými. To také znamená, že živý nemůže nic vykonat pro mrtvého. „Druhý pohřeb“, bdění, pamětní obřady, které mají povahu uctívání nebo usmiřování, bohoslužby a oběti pro pokojný odpočinek duše (založené na víře ve vědomou existenci duše v očistci nebo jinde) jsou bezcenné a založené na klamných myšlenkách. — Žalm 49:6–9; 49:7–10, KB.

Místo proslovu před pohřbem se může přednést proslov ve vhodné době po pohřbu. To není pro dobro mrtvého nebo ze strachu před ním. Poskytuje to příležitost pro utěšení pozůstalých příbuzných a blízkých přátel během doby jejich zármutku, protože k překonání zármutku a pocitu ztráty je zapotřebí čas. To také naznačuje, že křesťané by nebyli ospravedlněni, kdyby za mrtvé příbuzné konali pamětní obřad každoročně nebo v jiných pravidelných obdobích. Bible nás opravňuje činit to pouze na památku Ježíše Krista, který se dal sám jako oběť za lidstvo, aby opatřil osvobození od prokletí smrti. — Luk. 22:19; 1. Kor. 11:24, 25.

Ačkoli musíme přijmout smrt jako rys přítomného lidského života, není zapotřebí dívat se na ni s chorobným strachem nebo nevhodnou úctou. Naděje na vzkříšení nás bude chránit před nadměrným zármutkem. „Máme-li tedy víru, že Ježíš zemřel a opět vstal, tak také Bůh přivede prostřednictvím Ježíše s ním ty, kteří usnuli ve smrti“, a to tím, že je vzkřísí. (1. Tess. 4:13, 14; Zjev. 21:4) Život křesťanů tedy není zaměřený na smrt. Dívají se do budoucnosti s nadějí na věčný život. Řídí svůj život tak, aby mohli pomáhat živým.