Otázky čtenářů

◼ Má se látce o tom, jak dosáhnout Božího schválení, rozumět tak, že křesťané smějí mluvit s tím, kdo byl kdysi považován za schváleného společníka, ale později bylo třeba se mu vyhýbat, protože se dopustil nějakého nesprávného jednání?

Ano. „Strážná věž“ 11, 1989 ukázala, proč je biblické změnit názor na nepokřtěného, který se účastní se svědky Jehovovými kazatelské služby. Dříve byl takový člověk označován jako „schválený společník“. Jestliže potom porušil Boží zákony a nečinil pokání, sbor byl na to upozorněn a křesťané se vyhýbali jeho společnosti a rozhovorům s ním.

Jak nedávná látka ukázala, Bible vyžaduje, aby se takový disciplinární krok učinil v případě pokřtěných osob, které se dopustily nesprávného jednání a nečiní pokání. (1. Kor. 5:11–13; 2. Jana 9–11) Odpovědnost nepokřtěného člověka, který se dopouští nesprávného jednání, však není stejná jako toho, kdo je pokřtěný. (Luk. 12:48) Nebyl pokřtěn, a tudíž nebyl v Božích očích schválen, takže v jeho případě mu nemůže být odňata pospolitost. V podstatě je nyní světským člověkem a je možné s ním jednat podle toho.

Jak se tedy chovat k člověku, který byl kdysi označován jako „schválený společník“, ale již není způsobilý k veřejné kazatelské službě, protože nejedná správně? Nebyla mu odňata pospolitost, a proto se s ním má jednat jako s člověkem ze světa, jímž skutečně je.a Ve „Strážné věži“ 11, 1989 byla na stránce 18 poskytnuta věrným a oddaným křesťanům rada, aby byli opatrní. Uvědomují si, že se možná nepokřtěný člověk účastnil nesprávného jednání, ačkoli znal Boží požadavky. Zralí křesťané musí dávat pozor na společenské styky s takovým jednotlivcem. Vzniknou-li pochybnosti, v jakém rozsahu je možné s ním být ve styku, mohou být většinou objasněny na základě rady z Božího slova. Je možné například uvažovat o radě z 1. Korinťanům 15:33 a Přísloví 13:20 a položit si otázku: „Jaké společenství se světským člověkem by bylo přiměřené, kdyby neupravil svůj život podle křesťanských měřítek?“ Jestliže starší zjistí, že takový světský člověk nějak ohrožuje členy sboru, mohou těmto ohroženým členům sboru poskytnout soukromě varovnou radu.

Časem se může stát, že nepokřtěný, který kdysi byl „schváleným společníkem“, poskytne rozumné důkazy pokání a bude snad chtít, aby s ním opět bylo vedeno biblické studium. (Sk. 26:20) Promluví možná se staršími ve sboru, kam nyní chodí, a ti pro něj zařídí biblické studium, pokud to uznají za vhodné. To bude platit i v budoucnosti, pokud nějaký nepokřtěný zvěstovatel ztratí způsobilost ke službě, a potom projeví pokání. Obvykle by měl mluvit se dvěma staršími, kteří se zabývali jeho nesprávným jednáním, nebo se dvěma jinými, které rada starších vybere, aby znovu věc prozkoumali, pokud o to požádal.

Ve „Strážné věži“ bylo vhodně vysvětleno, že v jiné situaci jsou rodiče, kteří se doma starají o nezletilé děti — o nezletilé, za které jsou podle zákona odpovědní a o jejichž hmotné potřeby mají pečovat. (Ef. 6:1–4) Písmo ukládá rodičům povinnost, aby své děti vyučovali a vedli je. Rodiče (nebo věřící rodič) se mohou rozhodnout vést s nezletilým, který se provinil nějakým nesprávným chováním, soukromě biblické studium nebo ho mohou zapojit do rodinného programu biblického studia a do rozpravy.

Látka, jež vyšla nedávno ve „Strážné věži“, sice vyžaduje, abychom změnili své nazírání a jednání, ale to odpovídá Písmu, které je užitečné „k výchově ve spravedlnosti“. — 2. Tim. 3:16, 17.

◼ Má-li být někdo způsobilý jako starší ve sboru, musí být podle Titovi 1:6 všechny jeho děti pokřtěné?

V první kapitole Titovi popsal apoštol Pavel požadavky, jimiž musí odpovídat muži sloužící ve sboru jako starší. Jedním požadavkem bylo, že bratr má být „bez obžaloby. . . má [mít] věřící děti“.

To nemohlo znamenat, že musely být pokřtěny všechny děti staršího, protože některé mohou být ještě malé. Titovi 1:6 musí tedy logicky znamenat, že nezletilé děti takového muže mají být pokřtěné nebo by se měly učit biblickým pravdám, přijímat je a uplatňovat a tak postupovat ke křtu, zatímco se na ně ještě vztahuje zásluha rodiny. (1. Kor. 7:14) Starší by se měl snažit učinit ze svých dětí učedníky a jeho děti nemají být „viněny z prostopášnosti nebo nepoddajnosti“.b

Lépe to můžeme pochopit, uvědomíme-li si, jak Bible užívá výrazu „věřící“. Člověk ovšem může mít víru neboli může věřit v mnoho věcí. (Sk. 26:27, 28; 2. Tes. 2:3, 11; Jak. 2:19) Ale výraz „věřit“ nacházíme nejčastěji ve spojení s tím, že někdo přijímá křesťanství a dává se pokřtít. (Sk. 8:13; 18:8; srovnej 19:1–5.) Především křest je důkazem toho, že je někdo věřící. — Sk. 2:41, 44; 4:4, 32.

Děti některého staršího snad ještě nejsou tělesně, citově nebo duchovně způsobilé pro křest. Ale v Titovi 1:6 jsou popsány jako „věřící děti“, jestliže přiměřeně svému věku a okolnostem činí pokroky směrem ke křtu.

[Poznámky pod čarou]