Zprávy a jejich hlubší význam

Pocity a zdraví

● „V lékařských střediscích celého národa se shromažďují doklady, že zármutek, radost . . . ovlivňují naše těla daleko víc, než se zatím věřilo,“ oznamuje článek v newyorském „Times Magazine“. Záporné pocity, jak se dnes ukazuje, hrají určitou úlohu při „překračování kritického bodu“. Článek říká: „Výzkum naznačuje, že hněv a úzkost, jak se zdá, hrají důležitou úlohu, která umožňuje skupině virů herpes simplex překonat systém obranných látek a vyvolávat všeobecně rozšířená nádorová onemocnění.“

Článek podal také zprávu o zjištěních dr. Barbary Betzové, která zkoumala absolventy Lékařské školy Johna Hopkinse. Během třiceti let zjistila, že mezi těmi, kteří se těšili z dobrého duševního zdraví a pěstovali kladné pocity, jen 25 procent utrpělo infarkt nebo bylo zasaženo rakovinou. Ale u náladových a podrážděných lidí stoupl počet postižených na 77 procent. „Zdá se,“ říká, „že vaše povaha a přístup k životu rozhodně ovlivňují vaši odolnost vůči onemocnění.“

Někteří lékaři dlouho nemohli nalézt spojitost mezi pocity a zdravím, ale Bible to už dávno objasnila slovy: „Srdce, které je radostné, působí jako léčitel, ale duch, který je zkrušený, vysušuje kosti.“ — Přísl. 17:22.

Vědci a zklamání

● V úvodníku časopisu „American Laboratory“ poukázal biochemik Donald F. Calbreath, DrSc., na tři způsoby, jimiž evolucionisté klamou veřejnost. Za prvé, nauce o stvoření se ve školách odporuje tím, že prý se týká náboženství. „Světský humanismus ovšem,“ píše autor, „který převládá v učebnách i při školení učitelů, je také nutno pokládat za náboženství . . . Obojí totiž zabíhá do oblastí, s nimiž se není možno zcela vypořádat vědeckým experimentováním, a proto je pro přijetí základních článků systému třeba jistého prvku víry.“

Přesto, pokračuje Calbreath, „dítěti [školního věku] není evoluce předkládána jako teorie. V učebních textech pro druhý stupeň jsou pronášena důmyslná prohlášení (jak jsem poznal čtením učebnic svých dětí). Evoluce je předkládána jako skutečnost, ne jako představa, která může být zpochybněna.“

Za třetí je zde pokus „zobrazit bitevní pole jako boj mezi vědci, kteří podporují evoluci, a těmi, kdo věří ve stvoření a nejsou vědci“. To ovšem není pravda. Proč? Protože „velká část odmítavých postojů k evoluci pochází od vědců, mužů a žen, kteří dosáhli významného akademického postavení, kteří jsou obeznámeni s výzkumem a vědeckými metodami a kteří zavrhují teorii evoluce na základě svého vědeckého poznání . . . Když kvalifikovaní vědci zavrhují teorii evoluce a podporují svůj odmítavý postoj významnými argumenty, pak jejich argumenty snad přece mohou mít nějakou váhu.“ — Listopad 1980, s. 8, 10, (angl.).

Falešný kastovní systém

● Jsou „jistá nadějná znamení, že přehnaný klerikalismus, který po staletí dusil církev, se začíná drolit“. To řekl anglikánský kněz v Mississauga v kanadském Ontariu. Dodal, že dochází k „vzrušujícímu znovuobjevení novozákonního vzoru služby, v níž se na zřízené kněžstvo hledí jako na ‚služebníky služebníků‘“. Varuje však: „Není to ovšem žádný snadný úkol zvrátit falešný kastovní systém, který se uplatňuje již od středověku.“ Ten vedl k tomu, že jsme „proměnili církev v instituci tvořenou aktivními klerikálními dodavateli a pasivními laickými spotřebiteli“.

Je zajímavé, že svědkové Jehovovi už léta plní pokyn Zakladatele křesťanství: „Všichni jste bratři“, a nemají mezi sebou žádnou kněžskou třídu. Po celém světě jsou také známi tím, že všichni členové místního sboru káží ve svém sousedství. Právě toto organizační uspořádání a činnost jim vynesly množství kritiky z řad kněžstva. Ale i Ježíš Kristus se střetl ve svých dnech s odporem klerikálů, kteří toužili po titulech a postaveních, aby se odlišili od svých spoluvěřících. — Mat. 23:8–12; 26:3–5.