Vody reformace protrhují hráz

„NAJEDNOU jsem slyšel, jak se na nás žene jiný zvuk, jako hromobití. Naše rodina. . . se zběsile rozběhla k nedalekému kopci. Zpěněné vody nás zasáhly. Plavali jsme jako ještě nikdy. Přestože jsme se hodně napolykali mořské vody,. . . dokázali jsme to.“

Tak vyprávěl jeden Filipínec děsivou zkušenost, která proměnila jeho svět. Pravděpodobně jsi nikdy nebyl stižen přírodní pohromou, ať už záplavou nebo čímkoli jiným. Ale pohled do dějin prozrazuje, že katastrofami různého druhu byly přetvořeny milióny životů.

I náboženství bylo svědkem řady velikých převratů, kdy se každodenní úděl nespočetných lidí zcela obrátil. Zažili to hindové, buddhisté, muslimové, židé i křesťané. Měly takové události vliv i na tvůj život? Je to téměř jisté, bez ohledu na to, kde snad žiješ. Uveďme si příklad. Vraťme se asi o 400 let zpět do 16. století. Nejprve se soustřeďme na Evropu, která se tehdy zmítala náboženskými nepokoji, jako když vír stále nabírá na rychlosti.

VZDOUVAJÍCÍ SE VLNA

Po staletí, jež vedla k takzvané reformaci, soupeřili římskokatolická církev a evropští monarchové o nadvládu jeden nad druhým i nad obyvatelstvem. Řada lidí na kontinentě pozvedla hlas na protest proti tomu, v čem viděli zneužívání církve.

Jaké zneužívání viděli? Chamtivost, nestoudnou nemravnost a zásahy do politiky. Prostí lidé byli popuzeni. Muži i ženy, kteří se na jedné straně dožadovali zvláštních výsad dík svým slibům o chudobě a cudnosti, na druhé straně zároveň znevažovali zákon tím, že byli nezakrytě zkažení a nemravní. Anglickou šlechtu rozhořčovala podivná situace, kdy musela platit příspěvek papeži, který žil ve Francii a byl jejím spojencem, zatímco Anglie s Francií válčila.

Zkaženost uvnitř katolické církve prosakovala odshora dolů. Historička Barbara W. Tuchmanová píše ve své knize „Pochod pošetilosti“ (angl.), že šest papežů, kteří drželi úřad od roku 1471, pěstovalo „do krajnosti úplatkářství, nemravnost a okázale zhoubnou mocenskou politiku“. Barbara Tuchmanová dále popisuje, jak papež Sixtus IV., aby povýšil a obohatil svou do té doby chudou rodinu, jmenoval pět synovců kardinály, dalšího prasynovce biskupem a šest jiných příbuzných dostal formou sňatku do panovnických rodin. Když se stal papežem Alexandr VI., proslul svými několika milenkami a sedmi dětmi. Ve své úporné touze být zvolen do úřadu podplatil své hlavní dva soupeře. Jeden z nich dostal „zlatých prutů, co unesly čtyři muly“, píše Barbara Tuchmanová. Později předsedal vatikánské hostině, která se stala „pověstnou v dějinách pornografie“. V tomtéž díle se dále líčí, jak byl slavný sochař Michelangelo pověřen papežem Juliem II., aby zhotovil jeho sochu. Když se umělec ptal, zda ho má socha představovat s knihou v ruce, válečnický papež odpověděl: „Dej tam meč. Nejsem žádný učenec.“

PROTRŽENÁ HRÁZ

Prostí Evropané stále toužili po duchovním vedení. Když pozorovali různé mocné, jak se oddávají zběsilému sebeuspokojování, obrátili se k jinému zdroji autority, k tomu, který považovali za nadřazený všemu — k Bibli. Podle spisovatele Joela Hurstfielda byla reformace „v nejhlubším smyslu krizí autority“. Kazatelé a mniši zděšení zkažeností v církvi začali v Itálii veřejně mluvit o potřebě reformy. Ale nikde se nehromadily vody nespokojenosti tak hrozivě jako v Německu.

V pohanských dobách měly germánské kmeny zvyklost, že bylo možné vyplatit se penězi z trestu za zločiny. Když se rozšířila římská víra, tento obyčej vstoupil do církve v podobě odpustků. To dovolovalo hříšníkovi, aby si od papeže koupil hodnotu zásluh zemřelých „svatých“ a uplatnil je proti časným trestům za spáchané hříchy. Pod tlakem finančních těžkostí způsobených válkami s Francií a rozsáhlými stavebními pracemi v Římě dal papež Lev X. oprávnění k prodeji odpustků, jež nabízely úplné zproštění od časných trestů za hřích. Rozhořčený Martin Luther vyhlásil svých nyní proslulých 95 tezí o falešných naukách církve. Hnutí směřující k reformě, které před několika generacemi začalo jako potůček, se stávalo dravou řekou, jak je podporovalo více a více lidí.

V 16. století se stali jednotlivci jako Luther v Německu, Zwingli a Kalvín ve Švýcarsku a Knox ve Skotsku zástavami, k nimž se sbíhali mnozí, kteří viděli možnost očistit křesťanství a vrátit se k původním hodnotám a normám Bible. V Německu se začalo používat zvláštní označení pro ty, kteří odmítali uznat omezení ukládaná víře římskokatolickými knížaty a kteří uznávali svou poslušnost vůči Bohu přede vším jiným. Toto označení později zahrnovalo všechny, kteří podporovali reformační hnutí. Byl to pojem „protestant“.

Protestantství se přehnalo Evropou rychlostí, při níž se tajil dech, a přetvářelo náboženskou krajinu tím, že rýsovalo nové teologické hranice. V čele šlo Německo a Švýcarsko, rychle je následovalo Skotsko, Švédsko, Norsko a Dánsko. Reformační hnutí byla i v Rakousku, v Čechách, v Polsku, v Transylvánii, Nizozemí a Francii.

V Anglii se objevovala nespokojenost již více než sto let, od doby Johna Wiklefa a lolardů. Ale když nakonec došlo k odtržení od katolické církve, mělo to světštější důvody. Král se nerozhodl vyměnit náboženství, ale manželku. V roce 1534 se Jindřich VIII. prohlásil hlavou nové anglikánské církve. Jeho pohnutky byly jiné než u nespokojenců na kontinentě, ale jeho čin přesto otevřel stavidla, aby vody náboženské změny mohly proudit do Británie. Po celé Evropě se tyto vody rychle zbarvily krví tisíců lidí napjatých na skřipec náboženského rozdělení.

Kdekoli se ujalo směřování k reformě, upoutávaly pozornost církevní majetky. Do čtyř let zabavila anglická koruna 560 klášterů, z nichž některé měly obrovské příjmy. Jiné země viděly, jak králové i laikové zabírají církevní půdu. Když byl vypleněn samotný Řím, krutost neznala mezí. Barbara Tuchmanová to popisuje: „Surovost a krvelačnost útočníků ‚by pohnuly k soucitu i kámen‘. Z každé čtvrti se ozývaly výkřiky a steny. V Tibeře plavala mrtvá těla.“ Menšiny, ať katolické nebo protestantské, byly surově pronásledovány. V Čechách byli zbaveni majetku protestanté, kdežto v Irsku katolíci. Protestantští francouzští hugenoti byli štváni stejně jako skotští presbyteriáni a angličtí puritáni. Jako by se roztočil bláznivý kolotoč zabíjení a náboženské kruhy se staraly o to, aby se nezastavil. Což zločiny proti lidskosti nikdy nepřestanou?

Církev nemohla nabídnout žádnou olivovou ratolest. Ale monarchové unavení vyčerpávající občanskou válkou dospěli k dohodám, které formálně stanovily hranice mezi protichůdnými vírami. Augsburský mír v roce 1555 a Vestfálský mír v roce 1648 sjednotily náboženské a národní hranice a dovolily, aby místní vladař rozhodl, kterou víru má následovat jeho obyvatelstvo. Tak se Evropa dostala do nové éry, která měla trvat asi 300 let. Teprve po skončení 2. světové války vítězní spojenci zcela přestavěli sféry vlivů v Evropě.

Touha po náboženské svobodě a reformě zesilovala tlak na hráz církevních zábran. Po staletích neoblomného omezování vody konečně prorazily, řítily se údolími Evropy a nechávaly za sebou spoušť. Když vzduté vody klesly, vedení v otázkách víry bylo v protestantských zemích vyrváno duchovenstvu a vyplaveno na břehy světské moci. Avšak Evropa zůstávala prosáklá náboženskou nesnášenlivostí a uprchlíci utíkali ze země do země. Rozpoutané vody již kontinent nemohl udržet. Brzy se začaly rozlévat dál. 17. století nabídlo kanál, jímž by se odvedl přebytek. Kolonizoval se Nový svět.

PROUD SMĚŘUJE ZA HRANICE

„Jednou z prvořadých příčin raného přesídlování do Ameriky,“ píše A. P. Stokes v knize „Církev a stát ve Spojených státech“ (angl.), „byla touha po náboženské svobodě.“ Lidé byli unaveni pronásledováním. Baptisté, kvakeři, římští katolíci, hugenoti, puritáni, mennonité a jiní byli ochotni snášet strasti plavby a vrhnout se do neznáma. Stokes cituje slova jednoho z nich: „Toužil jsem po zemi, kde bych měl svobodu uctívat Boha podle toho, čemu mě naučila Bible.“ Míru nesnášenlivosti, kterou za sebou nechali tito emigranti, lze posoudit podle těžkostí, které byli ochotni snášet. Podle „Koloniální zkušenosti“ (angl.) historika Davida Hawka následovaly po srdcervoucím loučení s rodnou zemí „dva, tři i čtyři měsíce, kdy se každý den čekalo, že loď pohltí vlny nebo krutí piráti“. Potom ošlehaný cestovatel „přistál mezi divokými Indiány, kteří neprosluli ničím jiným než krutostí. . .[a zůstal] dlouhý čas ve stavu hladovění“.

Jednotlivci sahali po svobodě, koloniální mocnosti po bohatství. Ať měli osadníci jakékoli pohnutky, nesli si s sebou své náboženství: Německo, Holandsko a Británie udělaly ze Severní Ameriky protestantskou baštu. Zejména britská vláda chtěla „zabránit římskému katolictví. . . , aby nezískalo v Severní Americe převahu“. Kanada se dostala jak pod vliv Francie, tak Británie. Politikou francouzské vlády bylo „udržet Novou Francii v římskokatolické víře“, takže dokonce odmítala dovolit hugenotům, aby vysídlili do Quebecu. Jižní Afrika a části Západní Afriky se dostaly pod protestantský vliv. Tento vliv časem rostl, když byly k protestantskému ovčinci přidány Austrálie, Nový Zéland a mnoho tichomořských ostrovů.

Španělsko a Portugalsko již katolicizovaly Jižní a Střední Ameriku. Francouzi a Portugalci vztyčili katolickou zástavu ve Střední Africe. V Indii byla Goa pod portugalským vlivem, a proto se tam zakořenilo katolictví.

Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité) vzniklo v 16. století k prosazování katolictví. V polovině 18. století pracovalo již po celém světě přes 22 000 jezuitů a upevnili dokonce katolický vliv v Číně a v Japonsku.

NOVÝ OBZOR

Uvolněné masy vody mají obrovskou sílu, jak uvedl muž na počátku tohoto článku. Zplošťují krajinu, vymílají nová údolí a rokle, drtí překážky v cestě. Zuřící bystřina nezná pána, nelze ji ovládnout ani řídit. Právě tak to bylo se záplavou reformace.

„To, co se stalo,. . .nebyl proto ani tak triumf nové separatistické víry,“ říká G. R. Elton v „Reformační krizi“ (angl.), „jako spíš obecné a postupné přijetí rozděleného křesťanstva, jež předtím nikdo nechtěl.“ Křestanstvo bylo rozpolceno, zmítáno bouří, jeho síla byla podťata. Lidé projevovali poslušnost četnějším místním panovníkům a menším národním církvím. Pevně zakořeněná nadvláda Říma byla otřesena. V provlhlé půdě protestantismu zapustil kořeny nacionalismus. Británie a Spojené státy, pevně v rukou protestantských světských vůdců, vytvořily sedmou světovou velmoc biblických dějin a chopily se kormidla v 18. století.

Reformační hnutí však nedokázalo to, co se od něho očekávalo. Během času se totiž základní nauky protestantských církví, národních i nenárodních, ve velké míře sladily s naukami Říma. Raní reformátoři snili o návratu k biblickým normám, k čistému křesťanství. Jak ale rostla vlna podpory co do velikosti i hybné síly, zmatek v záměrech prostě zalil tyto sny studenou vodou.

Vzduté vody reformace zanechaly výmoly i v našem 20. století. Dovedeš rozpoznat některé z nich? Ještě důležitější je, že stojíme na pokraji konečného světaširého náboženského převratu. Náboženství je dnes usvědčováno svou vlastní minulostí. Nuže, přežiješ, aby ses pak podíval za nový obzor? Tyto otázky zodpoví jedno z příštích vydání tohoto časopisu.