Jak jsme v Africe vychovávali děti v obtížné době

VYPRÁVÍ CARMEN MCLUCKIEOVÁ

Psal se rok 1941. Zuřila druhá světová válka. Bylo mi třiadvacet, pocházela jsem z Austrálie a se svým pětiměsíčním dítětem jsem byla ve vězení v Gwelo v Jižní Rhodesii (nyní Gweru v Zimbabwe). Manžel byl ve vězení v Salisbury (nyní Harare). O naše další děti — kterým byly dva a tři roky — se staraly moje dvě nevlastní dospívající děti. Dovolte mi, abych vám vysvětlila, jak jsem se do této situace dostala.

S MAMINKOU a tatínkem jsme bydleli v Port Kembla asi padesát kilometrů jižně od Sydney v Austrálii. V roce 1924 maminku navštívila Clare Honisettová a vzbudila v ní zájem o biblické nauky, když se jí zeptala, zda rozumí významu Pánovy modlitby. Clare mamince vysvětlila, co znamená posvěcovat Boží jméno, a potom jí řekla, jak Království uskuteční Boží vůli na zemi. (Matouš 6:9, 10) Maminku to ohromilo. Navzdory odporu otce se začala hlouběji zabývat biblickými pravdami.

Krátce nato jsme se přestěhovali na jedno předměstí Sydney. Odtud jsme s maminkou chodily asi pět kilometrů na shromáždění badatelů Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi. Otec se sice nikdy svědkem nestal, ale dovolil, aby v našem domě probíhalo biblické studium. Svědky se stali nejen dva otcovi bratři — Max a Oscar Seidelovi — a někteří členové Maxovy rodiny, ale také moji mladší sourozenci, bratr Terry a sestra Mylda.

V roce 1930 zakoupila Watch Tower Society šestnáctimetrovou plachetnici, která později dostala jméno Lightbearer. Dva roky tato loď kotvila na řece Georges u našeho pozemku. Byla opravena, aby ji mohli svědkové Jehovovi použít ke kazatelské činnosti na ostrovech Indonésie. S mou sestrou Coral jsme někdy uklízely kabinu i palubu a směly jsme si půjčit lampu ze stěžně, když jsme šly chytat krevety.

Afrika a manželství

V polovině třicátých let postihla Austrálii recese, a proto jsme s maminkou odcestovaly do Jižní Afriky, abychom zjistily, zda by se tam naše rodina mohla usadit. Měly jsme předávací dopis od Australské kanceláře odbočky svědků Jehovových pro George Phillipse, který tehdy dohlížel na kazatelské dílo v jižní části Afriky. George čekal na naši loď v docích v Kapském Městě. Abychom ho poznaly, měl pod paží knihu Riches (Bohatství), kterou vydala Watch Tower Society. Tentýž den, 6. června 1936, nás představil pěti pracovníkům odbočky, k nimž patřil i Robert A. McLuckie.a Během roku jsme s Bertiem — jak mu všichni říkali — vstoupili do manželství.

Bertieho pradědeček William McLuckie přišel do Afriky v roce 1817 ze skotského Paisley. Při svých prvních cestách se William seznámil s Robertem Moffatem, který vytvořil psanou formu tswanštiny a do tohoto jazyka přeložil Bibli.b William a jeho partner Robert Schoon byli v té době jediní běloši, kterým Mzilikazi, význačný válečník v armádě slavného zulského náčelníka Šaky, důvěřoval. Proto byli William a Robert jedinými bělochy, kteří směli vstoupit do Mzilikaziho kraalu, jenž byl v místě, kde nyní leží jihoafrické město Pretoria. Mzilikazi se později stal politikem a v polovině devatenáctého století spojil mnoho kmenů v centralizované africké království.

V době, kdy jsem se s Bertiem setkala, byl vdovec a měl dvanáctiletou dceru Lyall a jedenáctiletého syna Donovana. S biblickou pravdou se Bertie poprvé setkal v roce 1927, několik měsíců potom, co zemřela jeho manželka Edna. Během následujících devíti let kázal dobrou zprávu o Božím Království na ostrově Mauricius a na Madagaskaru, ale také v Ňasku (nyní Malawi), v Portugalské východní Africe (nyní Mozambik) a v Jižní Africe.

Několik měsíců po svatbě jsme se s Lyall a Donovanem přestěhovali do Johannesburgu, kde mohl Bertie snáze najít práci. Nějakou dobu jsem sloužila jako průkopnice, jak se říká celodobým kazatelům svědků Jehovových. Potom jsem otěhotněla a časem se narodil Peter.

Stěhujeme se do Jižní Rhodesie

Nakonec nás Bertieho bratr Jack vybídl, abychom se s ním podíleli na zlatokopeckém podniku blízko Filabusi v Jižní Rhodesii. Cestovali jsme tam s Bertiem a s Peterem, kterému byl tehdy rok, zatímco se moje matka přechodně starala o Lyall a Donovana. K řece Mzingwani jsme přijeli v době záplav a museli jsme se přes ni dostat v bedně, která se pohybovala na laně nataženém od jednoho břehu ke druhému. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství s Pauline a musela jsem pevně svírat v náručí Petera. Byla jsem vyděšená, zvláště když se uprostřed řeky bedna téměř dotkla vody. Navíc byla půlnoc a hustě pršelo. Na druhé straně řeky jsme museli ujít ještě asi dva kilometry, než jsme se dostali k domu našeho příbuzného.

Později jsme si na ranči pronajali starý dům, který byl prolezlý termity. Nábytek jsme neměli skoro žádný, a tak jsme použili krabice od dynamitu a rozbušek. Pauline často trpěla spastickou laryngitidou a my jsme neměli na léky. Ačkoli jsem byla vyčerpaná starostmi, byli jsme vděční, že Pauline se z toho pokaždé dostala.

Jsme s Bertiem uvězněni

Jednou měsíčně jsme jezdili prodávat zlato do banky ve městě Bulawayo vzdáleném asi osmdesát kilometrů. Jezdili jsme také do Gwandy, malého městečka blízko Filabusi, kde jsme nakupovali potraviny a účastnili se zde kazatelské služby. V roce 1940, tedy rok potom, co začala druhá světová válka, byla naše kazatelská činnost v Jižní Rhodesii zakázána.

Zanedlouho potom jsem byla při kazatelské činnosti ve Gwandě zatčena. Čekala jsem tehdy naše třetí dítě, Estrellu. Mému odvolání sice úřady vyhověly, ale Bertie byl kvůli kázání zatčen a uvězněn v Salisbury, více než tři sta kilometrů od místa, kde jsme bydleli.

Situace tehdy vypadala takto: Peter byl se záškrtem v nemocnici v Bulawayu a nebylo jisté, zda vůbec zůstane naživu. Mě se právě narodila Estrella, a tak nás jeden přítel odvezl z nemocnice za Bertiem do vězení ukázat mu jeho novou dceru. Moje odvolání bylo později zamítnuto, ale jeden bohatý indický obchodník za mě laskavě zaplatil kauci. Po nějaké době přišli k dolu tři policejní strážníci, aby mě vzali do vazby. Dali mi na výběr — buď si mohu vzít svou pětiměsíční holčičku s sebou do vězení, nebo ji mohu nechat v péči našich dospívajících dětí Lyall a Donovana. Rozhodla jsem se, že si ji vezmu s sebou.

Byla jsem přidělena k opravám oblečení a do úklidu. Dali mi také k dispozici jednu pečovatelku, aby mi pomáhala starat se o Estrellu. Tato mladá vězeňkyně se jmenovala Matossi a odpykávala si doživotní trest za vraždu svého manžela. Při mém propuštění z vězení Matossi plakala, protože již nemohla pečovat o Estrellu. Vězeňská dozorkyně mě tehdy vzala k sobě domů na oběd, a potom mě posadila na vlak, protože jsem chtěla navštívit Bertieho v salisburském vězení.

V době, kdy jsme byli oba s Bertiem ve vězení, se o malého Petera a malou Paulinu starali Lyall s Donovanem. Tomu bylo sice jen šestnáct let, ale udržoval provoz našeho dolu. Když byl Bertie propuštěn z vězení, rozhodli jsme se, že se odstěhujeme do Bulawaya, protože důl moc neprosperoval. Bertie dostal práci na dráze a já jsem do rodinného příjmu přispívala tím, co jsem se naučila ve vězení, když jsem pracovala jako švadlena.

Bertie dělal na dráze nýtaře a tato práce byla pokládána za tak potřebnou, že byl zproštěn vojenské služby. Během těchto válečných let se v Bulawayu scházelo asi tucet bílých svědků a shromáždění se konala v našem malém domku. Několik černých bratrů a sester se scházelo na jiném místě ve městě. Dnes je v Bulawayu více než čtyřicet šest sborů svědků Jehovových a tvoří je jak běloši, tak černoši.

Naše služba po válce

Po válce Bertie požádal dráhy, aby byl přeložen do Umtali (nyní Mutare) — nádherného města na hranici s Mosambikem. Chtěli jsme sloužit tam, kde je kazatelů Království více zapotřebí, a připadalo nám, že Umtali je vynikající místo, protože tam nebyl ani jeden svědek. Během našeho krátkého pobytu se stali svědky Holtshauzenovi včetně jejich pěti synů. Nyní je v tomto městě třináct sborů.

V roce 1947 jsme v naší rodině zvažovali možnost, zda by Bertie mohl opět vstoupit do průkopnické služby. Lyall, která se tehdy vrátila z Jižní Afriky, kde sloužila jako průkopnice, tuto myšlenku podporovala. Donovan byl v tu dobu průkopníkem v Jižní Africe. Když se však kancelář odbočky v Kapském Městě dozvěděla, že Bertie chce opět být průkopníkem, požádali ho, aby místo toho otevřel v Bulawayu sklad literatury. Dal tedy u dráhy výpověď a odstěhovali jsme se zpátky do Bulawaya. Brzy nato tam přijeli první misionáři v Jižní Rhodesii, k nimž patřil Eric Cooke, George a Ruby Bradleyovi, Phyllis Kiteová a Myrtle Taylorová.

V roce 1948 navštívil Bulawayo třetí prezident Watch Tower Society Nathan H. Knorr se svým tajemníkem Miltonem G. Henschelem a zařídili, aby zde místo skladiště byla odbočka, jejímž dozorcem se stal bratr Cooke. Následující rok se nám narodila dcera Lindsay. V roce 1950 se potom odbočka přestěhovala do Salisbury, hlavního města Jižní Rhodesie, a my jsme se tam přestěhovali také. Koupili jsme velký dům, kde jsme žili mnoho let. Vždy u nás bydleli nějací průkopníci a hosté, takže se tomuto místu říkalo McLuckieho hotel.

V roce 1953 jsme se s Bertiem zúčastnili mezinárodního sjezdu svědků Jehovových na Yankee stadionu v New Yorku. Byla to nezapomenutelná událost. O pět let později, v roce 1958, jsme s Lyall, Estrellou, Lindsay a s šestnáctiměsíčním Jeremym byli všech osm dní na obrovském mezinárodním sjezdu, který se konal na Yankee stadionu a na blízkém Polo Grounds. Poslední den byl na veřejné přednášce rekordní počet více než čtvrt milionu posluchačů.

Nové kazatelské působiště

Bertie pracoval asi čtrnáct let jako externí pracovník kanceláře odbočky v Salisbury, ale potom jsme se rozhodli jít tam, kde je větší potřeba — na Seychely. Prodali jsme dům i nábytek a zbytek věcí jsme naložili do našeho Opla kombi. S dvanáctiletou Lindsay a pětiletým Jeremym jsme cestovali asi tři tisíce kilometrů po neuvěřitelně kostrbatých a prašných cestách přes Severní Rhodesii (nynější Zambii), Tanganiku (nynější část Tanzanie) a Keňu až do přístavního města Mombasa.

V Mombase bylo nesnesitelné vedro, ale byly zde nádherné pláže. Nechali jsme auto u místních svědků a vypluli jsme na třídenní cestu na Seychely. Tam jsme se setkali s Normanem Gardnerem, který získal základní biblické poznání od jednoho svědka v Dar es-Salaamu v Tanganice. Domluvil nám pronájem domu v průsmyku Sans Souci. Tento dům byl postaven pro policii, která chránila Makaria, arcibiskupa řecké pravoslavné církve, který byl v roce 1956 vypovězen z Kypru.

Náš dům byl příliš izolovaný, a proto jsme se po měsíci rozhodli přestěhovat se do domu, který byl na břehu moře u Beau Vallon. Zvali jsme tamní lidi na přednášky, které Bertie pronášel z naší verandy. Začali jsme zde studovat Bibli s Bindschedlerovými a za několik měsíců je Bertie pokřtil spolu s jejich adoptovanou dcerou. Pokřtil také Normana Gardnera a jeho manželku. S Normanem jsme na jeho lodi také odjeli na ostrov Cerf, kde měl Bertie biblické přednášky v loděnici.

Po čtyřech měsících nám náčelník policie na Seychelách oznámil, že musíme s kázáním přestat, jinak budeme vykázáni. Neměli jsme skoro žádné peníze a já jsem byla opět těhotná. Rozhodli jsme se ve veřejné kazatelské činnosti pokračovat. Věděli jsme, že stejně budeme muset brzy odejít. Asi za měsíc přijela z Indie další loď a my jsme byli deportováni.

Riskantní návrat

Přijeli jsme do Mombasy, kde jsme si vyzvedli naše auto, a po písčité pobřežní silnici jsme zamířili na jih. Když jsme dorazili do Tanga, zadřel se nám motor. Neměli jsme prakticky žádné peníze, ale vypomohl nám jeden náš příbuzný spolu s jiným svědkem. V Mombase nám jeden bratr nabídl, že nás finančně podpoří, když půjdeme kázat na sever do Somálska. Necítila jsem se však dobře, a tak jsme se chtěli prostě vrátit zpátky domů do Jižní Rhodesie.

Přepravili jsme se z Tanganiky do Ňaska a pokračovali dále podél západního břehu jezera Ňasa, kterému se nyní říká jezero Malawi. Bylo mi tak špatně, že jsem Bertiemu řekla, aby mě vysadil u silnice a nechal mě tam zemřít. Bylo to nedaleko města Lilongwe, a tak mě vzal do tamější nemocnice. Po injekcích morfia se mi trochu ulevilo. Nemohla jsem jet autem, a tak Bertie a děti odjeli beze mě do Blantyre, které bylo vzdáleno asi čtyři sta kilometrů. Jeden příbuzný zařídil, abych o několik dnů později za nimi přiletěla letadlem. Z Blantyre jsem letěla do Salisbury a Bertie s dětmi jeli zbytek cesty domů autem.

Všem se nám ulevilo, když jsme přijeli do Salisbury k naší dceři Pauline a jejímu manželovi. V roce 1963 se nám narodilo naše poslední dítě Andrew. Při narození neměl plně vyvinuté plíce a nepředpokládalo se, že bude žít. Dopadlo to však dobře. Nakonec jsme se přestěhovali do Jižní Afriky a usadili jsme se v Pietermaritzburgu.

Mám láskyplnou rodinu

V roce 1995 Bertie pokojně zemřel ve věku devadesáti čtyř let a od té doby bydlím v našem domě sama. Ale sama rozhodně nejsem. Lyall a Pauline spolu se svými rodinami slouží Jehovovi zde v Jižní Africe a někteří členové jejich rodiny žijí přímo zde v Pietermaritzburgu. Lindsay žije se svou rodinou v Kalifornii v USA a všichni jsou aktivními svědky. Naši dva nejmladší synové, Jeremy a Andrew, se přestěhovali do Austrálie, kde se oba šťastně oženili a každý slouží ve svém sboru jako starší.

Všech našich osm dětí se nějakou dobu podílelo na průkopnické službě a šest jich sloužilo v některé kanceláři odbočky Watch Tower Society. Donovan absolvoval v únoru roku 1951 šestnáctou třídu biblické školy Gilead a před tím, než se vrátil do kanceláře odbočky v Jižní Africe, sloužil jako cestující dozorce ve Spojených státech. Nyní působí jako křesťanský starší v Klerksdorpu, což je asi sedm set kilometrů od Pietermaritzburgu. Estrella žije se svým manželem Jackem Jonesem ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku.

Můj první syn Peter byl několik let v celodobé službě, nejen jako průkopník, ale také v kanceláři odbočky v Rhodesii. Před několika lety mě však zarmoutila zpráva, že společenství křesťanského sboru opustil.

Když se ohlížím zpět, jsem opravdu šťastná, že jsem jako dospívající dívka přišla se svou matkou do Afriky. Je pravda, že jsem neměla vždy lehký život, ale měla jsem výsadu podporovat manžela a vytvořit rodinu, která pomáhala razit cestu kázání dobrého poselství o Božím Království na jihu Afriky.

[Poznámky pod čarou]

[Mapa na straně 22 a 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

JIŽNÍ AFRIKA

Kapské město

Pietermaritzburg

Klerksdorp

Johannesburg

Pretoria

ZIMBABWE

Gwanda

Bulawayo

Filabusi

Gweru

Mutare

Harare

ZAMBIE

MOSAMBIK

MALAWI

Blantyre

Lilongwe

TANZANIE

Dar es-Salaam

Tanga

KEŇA

Mombasa

SEYCHELY

SOMÁLSKO

[Obrázek na straně 20]

S Peterem, Paulinou a Estrellou před tím, než jsem s Estrellou šla do vězení

[Obrázek na straně 21]

Lyall a Donovan před naším farmářským domem blízko Filabusi

[Obrázek na straně 23]

Bertie, Lyall, Pauline, Peter, Donovan a já v roce 1940

[Obrázky na straně 24]

Carmen se svými pěti dětmi (zleva ve směru hodinových ručiček): Donovan v Gileadu v roce 1951 a Jeremy, Lindsay, Estrella a Andrew dnes