Měl by být tvůj život řízen osudem?
JEDINÁ osoba v tomto seznamu, jež nevěřila v osud, byl Ježíš Kristus. Jaký byl jeho názor?
Z prvního století pochází životopisná zpráva o Ježíšovi (biblické knihy Matouše, Marka, Lukáše a Jana), ve které je zdůrazněn jeho názor, že jednotlivci mohou ovlivňovat svou budoucnost, tedy co se s nimi stane.
Ježíš například řekl, že Bůh „dá dobré věci těm, kteří jej prosí“ a že ten, kdo „vytrvá až do konce, bude zachráněn“. Podobně, když obyvatelé Jeruzaléma nedbali na výstrahy, které mohly zachránit jejich život, nepřisuzoval Ježíš jejich reakci osudu. Řekl naopak: „Vy jste to nechtěli.“ — Matouš 7:7–11; 23:37, 38; 24:13.
Ježíšův názor můžeme také poznat podle toho, co řekl o tragickém neštěstí, k němuž došlo v Jeruzalémě: „Představujete [si], že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, se prokázali většími dlužníky než všichni ostatní lidé bydlící v Jeruzalémě? Vskutku ne, říkám vám.“ (Lukáš 13:4, 5) Povšimni si, že Ježíš nepřisoudil smrt těch osmnácti mužů osudu ani neřekl, že zemřeli, protože byli horší než jiní. Na rozdíl od farizeů své doby, kteří se snažili uvést víru v osud do souladu s vírou ve svobodnou vůli člověka, Ježíš učil, že člověk sám může ovlivnit svou osobní budoucnost.
Také Ježíšovi apoštolové učili, že si všichni lidé mohou zvolit záchranu. Apoštol Pavel napsal: „Znáš svaté spisy, které tě mohou učinit moudrým k záchraně.“ A apoštol Petr řekl: „Jako novorozená děťátka rozvíjejte touhu po nefalšovaném mléku, které patří ke slovu, abyste jím rostli k záchraně.“ (2. Timoteovi 3:15; 1. Petra 2:2; viz též Skutky 10:34, 35; 17:26, 27.) Hastingsova Encyklopedie náboženství a etiky (angl.) poukazuje na to, že pisatelé ve druhém a třetím století, například Justinos, Origenes a Irenaeus, ‚nevěděli nic o bezpodmínečném předurčení, učili o svobodné vůli‘.
Proč však Ježíš a první křesťané nevěřili, že je osud člověka určen, jestliže tolik lidí, včetně mnoha Židů kolem nich, věřilo v různé formy osudu? Mimo jiné proto, že ta představa vyvolává mnoho problémů. Uveďme si dva: Víra v osud je v rozporu s vlastnostmi Jehovy Boha. Potvrzené skutečnosti ji vyvracejí. A kromě toho může ohrozit tvůj nynější i budoucí život. Podrobnější zkoumání ukáže, proč to tak je.
Důsledky fatalismu a Boží vlastnosti
Ve třetím století př. n. l. učil filozof Zénón z Kitia své žáky v Athénách, aby „přijímali rozhodnutí Osudu s tím, že je v nějakém skrytém ohledu nejlepší“. Jednou se však Zénón dověděl, že se jeho otrok provinil krádeží. Zénón musel nyní čelit důsledkům své vlastní filozofie. Proč? Když toho zloděje bil, otrok mu ironicky odpověděl: „Bylo to rozhodnutí osudu, abych kradl.“
Zénónův otrok promluvil důvtipně. Jestliže věříme, že je průběh života určen předem, pak vytýkat někomu, že se z něj stal zloděj, je stejné jako vytýkat jadérku pomeranče, že z něho vyrostl pomerančovník. Vždyť člověk, stejně jako semeno, se vyvíjí jen podle programu. K jakému závěru však nakonec vede taková úvaha?
Jestliže se zločinci prostě řídí svým osudem, pak nese za jejich činy odpovědnost ten, kdo jejich osud určil. Kdo by to byl? Podle fatalistů je to sám Bůh. Jestliže jdeme v této úvaze ještě dále, musí pak být Bůh prvotní příčinou veškeré špatnosti, násilí a útlaku, jichž se kdy člověk dopustil. Přijímáš takové tvrzení?
Článek v listu Nederlands Theologisch Tijdschriftt (Holandský teologický časopis) poznamenává, že takový fatalistický názor „předpokládá představu o Bohu, která je — alespoň pro křesťany — neudržitelná“. Proč? Protože odporuje představě o Bohu, jak ji předkládají inspirovaní pisatelé Bible. Povšimni si například tohoto výroku z inspirované knihy Žalmů: „Nejsi Bůh, který má potěšení z ničemnosti.“ „Každého, kdo miluje násilí, jeho duše jistě nenávidí.“ „Z útlaku a z násilí [Boží ustanovený mesiášský král] vykoupí jejich duši.“ (Žalm 5:4; 5:5, KB; 11:5; 72:14) Je zřejmé, že důsledky fatalismu a Boží vlastnosti jsou v naprostém protikladu.
Víra v osud a skutečnosti
Co však můžeme říci o přírodních katastrofách? Nestávají se z rozhodnutí osudu, takže jim není možné ujít?
Co ukazují skutečnosti? Povšimněme si zjištění v jedné studii o příčinách přírodních katastrof, jak o nich psal holandský list NRC Handelsblad: „Zemětřesení, záplavy, sesuvy půdy a větrné smrště . . . byly až dosud vždy považovány za rozmary přírody. Bližší zkoumání však ukazuje, že drastické lidské zásahy do přírody silně poškodily schopnost životního prostředí chránit se před kalamitami. Proto si přírodní katastrofy vyžadují více obětí na životech než kdy dříve.“ — Kurzíva od nás.
Záplavy v Bangladéši, o nichž byla zmínka v předcházejícím článku, jsou toho dokladem. Vědci nyní říkají, že „zničení rozsáhlých lesnatých oblastí v Nepálu, v Severní Indii a v Bangladéši bylo důležitým činitelem při záplavách, které v posledních letech postihly Bangladéš“. (Časopis Voice). Další zpráva říká, že se odlesněním zvýšila četnost záplav v Bangladéši z jedné záplavy za 50 let na jednu za každé čtyři roky. Podobné lidské zásahy v jiných částech světa vedly rovněž ke katastrofálním důsledkům — k obdobím sucha, lesním požárům a sesuvům půdy. Ano, lidské jednání — a ne tajuplný osud — často vedlo k přírodním katastrofám nebo je zhoršovalo.
Lidské jednání by proto také mělo působit opačně. Děje se to? Jistě. Zamysli se nad některými skutečnostmi: UNICEF (Dětský fond OSN) sděluje, že děti v bangladéšském vnitrozemí byly často postihovány slepotou. Bylo to snad vinou nezměnitelného osudu? Rozhodně ne. Jakmile pracovníci Dětského fondu přesvědčili tamější matky, že nemají dávat svým rodinám k jídlu jen rýži, ale také zeleninu a ovoce, oční onemocnění začalo polevovat. Změna ve způsobu stravování již uchránila stovky bangladéšských dětí před slepotou.
Podobně lidé, kteří přestali kouřit, žijí průměrně o tři až čtyři roky déle než kuřáci. Cestující v automobilech, kteří používají bezpečnostní pás, utrpí smrtelný úraz méně často než ti, kteří jej nepoužívají. Je tedy zřejmé, že náš život ovlivňuje naše vlastní jednání, a ne osud.
Osudné následky víry v osud
Jak již zde bylo uvedeno, víra v osud může také člověku zkrátit život. Jak? Encyklopedie náboženství (angl.) rozebírá „příklady fatalismu hroznějšího druhu“ a říká: „Z dob druhé světové války víme o japonských sebevražedných torpédových útocích a o sebevraždách v posádkách SS (Schutzstaffel) za Hitlerova režimu, jež byly reakcí na názor, že osud (Schicksal) údajně daleko převyšuje hodnotu života jednotlivých lidí.“ A týž pramen poukazuje na to, že v novější době „se nábožensky inspirované sebevražedné útoky na cíle považované za ohrožení islámu . . . staly téměř pravidelnou součástí novinových zpráv z Blízkého východu“. Podle takových zpráv šly tisíce mladých vojáků do bitvy s přesvědčením, že „pokud není napsáno, že má člověk zemřít, nic se mu nestane“.
Ale i vážení muslimští učitelé mají námitky proti takovému lehkomyslnému jednání. Jeden kalif například řekl: „Kdo je v ohni, měl by se odevzdat do vůle Boží; ale kdo ještě v ohni není, neměl by se do něj vrhat.“ Je smutné, že se masy vojáků neřídily radou tohoto kalifa. Válka, která trvala téměř osm let, stála Írán asi 400 000 obětí na životech — více obětí, než kolik jich měly na bojištích Spojené státy během druhé světové války. Je jasné, že víra v osud ti může zkrátit život. Může však také ohrozit tvůj budoucí život. Jak?
Fatalista věří, že budoucnost je nevyhnutelná a pevně stanovená stejně jako minulost, a proto se v něm může vytvořit nebezpečný povahový rys. Který? Teologická encyklopedie (angl.) odpovídá: „Jednotlivec . . . se cítí bezmocný, jako nedůležitý, nahraditelný činitel ve společenském dění, které se zdá nevyhnutelné. To vede k pasivitě, při níž se ochotně využívá pověrečného výkladu, že všechno závisí na nevyzpytatelném, ale svrchovaném osudu.“
Proč je pasivita tak nebezpečná? Často vede k tísnivému poraženeckému pocitu. Fatalista se pak možná nechce chopit žádné iniciativy a dokonce snad ani nepřijme Boží nádherné pozvání: „Hej, všichni žízniví! Pojďte k vodě. . . . Nakloňte své ucho a pojďte ke mně. Naslouchejte, a vaše duše zůstane naživu.“ (Izajáš 55:1–3) Jestliže někdo nechce ‚přijít‘ a ‚naslouchat‘, protože věří v osud, přijde o příležitost navždy ‚zůstat naživu‘ v nadcházejícím ráji, který bude obnoven na zemi. Bude tedy muset zaplatit skutečně vysokou cenu.
Kde tedy stojíš ty? Jestliže jsi vyrostl v prostředí, kde lidé vycházejí ve svém smýšlení z víry v osud, přijal jsi možná takový názor bez pochybností. Ale námitky, o nichž pojednával tento článek, ti snad pomohly pochopit, že svůj nynější i budoucí život do značné míry utváříš svým vlastním jednáním.
Jak jsi viděl, logická úvaha, skutečnosti, a především Svaté písmo ukazují, že nesmíš podlehnout názoru, že jsi utrpěl osudnou porážku. Jednej naopak podle Ježíšovy výzvy: „Usilovně se snaž . . . vejít úzkými dveřmi.“ (Lukáš 13:24, The Emphatic Diaglott, meziřádková verze) Co tím chtěl říci? Jeden biblický komentátor k tomu říká: „Ten výraz [usilovně se snažit] se používal ve spojitosti se sportovním zápolením v Řecku. Při závodech . . . se usilovně snažili, neboli vynakládali všechnu svou sílu, aby dosáhli vítězství.“ V životě bys neměl kapitulovat, ale podle Ježíšovy výzvy bys měl usilovat o to nejdůležitější, o vítězství.
Zbav se proto jakékoli pasivity, která vzniká z víry v osud. Podle výzvy Božího slova se pusť do závodu o život a nenech se brzdit vírou v osud. (Viz 1. Korinťanům 9:24–27.) Zrychli krok tím, že pohotově přijmeš inspirované pozvání: ‚Vyvol si život, abys zůstal naživu ty a tvé potomstvo.‘ Jak můžeš tuto volbu učinit? „Tím, že budeš milovat Jehovu, svého Boha, tím, že budeš naslouchat jeho hlasu, a tím, že se ho přidržíš.“ Takové jednání povede k vítězství, protože Jehova bude „tvým životem a délkou tvých dnů“. — 5. Mojžíšova 30:19, 20.
[Obrázek na straně 7]
Mojžíš nekázal o osudu, ale nabádal: ‚Vyvol si život, abys zůstal naživu.‘