Co si myslíš o smutečních zvycích?
V PRŮBĚHU celých dějin je smrt pro člověka všeobecně známým jevem. Ale přestože o ní člověk tak dlouho ví, nezmírňují se tím zdrcující účinky, jimiž smrt působí na pozůstalé. Vědomí, že někdo velmi blízký zde již není, vyvolává téměř vždy hluboký a dlouho trvající smutek a také bolestný pocit ztráty.
Náboženství by mělo v podstatě zmírňovat bolest, kterou působí smrt, ale často je to právě naopak. Bolest, kterou vyvolává smrt u pozůstalých, se v některých zemích mění v hrůzu, když je jim řečeno, že jejich zemřelí rodiče nebo jiní příbuzní jsou nyní pomstychtivými duchy, které je nutné usmiřovat patřičnými smutečními obřady. Jinak budou žijící lidi pronásledovat. Jestliže pak dojde k úmrtí v křesťanské rodině, je snad také nutné učinit rozhodnutí ve spojitosti s místními zvyky, jako je například nošení zvláštního oděvu nebo účast na obřadech, kterou snad druzí očekávají.
Jehova Bůh slíbil, že jednoho dne zbaví lidskou rodinu tohoto bolestného zážitku v podobě smrti. (Zjev. 21:4) A zatím nám dal své Slovo, Bibli, jako ‚světlo naší vozové cestě‘. (Žalm 119:105) Kdykoli jsme na pochybách, jaké jednání je správné, ukáže nám Bible, jaké jednání od nás Bůh očekává. (Iz. 30:21) Uvažujme nyní o tom, jaké vedení nám poskytuje pro ten velmi smutný čas, kdy nám zemřel někdo blízký.
Smutek je na místě
Jak již bylo řečeno, je přirozené, že cítíme hluboký smutek, když nám zemře někdo, koho jsme milovali. Ale křesťané vědí, že bude vzkříšení. Proto nemají beznadějný zoufalý zármutek, jaký často projevují ti, kteří nemají naději. (1. Tes. 4:13) Smrt nemusí nutně znamenat rozloučení navěky, ačkoli to znamená rozloučení na čas.
Když zemřela Sára, „oplakával“ ji Abraham „a plakal nad ní“. (1. Mojž. 23:2) Jeho syn Izák potřeboval „útěchu po ztrátě své matky“. (1. Mojž. 24:67) Zármutek přátel a příbuzných nad smrtí Lazara byl tak velký, že i sám Ježíš „zaslzel“. (Jan 11:35) Je projevem lásky, jestliže přátelé pozůstalou rodinu navštíví a poskytnou jí v takové tísnivé době útěchu. — Jan 11:31.
Jistě sis však povšiml, že v biblických zprávách o smutku a utěšování pozůstalých není žádná zmínka o usmiřování mrtvých. Boží služebníci věděli, že mrtví spí, že jsou bez vědomí. (Jan 11:11–14; Kaz. 9:5, 10) Mrtví netrpí v žádném posmrtném životě ani se z nich nestávají pomstychtiví, nebezpeční duchové. (Žalm 146:3, 4) Proto neměl Boží lid napodobovat okolní národy v jednání, v němž by se projevoval nesprávný postoj k mrtvým. — 5. Mojž. 14:1; 18:10–12.
Když uvažujeme o zvycích, které se všeobecně pěstují ‚z úcty k mrtvým‘, musíme prozkoumat, co znamenají tyto zvyky v dnešní době. Má určitý zvyk nějaké spojení s nějakou nesprávnou naukou nebo s nějakou pověrou? Jestliže ano, měl by jej křesťan dodržovat? — Řím. 13:12–14.
Jaké smuteční zvyky?
V některých národech na světě se očekává, že vdovci a vdovy budou nosit zvláštní oděvy a budou dodržovat smutek po celý rok, přičemž je velmi omezena jejich svoboda. Odpovídá tento zvyk křesťanským názorům?
Je pochopitelné, že se snad křesťan, který ztratil někoho milovaného, bude nějaký čas oblékat zdrženlivěji a že bude také zdrženlivě jednat. (Srovnej 2. Samuelovu 13:19; 2. Královskou 6:30.) Ale to je něco docela jiného než dlouhodobé nošení oděvu, který je v očích veřejnosti spjat s nebiblickými názory ohledně mrtvých. Když se křesťanské vdovy odmítají řídit takovými zvyky, často jim příbuzní a sousedé vyhrožují a tvrdí, že je postihne „smůla“ nebo že se „duch“ mrtvého manžela rozzlobí a způsobí jim nějaké neštěstí. Takoví pověrčiví lidé se snad také bojí, že nebude pršet nebo že bude špatná úroda.
Jedna vdova se neřídila takovými zvyky a její syn jí na to řekl: „Duch mého otce nebude odpočívat v pokoji.“ Na jiném místě vyhrožoval náčelník kmene, že vyžene všechny Jehovovy služebníky z té oblasti. Někteří místní lidé se tak rozčílili, že v tom poškodili tyčemi a sekerami místo, kde se shromažďovali křesťané. V jiné oblasti byla zase jedna křesťanská vdova svlečena do naha a od kmenové policie byla brutálně zbita sjambokem (bičem).
Proč odmítly tyto křesťanské vdovy činit to, co od nich očekávali lidé v jejich okolí? Sám si možná myslíš, že kvůli „slušnosti“ neuškodí přizpůsobit se místním zvykům. A vzhledem k některým zvykům to může být skutečně pravda. Ale co by se dalo říci o křesťanovi, který by se účastnil obřadů určených k usmiřování „duchů předků“? Vzpomeň si, že ti, kteří v dřívějších dobách pěstovali takové zvyky, nesměli zůstat v izraelské společnosti ani ve sboru raných křesťanů. — 5. Mojž. 13:12–15; 18:9–13; 2. Kor. 6:14–18; 2. Jana 9, 10.
Uvažuj o některých důvodech. Účastí na takových obřadech by člověk především podporoval nekřesťanské náboženství a v podstatě mu napomáhal. Dával by najevo, že ve svém srdci ještě patří k falešnému náboženství. — Zjev. 18:4.
Svědkové Jehovovi jsou po celém světě známí tím, že učí o Bibli. Jedna biblická pravda, kterou zdůrazňují, je, že mrtví jsou bez vědomí, že netrpí v pekle ani neputují po zemi a nemohou svým potomkům škodit. Bible říká: „Mrtví, ti si nejsou vědomi naprosto ničeho.“ (Kaz. 9:5) Toto učení již přineslo útěchu statisícům lidí. A tak lidé na většině míst ani neočekávají, že by se tito křesťané účastnili obřadů určených k usmiřování mrtvých.
Co by se tedy stalo, kdyby praví křesťané pod nátlakem svých příbuzných nebo sousedů souhlasili s účastí na křesťanských smutečních zvycích? Nevyvozovali by z toho sousedé závěr, že snad tito křesťané ve skutečnosti nevěří tomu, co káží? Že by se snad dali přinutit ke kompromisu v nějakých jiných oblastech? Bezpochyby by to tak bylo. A tak by bylo zmařeno množství dobré práce a lidé by mohli být přivedeni ke klopýtání. — Mat. 18:6; 2. Kor. 6:3.
Proto starší ve sborech svědků Jehovových i jiní členové sboru poskytují těm, kteří nedávno někoho ztratili, co největší pomoc. Poskytují jim veškerou potřebnou podporu, aby jim pomohli pevně stát v pravdě a čelit jakémukoli nátlaku, který by je nutil k nekřesťanským zvykům. — Srovnej 2. Korinťanům 1:3, 4.
Co když některý křesťan se i přes veškerou takovou pomoc začne řídit nekřesťanskými smutečními zvyky? Starší by měli jednat laskavě. Apoštol Pavel radil: „Bratři, i když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí, snažte se vy, kteří jste duchovně způsobilí, usměrnit takového člověka v duchu mírnosti.“ (Gal. 6:1) Učedník Jakub dodává: „Moji bratři, jestliže je někdo mezi vámi odveden od pravdy a jiný ho vrátí zpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od jeho mylné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.“ — Jak. 5:19, 20.
Je dobré pamatovat na to, že sám Bůh „si nepřeje, aby byl někdo zničen, ale přeje si, aby všichni dospěli k pokání“. (2. Petra 3:9) Starší by se měli nejdříve velmi vynasnažit uvést toho, kdo chybuje, na správnou cestu. Ve většině případů se bezpochyby zjistí, že se truchlící dopustil nesprávného kroku v hlubokém žalu a ze strachu před sousedy. Je možné doufat, že s laskavou a vnímavou pomocí nadále ‚urovná stezku svým nohám, aby se chromé nevykloubilo, ale spíše aby bylo uzdraveno‘. — Žid. 12:13.
Jestliže však některý křesťan zachovává nekřesťanské smuteční zvyky, odmítá pomoc spolukřesťanů a trvá na nekřesťanském způsobu jednání, pak budou snad muset starší jednat, aby takové zvyky nezmátly přihlížející a aby se také nezavedly nesprávné zvyky do křesťanského sboru. Kdo uctívá své předky, není již pravým křesťanem, a je nutné podniknout kroky, které by zajistily, aby každý tuto skutečnost uznal. — 1. Kor. 5:13.
Požehnání za věrnost
Mnozí křesťané zjistili, že věrnost v této důležité věci přináší dobré výsledky. Edwina Apasonová, křesťanka ze Surinamu, vypráví svou zkušenost: „Když jsem jednou vedla biblické studium, dostala jsem hroznou zprávu. Můj nejstarší syn, který nebyl svědkem, se účastnil nějaké protestní demonstrace a byl při tom zastřelen. K této bolestné ztrátě se připojilo ještě další napětí, protože moji příbuzní řekli: ‚Nebudeš-li dodržovat smuteční zvyky, nemáš mateřské city ke svému synovi.‘ Zvyky vyžadovaly, abych si ostříhala vlasy, ovázala si hlavu bílým šátkem, abych celé měsíce nosila smuteční šaty, úmyslně chodila pomalu a mluvila tiše zastřeným hlasem — to vše proto, abych ukazovala lidem a údajným ‚duchům mrtvých‘, že jsem opravdu zarmoucena. Ale kdybych to dělala, bylo by mé kázání určitě zbytečné a ztratila bych před Bohem čisté svědomí.“ A tak se Edwina nedopustila žádného kompromisu.
Jiný muž tvrdil, že ho v noci pravidelně navštěvuje jeho mrtvá teta. Co podle jeho názoru chtěla? Odpověděl: „Aby jí byla přinesena oběť na břehu řeky.“ Co by se stalo, kdyby se oběť nevykonala? Bylo mu vyhrožováno smrtí. Za svého života byla tato teta velice laskavá. Ale po smrti údajně jednala jako nebezpečný, hrozivý tyran. Mohla by to být opravdu táž osoba? Na základě Písma a logické úvahy byl tento muž osvobozen od strachu před mrtvými, a podobně byli osvobozeni i jiní. Tito lidé poznali, že vidění, hlasy a úkazy jsou dílem padlých andělů, démonů. — Srovnej 2. Korinťanům 11:3, 14; Efezanům 6:12.
Jehovovi služebníci si uvědomují, že pokud zůstanou na cestě, kterou jim Bůh určuje, dojdou po ní nakonec k požehnání v podobě věčného života. (Iz. 30:21) Satan užívá stále lstivých a podvodných prostředků ve snaze přivést je k pádu a odvést je od této cesty. (1. Petra 5:8, 9) Ví, že by mohli být zranitelní především tehdy, když pociťují smutek nad smrtí milovaného člověka. Ale křesťané jsou rozhodnuti být věrni Jehovovi ve všem, bez ohledu na jakýkoli nátlak. V tom, stejně jako v jiných věcech, ‚musí poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi‘. (Sk. 5:29) Tak dokáží hloubku své oddanosti Jehovovi Bohu a mohou se těšit na to, že je odmění životem ve svém novém systému, kde smrt a smutek ‚již nebudou‘. — Zjev. 21:4.