Měli bychom usilovat o zachování své tváře?

BIBLE ukazuje, že přání zachovat si tvář je staré jako lidstvo. Již po prvním lidském hříchu následoval pokus zachovat si svou tvář.

Snad víš, jak Adam s Evou, naši prarodiče, zhřešili proti Bohu, když jedli ze zakázaného ovoce. Nakonec se museli ze svého zločinu zodpovídat. Jejich reakce byly zajímavé. Když byl Adam donucen k doznání, pokusil se svalit vinu na Evu a dokonce na samotného Jehovu Boha. Řekl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, dala mi ovoce ze stromu, a tak jsem jedl.“ Také Eva se snažila svalit vinu na někoho jiného. Řekla: „Had — on mě podvedl, a tak jsem jedla.“ — 1. Mojž. 3:8–13.

Byl jsi někdy v pokušení jednat podobně? Když jsi byl postaven před skutečnost, že jsi něco udělal špatně, pokoušel ses svalit vinu na jiné? Někteří lidé udělají cokoli, jen aby nemuseli otevřeně říci: „Je mi líto. Jednal jsem nesprávně.“ Ale snaha zachovat si svou tvář nic nezmění. Adam s Evou se sice vymlouvali, ale za své hříchy byli potrestáni. — 1. Mojž. 3:16–19.

Ananiáš a Zafira — to byla jiná manželská dvojice, která se příliš starala o svou „tvář“. Snažili se podvést raný křesťanský sbor vyslovenou lží. Zřejmě si chtěli mezi svými spoluvěřícími vybudovat pověst, „tvář“. Bůh projevil svou nelibost tím, že způsobil jejich smrt. (Sk. 5:1–11) Nedíval by se Jehova na věci podobně i v dnešní době, kdyby například některý křesťan nepravdivě tvrdil, že v Boží službě koná víc, než jak je to ve skutečnosti? Nevyvolávalo by Jehovovu nelibost, kdybychom se nějakým jiným způsobem snažili klamně předstírat, že jsme jiní, než jací ve skutečnosti jsme? — Jak. 3:17.

POTŘEBUJE SI KŘESŤAN ZACHOVAT SVOU TVÁŘ?

Zdá se, že starost o „tvář“ přináší většinou špatné výsledky. Je to tak proto, že je založena na nesprávném předpokladu. Vychází z toho, že osobní pověst je vrcholně důležitá. To není správné. Snaha zachovat si tvář může být také založena na pýše nebo na přemrštěném názoru na vlastní hodnotu. To se Jehovovi nelíbí. — Přísl. 16:18.

Je pravda, že Bible říká: „Jméno je lepší než dobrý olej.“ (Kaz. 7:1) To se však vztahuje na pověst, kterou si člověk získává, obzvláště v Jehovových očích, celým svým životem, v němž koná dobré činy. Nemá to nic společného s úctou, kterou člověk vyžaduje od druhých bez ohledu na to, zda si ji zaslouží.

Je také pravda, že muž, který má být křesťanským starším, musí „mít znamenité svědectví od lidí, kteří jsou vně“. (1. Tim. 3:7) Toto „znamenité svědectví“ však vyplývá z jeho křesťanského chování a dobře uspořádané rodiny, a nemá nic společného s tím, zda absolvoval vyšší školu, má významné zaměstnání nebo zda věnuje svým přátelům mnoho peněz.

Ježíš Kristus zřejmě nepřikládal přílišný význam tomu, jakou bude mít on sám „tvář“ před jinými. Když kázal chudým lidem, výběrčím daní a hříšníkům, místo aby pěstoval společnost s náboženskými vůdci, stálo ho to zřejmě značnou měrou „tvář“ v očích těchto pyšných mužů. (Jan 7:45–48) Ale Ježíš neodbočil a konal vůli svého nebeského Otce, protože nehledal slávu sám pro sebe. Při jedné příležitosti dokonce řekl: „Jestliže oslavuji sám sebe, má sláva není nic.“ (Jan 8:49–54) Spokojil se s tím, že čekal, až jej oslaví jeho Otec. Ale svým jednáním si Ježíš zasloužil dobrou pověst před Bohem i před správně smýšlejícími lidmi.

Totéž platí o nás. Snažíme-li se oslavovat sami sebe, obzvláště tím, že něco zastíráme nebo že se stavíme jinými, než skutečně jsme, je to rozhodně nesprávné a nakonec to nemá žádnou cenu. Daleko lepší je starat se o to, jak se na nás dívá Bůh. Ježíš sám řekl: „Šťastní jste, když vás lidé haní a pronásledují a lživě proti vám mluví všechno zlé pro mne. Radujte se a poskakujte radostí, protože vaše odměna v nebesích je veliká.“ — Mat. 5:11, 12.

Tuto zkušenost měl Ježíš obzvláště po svém zatčení. Náboženští vůdci jej vzali k výslechu a snažili se pošpinit jeho pověst výroky falešných svědků. Potom se stal terčem posměchu a výsměšků. Násilím mu nasadili na hlavu trnovou korunu a oblékli jej do purpurového roucha, čímž se vysmívali tomu, že je král. (Mar. 14:55–65; 15:17–20) Když pak Ježíš umíral, postávali vladaři kolem mučednického kůlu, sledovali jej pohledem a posmívali se mu. I způsob jeho smrti považovali Židé za velmi hanebný. (Luk. 23:32–38; Gal. 3:13) Snažil se Ježíš v tom všem hájit svou pověst neboli svou tvář? Ne. Bible nám naopak říká, že „pohrdl pohanou“. (Žid. 12:2) V jeho očích bylo daleko důležitější, aby oslavil jméno svého Otce. (Jan 17:4, 11) A za tento znamenitý způsob jednání získal Kristus skutečně velkou odměnu v nebesích. Jaký je to pro nás dnes vynikající příklad! — 1. Petra 2:21, 22.

JAK SE POSTAVIT K PROBLÉMU „TVÁŘE“

Jak by se tedy měl křesťan dívat na otázku zachovat si tvář? Na tuto věc je tedy ve skutečnosti nutné dívat se ze dvou hledisek: Jak máme jednat s druhými a jak se máme dívat sami na sebe.

V jednání s druhými by se měl křesťan snažit zabránit situaci, v níž by jiní měli pocit, že se musí snažit zachovat si svou tvář. (Mat. 7:12) Láska a schopnost vcítit se do situace druhého tedy pomůže dozorci, který uděluje radu nebo napomenutí, aby přitom jednal laskavě, ohleduplně, „v duchu mírnosti“. (Gal. 6:1) Křesťan, který káže „dobré poselství“ nevěřícímu, bude přitom jednat taktně, „s mírností a hlubokou úctou“. (1. Petra 3:15) Tak se nevěřícího nedotkne a neuvede jej do rozpaků, když tento člověk řekne věci, které nejsou přesné, nebo zjistí, že názory, které pěstoval, jsou nesprávné. Křesťan také nemá poškozovat pověst někoho jiného tím, že by o něm rozšiřoval škodlivé klevety. — Přísl. 16:28.

Díváme-li se sami na sebe, musíme si uvědomit, že je třeba křesťanské zralosti, abychom se vyhnuli léčce v podobě snahy zachovat si tvář. Do této léčky upadl i Job. Je pravda, že byl vystaven velkému tlaku. Trpěl hroznou nemocí, ztrátou rodiny i skličujícími projevy své manželky. Potom přišli tři takzvaní přátelé a obvinili jej, že tajně hřešil. V tuto chvíli se Job začal horlivě ospravedlňovat. „Více ospravedlňoval svou duši nežli Boha.“ (Job 32:2) Ale když Job vyslechl moudrou úvahu Elihua a obzvláště připomínky samotného Jehovy, získal ve svém myšlení opět správnou rovnováhu. Job potom vzdal slávu Bohu a přestal hájit svou tvář a snažit se ospravedlňovat sám sebe. Pak získal bohaté požehnání. — Job. 42:1–6, 12, 13.

Křesťan se proto musí bedlivě zkoumat. Často není snadné rozeznat, že problém tkví ve snaze zachovat si tvář. Může se stát, že ve snaze oklamat jiné se nám podařilo oklamat sami sebe. Srdce je zrádné a může nám to způsobit. (Jer. 17:9) To platí zejména tehdy, jsme-li vystaveni citovému tlaku nebo ocitneme-li se náhle v obtížné situaci. Rozebereme-li však v modlitbě své myšlení, pomůže nám to vidět situaci takovou, jaká je. (Žalm 139:23, 24) A jakmile ji rozeznáme, můžeme s pomocí Božího slova a svých křesťanských bratrů opět získat rovnováhu, podobně jako Job.

Často nám nepůsobí starosti názor odpůrců, ale názor lidí, kteří jsou nám blízcí. Zralý křesťan snad snese pro „dobré poselství“ posměch ve své obci. Ale je mu možná zatěžko připustit chybu nebo přiznat hřích ve sboru a riskovat, neboť si myslí, že ztratí úctu svých spolukřesťanů. Může se stát, že se ocitne ve velkých rozpacích, když jeho děti učiní něco nesprávného, a že se snaží to zakrýt.

To by se mohlo stát i křesťanskému dozorci. Ve skutečnosti však starší, který se dostane do takové situace a veřejně přizná svůj problém, pracuje pro blaho sboru a dává ostatním příklad. Správně smýšlející lidé jej budou mít v úctě pro jeho čestnost. Na druhé straně je zbabělé, chce-li se někdo vyhnout hanbě nebo zakrýt, co udělala jeho rodina. To může také vést ke lhaní. Obojí je Bohu odporné. — Zjev. 21:8.

TŘI CENNÉ KŘESŤANSKÉ VLASTNOSTI

Je proto nutné, abychom pěstovali vlastnosti, které nám pomohou překonat přání zachovat si svou tvář. Jaké to jsou vlastnosti? Jednou z nich je poctivost. (Žid. 13:18) Vážíme-li si poctivosti, nebudeme chtít něco předstírat, což se děje téměř vždy, chce-li někdo zachránit svou tvář. To je možná obtížné. Proto snad také potřebujeme pokoru a odvahu, abychom zůstali poctiví sami k sobě i k druhým. (Přísl. 15:33; 1. Kor. 16:13) Pokora kromě toho překoná falešnou pýchu, která nás vede k přání v prvé řadě si zachovat svou tvář.

Ano, odvaha, poctivost a pokora nám pomohou, abychom nepadli do léčky v podobě přání neztratit svou tvář. Pavel řekl, že jej někteří považovali za blázna. (1. Kor. 4:10) Vadí ti, jestliže tě lidé považují za blázna, víš-li ve svém srdci, že činíš Boží vůli? Nebo ti obava, co si budou myslet druzí, brání, abys nejednal správně? Zvláště dospívající mládež potřebuje odvahu, poctivost a pokoru, aby se mohla zastávat správných zásad a neuchylovala se ke snaze zachovat si svou tvář a jít s davem. — 1. Petra 4:4.

Ty, kteří slouží Bohu, přirovnal Ježíš k ‚neužitečným otrokům‘. (Luk. 17:10) Díváš se sám na sebe také tak? Nebo si myslíš, že jsi dosti důležitý? Pavel nás vybídl, ‚abychom si o sobě nemysleli více, než je třeba‘. (Řím. 12:3) Také nás povzbudil, abychom nic nedělali ‚ze svárlivosti nebo ze sobectví, ale s pokorou mysli . . . považovali ostatní za vyšší než sami sebe‘. — Fil. 2:3.

Písmo jasně ukazuje, že v křesťanském sboru není místo pro snahu zachovat si svou tvář ani pro to, abychom si získávali poctu. Tyto důležité křesťanské vlastnosti, totiž pokora, odvaha a poctivost, jsou pravým opakem snahy zachovat si svou tvář. Není možná snadné smýšlet tímto způsobem, obzvláště pokud jsme byli vychováni v prostředí, kde se zachování tváře cení nade všechno. Ale s pomocí Božího svatého ducha jsou křesťané schopni podniknout změny ve svém jednání. Může se změnit i ‚síla, která podněcuje jejich mysl‘, pokud si to skutečně přejí. (Ef. 4:23) Proto si uvědomuj, jaké nebezpečí je spojeno se snahou zachovat si tvář. Uvědomuj si, že je to léčka padlého těla, a všemi prostředky se snaž, aby ses jí vyhnul!