Jehova žehnal mému odhodlání

VYPRÁVÍ RICHARD WUTTKE

„Za tři měsíce umřeš!“ „Cože?“ „To mi řekl lékař, u kterého jsi byl v Assisu,“ odpověděl můj bratr Vilém.

ALE já jsem chtěl žít, ne umřít. Poprvé jsem se modlil o pomoc k Bohu. Naštěstí mohu po čtyřiceti šesti letech říci, že lékař sice neřekl, co mi bylo, ale v diagnóze se zmýlil. To leknutí mě ovšem přimělo z zamyšlení nad smyslem mého života a nad tím, že je třeba sloužit našemu stvořiteli.

Stěhovavá rodina

Když jsem se 11. listopadu 1921 narodil, rodiče bydleli v Grosenu, městečku ve východním Německu. Narodili se v Rusku německým přistěhovalcům. Ale když bolševická revoluce v roce 1917 nastolila komunismus, byli spolu s jinými lidmi německého původu vysídleni a přišli o všechen majetek. Po dlouhé cestě nákladním vlakem dojeli rodiče se svými malými dětmi na hranice Německa. Byl jim však odmítnut vstup a museli se vydat na cestu do Ruska. Tam vpuštěni nebyli, a tak museli zpátky do Německa. Po měsících útrap je konečně pustili do vlasti.

Když mi bylo deset let, otec zemřel. Za dva roky, v roce 1933, přišel k moci Hitler a já byl nucen vstoupit do nacistického mládežnického hnutí. Za Hitlerova režimu měli Němci narození v jiných zemích těžkosti a bylo patrné, že se Německo chystá na další válku. Proto jsme se rozhodli emigrovat do Brazílie, k čemuž nás povzbuzovali jiní, kteří se tam již přestěhovali. V květnu 1936 jsme přistáli v brazilském Santosu.

Po několika měsících práce na kávové plantáži jsme si koupili malý statek v úrodném kraji blízko Maracaí, ve státě São Paulo. Zatímco jsme si stavěli dům, mohli jsme bydlet u luteránského kněze. Povzbuzoval nás, abychom chodili do jeho kostela, ale když začal on a pak i jeho nástupce mluvit ve svých kázáních o politice, z církve jsme odešli.

První setkání s biblickou pravdou

Asi v této době mi bratr pověděl o lékařově strašné diagnóze. Vypravil jsem se tedy do São Paula, abych se dal prohlédnout ještě jiným lékařem. Zatímco jsem tam byl, rodinu, u níž jsem bydlel, navštívil jejich přítel Otto Erbert. Byl to svědek Jehovův a začal nám vydávat svědectví. Ta rodina však neměla ocenění pro to, co říkal, a jeden po druhém odcházeli, až jsem s hostem zůstal sám.

Otto se mnou dvě hodiny mluvil na náměty pekelného ohně, nesmrtelnosti duše, pravého Boha Jehovy, jeho království a naděje na věčný život na rajské zemi. Maloval mi zářivou budoucnost. Bylo to něco docela jiného, než co jsem se učil v luteránské církvi. Nakonec se Otto zeptal: „Věříš falešným naukám křesťanstva, nebo Bibli?“

„Bibli,“ odpověděl jsem.

„Tak ji studuj!“ vybídl mě a dodal: „Jestli chceš vědět víc, přijď za mnou.“ To, co jsem slyšel, se mi líbilo, zejména věčný život na zemi, a tak jsem ho šel druhý den navštívit. Ten druhý rozhovor mě přesvědčil, že jsem nalezl ‚pravdu, která lidi osvobozuje‘. (Jan 8:32) Odnesl jsem si brožuru Zdraví a život a pozvání k biblickému studiu v němčině.

Plní se má největší touha

Mezitím jsem podstoupil náležitou léčbu a mohl jsem se vrátit domů. Vzal jsem s sebou na dovolenou Ottu Erberta. Maminka měla velkou radost, že studuji Bibli, knihu, která u nás vždycky ležela na stole, ale nikdo ji nečetl. Když se Otto vrátil do São Paula, studoval jsem Bibli se svou rodinou skoro každý večer, jak nejlépe jsem uměl. Měl jsem velkou radost, když poselství pravdy přijala i má maminka a můj bratr Robert a má sestra Olga. Naše domácnost vždy bývala středem společenského života, ale asi po dvou měsících vydávání svědectví bylo u nás téměř prázdno. Jeden z těch, kteří k nám chodívali, řekl: „Jestli v tom budete pokračovat, skončíte v blázinci!“

Má touha sloužit Jehovovi však stále rostla. Opatřil jsem si ke čtení další publikace. Čítával jsem dlouho do noci. Ale všechna literatura byla v němčině a já jsem si uvědomil, že mám-li učit jiné, budu se muset naučit portugalsky. A tak jsem se v roce 1945 přestěhoval do São Paula a studoval jsem portugalštinu. Bydlel jsem u Otty Erberta, který si později vzal mou sestru Olgu.

Spolu asi s padesáti jinými jsem začal chodit na shromáždění do jediného sálu království v São Paulu. Ten jeden sbor se rozrostl na dnešních víc než 510 sborů ve velkém São Paulu, v nichž je přes 50 000 zvěstovatelů království. 6. ledna 1946 jsem byl pokřtěn na symbol toho, že se oddávám konání Boží vůle. Téhož roku jsem se v São Poulu zúčastnil teokratického sjezdu „Radostné národy“. Bylo to mé první velké shromáždění. S velkým vzrušením jsem v neděli pozoroval 1 700 přítomných. Na tomto sjezdu jsem poznal Ottu Estelmanna, který mě povzbudil: „Richarde, jsi mladý, jsi zdravý; buď tedy průkopníkem.“

O službě plným časem jsem už uvažoval, ale teď jsem se zamyslel vážněji. Stanovili jsme si se dvěma dalšími, že za šest měsíců začneme. Když přišel čas, zeptal jsem se: „Jste připraveni?“ Ani jeden nebyl. Řekl jsem jim tedy, že stejně začnu. „Budeš mít problémy,“ varovali mě. Ale držel jsem se svého rozhodnutí. 24. května 1947 jsem dostal přidělení jako pravidelný průkopník.

Otvírají se nové dveře ke službě

Můj obvod byl obrovský. Patřily do něho obytné i obchodní čtvrti São Paula. Každý měsíc jsem rozšiřoval stovky knih a brožur. Jednou ráno jsem vešel do velké místnosti, kde pracovalo několik mužů. Přistoupil jsem k prvnímu a nabídl mu knihu „Pravda vás osvobodí“.

„Kolik knih máte v aktovce?“ zeptal se.

„Asi dvacet,“ odpověděl jsem. Vzal všechny a dal po jedné každému přítomnému. Ukázalo se, že to je radnice.

Nejraději jsem ale vedl domácí biblická studia. Do čtyř let bylo, díky Jehovovi, pokřtěno třicet osm z těch, s nimiž jsem studoval. Několik se jich chopilo služby plným časem. Mezi nimi byl Afonso Grigalhunas, který sloužil přes deset let, až do své smrti v roce 1988, jako pomocný průkopník — a to s dřevěnou nohou! Potom to byla rodina Ciuffova. Jejich syn Francisco sloužil léta jako cestující dozorce a jeho sestra Angela je dodnes průkopnicí.

V roce 1951 jsem byl pozván, abych se stal cestujícím dozorcem. Byly mi přiděleny rozsáhlé oblasti států Rio Grande do Sul a Santa Catarina. Tam, na jihu Brazílie, žily tisíce lidí evropského původu. Většinou jsem navštěvoval o samotě stojící osoby nebo skupiny, protože tehdy bylo málo sborů. Bylo tam hodně řek, ale málo mostů, což znamenalo brodit se přes ty menší s kufrem na zádedech a psacím strojem a aktovkou v rukách. Cesty byly nedlážděné a samá prašná nebo blátivá díra. Na ochranu obleku před prachem jsem nosil lehkou dlouhou halenu. Některé to vedlo k doměnce, že jsem jejich nový kněz, a chtěli mi líbat ruku.

Hájím zájmy království

Snažil jsem se vidět problémy ve správné perspektivě a řídil jsem se přitom zásadou: Když mohou jiní bydlet tak daleko od měst, chodit po takových pěšinách a brodit se přes ty řeky, proč bych to nemohl dělat já, zejména když mám pro ně tak důležité poselství?

V menších městech často vznikaly jiné problémy. Jednou jsme se například dohodli, že budeme mít shromáždění v místní škole vedle parku. Na druhé straně parku byl malý bar a katolický kostel. Když se učitel nedostavil, aby odemkl školu, rozhodl jsem se, že přednesu proslov v parku. Brzy po začátku proslovu vyšlo z baru asi půl tuctu mužů. Začali křičet a gestikulovat. Později jsme se dozvěděli, že si to zaplatil kněz.

Zvýšil jsem hlas a obrátil se přímo k nim. Zmlkli a jeden řekl: „Vždyť mluví o Bohu. Jak mohl kněz říci, že je od ďábla?“ Když kněz viděl, že muži shromáždění nepřeruší, nasedl do svého džípu, objížděl park a křičel: „Tohoto shromáždění by se neměl zúčastnit žádný katolík!“ Nikdo se nepohnul a shromáždění pokračovalo pokojně dál.

V Mirante do Paranapanema, São Paulo, jsem navštívil policejního náčelníka, abych mu vysvětlil povahu našeho díla a poprosil o nějaký sál na veřejnou přednášku. Zajistil pro nás klubovní sál. Řekli jsme mu, že také připravíme letáky ohlašující přednášku. „V které části města je budete rozdávat?“, zeptal se. Když jsme mu to řekli, vyžádal si nějaké k rozdání v jiné části města. V neděli přišel na přednášku a přivedl s sebou dva policisty, jak řekl, „aby udrželi pořádek“.

„Mám vás před proslovem představit?“ zeptal se.

„Budu rád,“ odpověděl jsem, „ale vysvětlil bych vám, jak představujeme naše řečníky.“ Když mě představil, posadil se na pódiu a poslouchal. Jistě mi uvěříte, že jsme tehdy měli ukázněné obecenstvo. Neměli jsme žádné potíže — a není divu: dva policisté u dveří a pozorný policejní náčelník na pódiu!

V březnu 1956 jsem dostal přidělení jako oblastní dozorce a sloužil jsem sjezdům po celé Brazílii. Vzdálenosti byly veliké. Jednou mi trvalo tři dny, než jsem se dostal z jednoho sjezdu na druhý. V severní části země se někdy cestovalo dodávkou. Bývaly bez oken, takže dobře větraly, a to byl dobrý nápad, protože s námi cestovaly i slepice a prasata!

Gilead posiluje mé odhodlání

V roce 1958 mě vzrušilo pozvání do Biblické školy Strážné věže Gilead. Naše třída graduovala v létě během sjezdu na Yankee Stadionu a Polo Grounds, kde se veřejné přednášky zúčastnilo 253 922 lidí ze 123 různých zemí. Byla to velkolepá podívaná. Potom jsem se vrátil do Brazílie s ještě větším odhodláním dál oznamovat Jehovovo království.

V roce 1962 jsem se oženil s Ruth Honemannovou, která již měla za sebou přes šest let misionářské služby v Brazílii. Od naší svatby se stále těším z dalších předností služby, vedl jsem kursy ve škole služby království a škole pro průkopníky a také jsem se ujímal vedení v organizaci národních a mezinárodních sjezdů a při stavbě prvního sjezdového sálu v São Paulu.

V současnosti se těšíme z největší přednosti naší teokratické cesty jako členové brazilské rodiny bétel. Když se ohlížím zpět na více než čtyřicet let služby plným časem, z toho třicet pět let jako cestující dozorce, mohu říci, že byly plné radostné, blahodárné činnosti. (Přísloví 10:22) Od Jehovovy organizace jsem se naučil mnoho, mimo jiné, že je třeba projevovat porozumění, být přítelem a ne šéfem, a že nesmím být příliš zaměstnaný, abych se nemohl věnovat potřebám jiných. Závěrem bych rád opakoval zejména těm mladším to, co mi před léty řekl bratr Estelmann: „Jsi mladý, jsi zdravý; buď tedy průkopníkem.“

[Obrázek na straně 29]

Náš nynější domov, brazilský bétel