Viděl jsem růst v jižní Africe
Vypráví Robert Albert McLuckie
KÁZÁNÍ království v Jižní Africe velkolepě pokračuje. Z přibližně sta kazatelů koncem dvacátých let našeho století nyní asi 45 000 těch, kteří oznamují dobré poselství o království v Jižní Africe. A dalších zhruba 150 000 káže v jiných zemích, nad nimiž dříve měla dozor naše jihoafrická odbočka.
Měl jsem potěšení sledovat tento podivuhodný růst v Jižní Africe během uplynulých šedesáti let. Rád bych vám o tom krátce vyprávěl, a také o tom, jak jsem spolu s rodinou měl přednost se na tomto růstu podílet.
Začalo to tragédií
20. června 1927 zemřela má milovaná manželka Edna a nechala po sobě tříletou Lyall a dvouletého Donovana. Bylo mi pouhých šestadvacet. Po její smrti jsem se užíral zármutkem a nevěděl si rady: Co se s ní stalo? Nevěřil jsem, že by byla v pekle, a tak jsem se v noci trochu utěšoval sny o tom, že je v nebi.
V červenci mi podal malý Donovan leták, který byl adresován někomu jinému, ale nějak se zamíchal do naší pošty. Obsahoval přednášku Josepha Rutherforda, druhého prezidenta Společnosti Strážná věž. Obsah mě tak zaujal, že jsem si hned objednal všechny publikace na seznamu. Netušil jsem, že to změní můj život.
Mezi brožurami, které došly, upoutala můj zrak ta s nadpisem Peklo — co to je? Kdo tam je? Lze se dostat ven? Ta brožura mě nesmírně vzrušila. Po dvou třech stránkách jsem se doslova smál radostí.
Dychtil jsem podělit se o to, co jsem se dozvěděl, s druhými, a tak jsem buď psal, nebo jsem mluvil s rodiči a s jinými členy rodiny. Díky tomu brzy projevili zájem mí čtyři bratři, Jack, Percy, William a Sydney, a začali kázat jiným. Po létech přijali víru i můj otec, matka a dvě sestry, Connie a Grace.
Nemohl jsem najít v naší části Jižní Afriky žádného badatele Bible, jak byli tehdy známí svědkové Jehovovi. Přestěhoval jsem se do Jižní Rhodesie, nynějšího Zimbabwe, a asi rok jsem se svým bratrem Jackem pracoval na dobytkářském ranči. Čtení literatury Společnosti Strážná věž ve mně zanedlouho vzbudilo naléhavou touhu nastoupit službu plným časem.
Nesetkal jsem se ještě s žádným spoluvěřícím kromě těch, jimž jsem vydal svědectví. Podnikl jsem tedy cestu vlakem, dlouhou 2 300 kilometrů, do kanceláře odbočky v Kapském Městě v Jižní Africe. Setkal jsem se s vřelým přijetím George Phillipse, který měl na starost dílo v Jižní Africe, 10. ledna 1930 jsem byl pokřtěn.
Raná průkopnická léta
Přestože jsem během uplynulých let mluvil o Bibli se stovkami lidí, zatím jsem se nepodílel na službě dům od domu. Přesto jsem byl přijat do služby plným časem jako průkopník. V těch dnech neexistoval žádný program školení. Zvěstovatelé také málokdy chodili do stejného domu spolu. Protože jsme měli málo zvěstovatelů, prostě se to nezdálo praktické.
Samozřejmě jsem se zajímal o blaho svých dětí, Lyall a Donovana, o které se starali jejich prarodiče. Protože dostávaly dobrou péči, cítil jsem v té době, že je správné vydávat se v šíření poselství o království druhým. A tak jsem to dělal.
Během následujících tří let průkopnické služby jsem měl pět společníků včetně svého bratra Syda. Ten později v průkopnické službě dostal tyfus a zemřel. V oněch raných dobách nebyla průkopnická služba snadná. Používali jsme kryté nákladní auto s vestavěnými lůžky, která se sklápěla po obou stranách vozu. Tak jsme mohli spát, sedět, vařit a jíst uvnitř.
Nejvýznačnější událostí mých raných průkopnických dnů bylo to, když jsme v roce 1931 dostali své nové jméno svědkové Jehovovi spolu s brožurou Království — naděje světa. Jasně si vzpomínám, jakou posvátnou úctu jsem cítil při pomyšlení na to slavné jméno a jak jsem uvažoval, zda je budu schopen nosit důstojně.
Jiná památná událost v těch raných letech byl křest mého bratra Jacka a jeho manželky Dorrell v řece Nuanetsi v Jižní Rhodesii, plné krokodýlů. Před ponořením jsme do řeky chvíli házeli kamení, abychom vyplašili číhající krokodýly. Později, v roce 1950, jsem křtil svou matku ve vaně.
V jiných zemích
V roce 1933 byl mému pátému společníku Robertu Nisbetovi a mně přidělen čerstvý, nedotčený obvod — ostrovy Mauritius a Madagaskar u jihovýchodního pobřeží Afriky. Strávili jsme na těch dvou ostrovech skoro čtyři měsíce a zasévali jsme semena biblické pravdy. Je radostné, že je dnes na Mauritiu asi 800 zvěstovatelů království a na Madagaskaru asi 3 000. Po návratu do Jižní Afriky jsme se s Robertem rozloučili. Později sloužil jako průkopník s mým bratrem Sydem a ještě později jako dozorce odbočky na Mauritiu.
Před návratem do Jižní Afriky jsem zařídil, že navštívím Lyall a Donovana u svých rodičů. Po návratu přišlo nevyhnutelné loučení provázené slzami. Cestoval jsem dál, abych se setkal s dozorcem odbočky, bratrem Phillipsem, a obdržel své nové přidělení. Bylo to Ňasko, nyní Malawi. Koupili mi chevroleta z roku 1929, abych jej tam používal.
V roce 1934 jsem tedy odjel na cestu dlouhou 1 900 kilometrů z Johannesburgu v Jižní Africe do Zomby, hlavního města Ňaska, většinou po prašných cestách. Konečně jsem dojel k cíli — domovu svého afrického bratra Richarda Kalinde. Stal se během mého pobytu v Ňasku mým důvěrným druhem a tlumočníkem. Časem jsem získal dva pokoje ve starém, již nepoužívaném hotelu. Jeden jsem využil jako sklad literatury a druhý k bydlení.
V Ňasku jsem měl především za úkol udělat pořádek ve zmateném stavu, který vznikl z takzvaných hnutí Strážné věže. Za vznik těchto hnutí byl před léty odpovědný jeden Afričan, který znal spisy prvního prezidenta Společnosti Strážná věž Charlese Taze Russella, ačkoli se sám nikdy nestal svědkem Jehovovým. — Viz Ročenku svědků Jehovových 1976, angl., s. 71–4.
Navštěvoval jsem sbory těch, kteří používali literaturu Strážné věže, a četl jsem rezoluci o našem novém jménu svědkové Jehovovi. Všichni, kdo byli pro rezoluci, měli zvednout ruku. Udělala to sice většina, ale mnozí plně nechápali, co to skutečně znamená. Tak během let někteří nedělali duchovní pokroky, ale jiní zcela přestali podporovat toho, na něhož předtím pohlíželi jako na vůdce, a opravdu se stali svědky Jehovovými.
Po šesti měsících v Ňasku jsem přešel do Mozambiku, kde se ještě nezvěstovalo poselství o království. Tam jsem se setkal s mladým portugalským důstojníkem, kterého jsme s Robertem Nisbetem poznali na cestě lodí na Mauritius. Pozval mě na jídlo a mohl jsem s ním dál hovořit.
Jindy, když jsem byl v jedné vesnici v severním Mozambiku, zastavilo vedle mne auto. Ukázalo se, že v něm je guvernér té oblasti. Ptal se, zda by mi mohl nějak prospět, a pozval mě k sobě domů, kde přijal mnoho publikací Strážné věže. Ačkoli je nyní kazatelské dílo v Mozambiku a Ňasku (Malawi) zakázáno, vzrušuje mě vědomí, že je tam činných mnoho věrných bratrů a sester.
Přednosti služby v bételu
Jaké překvapení mě čekalo po návratu v Ňasku! Byl jsem pozván, abych se připojil k osazenstvu kanceláře jihoafrické odbočky v Kapském Městě, a místo mne byl do Ňaska poslán můj mladší bratr William. Vydal jsem se tedy chevroletem na cestu dlouhou 3 500 kilometrů. Přitom jsem navštívil Donovana a Lyall. Bylo jim už jedenáct a dvanáct let a neviděl jsem je pak další rok.
Dostal jsem za úkol spravovat kancelář odbočky, kdykoli byl bratr Phillips, dozorce odbočky, pryč. Přestože jsem se za celých devět let, od chvíle, kdy jsem přijal pravdu, pravidelně neshromažďoval s žádným jednotlivým sborem svědků Jehovových, byl jsem roku 1936 jmenován předsedajícím dozorcem sboru v Kapském Městě, který tvořilo asi dvacet zvěstovatelů.
Změna stavu
Nechtěl jsem obětovat své přednosti služby, ale Lyall a Donovan dospívali a měl jsem starost o jejich blaho — i duchovní. Naštěstí se blížilo řešení té věci.
6. června 1936 mě bratr Phillips představil novým příchozím z Austrálie, sestře Seidelové a její přitažlivé osmnáctileté dceři Carmen. Do roka jsme se s Carmen vzali. Opatřil jsem si tedy světské zaměstnání a zařídil domácnost.
Rok jsem pracoval v Jižní Africe, ale pak jsme měli s Carmen syna Petra a přestěhovali jsme se do Jižní Rhodesie, kam mě pozval můj bratr Jack, abych se k němu připojil ve zlatokopeckém podniku. Když jsme se zabydleli, připojili se k nám Lyall a Donovan, kteří byli mezitím u Carmeniny matky.
Pronásledování za války
V září 1939 vypukla 2. světová válka a příští rok byla zakázána naše biblická literatura. Rozhodli jsme se vyzkoušet platnost zákona a šířit literaturu děj se co děj. Následovalo zatýkání a soudy a naše knihy a Bible byly zabavovány a páleny.
Jedno dopoledne po kazatelské službě nás vyzval detektiv, abychom si vyzvedli děti na policejní stanici, kam byly odvezeny. Odmítli jsme a poukázali na to, že když jsou děti zjevně zatčeny, má se o ně starat policie. Když jsme se odpoledne vrátili z kazatelské služby, našli jsme děti v pořádku, ale nikde ani stopa po nějakém policistovi.
Jindy, v roce 1941, byla Carmen odsouzena k třem měsícům vězení, ačkoli byla těhotná. Estrella se však narodila dříve, než Carmen nastoupila trest. Nechtěla mi nechat nemluvně doma a vzala si je s sebou do vězení. Tak dostala Estrella jako chůvu Afričanku, která zavraždila svého manžela. Když byla Carmen propuštěna, vražedkyně byla tak rozrušená, že hořce plakala. Estrella mimochodem začala sloužit jako průkopnice ve svých patnácti letech. Později si vzala Jacka Jonese a až donedávna, přes dvacet let, sloužila s manželem v Jižní Africe. V současné době jsou v brooklynském ústředí Společnosti Strážná věž v New Yorku.
Brzy potom jsem také strávil několik měsíců ve vězení za kázání. Během té doby, v lednu 1942, zemřel Joseph Rutherford. O samotě v cele jsem se té noci neubránil slzám. Měl jsem příležitost svědčit a jednu neděli ráno, když všichni ostatní chodili po vnějším nádvoří, jsem pokřtil spoluvězně, který zareagoval na poselství o království.
Nová kancelář odbočky
Po propuštění z věznice jsem dostal zaměstnání u dráhy v Bulawayo. Carmen se ve vězení naučila šít a používala tuto dovednost, aby se podílela na obživě rodiny. Lyall se vrátila z Jižní Afriky, kde sloužila jako průkopnice, a také přispívala na výdaje. Díky tomu jsme brzy měli větší příjem, než jsme skutečně potřebovali, takže jsme to prohovořili a shodli se, že bych se opět mohl ujmout služby plným časem.
Měl jsem železniční průkazku, takže jsem roku 1947 cestoval vlakem do Kapského Města za bratrem Phillipsem. K svému velkému překvapení jsem dostal za úkol otevřít sklad literatury Společnosti v Bulawayo. Příští rok přijel na návštěvu Nathan H. Knorr, třetí prezident Společnosti Strážná věž, a zařídil, že se ze skladu od 1. září 1948 stala kancelář odbočky s Erikem Cookem jako dozorcem odbočky pro Jižní Rhodesii. Následujících čtrnáct let jsem měl přednost pracovat v odbočce. Přitom jsem samozřejmě bydlel doma se svou rostoucí rodinou. Jsem velmi vděčný za hmotnou podporu, kterou opatřovala Carmen a naše starší děti, abych mohl stále pracovat v kanceláři odbočky.
Další kazatelské přidělení
V roce 1962 jsme s Carmen zatoužili vyrazit někam dál a pracovat tam, kde je větší potřeba. Prodali jsme tedy dům, vzali své nejmladší děti Lindsaye a Jeremyho — ostatních pět už vyrostlo a odešlo z domu — a zamířili na Seychellské ostrovy.
Nejdřív jsme jeli asi 2 900 kilometrů vozem, vesměs po prašných cestách, do Mombasy v Keni. Nechali jsme vůz u jednoho bratra a vydali se lodí na Seychelly. Jeden zájemce nás představil jiným a brzy jsme konali shromáždění takřka ve stínu biskupova domu. Jiná shromáždění jsme konali na nedalekém ostrově v soukromé loděnici obklopené vysokými palmami, kde vlny omývaly břeh.
Naše činnost se brzy stala známou a úřady nám nakonec zakázaly kázat. S tím jsme prostě nemohli souhlasit. (Skutky 4:19, 20) Byli jsme proto deportováni, ale mezitím jsme pokřtili pět osob. Během našeho pětiměsíčního pobytu na Seychellách otěhotněla Carmen naším posledním dítětem, Andrewem. Po návratu do Jižní Rhodesie nás naše dcera Pauline pozvala, abychom čas do Andrewova narození strávili u ní a u jejího manžela.
Požehnání a uspokojení
Jsem šťastný, že všech osm našich dětí včetně Lyall a Donovana se během času podílelo na průkopnické službě. Čtyři naši synové a zeťové jsou nyní staršími, dva služebními pomocníky. Navíc jsme velmi rádi, že mnoho našich vnuků a pravnuků zvěstuje se svými rodiči radostnou zvěst v neméně než čtyřech zemích a že desítky jiných členů rodiny McLuckieových také slouží Jehovovi. Jsem přesvědčen, že ty výsledky vyplývají z důsledné rodinné účasti na shromážděních a z pravidelné průkopnické činnosti.
Nyní, v osmdesáti devíti letech, mám stále přednost sloužit jako starší v našem sboru v Pietermaritzburgu v Jižní Africe. Ohlednutí na mou více než šedesátiletou požehnanou službu Jehovovi mi přináší opravdové uspokojení. Zejména je požehnáním to, že jsem viděl pět generací své rodiny, včetně svých rodičů, přinášet chválu Jehovovi, velkému Bohu celého vesmíru.