Povinnosti, nebo potěšení — Co stavíš na první místo?

STVOŘITEL, Jehova Bůh, nás vytvořil jako svobodné mravní činitele. Dal nám totiž schopnost a svobodu zvolit si, co budeme dělat. Někdy to znamená volit mezi povinnostmi a potěšením.

Podle populární říkanky, „když se srazí s povinností potěšení, pro potěšení už místo není“. Povinnost a potěšení sice na sebe často narážejí, ale není to nutně vždy tak. Když se to však stane, co dáme na první místo? Povinnost je definována jako ‚to, co je osoba mravním závazkem nucena dělat nebo nedělat‘. Potěšení je ‚stav uspokojení; rozkoš, požitek‘, pocit libosti.

Naše povinnosti

Jak ukázal Ježíš Kristus, prvořadé povinnosti a závazky máme vůči svému Tvůrci, Jehovovi Bohu. (Mar. 12:29, 30) Dnes je hlavním Božím záměrem, aby jeho služebníci vydávali svědectví o jeho jménu a království a činili učedníky. (Iz. 43:10–12; Mat. 10:7; 24:14; 28:19, 20) Mají-li být křesťané schopni správně plnit tyto povinnosti, musejí neustále přijímat biblické poznání, pravidelně se scházet se spoluctiteli a vytrvávat v modlitbě. Prvořadé povinnosti křesťana tedy zahrnují i tyto další povinnosti. — 1. Tim. 4:16; Žid. 10:23–25; Řím. 12:12; Kaz. 12:13.

Máme také závazky ke svému bližnímu. Ty jsou ve velké míře světského druhu. ‚Musíme pracovat, jestliže chceme jíst‘, vždyť bychom neměli očekávat, že nás budou živit druzí. Je správné, když opatřujeme potřebné věci pro své rodiny. Musíme poslouchat zákony země, jako třeba dopravní předpisy, a musíme platit daně. — Řím. 12:17; 13:1–7; 2. Tes. 3:10; 1. Tim. 5:8.

Máme povinnosti k Bohu, povinnosti ke svým rodinám, povinnosti ke svým sousedům, ano, i povinnosti k sobě samým. Povinnosti, povinnosti, povinnosti! Znamená to, že není žádný čas ani příležitost prožívat osobní potěšení? Ne, znamená to pouze, že musíme potěšení držet v určitých mezích. Nesmíme být jako mnozí v těchto „posledních dnech“, kteří jsou „milovníci rozkoší spíše než milovníci Boha“. — 2. Tim. 3:1, 4.

Zakázaná „potěšení“

Stavíme-li potěšení na správné místo, musíme si uvědomit, že některé druhy potěšení se nedají sloučit s našimi povinnostmi, protože nemají místo v našem křesťanském životě. Dnes jsou lidé, kteří překračují dopravní předpisy, běžně kradou v obchodech nebo jinou formou porušují zákony „čistě pro potěšení“, pro „legraci“, jak říkají. Takové jednání je samozřejmě zakázané „potěšení“.

Jiní jednotlivci hledají potěšení v drogách a stávají se otroky narkotik. Opět jiní čerpají potěšení z používání tabáku v té či oné formě. I takové zvyky se střetávají s našimi povinnostmi vůči Bohu a bližnímu. Křesťané mají být svobodní lidé, mají mít lásku k bližnímu a dostávají radu, aby se ‚očistili od každého poskvrnění těla a ducha‘. — 2. Kor. 7:1; Mat. 22:39; Řím. 6:6, 16; 13:10.

Bezpochyby nejběžnější formou zakázaného potěšení, které si dnes lidé dopřávají, je nezákonný sex. Všechny takové „žádosti těla po smyslových rozkoších“, se kříží s našimi povinnostmi k Bohu a k bližnímu. (Jak. 4:3; Přísl. 6:20–35) Musíme se vyhnout nejen nemravné pohlavní činnosti, ale i zahrávání si s ní. Už jenom to, že taková nemravná potěšení jsou zakázaná, činí z nich něco více žádoucího a přitažlivějšího. Právě tak to říká prostitutka: „Kradené vody jsou sladké a chléb pojídaný v tajnosti — ten je příjemný.“ — Přísl. 9:17.

Proč jsou taková potěšení pokušením pro padlé tělo? Protože „sklon lidského srdce je špatný od jeho mládí“. Křesťan tedy musí ‚tlouci do svého těla a vést je jako otroka‘, jako to dělal i apoštol Pavel. (1. Mojž. 8:21; 1. Kor. 9:27) Nesmíme podlehnout těmto nezákonným potěšením, jestliže toužíme po božském schválení. — 1. Kor. 6:9–11.

Zásady ovládající potěšení

Je mnoho potěšení, z nichž se mohou křesťané radovat. Aby však zůstala ve správných mezích, musíme se při nich řídit vůdčími zásadami kvality, kvantity, časového rozvrhu a nákladů. Uveďme si příklad: Potěšení, z něhož se lidé radují nejvíce a nejčastěji, je bezpochyby jídlo. Učinit je takovým potěšením bylo jistě milující laskavostí našeho stvořitele. Dalo by se říci, že toto potěšení je ohraničeno zásadou, že ‚jíme, abychom žili, nežijeme, abychom jedli‘.

Mají-li naše jídlo ovládat zásady, budeme si chtít zvolit potravu, která nejen lahodí našemu jazyku, ale je také pro nás vhodná. Budeme si rovněž dávat pozor, abychom se nepřejídali, nejedli více, než je pro nás dobré. Navíc bychom měli sledovat čas k jídlu. Je známo, že těžko stravitelná jídla brání soustředění a odborné činnosti. Stejně tak, jako by profesionální zpěvák nepovečeřel pořádný řízek nebo krocana těsně před koncertem, ani my bychom to neměli dělat bezprostředně před nějakým obtížným úkolem nebo před přednesením biblické přednášky. Vydatné jídlo nám může překážet i v tom, abychom se těšili z biblického proslovu někoho jiného. A samozřejmě lidé postižení alergií nebo cukrovkou nebo ti, kteří mají velkou nadváhu, mají o to větší důvod dbát na zásady kvality, kvantity a časového rozvrhu, když se těší z jídla. Nechceme být také bezstarostní, pokud jde o náklady. Neměli bychom být výstřední v tom, co platíme za toto potěšení.

Jiné potěšení, kterému se mnozí oddávají, je sledování televizních pořadů. Jako křesťané se chceme ujistit, že programy, které sledujeme, jsou jak příjemné, tak zdravé, a snad i poučné. Potom chceme být opatrní i v kvantitě — netrávíme příliš mnoho hodin sledováním televize, abychom se nepřipravili o dostatek spánku nebo abychom dostáli svým povinnostem. Je třeba uvažovat také o časovém rozvrhu, protože nikdy nechceme, aby nám televizní programy rušivě zasahovaly do potřebného odpočinku nebo do takových křesťanských činností, jako je návštěva shromáždění.

Co platí o potěšení ze sledování televize, platí stejně o chození do kina nebo o účasti na sportovních podnicích. V době, kdy bychom měli se spolukřesťany naslouchat biblické přednášce, není přece vhodné sledovat někde na stadiónu nějakou míčovou hru. Ani záliba v hudbě by nás neměla vést k takové chybě.

Velké potěšení můžeme čerpat z nějakého koníčka. Ale i zde musíme pěstovat sebeovládání a důležitější věci klást na první místo. Co když nás zavádí náš koníček do špatné společnosti lidí, kteří kouří a mluví hrubě? Nebo co když je náš koníček příliš nákladný, škodí našemu zdraví nebo působí těžkosti naší rodině? Jestliže je to tak, nebylo by vhodné takového koníčka vyměnit za jiného?

Ale i když náš koníček nebo kratochvíle nemá žádné rysy, které vzbuzují výhrady, měli bychom dbát, abychom jej udrželi v patřičných mezích. Ženatý muž má třeba rád kuželky. Jestliže se však jeho rodina nemůže z této zábavy těšit s ním, bylo by moudré a láskyplné, kdyby tuto činnost omezil. Nechtěl by také jet na turnaj, kdyby to znamenalo neúčast na křesťanském sjezdu. Co platí o kuželkách, platí stejně i o jiném využití volného času, jako je třeba turistika, plavání nebo veslařství.

Dovolená se považuje za čas uvolnění. Jako křesťané bychom se však ani tady nechtěli stát bezstarostnými, pokud jde o naše chování, jen proto, že jsme mezi neznámými lidmi nebo máme spoustu času. Nebudeme ani chtít jet za kulturními památkami nebo do nějakého letoviska na úkor návštěvy sjezdu svědků Jehovových.

Potěšení z plnění povinností

Ano, plnění povinností může přinášet veliké potěšení. Mnoho lidí si sice myslí, že povinnosti a potěšení stojí proti sobě, ale nemusí to tak být. Velké potěšení můžeme načerpat z plnění svých povinností, jestliže máme správný myšlenkový postoj. První člověk Adam měl bezpochyby velké potěšení z toho, že se staral o svůj domov, krásnou zahradu Eden, která se podobala parku. Velké potěšení musel čerpat z toho, že se seznamoval se všemi živočichy v této zahradě a dával jim jména. A když dal Jehova Bůh Adamovi darem ženu Evu, jeho potěšení a štěstí překypovalo, jak ukazuje 1. Mojžíšova 2:15, 18–23.

Manžel může čerpat potěšení z užitečné práce bez ohledu na její povahu, jestliže ji uznává jako prostředek k dosažení cíle — aby poctivě zaopatřil sebe a svou rodinu. Stejné je to s manželkou, která má správný myšlenkový postoj. Může čerpat velké potěšení z toho, že udržuje dům úhledný a čistý, že vaří chutná, výživná jídla pro svou rodinu a tak dále.

Výborný příklad toho, jak je možné se těšit z plnění povinností, nalézáme u svědků Jehovových. Mají velikou radost, když studují Bibli a poznávají nové pravdy. V tom se cítí jako žalmista, který řekl: „Jásám nad tvým výrokem, jako když někdo najde hodně kořisti.“ — Žalm 119:162.

Svědkové Jehovovi čerpají potěšení i z toho, že se shromažďují na svých sborových shromážděních a pravidelných sjezdech. Tito křesťané navíc poznávají, jak jsou pravdivá Ježíšova slova: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Sk. 20:35) Když chodí kázat dobré poselství o Božím království, plní v prvé řadě povinnost, kterou mají před Bohem a člověkem. Když najdou někoho ochotného naslouchat a rozebírat s nimi Bibli, a zejména když je to někdo, kdo ‚si je vědom svých duchovních potřeb‘, mají ze své práce radostné uspokojení. — Mat. 5:3.

Vytříbit si smysl pro povinnost

Co nám pomůže, abychom si vytříbili smysl pro povinnost a drželi potěšení v patřičných mezích? Pomůže nám smysl pro právo a rozum. Musíme jednat podle práva, máme-li být například opravdu štědří. Bylo by jistě proti právu, kdybychom pomáhali druhým do té míry, že bychom připravovali svou rodinu o nutné věci. A rozum nás přivede k poznání, že křivdíme a škodíme sobě i druhým tou mírou, jakou zanedbáváme své povinnosti. Protože bychom nechtěli, aby druzí škodili nám, měli bychom se vyvarovat toho, abychom škodili jim. — Luk. 6:31.

Zejména láska nám pomůže klást povinnost před potěšení. Milovat Boha znamená dodržovat jeho přikázání, plnit své povinnosti k Bohu. (1. Jana 5:3) Láska k bližnímu nás přiměje starat se o jeho blaho, a nejen o své vlastní. — 1. Kor. 10:24.

V našem životě je tedy bezesporu místo pro potěšení. Velké potěšení můžeme čerpat z plnění svých povinností. A můžeme se radovat i z jiných potěšení, jestliže je ovládáme a vyhýbáme se těm, jež se kříží s našimi povinnostmi. Dbejme tedy na kvalitu, kvantitu a náklady na naše potěšení a rovněž na čas, který jim věnujeme. To ovšem znamená stavět povinnost před potěšení.