Budeš napodobovat Boží milosrdenství?

„Staňte se . . . napodobiteli Boha jako milované děti.“ — EFEZANŮM 5:1.

1. Proč bychom se měli všichni zamyslet nad otázkou napodobování druhých?

VĚTŠINA lidí napodobuje druhé, a to v dobrém i ve špatném. Ti, v jejichž blízkosti jsme a jež můžeme napodobovat, na nás mohou do určité míry působit. Inspirovaný pisatel Přísloví 13:20 varoval: „Kdo chodí s moudrými, zmoudří, ale ten, kdo jedná s hlupáky, pochodí špatně.“ Boží slovo proto právem říká: „Nenapodobuj špatné, ale dobré. Kdo činí dobré, pochází od Boha.“ — 3. Jana 11.

2. Koho bychom měli napodobovat, a v jakých směrech?

² Máme vynikající biblické příklady mužů a žen, které můžeme napodobovat. (1. Korinťanům 4:16; 11:1; Filipanům 3:17) Především však máme napodobovat Boha. V Efezanům 4:31–5:2 vyjmenoval apoštol Pavel vlastnosti a způsoby, kterých bychom se měli vyvarovat, a pak naléhal, abychom si navzájem projevovali ‚něžný soucit‘ a ‚ochotně si vzájemně odpouštěli‘. To vedlo k základní výzvě: „Staňte se proto napodobiteli Boha jako milované děti a dále choďte v lásce.“

3, 4. Co o sobě řekl Bůh, a proč bychom měli brát v úvahu, že je Bohem, který má smysl pro právo?

³ Jaké jsou Boží cesty a vlastnosti, které bychom měli napodobovat? Jeho osobnost i jeho skutky mají mnoho stránek. Můžeme to vidět ze slov, která o sobě řekl Mojžíšovi: „Jehova, Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě, zachovávající milující laskavost pro tisíce, promíjející provinění a přestupek a hřích, ale rozhodně nezprostí trestu a přivede trest za provinění otců na syny a na vnuky.“ — 2. Mojžíšova 34:6, 7.

⁴ Jehova je „milovníkem spravedlnosti a práva“, a proto bychom rozhodně měli poznat a napodobovat tuto stránku jeho osobnosti. (Žalm 33:5; 37:28) Je stvořitelem, a je také pro lidstvo nejvyšším Soudcem a tím, kdo nám dává ustanovení, a proto uplatňuje právo vůči všem. (Izajáš 33:22) To je jasně patrné ze způsobu, jak vyžadoval právo a jak je prosazoval mezi svým izraelským lidem a později v křesťanském sboru.

Božské právo prosazováno

5, 6. Jak se projevil smysl pro právo v Božím jednání s Izraelem?

⁵ Když si Bůh vybíral Izraele za svůj lid, zeptal se, zda ‚budou přesně poslouchat jeho hlas a skutečně dodržovat jeho smlouvu‘. Byli tehdy shromážděni na úpatí hory Sinaje. Odpověděli: „Všechno, co Jehova mluvil, jsme ochotni dělat.“ (2. Mojžíšova 19:3–8) To byl opravdu vážný závazek. Bůh dal Izraelitům prostřednictvím andělů asi 600 zákonů, a jejich povinností bylo, aby jako Bohu oddaný lid tyto zákony zachovávali. Co kdyby to někdo nedělal? Jeden znalec Božího zákona to vysvětlil: „Slovo vyřčené prostřednictvím andělů [se] prokázalo jako pevné a každý přestupek a neposlušné jednání dostalo odplatu v souladu s právem.“ — Hebrejcům 2:2.

⁶ Ano, Izraelitu, který neposlouchal, čekala ‚odplata v souladu s právem‘, ne s méněcenným lidským právem, ale s právem od našeho stvořitele. Bůh určil různé tresty za porušování zákona. Nejtěžším trestem bylo ‚odříznutí‘ neboli poprava. To platilo v souvislosti s těžkými přestupky, jako je modlářství, cizoložství, krvesmilstvo, pohlavní styky se zvířaty, homosexualita, obětování dětí, vražda a zneužití krve. (3. Mojžíšova 17:14; 18:6–17, 21–29) Kromě toho mohl být „odříznut“ každý Izraelita, jenž svévolně porušil kterýkoli božský zákon a nečinil pokání. (4. Mojžíšova 4:15, 18; 15:30, 31) Když bylo toto božské právo prosazeno, mohlo to být citelné i pro potomky provinilce.

7. Například jaké důsledky mělo vykonávání práva mezi Božím starověkým lidem?

⁷ Takové tresty zdůrazňovaly, jak závažná věc je porušování božského zákona. Jestliže se například něčí syn stal opilcem a žroutem, měl být předveden před zralé soudce. Pokud zjistili, že to je provinilec, který jedná úmyslně a nečiní pokání, měli se rodiče podílet na vykonání práva. (5. Mojžíšova 21:18–21) Ti mezi námi, kteří jsou rodiči, si dovedou představit, že to nebylo snadné. Bůh však věděl, že to bylo nutné, aby se mezi pravými ctiteli nerozšířila ničemnost. (Ezekiel 33:17–19) Bylo to opatření od Toho, o němž bylo možné říci: „Všechny jeho cesty jsou právo. Bůh věrnosti, u něhož není bezpráví; je spravedlivý a přímý.“ — 5. Mojžíšova 32:4.

8. Jak se Boží jednání s křesťanským sborem vyznačovalo smyslem pro právo?

⁸ Po mnoha staletích Bůh zavrhl izraelský národ a vybral si křesťanský sbor. Jehova se však nezměnil. Stále se zaměřoval na právo a mohl být popsán jako „stravující oheň“. (Hebrejcům 12:29; Lukáš 18:7, 8) Měl proto i nadále opatření, jež mělo vštěpovat celému sboru zbožnou bázeň — provinilci totiž byli vyloučeni. Křesťanům, kteří se oddali Bohu, ale stali se provinilci a nečinili pokání, byla odňata pospolitost.

9. Co je odnětí pospolitosti a čeho tím je dosaženo?

⁹ Co znamená odnětí pospolitosti? Praktickým poučením je pro nás způsob, jak se řešil jeden problém v prvním století. Jakýsi křesťan v Korintu se dopustil nemravnosti s manželkou svého otce a nečinil pokání. Proto dal Pavel pokyn, aby byl vyloučen ze sboru. Bylo to nutné, aby byla chráněna čistota Božího lidu, protože „trochu kvasu zkvasí celé těsto“. Když bude vyloučen, nebude jeho ničemnost zneuctívat Boha ani Boží lid. Přísný trest v podobě odnětí pospolitosti mohl také tímto člověkem otřást a přivést ho k rozumu, a jemu i sboru mohla být vštípena pravá bázeň před Bohem. — 1. Korinťanům 5:1–13; srovnej 5. Mojžíšovu 17:2, 12, 13.

10. Jak mají reagovat Boží služebníci, jestliže je někomu odňata pospolitost?

¹⁰ Božský příkaz říká, aby se křesťané s ničemným člověkem, který byl vyloučen, „přestali směšovat“ a aby s takovým člověkem „ani nejedli“.a Tak je izolován od společenství včetně společenských styků s těmi, kteří jsou věrní a oddaní, váží si Božího zákona a chtějí se jím řídit. Mezi nimi snad jsou i někteří příbuzní, kteří nepatří k jeho nejbližší rodině a nežijí s ním ve společné domácnosti. Pro takové příbuzné může být obtížné uplatňovat tento božský pokyn, stejně jako nebylo snadné pro hebrejské rodiče pod mojžíšským zákonem, když se měli účastnit popravy ničemného syna. Boží příkaz je však jasný, a proto si můžeme být jisti, že odnětí pospolitosti je podle práva. — 1. Korinťanům 5:1, 6–8, 11; Titovi 3:10, 11; 2. Jana 9–11; viz Strážnou věž číslo 4, l982, strany 17–22; číslo 17, 1988, strany 30–37.

11. Jak se mohly ve spojitosti s odnětím pospolitosti projevit různé stránky Boží osobnosti?

¹¹ Pamatuj však na to, že náš Bůh nejen jedná podle práva, ale je také „hojný v milující laskavosti, promíjející provinění a přestupek“. (4. Mojžíšova 14:18) Jeho slovo jasně ukazuje, že osoba, které byla odňata pospolitost, může činit pokání a hledat božské odpuštění. Co se stane dále? Zkušení dozorci se mohou s tímto člověkem setkat, aby na modlitbách a s obezřetností rozhodli, zda jsou důkazy, že dotyčný činí pokání z nesprávného jednání, za něž mu byla odňata pospolitost. (Srovnej Skutky 26:20.) Pokud to tak je, může být opět přijat do sboru, stejně jako se to podle náznaku ve 2. Korinťanům 2:6–11 stalo s tím mužem v Korintu. Někteří vyloučení však jsou odloučeni od Božího sboru řadu let. Je možné nějak jim pomoci, aby pochopili, že se mohou vrátit?

Smysl pro právo v rovnováze s milosrdenstvím

12, 13. Proč bychom měli při napodobování Boha zrcadlit nejen jeho smysl pro právo?

¹² Dosud jsme pojednávali především o jedné stránce Božích vlastností, o nichž se mluví ve 2. Mojžíšově 34:6, 7. Tyto verše však ukazují mnohem více než jen Boží smysl pro právo. Ti, kteří chtějí napodobovat Boha, se nesmějí zaměřovat jen na prosazování práva. Kdybys vyráběl model chrámu vystavěného Šalomounem, zkoumal bys jen jeden z jeho sloupů? (1. Královská 7:15–22) Ne. Tak bys totiž sotva získal vyrovnanou představu o podstatě a úloze chrámu. Podobně chceme-li napodobovat Boha, musíme napodobovat také jeho jiné způsoby jednání a vlastnosti, například to, že je „milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě, zachovávající milující laskavost pro tisíce, promíjející provinění“.

¹³ Milosrdenství a odpouštění jsou Boží základní vlastnosti, jak to můžeme vidět z jeho jednání s Izraelem. Bůh práva je nezprostil trestu za opakované provinění, ale přesto projevoval hojnou měrou milosrdenství a odpouštění. „Dal své cesty na vědomí Mojžíšovi, své jednání dokonce synům Izraele. Jehova je milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti. Nebude po všechen čas vytýkat chyby ani nebude na neurčitý čas rozezlený.“ (Žalm 103:7–9; 106:43–46) Ano, prozkoumáme-li, jak jednal v minulosti po celá staletí, vidíme, že jsou tato slova pravdivá. — Žalm 86:15; 145:8, 9; Micheáš 7:18, 19.

14. Jak ukázal Ježíš, že napodoboval Boha v projevování milosrdenství?

¹⁴ Ježíš Kristus „je odleskem [Boží] slávy a přesným znázorněním samotné jeho bytosti“, a proto bychom měli očekávat, že bude projevovat stejné milosrdenství a ochotu odpouštět. (Hebrejcům 1:3) Skutečně to činil, jak je patrné z jeho jednání s druhými. (Matouš 20:30–34) Zdůrazňoval milosrdenství i svými slovy, která čteme v 15. kapitole Lukášově. Tři podobenství, jež jsou zde uvedena, dokazují, že Ježíš napodoboval Jehovu, a poskytují nám velmi důležité poučení.

Starost o to, co bylo ztraceno

15, 16. Co podnítilo Ježíše, aby pronesl podobenství uvedená v 15. kapitole Lukáše?

¹⁵ Tato podobenství svědčí o Božím milosrdném zájmu o hříšníky a líčí nám harmonický obraz, který můžeme napodobovat. Povšimni si, v jakém rámci byla tato podobenství pronesena: „Všichni výběrčí daní a hříšníci se . . . přibližovali [k Ježíšovi], aby ho slyšeli. Proto farizeové i znalci Písma mručeli a říkali: ‚Tento muž vítá hříšníky a jí s nimi.‘ “ — Lukáš 15:1, 2.

¹⁶ Všichni lidé, o nichž se zde mluví, byli Židé. Farizeové a znalci Písma se pyšnili tím, jak podle svého názoru do nejmenší podrobnosti dodržovali mojžíšský zákon. Byla to jakási striktně úřední spravedlnost. Bůh však neschvaloval takovou spravedlnost, kterou si přisuzovali sami. (Lukáš 16:15) Výběrčí daní, o nichž se zde mluví, byli zřejmě Židé, kteří vybírali daně pro Řím. Mnozí vymáhali od ostatních Židů nadměrné obnosy, a proto byli výběrčí daní skupinou, kterou druzí pohrdali. (Lukáš 19:2, 8) Byli zařazováni mezi „hříšníky“, k nimž patřili i nemravní lidé, dokonce i nevěstky. (Lukáš 5:27–32; Matouš 21:32) Ale náboženským vůdcům, kteří si stěžovali, položil Ježíš otázku:

17. O čem pojednávalo Ježíšovo první podobenství u Lukáše 15?

¹⁷ „Který člověk z vás, jenž má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devadesát devět v pustině a nepůjde pro ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, vloží si ji na rameno a veselí se. A když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Veselte se se mnou, protože jsem našel svou ovci, která se ztratila.‘ Říkám vám, že tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří nemají potřebu pokání.“ Náboženští vůdcové mohli tomuto znázornění rozumět, protože ovce a pastýři byli vidět všude. Pastýř měl starost, a proto nechal devadesát devět ovcí, aby se pásly na známé pastvině, a sám šel hledat ovci, která se zatoulala. Hledal, dokud ji nenašel, a pak něžně nesl vystrašenou ovci zpět ke stádu. — Lukáš 15:4–7.

18. Co vyvolalo radost, jak je to ukázáno v Ježíšově druhém podobenství u Lukáše 15?

¹⁸ Ježíš připojil druhé podobenství: „Nebo která žena s deseti drachmovými mincemi, jestliže ztratí jednu drachmu, nezapálí lampu a nezamete svůj dům a pečlivě nehledá, dokud ji nenalezne? A když ji nalezne, svolá ženy, které jsou jejími přítelkyněmi a sousedkami, a řekne: ‚Veselte se se mnou, protože jsem našla drachmu, kterou jsem ztratila.‘ Říkám vám tedy, že mezi Božími anděly nastává radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ (Lukáš 15:8–10) Drachma měla hodnotu téměř jednodenní mzdy pro dělníka. Žena možná měla tuto minci jako dědictví, nebo mince patřila do soupravy, která tvořila šperky. Když se mince ztratila, žena se ji ze všech sil snažila najít, a pak se radovala společně se svými přítelkyněmi. Co nám to vypovídá o Bohu?

Radost v nebi — z čeho?

19, 20. O kom především pojednávala první dvě Ježíšova podobenství u Lukáše 15, a jaká je jejich ústřední myšlenka?

¹⁹ Tato dvě podobenství byla odpovědí na kritiku vznesenou proti Ježíšovi. O několik měsíců dříve řekl sám o sobě, že je „znamenitý pastýř“, který dá svou duši za své ovce. (Jan 10:11–15) Podobenství však nepojednávala v první řadě o Ježíšovi. Poučení, která znalci Písma a farizeové potřebovali získat, se vztahovala na Boží názor a způsob jednání. Ježíš tedy řekl, že je radost v nebi nad hříšníkem, který činí pokání. Ti náboženští vůdcové tvrdili, že slouží Jehovovi, ale nenapodobovali ho. Ježíš naproti tomu svým milosrdným jednáním ukazoval, jaká je vůle jeho Otce. — Lukáš 18:10–14; Jan 8:28, 29; 12:47–50; 14:7–11.

²⁰ Jestliže byla důvodem k radosti jedna ovce ze sta, tím větší radost byla z jedné mince z deseti. Ještě dnes můžeme vytušit, co asi cítily ženy, které se radovaly z nalezené mince. Také toto poučení obrací pozornost na nebe, když ukazuje, že se ‚Boží andělé‘ radují s Jehovou „nad jedním hříšníkem, který činí pokání“. Povšimni si tohoto závěrečného výrazu „činí pokání“. Tato podobenství skutečně pojednávala o hříšnících, kteří činí pokání. A vidíš, že obě zdůrazňují, jak je správné radovat se z jejich pokání.

21. Jaké poučení bychom měli vytěžit z Ježíšových podobenství u Lukáše 15?

²¹ Tito náboženští vůdcové, kteří žili v klamných představách a pociťovali samolibé uspokojení ze svého jednání, jež jen vnějškově odpovídalo Zákonu, přehlédli, že Bůh je „milosrdný a milostivý, . . . promíjející provinění a přestupek a hřích“. (2. Mojžíšova 34:6, 7) Kdyby napodobovali tuto stránku Božího jednání a jeho osobnosti, vážili by si toho, že Ježíš projevil milosrdenství hříšníkům, kteří činili pokání. A co my? Bereme si k srdci toto poučení a uplatňujeme je? Nyní si povšimněme Ježíšova třetího podobenství.

Pokání a projev milosrdenství

22. Stručně řečeno, co uvedl Ježíš jako třetí podobenství u Lukáše 15?

²² Často se říká, že to je podobenství o marnotratném synovi. Když je však budeš číst, pochopíš možná, proč je někteří považují za podobenství o otcovské lásce. Vypráví o mladším synovi jedné rodiny, který dostává od otce své dědictví. (Srovnej 5. Mojžíšovu 21:17.) Tento syn odchází do vzdálené země, kde všechno prostopášně promrhá, musí přijmout práci jako pasák vepřů, a má dokonce takový hlad, že touží jíst to, co jedí vepři. Nakonec přijde k rozumu a rozhodne se vrátit se domů, i kdyby měl pracovat pro svého otce jako nádeník. Když se blíží k domovu, jeho otec mu vychází vstříc a vítá ho, a dokonce uspořádá hostinu. Starší bratr, který zůstal pracovat doma, nelibě nese toto prokázané milosrdenství. Otec však říká, že by se měli radovat, protože syn, který byl mrtev, nyní žije. — Lukáš 15:11–32.

23. Co bychom se měli naučit z podobenství o marnotratném synovi?

²³ Někteří znalci Písma a farizeové si možná mysleli, že jsou přirovnáváni k tomu staršímu synovi, na rozdíl od hříšníků, kteří byli jako ten mladší syn. Pochopili však ústřední myšlenku tohoto podobenství, a chápeme ji my? Vyzdvihuje jednu vynikající vlastnost našeho milosrdného nebeského Otce, totiž jeho ochotu odpustit na základě toho, že hříšník upřímně činí pokání a obrátí se. Posluchače mělo toto podobenství přimět k tomu, aby radostně reagovali na vykoupení kajícných hříšníků. Tak pohlíží na věci Bůh a tak jedná, a stejně by si měli počínat ti, kteří ho napodobují. — Izajáš 1:16, 17; 55:6, 7.

24, 25. V jakých směrech bychom se měli snažit napodobovat Boha?

²⁴ Je jasné, že se všechny Boží cesty vyznačují jeho smyslem pro právo. Proto by si měli ti, kteří chtějí Jehovu napodobovat, vážit práva a měli by o ně usilovat. Našeho Boha však nepodněcuje k jednání pouhý abstraktní nebo chladný smysl pro právo. Jeho milosrdenství je velké, a velká je i jeho láska. Dokazuje to tím, že je ochoten na základě pravého pokání odpustit. Je tedy vhodné, že Pavel uvedl naše odpouštění do souvislosti s napodobováním Boha: „Ochotně si vzájemně odpouštějte, stejně jako vám Bůh také ochotně odpustil skrze Krista. Staňte se proto napodobiteli Boha jako milované děti a dále choďte v lásce.“ — Efezanům 4:32–5:2.

²⁵ Praví křesťané se již dlouho snaží napodobovat Jehovův smysl pro právo, stejně jako jeho milosrdenství a ochotu odpouštět. Čím více ho poznáváme, tím snadnější by pro nás mělo být, abychom ho v těchto směrech napodobovali. Ale jak to můžeme uplatnit vůči někomu, kdo byl právem přísně potrestán, protože šel cestou hříchu? To si ukážeme.

[Poznámka pod čarou]

Co ses naučil?

◻ Jak se projevil Boží smysl pro právo v izraelském sboru a jak ve sboru křesťanském?

◻ Proč bychom měli napodobovat nejen Boží smysl pro právo, ale také jeho milosrdenství?

◻ Co dalo podnět ke třem podobenstvím u Lukáše v 15. kapitole a jaké z nich můžeme vytěžit poučení?

[Obrázek na straně 16 a 17]

Rovina er-Raha před horou Sinaj (vlevo v pozadí)

[Podpisek]

Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.

[Podpisek obrázku, strana 15]

Garo Nalbandian

[Podpisek obrázku, strana 18]

Garo Nalbandian