Jak ochablo křesťanské očekávání

JEŽÍŠ řekl svým učedníkům, aby ‚zůstali ostražití‘, pokud jde o jeho přítomnost a příchod jeho království. (Mar. 13:37) V Křesťanských řeckých písmech je mnoho důkazů, že tak křesťané v prvním století jednali. Někteří se však stali velmi netrpělivými. (2. Tes. 2:1, 2) A proto, ve snaze zabránit ochabnutí křesťanského očekávání, psal Pavel, Jakub, Petr i Jan dopisy, v nichž vybízeli své bratry, aby zůstali duchovně bdělí a trpělivě očekávali Kristovu „přítomnost“ a „Jehovův den“. — Žid. 10:25, 37; Jak. 5 :7, 8; 2. Petra 3:1–15; 1. Jana 2:18, 28; 1. Petra 4:7.

Tuto skutečnost uznávají příručky, které vydali historikové i teologové křesťanstva. Uznávaný francouzský katolický slovník „Dictionnaire de la Bible“ ve svém rozsáhlém dodatku uvádí: „Je marné snažit se za každou cenu popírat stav očekávání konce, který je patrný ve většině novozákonních textů. . . V raném křesťanství hraje. . . očekávání parousie [přítomnosti] důležitou úlohu a projevuje se v N[ovém] Z[ákoně] od začátku do konce.“

Ale proč se někteří teologové křesťanstva snaží „za každou cenu popírat stav očekávání konce“, který byl patrný mezi křesťany v rané době? Bezpochyby proto, aby se ospravedlňoval stav duchovní letargie, která se dnes projevuje u mnoha takzvaných křesťanů a jejich duchovních vůdců. Jak došlo k této změně?

Jak očekávání ochabovalo

Polevování v křesťanském očekávání bylo jedním z důsledků odpadnutí, které se začalo projevovat již před smrtí Kristových apoštolů. Apoštol Pavel varoval, že odpadnutí je již za jeho doby v křesťanském sboru „v činnosti“. (2. Tes. 2:3, 4, 7) O několik let později upozornil apoštol Petr své spolukřestany, aby se měli na pozoru před ‚falešnými učiteli‘ a ‚posměvači‘, kteří budou říkat: „Kde je ta jeho zaslíbená přítomnost? Vždyť ode dne, kdy naši předkové usnuli ve smrti, všechno pokračuje přesně tak jako od počátku stvoření.“ — 2. Petra 2:1; 3:3, 4.

Je zajímavé, že ještě po nějaký čas projevovali ti, kteří věřili biblické pravdě, pravé křesťanské očekávání, že Ježíšova slíbená „přítomnost“ bude znamením nadcházejícího tisíciletého panství nad zemí. Justin Martyr (zemřel asi v roce 165 n. l.), Irenaeus (zemřel kolem roku 202 n. l.) a Tertullian (zemřel po roce 220 n. l.), ti všichni věřili v Kristovo tisícileté panství a v to, že je doporučeno dychtivě očekávat konec nynějšího zlého systému věcí.

Jak plynul čas a pokračovalo odpadnutí, byla naděje na tisíciletí, v němž bude země pod Kristovým královstvím přeměněna v celosvětový ráj, postupně nahrazována pomyslným očekáváním založeným na řeckém filozofickém názoru, že člověk je nesmrtelný. Naděje na život v ráji na zemi se změnila na představu rajského života v nebi, jehož je možno dosáhnout po smrti. Tak ochablo křesťanské očekávání Kristovy parousie neboli přítomnosti a příchodu jeho království. ‚Proč tak dychtivě očekávat znamení Ježíšovy přítomnosti,‘ uvažovali, ‚když lze doufat, že budeme po smrti spojeni s Kristem v nebi?‘

Tak ochabla křesťanská bdělost a odpadlí křesťané se začali organizovat do pevně uspořádané církve, jejíž zrak již nebyl zaměřen k nadcházející Kristově parousii neboli přítomnosti, ale k tomu, aby ovládala své členy, a pokud možno, svět. Dílo „The New Encyclopaedia Britannica“ říká: „[Zdánlivé] opoždění parousie vedlo k tomu, že bezprostřední očekávání v pozemské církvi ochablo. Tak došlo k ‚deeschatologizaci‘ [oslabení učení o „posledních věcech“] a organizovaná církev stále rostoucí měrou nahrazovala očekávané Boží království. Vytvoření katolické církve jako hierarchické instituce je přímo spojeno s odklonem od bezprostředního očekávání.“

Smrtelná rána

Církevní „otec“ nebo „doktor“, který dal smrtelnou ránu křesťanské bdělosti, byl bezpochyby Augustin z Hippu (354–430 n. l.). Ve svém slavném díle „Boží město“ řekl Augustin: „Dnešní církev na zemi je jak království Kristovo, tak i království nebeské.“

„Nový biblický slovník“ (angl.) vysvětluje, jak zapůsobila tato vyhlídka na katolickou teologii: „V římskokatolické teologii je charakteristickým rysem ztotožnění Božího království a církve v jejím pozemském postavení, ztotožnění, které je v podstatě důsledkem vlivu Augustinova. Prostřednictvím církevní hierarchie je Kristu přiznáváno postavení krále Božího království. Sféra tohoto království je shodná s hranicemi církevní moci a autority. Nebeské království se rozšiřuje misií a postupem církve ve světě.“

Tak se stalo zcela zbytečným ‚zůstat ostražitými‘ a vyhlížet znamení, která budou ukazovat, že je blízko Boží království. Profesor E. W. Benz to potvrzuje v díle „The New Encyclopaedia Britannica“. Říká: „[Augustin] svým prohlášením, že Boží království již v tomto světě začalo založením církve, způsobil, že původní bezprostřední očekávání ztratilo důraz; církev je historickým zastoupením Božího království na zemi. K prvnímu vzkříšení dochází podle Augustina v církvi neustále v podobě svátosti křtu, kterou jsou věrní uváděni do Božího království.“

Pod Augustinovým vlivem tak křesťanstvo s konečnou platností opustilo biblickou naději na tisícileté panství Ježíše Krista, v němž Kristus obnoví ráj na zemi. (Zjev. 20:1–3, 6; 21:1–5) „Katolická encyklopedie“ (angl.) připouští: „Sv. Augustin nakonec zastával názor, že žádné milénium nebude. . . Tisíciletý sabat po šesti tisíci letech dějin je celý věčný život; nebo jinými slovy počet tisíc má vyjádřit dokonalost.“ Dílo „Britannica Macropaedia“ (1977) dodává: „Pro [Augustina] se milénium stalo duchovním stavem, do něhož církev kolektivně vstoupila o letnicích. . . Neočekával se žádný bezprostřední nadpřirozený zásah do dějin.“ Tak se pro katolíky stala modlitba „Přijď tvé království“ bezpředmětnou.

Středověká temnota

Je známo, že Augustinovo pojetí se „stalo ve středověku všeobecně uznávanou doktrinou“. Křesťanské očekávání tedy dosáhlo nejnižší úrovně všech dob. Čteme: „Novozákonní eschatologie dostala ve středověkém křesťanstvu své místo v systému dogmat, jehož filozofický základ byl zpočátku platonistický [od řeckého filozofa Platóna] a později na západě aristotelovský [od řeckého filozofa Aristotela]. Tradiční pojetí o parousii, vzkříšení a podobných pojmech se kombinovalo s řeckou představou o duši a její nesmrtelnosti. . . Středověké křesťanství. . . ponechávalo málo místa eschatologickému cítění. . . Toto cítění však nebylo mrtvé; žilo v některých kacířských hnutích.“ — „Encyclopaedia Britannica“, vydání 1970.

Římskokatolická církev mluví zlehčujícím způsobem o „kacířských hnutích“ a nazývá je „milenistickými sektami“. Její historikové zesměšňují například „paniku kolem roku 1 000“. Čí to však byla vina, jestliže se mnoho prostých lidí bálo, že v roce 1 000 bude konec světa? Tato „panika“ byla přímým důsledkem teologie katolického „svatého“ Augustina. Tvrdil, že satan byl svázán v době Kristova prvního příchodu. Zjevení 20:3, 7, 8 říká, že satan bude svázán na 1 000 let a pak bude „puštěn. . . aby sváděl národy“ („Škrabal“), a proto se nelze divit, že se někteří lidé v desátém století obávali toho, co se může stát v roce 1 000.

Oficiální římskokatolická církev přirozeně tuto „paniku“ odsuzovala, stejně jako ji odsuzoval cisterciácký opat Joachim z Flory, který předpověděl konec křesťanské éry na rok 1 260. Konečně v roce 1 516 přikázal papež Lev X. na pátém lateránském koncilu, že žádný katolík nesmí předpovídat, kdy má přijít antikrist a poslední soud. Porušení takového zákona vedlo k trestu v podobě exkomunikace!

Protestantský racionalismus

Reformace v šestnáctém století, se svým údajným návratem k Bibli, mohla teoreticky vést k oživení křesťanského očekávání. A na čas tomu opravdu tak bylo. Ale v tomto ohledu, stejně jako v mnoha jiných směrech, nesplnila reformace své sliby. Neznamenala návrat k pravému biblickému křesťanství. Protestantské církve, které se zrodily z reformace, ztratily rychle svou křesťanskou bdělost a dosáhly dohody s přítomným světem.

Čteme: „Reformační církve se však brzy staly institučními teritoriálními [národními] církvemi, což opět potlačilo očekávání času konce, a tak se nauka o ‚posledních věcech‘ stala dodatkem dogmatiky.“ „V náboženském liberalismu, který vyvstal koncem osmnáctého a během devatenáctého století zejména mezi protestanty a Židy, neměla eschatologie místo. Byla považována za část nepropracovaných, primitivních, omšelých rekvizit tradičního náboženství, které již osvícenský věk nemohl přijímat. Ve většině případů byly eschatologické ideje úplně opuštěny a za cíl člověka se považoval prostě posmrtný život. Jiní teologové interpretovali očekávání Božího království v pojmech etických, zdánlivě mystických nebo sociálních.“ — „Encyclopaedia Britannica“, angl.

A tak protestantští teologové nepomohli křesťanům, aby ‚zůstali ostražití‘ vzhledem ke Kristově přítomnosti a příchodu Božího království, a místo toho pravé křesťanské očekávání racionalisticky odmítli. Mnozí z nich „začali stále více chápat Boží království. . . v individualistickém smyslu je to svrchované panství milosti a pokoje v lidských srdcích“. Pro jiné „spočívá příchod království v postupující sociální spravedlnosti a společenském vývoji“. — „Nový biblický slovník“ (protestantský, angl.).

Očekávání katolíků

Teoreticky by měli být alespoň katolíci duchovně ostražití vzhledem ke Kristově přítomnosti. Ačkoli augustinská teologie skoncovala pro katolíky s očekáváním království a s nadějí na tisíciletí, přece jen je v římskokatolickém dogmatu zahrnuta pro křesťany povinnost ostražitě očekávat Kristův návrat. Vatikánský sbor pro věrouku rozeslal například katolickým biskupům po celém světě dopis schválený papežem Janem Pavlem II., s datem 17. května 1979. Bylo v něm řečeno: „V souladu s Písmem očekává církev ‚slavné zjevení našeho Pána Ježíše Krista‘.“

Takové je teoreticky učení katolické církve. Ale prakticky vzato, jak často slyší průměrný katolík, že by jeho kněz kázal o tom, jak je nutné ostražitě vyhlížet Kristovu přítomnost a příchod Božího království? Je zajímavé, že vlastním účelem výše uvedeného dopisu od římské kurie bylo „posílit víru křesťanů v bodech, o kterých pochybují“. Proč však takzvaní křesťané pochybují o Kristově návratu? Mohly by poskytnout odpověď následující citáty z díla „The New Encyclopaedia Britannica“? „Církev dlouho zanedbávala učení o celé sféře posledních věcí.“ „Od doby reformace byla římská církev v podstatě imunní vůči eschatologickým hnutím.“

Křesťanská bdělost není mrtvá

Křesťanská bdělost ochabla v církvích křesťanstva, protože tyto církve opustily čisté biblické nauky a rozhodly se pro řeckou filozofii a teologii „svatého“ Augustina. Následující články ukáží, že Boží praví služebníci žili vždy v očekávání Kristovy přítomnosti a že i dnes existují lidé, kteří během let dokázali svou křesťanskou bdělost a znovu objevili podivuhodnou naději, kterou můžeš sdílet i ty. Čti prosím dále a pak požádej někoho ze svědků Jehovových, aby ti pomohl ‚zůstat ostražitým‘, pokud jde o splňování této biblické naděje.

[Praporek na straně 5]

„Je marné. . . popírat stav očekávání konce, který je patrný ve většině novozákonních textů“