„Mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším“

„ZPOČÁTKU jsem se cítila sklíčená a tato nálada mi zůstávala. Nechtělo se mi nikam jít a nic dělat a nemohla jsem se soustředit. Zmalomyslněla jsem, byla jsem zmatená a začala jsem si myslet, že celý můj život a má dobrá pověst ve službě Bohu nemá žádnou cenu. Začala jsem být vyděšená bála jsem se.“ Tak popsala své pocity jedna osmačtyřicetiletá svědkyně, která strávila mnoho let jako misionářka. „Předtím jsem byla vždy tělesně i duševně zdravá, ale najednou jsem měla pocit, že mi už nikdy nebude dobře.“

Jeden zralý bratr také vypráví: „Začal jsem pociťovat velkou sklíčenost kvůli své práci. Přicházel jsem domů tak skleslý, že jsem nemohl ani jíst. Odcházel jsem od stolu do soukromého pokoje a plakal jsem — prostě jsem nemohl zastavit slzy. Druzí mě snadno rozhněvali. Myslel jsem si: ‚Kam to spěji? Proč jsem v takovém stavu?‘ Trvalo to šest měsíců.“

Tito lidé trpěli závažnou depresí. Z jiných zpráv vyplývá, že mezi Božím lidem jsou stále ještě „sklíčené duše“. (1. Tess. 5:14) Světové statistiky ukazují, že překvapivě roste počet lidí postižených depresí. Ačkoli ti, kteří mají vztah k Bohu, jsou často méně postiženi situacemi, jež působí depresi, přece rozhodně nejsou vůči této poruše imunní. Měli by však mít věrní služebníci takové trápení?

„Jsem neobyčejně sklíčený“

Věrný jeruzalémský král David byl obětí deprese. Dopustil se některých omylů nebo pošetilostí, a proto napsal: „Jsem neobyčejně sklíčený; celý den chodím smutný.“ (žalm 38:6, „de-Witt“; 38:7, „KB“) Na další stránce dole jsou odkazy, jež ukazují, jak se někdy cítili mnozí věrní služebníci, a proč. Ale všichni, kteří jsou tam uvedeni, svou tíseň překonali. Podle biblické zprávy všichni dále věrně sloužili Bohu.

Je mnoho důvodů, proč se lidé dostávají do deprese. Některé z nich může postižený sotva nějak ovládnout. Moderní lékařské výzkumy ukazují, že některé typy těžké deprese jsou vyvolány chemickou nerovnováhou v mozku, jež může mít mnoho tělesných příčin. Zároveň i jen naše vlastní myšlenky mohou vyvolat depresi. Ukazuje to jeden biblický příklad.

Epafroditos, nadšený pomocník uvězněného apoštola Pavla, trpěl depresí. Pavel poslal tohoto služebníka z Říma zpět do jeho původního sboru ve Filippech. Snad právě jeho prostřednictvím poslal dopis, v němž bylo mimo jiné řečeno: “[Epafroditos] je sklíčen, protože jste slyšeli, že onemocněl.“ Je pravda, že byl předtím nemocný, ale nyní už byl zdravý — a přece sklíčený.“ Co vyvolalo sklíčenost? Uvědomil si, že ve sboru „slyšeli, že onemocněl“. Proč by ho to mělo skličovat? — Fil. 2:25–30.

Tento oddaný služebník zřejmě velmi vnímavě reagoval na city druhých. Byl velmi znepokojen tím, že si jeho drazí bratři a sestry v jeho domovském sboru dělají starosti, když slyšeli, že onemocněl. Zdá se, že tak toužil uklidnit jejich mysl — ale byl od nich tak beznadějně daleko, stovky mil — že to v něm vyvolalo depresi. Totéž by se mohlo stát dnes i těm, kteří se podobně jako Epafroditos plně věnují Pánovu dílu. Intenzivní starost a znepokojení city druhých nebo snad pocit , že jsme druhé opustili v nouzi, může vyvolat depresi. Ale jak mohou druzí pomoci těm, kteří jsou sklíčeni,

„Mluvte utěšujícím způsobem“

Jedna deprimovaná křesťanka se slzami prosila svého manžela: „Co mám dělat? Takhle to už dále nejde!“ Manžel, který byl nevěřící, jí odpověděl: „Prostě to musíš vydržet!“ Ta žena byla tak zdeptaná, že druhý den téměř spáchala sebevraždu! Jak je důležité, aby všichni dbali biblického příkazu: „Mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším.“ Jestliže tak nejednáme, může někdy dojít k nenapravitelné škodě. Někdy však člověk chce povzbudit nějakou sklíčenou duši, ale neví, co má říci. — 1. Tess. 5:14.

Pavel ve svém druhém dopise Korintským ukazuje, že se cítil „zkroušený“, protože měl „obavy uvnitř“. Potěšila jej dobrá zpráva. Titus přinesl zprávu, že se zlepšil duchovní stav korintského sboru, a mluvil o tom, že projevují „horlivost“ nebo zájem o Pavla a že po něm ‚touží‘. Pavla povzbudilo, když slyšel, že jej milují. (2. Kor. 7:5 až 7) Totéž platí i dnes. Jedna křesťanka, která trpěla ochromující depresí, řekla: „Ze všeho nejvíc potřebujete vědět, že druzí mají o vás jako osobu. Potřebujete slyšet, jak vám někdo říká: ‚Chápu to; brzy budeš zase v pořádku. Vážím si tvé zkušenosti a rád s tebou mluvím.‘“

„Naučila jsem se vžívat se do situace druhých“

„Nikdy nezapomenu na jedno poučení, “ připustila jedna křesťanská matka, která trpěla depresí. „Naučila jsem se vžívat se do situace druhých. Předtím jsem si obvykle myslela, že je potřeba jedině se vzpružit a pustit se do práce. A tak jsem nikdy neměla dost pochopení pro jiné, kteří se necítili dobře. Teď vím, jaké to je. Když mi někteří přátelé říkali, abych se ‚z toho vykřesala‘, nic jiného bych si nebyla více přála, ale v tu chvíli jsem nemohla nic dělat. Jejich poznámky mne opravdu bolely.“ Sklíčení lidé potřebují, aby jim druzí projevili „soucit“. — 1. Petra 3:8.

Jak mohou pomáhat členové rodiny a přátelé? Jedna čtyřicetiletá matka, která předtím trpěla depresí, uvažovala: „Nejenže se člověk cítí hrozně po stránce tělesné a citové, ale má také pocit provinění, protože nedělá pro svou rodinu to, co by dělal normálně.“ Doporučila: „Ať sklíčený člověk ví, že si uvědomujete, že dělá, co může. Povzbuďte ho ať to dělá dále.“

Povzbuzující slova jsou nutná a postižený si jich váží, ale ti, kteří mu touží pomoci, mu mohou poskytnout pomoc i v jiných směrech.

Podpírejte slabé

Pavel nabádá členy křesťanského sboru, aby nejen ‚mluvili utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším‘, ale aby také ‚podpírali slabé, byli ke všem shovívaví‘. Výraz „podpírat“ zahrnuje skutky, protože původní řecké slovoa má základní význam držet se přímo proti druhému, abychom ho podporovali. — 1. Tess. 5:14.

Ze zprávy o průzkumu 500 osob vyplývá: „Jestliže se lidé mají ubránit depresi, potřebují blízké a podporující přátele a rodiny, více než odvahu, pevnou vůli a veselé rozpoložení.“ Dr. L. Cammer, známý psychiatr, s tím souhlasí: „Je nezbytně nutné, aby sklíčený člověk měl vedle sebe někoho, kdo ho nezačne poučovat, ale bude trpělivý.“ Ano, takový člověk si bude hluboce vážit konkrétní snahy o pomoc, například telefonickým rozhovorem nebo krátkou návštěvou.

Jedna křesťanka dostala otázku, jaká forma léčení jí nejvíce pomohla. Odpověděla: „Největší pomocí bylo, že kolem mne byli moji duchovní bratři a sestry. Jinak bych se z toho nebyla dostala. V našem sboru svědků byla láska, zájem a pochopení. Bylo to jako ochranná hradba.“

Někdy ovšem bývá nutné být při takové pomoci sklíčenému člověku laskavě pevný, protože může být ve svém myšlení zmatený. Snad bude nutné na něj jemně naléhat, aby s tebou šel na procházku, aby se věnoval nějakému jinému cvičení, aby si vzal léky nebo aby pokračoval ve své duchovní činnosti.

Když je někdo v nemocnici s nějakou tělesnou nemocí, často dostává mnoho malých jídel místo několika velkých. Totéž je možná nutné s duchovním pokrmem, když pomáháme sklíčenému. Manželský druh nebo někdo z přátel, kdo má skutečný zájem, bude snad muset projevit opravdu trpělivost a stručně při různých příležitostech mluvit o duchovních ‚dobrých věcech‘, a ne se pokoušet o dlouhé biblické rozpravy, které mohou být pro sklíčeného příliš náročné. I když ten, kterému není dobře, na poučení nereaguje, láska, kterou mu prokazujeme, vykoná své.

Ostatní musí stále projevovat trpělivost a pochopení, dokud porucha trvá nebo dokud nezabere léčení. V některých situacích se zdá, že žádné léčení nepůsobí. A tak ti, kteří pomáhají nemocnému, budou muset projevovat shovívavost a obětavost, dokud Jehova nevyléčí všechny nemoci — duševní i tělesné, v nadcházejícím novém světě. — Zjev. 21:3, 4.

Zvláštní odpovědnost mají starší ve sboru. Článek „Vzdělaný jazyk, který ‚ví, jak má odpovědět zemdlenému‘“, jenž o tom pojednává, vyjde v příštím vydání.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 6]

JAK SE CÍTILI PROČ

JOB ‚Bůh mne opustil‘, ‚cítím nenávist ke svému životu.‘ — Job 29:2,4, 5; 10:1.

Nemoc a osobní neštěstí. Zdálo se, že jej Bůh opustil.

JÁKOB Nechtěl se dát potěšit. Stále plakal.“ ‚Chci sestoupit do hrobu.‘ — 1. Mojžíšova 37:35.

Zármutek, protože mu zřejmě zemřel syn.

ANNA ‚Plakala a nejedla.‘ ‚Rozhořčená v duši velmi plakala.‘ — 1. Samuelova 1:7, 10.

Trpké zklamání, že nemá syna.

JONÁŠ „Lépe abych umřel, než abych žil.“ V „bídném stavu“. —Jonáš 4:6, 8, „EP“, „NS“.

Potlačovaný hněv.

DAVID ‚Celý den smutně chodím sem a tam.‘ ‚Zlhostejněl jsem.‘ ‚Má síla mne opustila.‘ — Žalm 38:6, 8, 10; 38:7, 9, 11, „KB“.

Pocit viny následkem vážného provinění.

NEHEMIÁŠ „Usedl. . . a plakal. Truchlil. . . několik dní.“ ‚Trápil se‘ v srdci. Nehemiáš 1:4; 2:2, „EP“.

Zneklidněn situací některých z Božího lidu.

PAVEL Měl „obavy uvnitř“ a cítil se „zkroušený“. — 2. Korintským 7:5, 6.

Odpor a nedostatek odpočinku.