Službu plným časem jsem učinil svou životní dráhou

Vypráví Max Larson

MÁ MATKA, které zemřeli oba rodiče, opustila v roce 1910 Dánsko a vydala se lodí do Spojených států. Bylo jí teprve 18 let, neuměla anglicky a vůbec nikoho v té zemi neznala.

Když dorazila do města New York, nasedla na vlak do Jižní Dakoty, což je více než 2 400 kilometrů daleko. V Jižní Dakotě byla dánská osada, a tam se setkala s mužem, který se měl stát mým otcem. Dne 20. září 1911 se vzali.

Začátkem roku 1913 se tatínek vydal sám krytým vozem do Montany, aby se usadil na přidělené půdě. Postavil tam srub s jednou místností. Když byl v létě hotov, přijela tam za ním vlakem matka s mým bratrem Normanem, kterému bylo jen několik měsíců.

Za dva roky bylo na cestě druhé děcko. „Pomáhal“ jsem, jak říkám žertem, mamince pokrývat šindelem střechu, protože právě téhle práci se věnovala na přístavbu k našemu domu den před tím, než jsem se narodil. Druhý den, 29. dubna 1915, když přišel tatínek z pole domů na oběd, maminka řekla: „Myslím, že už budu mít děťátko.“ Odpoledne jsem se narodil, ale večer, když tatínek zase přišel domů, byla už maminka na nohou a měla pro něj připravenou večeři.

Za tři roky se narodila na tomtéž místě má sestra Jean. Následující rok se naše rodina přestěhovala do východní Montany, kde otec najal farmu. V roce 1921 se narodila má druhá sestra Laverna a my všechny čtyři děti jsme vyrůstaly na širých pláních v Montaně.

Jak se utvářel můj život

Moji rodiče byli luteráni a každou neděli nás všech šest chodilo do kostela. Ale zanedlouho začala maminku navštěvovat jedna sousedka, která patřila k Mezinárodním badatelům Bible, jak tehdy byli nazýváni svědkové Jehovovi, a studovala s ní Bibli. Po několika letech maminka přijala biblické pravdy, které se naučila, a v roce 1925 byla pokřtěna v napajedle pro koně. Tatínek ani my děti jsme nepřijali její nově nalezenou víru, ale všichni jsme s radostí přestali chodit do luteránského kostela. Maminka nám vždycky říkala: „I když nechcete sloužit Jehovovi, nikdy neporušujte jeho zákony.“ Tato rada nám pomáhala, abychom se nedostali do těžkostí.

Naše šestičlenná rodina obdělávala 320 hektarů půdy se čtrnácti koni a jedním traktorem. Neměli jsme elektřinu ani domovní kanalizaci a veškerou vodu jsme museli dopravovat ze studny čtyři kilometry daleko. Když přišlo začátkem třicátých let sucho a čtyři roky byla neúroda, rozhodli jsme se přestěhovat se do státu Washington. Když jsme se připravovali na stěhování, potřebovali jsme dopravit z Montany do Washingtonu některé věci z farmy a domácnosti. Měl jsem proto doprovázet železniční vagón a starat se o to, aby dostávali koně cestou krmení a pití. Po šesti dnech jsem se konečně dostal na západní pobřeží státu Washington.

Tam jsem pomáhal tatínkovi zařídit farmu zaměřenou na mléčné výrobky. Asi po roce, když mi bylo dvacet let, jsem se osamostatnil, jezdil jsem v horách s dřevařskými nákladními auty a také jsem strávil šest měsíců na Aljašce jako lodní technik. V roce 1938 jsme se sestrou Jean měli práci v Seattlu a žili jsme tam v obytném člunu na jezeře Union. Tehdy v létě přijela maminka, která žila asi 80 kilometrů odtud, na výroční sjezd svědků Jehovových do Seattlu. Místo, kde se konal sjezd, bylo blízko našeho obytného člunu, takže tam bylo možné jít pěšky. Proto jsme ji pozvali, aby se ubytovala u nás. Skutečně k nám přišla a my jsme souhlasili, že se zúčastníme sjezdu.

Rozhoduji se o své životní dráze

V sobotu večer mluvil Joseph F. Rutherford, tehdejší prezident Biblické a traktátní společnosti Strážná věž, na námět „Milovníci spravedlnosti“. Jeho přednáška pojednávala o službě plným časem neboli o průkopnické službě. Bill Griffith, který seděl vedle mě, mi pak řekl: „Maxi, to je ono. Pojďme do průkopnické služby!“

„Dobře,“ odpověděl jsem. „Pojďme.“

„Ty žertuješ, ne?“ zeptal se Bill.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Po téhle přednášce jsem přesvědčen, že to je správná věc.“

„Ale vždyť nejsi ani zvěstovatelem. Nejsi pokřtěný.“

„To je pravda, ale právě se tady oznamovalo, že zítra bude křest. Dám se tedy pokřtít.“

A tak jsme vzrušeni šli do oddělení zvěstovatelské služby, abychom si tam vyzvedli přihlášku do průkopnické služby. Tam jsme se setkali s bratrem Van Amburghem, tajemníkem-pokladníkem Společnosti. Když jsme mu řekli, co tam děláme, vzal nás stranou a mluvil s námi jako otec. „Nedělejte to, jako by to byl nějaký pokus nebo nějaké dobrodružství,“ řekl. „Děláte správnou věc, ale věnujte se tomu, jako by to byla vaše celoživotní dráha.“ A tato rada mi stále velmi pomáhala. Odevzdali jsme tedy přihlášky a já jsem byl příštího dne, 5. června 1938, pokřtěn.

První průkopnické přidělení

Následující den, v pondělí, jsem informoval zaměstnavatele, že končím s prací a stanu se kazatelem. První týden jsem strávil pečlivým studiem nejnovější knihy Společnosti nazvané „Nepřátelé“ a účastnil jsem se všech shromáždění. Druhý týden jsem prostudoval další nejnovější knihu, „Bohatství“. A třetí týden jsem dostal přidělené území pro průkopnickou službu, totiž Raymond ve státu Washington.

Tam jsme s Billem našli skupinu dvaceti sedmi osob, která se scházela v domácnosti jednoho ze svědků. Měli jsme za úkol vést všechna shromáždění a pomáhat zvěstovatelům a cvičit je ve vedení biblických studií, což byla tehdy nová práce.

Při prvním služebním shromáždění, ve čtvrtek, jsem požádal skupinového služebníka, jak se tehdy nazýval předsedající dozorce, aby šel příští večer se mnou a pokusil se zahájit biblické studium. Řekl, že nemá čas. Šli jsme tedy s Billem sami. Když jsme se vraceli, byli jsme zastaveni na křižovatce, aby mohla projít přehlídka Americké legie. K našemu překvapení byl vedoucím přehlídky skupinový služebník.

Tu první neděli jsem zahájil své první domácí biblické studium s jedním mužem. Potom jsem vedl první sborové studium „Strážné věže“. A ještě k tomu to bylo vydání z 1. června 1938, které zavádělo do sborů teokratické uspořádání. Z oněch dvaceti sedmi účastníků přijali nové teokratické uspořádání pouze tři.

Rodina průkopníků

Krátce po tom, kdy jsem se ujal průkopnické služby, chopili se služby plným časem i mé sestry a můj bratr, Norman. Norman a jeho manželka prodali farmu, koupili si 3,7 metrů dlouhý obytný přívěs a se svou tříletou dcerkou, Joan, se vydali kázat. Když jednou náhodou pracovali v roce 1941 v Raymondu, napsal mi Norman, že těch 24 lidí, kteří měli námitky proti teokratickému uspořádání, odešlo a že se připojili k jedné odpadlické skupině. Ale ten muž, s nímž jsme kdysi vedl své první biblické studium, byl v té době již skupinovým služebníkem.

Normanova dcera Joan a její manžel Maurice O’Callaghan jsou nyní již 24 let v krajské službě a navštěvují sbory. Má mladší sestra Laverna absolvovala v roce 1949 12. třídu misionářské školy Gilead a byla poslána do Itálie. Počáteční úspěch misionářského díla tam vedl k její deportaci do Švýcarska, kde stále ještě žije se svým manželem.

Touha rozšířit službu

Sloužil jsem jako pravidelný průkopník dva měsíce, a pak jsem byl jmenován do zvláštní průkopnické služby. K Billovi a ke mně se tehdy připojil Warren Henschel, starší bratr Miltona Henschela. Milton je nyní členem vedoucího sboru svědků Jehovových.

V prvním měsíci své zvláštní průkopnické služby jsem se jednou večer zastavil na návštěvě u Alberta Hoffmana. Byl to územní neboli cestující dozorce a bydlel se svou manželkou Zolou v ulici naproti sálu království. V těch letech hospodářské krize jsme často vyměňovali literaturu za různé potraviny. Tehdy jsem ji vyměnil za velký koš hrušek, a tak jsem se zastavil u bratra Hoffmana a zeptal jsem se ho, jestli by nějaké nechtěl. Byl velmi rád a pozval mě dál.

Asi v devět hodin večer mi začal vyprávět o biblickém domu (nyní se nazývá bétel) v Brooklynu v New Yorku, kde je světové ústředí svědků Jehovových. Konečně řekla jeho manželka: „Víte, kolik je hodin? Je půl páté.“ Mluvili jsme celou noc. Než jsem si šel lehnout v podkroví sálu království, napsal jsem dopis, v němž jsem požádal o přijetí do bételu, a ihned jsem šel podat svou žádost na poštu.

Každý den jsem v modlitbě předkládal tuto věc Jehovovi a za tři měsíce jsem se zaradoval, když jsem dostal pozvánku do brooklynského bételu. Když jsem se připravoval na cestu, dal jsem auto své sestře Jean, která byla nyní také zvláštní průkopnicí. Šest dnů a šest nocí jsem jel autobusem, v Montaně a v Severní a Jižní Dakotě jsme projeli dvěma sněhovými vichřicemi a nakonec jsem se 14. ledna 1939 dostal do města New Yorku.

Služba v bételu

Služebník bételu, Grant Suiter, si mě zapsal a pak jsem byl poslán do tiskárny, abych se přihlásil u služebníka tiskárny, Nathana Knorra. Mým prvním úkolem bylo převazovat krabice knih v expedičním oddělení. Druhý týden jsem byl přidělen do patra k rotačce. Bratr Knorr řekl: „Když se naučíš zacházet s touto rotačkou za šest měsíců, můžeš být operátorem, protože nynější operátor bude převeden na nový stroj.“ Opravdu jsem se to naučil a práce na rotačce se mi velice líbila.

V hale tiskárny jsem pracoval půl druhého roku, a pak jednou přišel ke stroji bratr Knorr a řekl: „Maxi, jak by se ti líbilo pracovat v kanceláři?“

„Ale bratře Knorre, to je ta poslední práce, kterou bych si vybral. Jestliže je to však mé přidělení, stane se mým prvořadým zájmem.“

„Přihlaš se u mne v kanceláři v pondělí ráno,“ odpověděl.

A od té doby jsem tam. Nejprve jsem pracoval jako pomocník bratra Knorra, a potom, když 8. ledna 1942 zemřel bratr Rutherford a bratr Knorr se stal prezidentem, byl jsem jmenován dozorcem tiskárny. Bylo mi 26 let a zkušenost v bételu jsem měl pouze 3 roky. Proto jsem cítil, že je to těžké břemeno odpovědnosti.

Ale pomazaní dozorci v různých odděleních tiskárny mi s láskou pomáhali. Jejich pokorný, ochotný postoj velmi prohloubil mou lásku a ocenění pro takové lidi. Nejlepší pomoc a školení mi poskytoval bratr Knorr. Déle než 35 let, až do jeho smrti roku 1977, jsem měl tu přednost, že jsem s ním mohl spolupůsobit v obchodních záležitostech souvisejících s vydavatelskou a stavební činností Společnosti. Měl pozoruhodnou organizační schopnost a velmi mi pomáhal při plnění mého úkolu.

Před vládními úředníky

Během druhé světové války byl velký nedostatek surovin, které jsme potřebovali, abychom mohli pokračovat ve vydavatelské činnosti. Proto jsem několikrát ročně cestoval do Washingtonu, D. C., abych jednal s úřady pro válečnou výrobu a s výbory senátu. Žádal jsem je o papír a jiné zásoby a Jehova velmi požehnal těmto snahám.

Při jedné příležitosti jsem se uvedl tím, že jsem jim ukázal různé stránky význačných novin, které obsahovaly reklamy nedůležitých věcí. Když jsem poukázal na celostránkovou reklamu jakéhosi kožichu, jež vyšla v hlavních newyorských novinách, řekl jsem: „Množství papíru, kterého je potřeba pro tento inzerát v jednom nedělním vydání, se rovná celému mimořádnému množství, které požadujeme na celý rok.“

„Dobře jste to vysvětlil,“ odpověděl jeden senátor. Jehova žehnal těmto cestám, takže jsme za války nikdy nemuseli zastavit tiskařské stroje z nedostatku papíru nebo jiných zásob. Je ale pravda, že jsme tehdy nepotřebovali takové ohromné zásoby papíru, jaké potřebujeme dnes.

Rozšiřování výrobních prostor

Dvanáct let předtím, než jsem přišel do bételu, postavila Společnost svou první osmipatrovou tiskárnu na Adams Street 117, která zaujímala polovinu městského bloku. Ale v roce 1949 již bylo nutné postavit devítipatrovou budovu tiskárny a kanceláří na zbývající polovině tohoto pozemku. Tak byl blok vyplněn velkou tiskárnou o podlahové ploše asi 15 000 čtverečních metrů.

Tehdy jsem byl pověřen dohledem nad stavební prací pro Společnost zde v ústředí. V Brooklynu jsme měli pouze jednu budovu jak pro práci kanceláře, tak i pro činnost tiskárny, a jednu obytnou budovu. Ale nyní, po 40 letech, máme jen zde v Brooklynu přes 10 budov pro činnost tiskárny a kanceláří a asi 20 obytných budov.

Začátkem padesátých let jsme se pokoušeli získat pozemek na protější straně ulice severně od naší budovy v Adams Street číslo 117. Ale majitel nechtěl přijmout naši nabídku. Nebyl přístupný žádnému jednání, protože si představoval, že Společnost zaplatí vysokou cenu, kterou požadoval. Obrátili jsme tedy svou pozornost na blok východně od naší tiskárny v Adams Street, přímo na druhé straně Pearl Street. Byla to plocha, na níž bylo osm samostatných pozemků. S každým majitelem bylo nutné jednat jednotlivě, ale Jehova otevřel cestu, abychom během jednoho roku získali všech těchto osm pozemků za průměrnou cenu pouze 97 dolarů za čtvereční metr.

Na tomto místě, v Sands Street 77, postavila Společnost v roce 1955 a 1956 svou 13patrovou budovu tiskárny. To byla naše druhá tiskárna a naše podlahová plocha se tím více než zdvojnásobila asi na 33 000 čtverečních metrů. Organizace však rychle rostla a my jsme si uvědomili, že budeme brzy potřebovat více místa. A tak jsme v roce 1958 koupili továrnu, která byla na rohu ulic Prospect a Pearl, a začali jsme ji užívat jako sklad.

Jediný pozemek, který ještě mohl být spojen s našimi ostatními budovami přemostěním ulic, byl nyní onen pozemek na severu, který jsme chtěli koupit již dříve. Uvědomovali jsme si, že majitel by se pravděpodobně stále ještě snažil žádat mimořádně vysokou cenu, kdyby se o koupi pokoušela Společnost Strážná věž. Požádali jsme proto někoho jiného v obchodu s nemovitostmi, aby se pokusil to místo koupit. Vykalkuloval kupní cenu, která byla podstatně nižší, než jakou jsme předtím nabídli my.

Majitel se samozřejmě velice rozzuřil, když se později dozvěděl, že bylo vlastnické právo přeneseno na Společnost Strážná věž.

V roce 1966 a 1967 jsme na tomto pozemku postavili desetipatrovou tiskárnu o podlahové ploše 21 000 čtverečních metrů. Nyní jsme měli čtyři městské bloky tiskárenských budov — všechny spojené přemostěním ulic. Později, v letech 1983 a 1986, jsme koupili dvě tiskárenské budovy na protějších stranách ulic na jih, nad nimiž jsme mohli vybudovat 49 metrů dlouhý most, který spojuje tyto budovy s ostatními čtyřmi tiskárnami. Těchto šest spojených tiskáren má podlahovou plochu 95 000 čtverečních metrů, neboli přes 9 hektarů. V roce 1983 jsme také zakoupili ohromnou budovu s podlahovou plochou 93 000 čtverečních metrů na Furman Street na straně obrácené k nábřeží o několik bloků dále. Tam jsou nyní umístěny naše expediční prostory.

Získáváme kancelářský komplex

Další zajímavou zkušeností v mé činnosti při nákupech nemovitostí bylo získání komplexu deseti vzájemně spojených budov, jež patřily firmě Squibb Pharmaceuticals. Když jsme uskutečnili tuto koupi, čtyři z těchto budov byly strženy a nová budova byla spojena s jinou, která již existovala, a tak vznikla budova na Columbia Heights 25, což je nynější světové ústředí Společnosti Strážná věž. Ke koupi této nemovitosti došlo tímto způsobem:

V roce 1969 jsme hledali cesty, jak dále rozšířit naše vydavatelské prostory. Hospodářská situace však byla příznivá, a tak když jsem navštěvoval všechny majitele nemovitostí v okolí, nikdo neměl zájem o prodej.

V té době jsem podnikl cestu do Severní Karolíny, kde je papírna, jež nám dodává papír pro tisk Biblí. Tam jsem se příležitostně zmínil jednomu pracovníkovi papírny, že potřebujeme nějaký pozemek v Brooklynu. Jeho bratr byl náhodou osobním přítelem jednoho z majitelů komplexu budov Squibbu. Zařídil potřebné kontakty a pak mě informoval, že mám tomu muži zatelefonovat, až se vrátím do Brooklynu.

Když jsem mu zavolal, ten muž potvrdil, že Squibb uvažuje o tom, že časem prodá své nemovitosti v Brooklynu a vystěhuje se z města. Řekl, že až k tomu budou připraveni, dají nám zprávu a my bychom mohli začít s jednáním o koupi. Po několika měsících zpráva přišla. Dozvěděl jsem se, že jsou ochotni nemovitost prodat a že máme přijít příští den do jejich kanceláře.

Sešel jsem se s bratrem Knorrem a rozhodli jsme, jakou cenu bychom byli ochotni zaplatit. Při schůzce příštího dne nám dali najevo, že o ceně nelze diskutovat. „Chceme 3 milióny dolarů v hotovosti,“ řekli. Snažili jsme se, aby na nás nebylo vidět překvapení, protože to bylo mnohem méně, než jsme byli připraveni nabídnout. Obchod byl samozřejmě ihned uzavřen. V té době jsme právě skončili stavbu naší nové tiskárny za čtyři milióny dolarů, ale když se Pánův lid dozvěděl o našich dalších finančních potřebách, fondy byly rychle k dispozici.

Další obytné budovy

V padesátých letech jsme získali pozemek na druhé straně ulice naproti Columbia Heights 124 a v roce 1959 a 1960 jsme tam postavili novou velkou obytnou budovu. Ale od roku 1965 je stále obtížnější stavět nové obytné budovy. Toho roku vláda označila území, kde stojí bétel, za historické památkové území. Stavby a renovace budov jsou proto velice omezeny. Ale s Jehovovou pomocí jsme mohli vždy splnit své potřeby.

Například v roce 1967 jsme podali žádost o povolení ke stavbě šestipatrové obytné budovy na Columbia Heights 119. V souvislosti s předpisy o chráněném území jsme již zredukovali našich navržených 12 pater na šest. Ale místní úřady se nyní snažily přimět nás, abychom slevili alespoň ještě jedno patro.

V červnu jsem se spojil s předsedou správního obvodu Brooklynu. Řekl, že kdybychom dokázali vybudovat základy před zářijovým zasedáním Výboru pro stavební plánování, což je hlavní výbor městské správy, pokusí se docílit, aby naše budova mohla mít šest pater. Naše stavební organizace se pustila co nejrychleji do práce, a než nadešlo září, mohli jsme již odlít základy.

Předseda správního obvodu mi zavolal den předtím, než měla být naše věc veřejně projednávána. Požádal nás, abychom byli na radnici dvě hodiny před veřejným zasedáním Výboru pro stavební plánování a sešli se s ním k soukromému rozhovoru. Příští den jsme tedy přišli na radnici velmi brzy. Bratr Knorr, bratr Suiter, náš tajemník-pokladník, a já. Diskutovali jsme, jak nejlépe předložit Výboru pro stavební plánování naši věc, a přitom se objevil jeden formální detail, který se týkal městské plánovací komise. Uskutečnil se telefonní hovor, aby se věc objasnila. Zplnomocněnec pro městské plánování ihned řekl, že se dostaví, aby projednal záležitost sám. „Ve vašem případě bude mnoho námitek ze strany veřejnosti,“ řekl, „a proto jsem ochoten zastupovat Společnost Strážnou věž před výborem.“

Jeho nabídkou jsme byli samozřejmě velice potěšeni. Postup před Výborem pro stavební plánování je takový, že se hlasitě předčítají všechny případy, které jsou v ten den na programu, a pokud mají být vyslechnuty nějaké námitky, je případ odložen na odpoledne. Jestliže nejsou žádné námitky, rozhodne se případ okamžitě. Náš případ byl oznámen brzy ráno a zplnomocněnec městské plánovací komise vstal a řekl starostovi: „Rád bych mluvil za Společnost Strážná věž.“

„Víte, že neodpovídá našemu postupu dovolit diskusi, když je záležitost teprve předložena [diskuse se obvykle odkládá na odpoledne],“ odpověděl starosta. „Ale vím, pane komisaři, že máte velmi málo času, a proto učiním výjimku a vyhovím vaší žádosti.“ Zplnomocněnec dále předložil naši věc a Výbor pro stavební plánování jednomyslně naši žádost schválil. Když jsme opouštěli sál, právní zástupce opozice proběhl celým sálem a volal: „Mám závažné námitky proti tomuto případu.“ Bylo však příliš pozdě. Právě jsme kolem něho prošli a děkovali jsme Jehovovi za vítězství.

Musím říci, že pro mne bylo po celá ta léta velmi cennou výsadou, že jsem mohl zastupovat Společnost v těchto obchodních záležitostech. A je velmi radostné být svědkem ohromného vzrůstu celosvětového kazatelského díla, pro které bylo nutné zakoupit všechny tyto budovy. Prvního ledna 1977 jsem byl jmenován viceprezidentem Newyorské biblické a traktátní společnosti Strážná věž, Inc., což velmi pomohlo v mé činnosti související s vyřizováním obchodních záležitostí.

Služba v bételu obšťastňuje

Od roku 1939, když jsem přišel do bételu, se rodina bétel rozrostla asi ze 185 na více než 2 800 pravidelných členů v Brooklynu a více než 900 na Farmách Strážné věže. Často dostávám otázku: „Co ti pomohlo zůstat v bételu celých těch 50 let?“ Vždycky odpovídám: „Nikdy jsem nepomyslel na nic jiného než na službu v bételu.“

Žádost o službu v bételu, kterou jsem vyplnil a podepsal, také obsahovala otázku: „Souhlasíš s tím, že zůstaneš v bételu, dokud tě tam Pán ponechá?“ Ponechal mě zde, a tak zde jsem stále a raduji se ze služby Jehovovi. Od dne, kdy jsem učinil krok oddanosti, jsem byl rozhodnut učinit službu plným časem svou životní dráhou.

V prvních letech, kdy jsem byl v bételu, byla opatření taková, že nebylo dovoleno manželství, a tak jsem se jako mnoho jiných spokojil se svobodným stavem a se službou v bételu. Ale když se pravidla v rodině bétel změnila a bylo dovoleno uzavřít sňatek, oženil jsem se 7. dubna 1956 s Helenou Lapshanskiovou. Přišla do bételu v roce 1951. Našeho společného života, ve kterém si navzájem pomáháme, si oba velice vážíme.

Zanedlouho po našem sňatku se u Heleny projevila roztroušená skleróza a v posledních letech se tato nemoc zhoršila. Ale s pojízdnou opěrou a na vozíku napájeném baterií se může dobře pohybovat. Stále si zachovává podivuhodného, radostného ducha a každý den se podílí na práci v bételu. Slouží v kanceláři domova bétel.

V mládí, když jsme vyrůstali, jsme měli velice blízký vztah se sestrou Jean a dělali jsme všechno společně. Vždy byla rozhodnuta jít tam, kam jsem šel já, a tak byla v roce 1943 pozvána do bételu. V roce 1952 se vdala za Russella Mocka a oba zde slouží společně s námi jako členové rodiny bétel.

Jsem pevně přesvědčen, že bétel je nejlepším místem na zemi, než bude zřízen pozemský ráj. Nikdy jsem ani na vteřinu nelitoval toho, že jsem učinil službu plným časem svou celoživotní dráhou. Je nesmírně radostné být svědkem velkého vzrůstu Jehovovy pozemské organizace a mít na něm podíl. Jsem rozhodnut s Jehovovou pomocí dále žít v bételu jako ve svém domově a plně se věnovat podporování zájmů království.

[Praporek na straně 39]

„Jsem pevně přesvědčen, že bétel je nejlepším místem na zemi, než bude zřízen pozemský ráj.“