Vytrvalost na základě víry v Jehovu

Vypráví Carey W. Barber

KDYŽ řečník přišel do divadla v Plainfieldu ve státě New Jersey, viděl, že policie střeží vstup na jeviště. Když vcházel na pódium, všiml si, že policisté umístili dvě strojní pušky za drapériemi, takže bude muset mluvit před nimi. Policisté řekli, že se doslechli o nějakém bouřlivém shromáždění, které se zde chystá, a že tu mají udržovat pořádek. Ale přednáška na téma „Proč je dnes náboženská nesnášenlivost“ proběhla bez incidentu a přijali ji s nadšením všichni účastníci, mezi nimiž jsem byl i já.

Řečníkem byl J. F. Rutherford, tehdejší prezident Biblické a traktátní společnosti Strážná věž. Začátkem třicátých let našeho století byl Plainfield střediskem odporu proti dílu svědků Jehovových. Proto se Rutherford rozhodl uspořádat zde 30. července 1933 toto veřejné shromáždění. Mohu vás ujistit, že atmosféra při této přednášce o „nesnášenlivosti“ byla velmi napjatá.

Podobné zkušenosti, které jsem prožil záhy ve svém životě, posilovaly mou víru a povzbuzovaly mne, abych v uplynulých šedesáti letech vytrval v Jehovově službě.

Úžasný nový projekt

Narodil jsem se 4. července 1905 v Anglii ve městě Trowbridge, Wiltshire. Když mi bylo šestnáct let, byl jsem pokřtěn při jednom malém sjezdu Mezinárodního sdružení badatelů Bible (tak byli tehdy známi svědkové Jehovovi), který se konal 18. dubna 1921 ve Winnipegu v Kanadě.

Přibližně v té době začala Společnost Strážná věž s novým odvážným podnikáním. J. F. Rutherford rozhodl, že se výroba vázaných knih Společnosti již nebude zadávat komerčním tiskárnám, ale že je budou, s Jehovovou pomocí, vyrábět Bohu oddaní křesťané sami. Byla tedy získána tiskárenská budova na Concord Street 18 v Brooklynu, v New Yorku, a bratrům v Kanadě a ve Spojených státech byla adresována výzva, aby přišli a účastnili se této práce.

A tak jsme se s mým bratrem — dvojčetem Normanem — v necelých 18 letech přihlásili v bételu, v brooklynském ústředí Společnosti, abychom pracovali na tomto novém projektu.

Mým prvním úkolem bylo vkládat brožuru „Návrat našeho Pána“ do šicího stroje. Dozorce mi vysvětlil, jak se to dělá, ukázal na ohromné množství brožur a řekl: „Pospěš si, ať je to hotové, protože přichází Armageddon!“

Snad řeknete: „Ale od té doby uplynulo mnoho let. Určitě nebylo nutné spěchat.“ Ovšem, den Jehovova hněvu ještě nepřišel. Uvědomíte-li si však, jak velký úkol nás čekal — tisknout knihy, aby bylo dobré poselství kázáno „po celé obydlené zemi“ —, pochopíte, proč jsme cítili, že je to tak naléhavá práce. (Mat. 24:14) Zkušení pracovníci v tiskařském oboru vrtěli hlavami a říkali: „To se prostě nedá dokázat.“ Mohu vás ujistit, že my nováčkové, jsme někdy prožívali krušné chvíle, než jsme se naučili umění tisknout a vázat knihy. Byla to opravdu zkouška naší víry a vytrvalosti. Proto jsem často uvažoval o slovech v Židům 10:36: „Vždyť potřebujete vytrvalost, abyste, až vykonáte Boží vůli, přijali splnění toho zaslíbení.“

Ke kázání je třeba vytrvalosti

Kázání v domovech lidí bylo tehdy pro nás něco zcela nového, a byli zde náboženští odpůrci.

A tak se jednoho sobotního odpoledne zakrátko po našem příchodu do bételu stalo, že jsme byli s mým bratrem Normanem a ještě s jedním bratrem z bételu zatčeni, když jsme navštěvovali lidi v jejich domovech a mluvili jsme s nimi o Božím slovu. Bylo nám řečeno, že v té oblasti zákon nedovoluje rozšiřování biblické literatury dům od domu, a dostali jsme pokutu. Nevěděli jsme, jak postupovat v takových věcech, a proto jsme se podřídili a pokutu jsme zaplatili.

My tři jsme byli poněkud znepokojeni tím, že se něco takového může stát ve „svobodné“ zemi. Ale naše odhodlání kázat dobré poselství se tím nezmenšilo, naopak — byli jsme ještě horlivější. Náš malý incident byl jen jedním z celého tažení, které bylo zahájeno a během let nabývalo na intenzitě. Ale svědkové Jehovovi se nevzdávali bez boje. Více si o tom řekneme později.

Hmotné zabezpečení

Když jsem zaplatil pokutu a vrátil se do bételu, neměl jsem žádné peníze. Ale mohu čestně prohlásit, že od té doby až dodnes jsem nikdy neměl nedostatek jídla nebo oblečení a vždy jsem měl střechu nad hlavou. Znal jsem takové, kteří nevstoupili do služby plným časem, protože se báli, že nebudou mít čím krýt své každodenní potřeby. Jiní této služby zanechali, protože se jim zdálo, že příspěvky na jejich potřeby nestačí. Nebo si nebyli jisti, zda o ně bude postaráno ve stáří, a proto přijali světské zaměstnání. Já jsem však věřil v Jehovův slib, že se postará o každodenní životní potřeby, a proto jsem mohl vytrvat ve službě plným časem. (Mat. 6:25–34) Plně se spoléhám, že mě Jehova nikdy neopustí. — Žid. 13:5, 6.

Ačkoli nemám různé luxusní věci, vždy jsem byl spokojený s tím, co mi Jehova opatřil. Poznal jsem ze zkušenosti, že pokud člověk ‚hledá nejprve království a jeho spravedlnost‘ (Mat. 6:33), Bůh se mu postará o vše, co potřebuje, aby vytrval a byl šťastný. Osobně mohu potvrdit, že jsou pravdivá slova z Přísloví 10:22: „Jehovovo požehnání — to obohacuje, a on k němu nepřidává žádnou bolest.“

Právní boje

Časem jsem se naučil zacházet s malým tiskařským strojem a mezi mnohé práce, které mi byly uloženy, patřilo tisknutí právních dopisů, jež bratr Rutherford a jiní používali v právních bojích proti těm, kteří ‚výnosem zřetelně pronášeli nepříjemnosti‘. (Žalm 94:20) Když začátkem čtyřicátých let dosahovala vrcholu horečná nálada 2. světové války, skutečně se zdálo, jako by naši odpůrci chtěli skoncovat s naším dílem. Velice mne však povzbudilo to, co se stalo 3. května 1943, kdy Jehova poskytl svému lidu ohromující vítězství. Nejvyšší soud Spojených států rozhodl ve dvanácti ze třinácti případů v náš prospěch!

Vzpomínám si na skutečně vynikající případ, který se nazýval Murdock proti Pensylvánii. Jednalo se v něm o licence a daně. (Spor byl v tom, zda svědek musí získat licenci a platit daně, aby mohl kázat.) Soud změnil předcházející rozhodnutí a prohlásil: „Rozpor však je v tom, že fakt, že licenční daň může potlačovat nebo kontrolovat tuto činnost, je nedůležitý, pokud se to neděje. Zde je však přehlížena povaha této daně. Je to licenční daň — jednoznačná daň uložená za uplatňování výsady, kterou poskytuje Listina práv. Stát nesmí uložit poplatek za to, že někdo užívá práva, jež poskytuje federální ústava.“ Jaké to bylo vítězství pro Boží lid!

Tyto události a způsob, jak Jehova vedl záležitosti, byly pro mne zdrojem posily. Poznal jsem z toho, že on může věci usměrnit k dobru těch, kteří jej milují.

Vzrušující sjezdy

Vraťme se však zpět do roku 1922. Od té doby do roku 1928 uspořádali badatelé Bible sedm pamětihodných sjezdů. Měl jsem přednost, že jsem na těchto sjezdech buď osobně byl nebo že jsem se podílel na tisku a rozšiřování vzrušujících rezolucí, které byly přijaty na každém z nich. Společenství s jinými na těchto sjezdech a podíl na všem, co se zde dělo — to vše dále posilovalo mou víru. Věděl jsem, že s Jehovovou pomocí vytrvám.

Byly doby, kdy se rozvášněný dav snažil rušit naše pokojné sjezdy. Byl jsem například na programu v neděli 25. června 1939 v Madison Square Garden ve městě New Yorku, kde se skupiny Katolické akce snažili znemožnit veřejnou přednášku J. F. Rutherforda na námět „Vláda a mír“. My jsme však byli připraveni.

Bylo nás v bételu několik, kteří jsme dostali za úkol pracovat s jinými bratry jako pořadatelé. Ve čtyři hodiny odpoledne bylo hlediště plné svědků, mimo část balkónu přímo za řečníkem. Krátce po zahájení shromáždění tam přišel dav asi 500 stoupenců Charlese E. Coughlina, známého „rozhlasového kněze“ třicátých let, a naplnili právě tu část balkónu. Za chvíli dal někdo světlem znamení v tomto prostoru jako předem domluvený signál, aby se dav pustil do akce.

„Heil Hitler!“, „Viva Franco!“ a jiné výkřiky začaly zaznívat z této části hlediště. Jak se zachová Rutherford?

Bratr Rutherford prohlásil z pódia: „Je vidět, že by dnes nacisté a fašisté chtěli přerušit toto shromáždění, ale z Boží milosti se jim to nepodaří.“ Začali jsme tleskat a tak jsme mu vyjádřili podporu. Pak pořadatelé rušitele vyhnali.

Jaký to byl vzrušující sjezd! Takové zkušenosti nám sloužily jako zkouška oddanosti a víry, zda Jehova bude opravdu podporovat svůj lid. Epizody, jako byla tato, uchovávaly mou víru živou a povzbuzovaly mne, abych vytrval v jeho službě.

Sporná otázka křesťanské neutrality

Začátkem 2. světové války se do popředí dostala sporná otázka křesťanské neutrality ve světských konfliktech, a já jsem se opět ocitl uprostřed boje.

My, kteří jsme byli ve věku, kdy jsme přicházeli v úvahu pro vojenskou službu, dostali jsme předvolání k odvodu. Prošli jsme lékařskou prohlídkou a požádali jsme o zproštění, jak to dovoloval zákon. Odvodní komise usilovala o to, abychom nebyli zproštěni. Ale Jehova byl opět s námi — ani jeden z nás nemusel odejít od své práce v bételu. Kdyby byli všichni mladší bratři z bételu odvedeni, důležité kazatelské dílo by bylo vážně ochromeno.

V mnoha zemích docházelo ke ztrátě různých svobod, a proto bylo vybudováno útočiště v South Lansing ve státě New York, kam by se rodina bétel mohla případně uchýlit do bezpečí. K tomu účelu však nikdy nebylo nutné tohoto místa použít. Místo toho byla později tato budova přestavěna v ubytovnu a školu, která dostala jméno Biblická škola Strážné věže Galád. To se stalo ještě během 2. světové války. Škola (které jsem měl později využít také já) měla školit misionáře k rozšiřování dobrého poselství o Božím království.

Jiné úkoly

V té době jsem byl v bételu dvacet let, a ačkoli se snad zdálo, že světové události vrcholí, ve skutečnosti se teprve začaly otevírat možnosti pro celosvětové kazatelské dílo.

O několik let později, roku 1948, jsem dostal nové pověření. Byl jsem vyslán jako cestující zástupce Společnosti, a to mělo být mým úkolem příštích 30 let. Nemohu se ani pokusit popsat všechno, co se dělo potom.

Mým prvním působištěm byla 6. oblast v západní části Spojených států. A jaká to byla oblast! Sahala od San Diega v Kalifornii až na sever ke kanadským hranicím, což je vzdálenost asi 2 400 km. Rozkládala se od západního pobřeží přes Skalisté hory až do východní části státu Washington, Idaha a Montany. Pak sahala na jih a zahrnovala celé státy Wyoming, Utah, Nevadu, New Mexico, severní část Texasu, Arizonu a zpět do Kalifornie. Každotýdenní krajské sjezdy svědků Jehovových byly tehdy od sebe vzdálené kolem 1 600 km. Opravdu jsem musel urazit vozem tyto vzdálenosti, abych tam mohl být přítomen.

Byla to však pro mne podivuhodná výsada, že jsem mohl cestovat po celých Spojených státech a být s věrnými bratry a sestrami při uctívání a službě Jehovovi. Spolupráce s nimi při oznamování dobrého poselství opravdu posilovalo víru.

Vzpomínám si na jednu drahou, věrnou sestru, která se jmenovala Emma a žila ve státě New Mexico. Po léta sloužila Emma jako zvěstovatelka dobrého poselství plným časem. Procházela pěšky rozsáhlými pustými územími tohoto státu. Vydávala celý den svědectví, a když ji zastihla noc, buď zůstala u nějaké pohostinné rodiny, nebo si lehla v jakémkoli přístřešku, který našla. Pasáci krav ji někdy už poznávali, když těžce šla kolem nich, a volali na ni: „Chcete se svézt, babičko?“ Vyšplhala se za ně a svezla se pár mil. Její velká láska a horlivost pro Jehovu mě povzbuzovaly, abych vytrval v Boží službě.

Po osmi letech jsem prožil další velkou změnu. V roce 1955 jsem byl povolán do dvacáté šesté třídy školy Galád. V téže třídě byla jedna sestra, průkopnice (evangelistka plným časem) jménem Sydney Lee Brewerová z Kanady. Po graduaci jsem již nepokračoval v činnosti sám. Sydney a já jsme uzavřeli sňatek, když jsme jeli ze školy Galád na místo, kam jsme byli přiděleni — měli jsme navštěvovat a povzbuzovat sbory v oblasti Chicaga. Bylo to 18. února 1956. Svatební cestu ve skutečnosti strávili službou sborům. Sydney stále pracuje se mnou jako má věrná společnice. Mnozí načerpali povzbuzení z její píle a z jejího úsilí.

Na podzim roku 1977, asi po třiceti letech služby jako cestující dozorce, jsem dostal dopis z ústředí, jímž jsem byl pozván, abych sloužil jako člen vedoucího sborů svědků Jehovových. A tak jsem se vrátil do svého dobrého starého domova — do brooklynského bételu. Mít určitý malý podíl na činnosti vedoucího sboru Jehovova lidu — to je čest a výsada, jakou není ani možné pochopit.

Když se ohlédnu zpět na těch asi šedesát let strávených v Jehovově službě, co o tom mám říci? Viděl jsem, jak počet svědků Jehovových vzrostl z několika tisíc v roce 1923 na více než dva milióny v roce 1982. Viděl jsem, jak se odpůrci snažili zabránit kazatelskému dílu, ale nepodařilo se jim to. Těšil jsem se z přednosti, že jsem se mohl setkávat a pěstovat společenství s mnoha tisíci členů Jehovova lidu po celých Spojených státech a v mnoha jiných zemích. I když jsem měl několik vzrušujících zážitků, má víra v Jehovu a rozhodnutí vytrvat v jeho službě mi umožnily je přežít.

Cítím se jako starověký král David, který byl podněcován, aby chválil Jehovu, protože ten je pro něho jako milující pastýř. (Žalm 23) Podobně jako David, ani já jsem ‚v ničem neměl nedostatek‘. Jehova skutečně po všechna ta léta napájel a osvěžoval mou duši. Doufám, že ještě porostu ve víře a lásce k tomuto věrnému pastýři, Jehovovi Bohu. Prosím jej, aby mi dal potřebnou sílu, abych mohl dále věrně vytrvávat ‚v Jehovově domě po všechny dny svého života‘. — Žalm 27:4.