Jehovova cesta je ta nejlepší cesta života

VYPRÁVÍ ERKKI KANKAANPÄÄ

JIŽ OD dětství bylo mým cílem sloužit ve finské odbočce svědků Jehovových neboli, jak se říká, v bételu. A tak když se mě v létě roku 1941 cestující dozorce zeptal: „Jaké máš plány do budoucna?“, odpověděl jsem: „Vždy jsem si přál jít do bételu.“

„Měl by ses raději svých snů vzdát, nikdy nedostaneš pozvání,“ řekl. Nejdřív jsem cítil velké zklamání, ale pak jsem se rozhodl, že celou záležitost jednoduše nechám v Jehovových rukou. Za několik měsíců jsem pozvání sloužit v bételu obdržel.

Když jsem jako ostýchavý, sedmnáctiletý venkovský chlapec zazvonil u dveří kanceláře odbočky v Helsinkách, byl velmi studený, jasný listopadový den roku 1941. Brzy mě přivítal Kaarlo Harteva, dozorce odbočky. V té době odbočka ve Finsku dohlížela na činnost 1 135 svědků.

Křesťanské dědictví

V roce 1914 otec obdržel jeden výtisk publikace Společnosti Strážná věž The Divine Plan of the Ages (Božský plán věků). Brzy nato však vypukla válka, a on se k přečtení publikace nedostal.

Zápas Finska za národní nezávislost vyvolal problémy. Vznikly dvě mocné skupiny — Bílí a Rudí. Bílí zastupovali kapitalisty a střední vrstvu, Rudí zastupovali dělníky. Otec se snažil zůstat neutrální a stát úplně stranou těchto skupin. Obě skupiny ho však vedly na seznamu jako podezřelého.

Nakonec se stalo, že byl otec dvakrát odsouzen k trestu smrti, nejprve Bílými a potom Rudými. Poprvé, když byl zavražděn nějaký muž a vraha nemohli dopadnout. Tehdy bylo k trestu smrti odsouzeno deset mladých mužů a mezi nimi i můj otec. Jeden z otcových učitelů, který byl členem poroty, doporučil jeho osvobození a to bylo přijato. Devět dalších mladíků popravili.

Od trestu smrti byl otec osvobozen i v druhém případě. Poté se rozhodl k odchodu do doslovného podzemí. Vykopali si s bratrem podzemní úkryt a žili v něm až do konce války. Při životě je udržoval jejich mladší bratr, který jim nosil jídlo a pití.

Po skončení války v roce 1918 se otec oženil a postavil si dům v blízkosti tohoto úkrytu. Později jsem úkryt dobře poznal, protože jsem si tam chodil hrát. Otec mi vyprávěl o množství modliteb, které pronesl, když se zde v podzemí skrýval. Slíbil Bohu, že mu bude sloužit, jestliže pozná, jak to má dělat.

Krátce poté, co se otec oženil, jel na služební cestu a chtěl si vzít něco ke čtení. V podkroví našel knížku The Divine Plan of the Ages, kterou si před lety koupil. Otevřel ji u kapitoly „Jehovův den“ a četl. Stále si v duchu říkal: ‚To je pravda, to je pravda.‘ Sešel dolů z podkroví a řekl matce: „Našel jsem pravé náboženství.“

Téměř okamžitě začal otec kázat druhým o tom, co poznává. Nejprve hovořil s příbuznými a sousedy. Potom začal veřejně přednášet. Brzy se k němu přidali v okolí další. Po navázání kontaktu s badateli Bible, jak se tehdy svědkové Jehovovi nazývali, se dal roku 1923 otec pokřtít. Když jsme potom přišly na svět my děti — a byly jsme nakonec čtyři — dbal otec na naše poučování. Jakmile se vytvořil sbor, museli jsme navštěvovat všechna shromáždění.

První vzpomínky

Moje první vzpomínky se vážou ke sjezdu, který se konal roku 1929 v našem domovském sboru. Bylo mi tehdy pět let. Shromáždilo se mnoho osob z blízkých sborů. Přítomen byl také zástupce kanceláře odbočky. Tehdy bylo zvykem, alespoň ve Finsku, žehnat dětem na sjezdech. A tak bratr z bételu dětem žehnal právě tak, jak to dělal během své služby Ježíš. Ještě stále si to pamatuji. — Marek 10:16.

Jednou z dalších věcí, na které si vzpomínám, je přijetí jména svědkové Jehovovi v roce 1931. Otec si byl vědom významu této události, když slavnostně četl sboru oznámení o našem novém jménu.

Až kam moje paměť sahá, vždy jsem otce doprovázel v kazatelské službě. Nejprve jsem ho pouze poslouchal a potom jsem už mluvil sám. Když nás navštívil roku 1935 cestující dozorce, vydal jsem se za všemi našimi sousedy a pozval je na shromáždění. Nabízel jsem jim také brožury a někteří z nich je přijali.

Škola a důležité rozhodnutí

Jako děti jsme byli ve škole jediní, kteří pocházeli z rodiny svědků, a tak jsme byli všichni čtyři často zdrojem posměchu. Nepřipojovali jsme se totiž k jiným dětem v nekřesťanském chování. Ačkoli se mě spolužáci snažili přimět ke kouření, nikdy se jim to nepodařilo. Byli jsme také posměšně nazýváni russellity (Russell byl prvním prezidentem Společnosti Strážná věž) nebo hartevality (Harteva byl tehdy dozorcem odbočky ve Finsku). Jsem velmi rád, že mohu říci, že se někteří z těch posměvačů sami stali svědky.

Učitel mne vybízel, abych se dal na studia. Jednu dobu jsem opravdu uvažoval, že se stanu inženýrem. Pak ale přišel na jaře roku 1939 sjezd svědků Jehovových v Pori, který se stal mezníkem v mém životě. Spolu s mladším bratrem Tuomem jsme se oddali Jehovovi a svou oddanost jsme 28. května roku 1939 symbolizovali na tomto sjezdu křtem ve vodě. Potom, začátkem září, vypukla druhá světová válka.

Podmínky v Evropě se zásadně změnily. Vztahy mezi Finskem a Sovětským svazem začaly být kritické. Otec zdůrazňoval, že se blíží Armagedon, a povzbuzoval nás k průkopnické službě. V prosinci roku 1940 jsme proto začali s bratrem sloužit na severu Finska jako průkopníci.

Průkopnická služba a služba v bételu

Během průkopnické služby jsme většinou trávili čas s Yrjem Kallio. Tento bratr se asi třicet let předtím stal v Pensylvánii ve Spojených státech badatelem Bible. Yrjö měl neobyčejně vřelou povahu a snažil se, jak jen mohl, aby nám vytvořil příjemné prostředí. Jeho tělesný bratr Kyösti Kallio byl v letech 1937–1940 finským prezidentem. Yrjö nám vyprávěl, že svému bratrovi vydal důkladné svědectví. Vysvětlil mu, že pouze Boží Království může přinést dobrou vládu a trvalý celosvětový mír.

Jak čas ubíhal, moje touha stát se členem rodiny bétel rostla. Naštěstí, přes všechny rady cestujícího dozorce, abych se svých nadějí vzdal, byla má žádost o službu v bételu přijata. Nejprve jsem pracoval jako poslíček. Brzy jsem ale dostal přednost pracovat v tiskárně. Pracoval jsem zde v mnoha odděleních, včetně naší příruční tiskárny a expedice.

Zachovávání neutrality

V roce 1942, když mi bylo osmnáct, jsem byl povolán k nástupu vojenské služby. Odmítl jsem, a byl jsem proto předvolán k celé řadě výslechů. Při dvou na mě mířili puškou, jindy zase užili fyzického násilí. V době výslechů mě také drželi v nevytápěné vězeňské cele, kde byla ukrutná zima.

V lednu roku 1943 nastal konečně čas, kdy jsem měl být spolu s dalšími svědky souzen. Armádní důstojník, který nás vyslýchal, pro nás požadoval trest nad deset let vězení. Vojenský kněz chtěl dokonce ještě vyšší trest a žádal v dopise ‚trest smrti, nebo poslat tyto vlastizrádce do Ruska jako průzkumné výsadkáře [téměř jistá smrt], což si právem zaslouží‘.

Byl zinscenován proces. Předvolali mě a odsoudili k trestu smrti. Ukázalo se ale, že to byl další pokus o zastrašení, protože později téhož dne jsem byl znovu předvolán a odsouzen ke třem a půl roku vězení. Proti rozsudku jsem se odvolal a trest mi byl snížen na dva roky.

Ve vězení jsem měl nedostatek jídla a spoluvězni mi zlomyslně vyhrožovali. Dvakrát mě napadli homosexuálové, ale naštěstí jsem uprchl. Jeden z nich mi hrozil, že mě zabije, jestliže mu nevyhovím. Ale stejně jako ve všech svých zkouškách, vzýval jsem Jehovu, a on mi pomohl. Vězňovo vyhrožování však nebyla žádná maličkost, protože již předtím zabil člověka. Po propuštění se tento muž dopustil další vraždy a dostal se zpět do vězení.

Brzy mi byla projevena důvěra. Nepochybně to bylo na základě toho, že svědkové Jehovovi jsou známí svou spolehlivostí. Měl jsem za úkol roznášet příděl jídla spoluvězňům. Mohl jsem se tak volně pohybovat po věznici. Díky tomu jsem měl dostatek potravy nejen já, ale mohl jsem také dohlížet na to, aby bylo dobře postaráno o moje křesťanské bratry. Jeden bratr dokonce přibral několik kilogramů, což bylo vzhledem k tehdejšímu nedostatku jídla výjimečné.

Z vězení jsem byl propuštěn v září 1944, ve stejný den jako bratr Harteva. Moje propuštění znamenalo návrat do služby v bételu. V duchu jsem si říkal: ‚Tvrdá, šestnáctihodinová práce v bételu je mnohem lepší než život ve vězení.‘ Od té doby se práci nikdy nevyhýbám.

Různé služební přednosti

Koncem roku 1944 jsem se seznámil s Margit, hezkou mladou průkopnicí, a ona opětovala můj zájem. Vzali jsme se 9. února 1946. Během prvního roku našeho manželství jsem dále sloužil v bételu, zatímco Margit sloužila jako průkopnice v Helsinkách. Potom v lednu 1947 jsme byli pověřeni krajskou službou.

Při práci cestujícího dozorce jsme často pobývali v rodinách a dělili se s nimi o jednu místnost. Věděli jsme, že nám poskytují, co mohou, a nikdy jsme si nestěžovali. Kraje byly v té době malé, a některé sbory neměly dokonce ani jednoho pokřtěného svědka.

V roce 1948 jsme obdrželi pozvání vrátit se ke službě v bételu. O dva roky později přijel do Finska Wallace Endres ze Spojených států a krátce nato byl jmenován dozorcem odbočky. Vřele nás povzbuzoval, abychom pokračovali ve studiu angličtiny, což jsme také dělali. Pak jsme byli pozváni, abychom navštěvovali 19. třídu Biblické školy Strážné věže Gilead pro misionáře, která začala v únoru 1952 v South Lansingu ve státě New York.

Po graduaci jsme byli přiděleni zpět do Finska. Avšak předtím, než jsme opustili Spojené státy, jsem byl v mezinárodním ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku vyškolen pro práci s tiskařským zařízením.

Po návratu do Finska jsem byl pověřen prací cestujícího dozorce, ale v roce 1955 jsme byli znovu pozváni do odbočky ve Finsku. Toho roku jsem se stal dozorcem tiskárny a o dva roky později, v roce 1957, jsem byl jmenován dozorcem odbočky. Od roku 1976 sloužím jako koordinátor výboru odbočky ve Finsku.

Jsem velmi rád, že jak otec, tak matka zůstali Jehovovi věrní až do smrti. Časem se více než stovka tatínkových příbuzných stala svědky. A do dnešního dne slouží Jehovovi můj bratr, sestry a celé jejich rodiny. Jedna z mých sester je průkopnicí.

Bohatý život, který stojí za to

Uplynulé roky, to byla samá práce. Byla to ale práce na Božím díle, roky opravdu bohaté, které stály za to. (1. Korinťanům 3:6–9) Můj život nebyl v žádném případě procházka růžovým sadem. Byly v něm nesnáze a také strádání. Velmi záhy v životě jsem si uvědomil, jak je nutné učit se sebekázni. Není možné vždycky dělat to, co by člověk rád. Častokrát jsem byl usměrňován a postupně jsem se učil, co je správná životní cesta.

Tak například zkoušky a nedostatek, jimiž jsme trpěli během války, mě naučily žít bez nároků na přepych. Naučil jsem se rozlišovat, zda nějakou věc skutečně potřebuji, či nikoli. Stále mám ještě ve zvyku ptát se sám sebe, zda to nebo ono potřebuji. A jakmile si pak uvědomím, že to není vůbec nic důležitého, nekoupím to.

Vedení, jež Jehova prostřednictvím své organizace poskytuje, je jasně patrné. Prožíval jsem radost, když jsem sledoval, jak počet svědků Jehovových během let, která jsem strávil ve finské odbočce, vzrostl z 1 135 na více než 18 000. Opravdu vidím, že jsem měl při práci požehnání. Vím však, že jsem se těšil tomuto požehnání proto, že se jedná o práci, která není naše, ale Jehovy. (1. Korinťanům 3:6, 7) Již v raném věku jsem si zvolil Jehovovu cestu, a skutečně se prokázala jako ta nejlepší životní cesta.

[Obrázek na straně 23]

Erkki Kankaanpää se svou manželkou Margit dnes