Bohatý, úspěšný život v Jehovově službě
VYPRÁVÍ LEO KALLIO
Bylo to roku 1914. Na našem předměstí finského města Turku se chýlil ke konci jeden nádherný den pozdního léta. Poklidnou pohodu však náhle přerušila zpráva, že vypukla velká válka. Za chvíli byly ulice plné lidí, kteří uvažovali o tom, co to asi bude znamenat. Když jsme my děti viděly ty vážné tváře dospělých, byly jsme zvědavé, co se bude dít. Bylo mi devět let a vzpomínám si, že se pokojné dětské hry změnily, a my jsme si začaly hrát na válku.
FINSKO se sice první světové války (1914–1918) neúčastnilo, ale v roce 1918 zmítala zemí občanská válka. Kvůli odlišným politickým názorům pozvedli zbraně proti sobě navzájem příbuzní a dřívější přátelé. Tuto nenávist pocítila i naše sedmičlenná rodina. Můj otec, který otevřeně vyjadřoval, co si myslí, byl zatčen a odsouzen k sedmi letům vězení. Později byl sice trestu zproštěn, ale zdraví měl podlomené.
V tomto hrozném období trpěla naše rodina hladem a nemocemi. Tři z mých mladších sester zemřely. Bratr mého otce žil ve městě Tampere a slyšel o naší tísnivé situaci. Pozval mého otce, mou matku a nás dvě zbývající děti, abychom bydleli u něho.
Po letech, když jsem stále ještě žil v Tampere, jsem potkal okouzlující dívku, která se jmenovala Sylvi. Pocházela z podobné rodiny jako já. Její otec byl zabit v občanské válce a potom jeden blízký přítel její rodiny, Kaarlo (Kalle) Vesanto z města Pori, vzal ji, její sestru a její matku do svého domu. Postaral se o to, aby Sylvina matka dostala práci a aby dívky chodily do školy. Časem se Sylvi odstěhovala za prací do Tampere a tam jsme se setkali.
Večer, který změnil můj život
V roce 1928 se Sylvi stala mou snoubenkou a jednoho dne jsme se vydali na cestu do Pori, abychom navštívili Kalle Vesanta a jeho rodinu. Žádná jiná událost nezapůsobila na můj život tak dramaticky. Kalle byl kdysi majitelem a chovatelem klusáků, ale potom tohoto povolání zanechal. Společně se svou manželkou se stali horlivými zvěstovateli dobré zprávy o Božím Království. Ročenka svědků Jehovových 1990 (angl.) popisuje, jak Kalle najal nějaké muže, aby na venkovní zeď jeho dvoupatrového domu napsali velkými písmeny slova „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou“. Ten text byl tak velký, že jej bylo možné přečíst z vlaků, které rychle projížděly kolem.
Té noci jsme spolu s Kallem mluvili až do časných ranních hodin. „Proč? Proč? Proč?“ zajímal jsem se, a Kalle mi všechno vysvětloval. Základní biblické pravdy jsem se dozvěděl doslova přes noc. Zapsal jsem si biblické texty, které vysvětlovaly různé nauky. Později, po návratu domů, jsem si opatřil zápisník a zapsal si všechny tyto biblické texty v plném znění. V Bibli jsem se ještě nevyznal, a proto jsem používal tento zápisník, když jsem vydával svědectví lidem na staveništi, kde jsem pracoval. Když jsem odhaloval nauky falešného náboženství, často jsem se přistihl, že opakuji Kalleho slova: „Opravdu jste se dali podvést, mládenci!“
Kalle mi dal adresu jednoho domku v Tampere, kde mívalo svá shromáždění asi třicet badatelů Bible. Tam jsem se obvykle krčil v koutku u dveří vedle bratra Anderssona, který byl majitelem domku. Účastnil jsem se dost nepravidelně, ale nakonec mi pomohla modlitba. Když jsem měl velké těžkosti v práci, jednou jsem se modlil: „Prosím tě, Bože, jestliže mi pomůžeš tyhle těžkosti překonat, slibuji ti, že se budu účastnit každého shromáždění.“ Ale všechno se jen zhoršovalo. Pak jsem si uvědomil, že Jehovovi kladu podmínky, a proto jsem se začal modlit jinak: „Ať se stane cokoli, slibuji, že se budu účastnit každého shromáždění.“ Nato mé svízele ustaly, a já jsem začal chodit na shromáždění pravidelně. — 1. Jana 5:14.
První léta naší kazatelské služby
Sylvi a já jsme se roku 1929 vzali a v roce 1934 jsme symbolizovali svou oddanost Jehovovi křtem ve vodě. V té době jsme při službě nosili s sebou gramofony a gramofonové desky a laskavě jsme se lidí ptali, zda bychom jim mohli zdarma přehrát biblickou přednášku. Lidé nás často ochotně zvali dovnitř a když si vyslechli přednášku z desky, diskutovali s námi a vzali si něco z naší literatury.
S povolením úřadů jsme pomocí zesilovačů tytéž biblické přednášky přehrávali v parcích. A v předměstích jsme zesilovač vždy upevnili na nějakou střechu nebo na vršek nějakého komínu. Jindy jsme přednášky přehrávali na nábřeží jezera, kde se shromažďovaly velké zástupy lidí z města. Brali jsme prostě zesilovače na člun a pomalu jsme veslovali podél břehu. V neděli jsme obvykle jezdívali autobusem do kazatelské služby na venkov a opět jsme s sebou mívali své drahocenné zesilovače a spoustu literatury.
Dochází ke změně, která je zkouškou naší víry
V roce 1938 jsem vstoupil do kazatelské služby plným časem jako průkopník, ale přitom jsem dále pracoval jako zedník. Příští jaro jsem z kanceláře odbočky Společnosti dostal pozvání, abych se stal cestujícím služebníkem, podle dnešního označení krajským dozorcem. Nebylo pro mě snadné rozhodnout se, že pozvání přijmu, protože jsem s naším sborem v Tampere pracoval velmi rád. A měli jsme také svůj vlastní rodinný domek; měli jsme šestiletého synka Arta, a ten měl zanedlouho začít chodit do školy; a Sylvi měla práci, která se jí líbila — pracovala jako prodavačka. Společně jsme se však poradili, a já jsem tuto další výsadu ve službě Království přijal. — Matouš 6:33.
Pak začalo další obtížné období. Když 30. listopadu 1939 vstoupila do Finska sovětská vojska, vypukla válka. Válka, které se říkalo Zimní válka, trvala do března 1940, kdy muselo Finsko přistoupit na mírovou smlouvu. Zdálo se, jako by do války vstoupily i přírodní živly; byla to totiž nejkrutější zima, na jakou si vůbec vzpomínám. Jezdil jsem na kole od jednoho sboru k druhému, i když teploměr klesl pod minus třicet stupňů Celsia!
V roce 1940 bylo ve Finsku dílo svědků Jehovových zakázáno. Mnoho mladých finských svědků pak bylo uvězněno a byli přinuceni zůstat ve vězení, kde byly nelidské podmínky. Jsem vděčný za to, že jsem mohl sborům sloužit po celou dobu druhé světové války, od roku 1939 do roku 1945. Často jsem přitom musel být po celé měsíce vzdálen od Sylvi a Arta. A stále mi hrozilo zatčení za pokračování v ilegální práci.
Musel na mě být podivný pohled, když jsem jezdil na kole, na němž jsem měl naložen kufr, vak s literaturou, gramofon a desky. Jedním důvodem, proč jsem s sebou vozil gramofonové desky, bylo, abych tím v případě zatčení dokázal, že nejsem parašutista, který by prováděl průzkum a špionáž pro Rusy. Víte, mohl jsem tvrdit, že kdybych byl parašutista, desky by se byly při seskoku rozbily.
Jednou se však stalo, že jsem byl na návštěvě v místě, kde lidé byli varováni před nějakým špiónem, a jedna rodina svědků mě skutečně za špióna považovala. Jedné temné zimní noci jsem u nich zaklepal na dveře a oni se tak báli, že vůbec neotevřeli. A tak jsem strávil celou noc ve stodole, zahrabaný v seně, abych se zahřál. Druhý den ráno se na omyl přišlo, a musím říci, že po zbytek mé návštěvy mi členové této domácnosti prokazovali mimořádnou pohostinnost.
Během válečných let jsme sborům ve středním a severním Finsku sloužili pouze dva, bratr Johannes Koskinen a já. Každý z nás se musel starat o ohromné území v délce asi 600 kilometrů. Museli jsme navštěvovat tolik sborů, že jsme s každým sborem mohli zůstat asi jen dva nebo tři dny. Vlaky zřídka kdy jezdily podle jízdního řádu a autobusů bylo málo a byly tak plné, že se divím, jak jsme se vůbec dostali na místo určení.
Několikrát jsem unikl jen o vlásek
Jednou na začátku Zimní války jsem šel do kanceláře odbočky v Helsinkách a vyzvedl jsem si tam čtyři těžké krabice zakázané literatury, abych je vzal s sebou vlakem a odevzdal je sborům. Když jsem byl na nádraží v Riihimäki, zazněl protiletecký poplach. Vojáci ve vlaku si oblékli bílé kombinézy do sněhu a cestující měli okamžitě opustit vlak a vydat se na prázdné pole před nádražím.
Požádal jsem vojáky, aby vzali mé krabice, a řekl jsem jim, že to jsou důležité věci. Čtyři vojáci vzali každý po jedné krabici a běželi jsme asi dvě stě metrů po zasněženém poli. Vrhli jsme se na zem a někdo na mě zakřičel: „Hej — vy, civilisto — ani se nehněte! Jestli bude z bombardérů vidět nějaký pohyb, hodí to na nás.“ Byl jsem tak zvědavý, že jsem opatrně otočil hlavou a podíval se na oblohu. Napočítal jsem tam dvacet osm letadel!
Najednou se půda zatřásla výbuchy bomb. Nádraží sice bylo ušetřeno, ale vlak, kterým jsme přijeli, byl zasažen. Zdemolovaný vlak a zkroucené koleje — to byl skutečně neobvyklý pohled. Druhý den ráno jsem mohl se svými krabicemi pokračovat v cestě a vojáci jeli dál jiným vlakem. Jeden z nich se po válce stal svědkem Jehovovým a řekl mi, že si o tom podivném civilistovi a jeho krabicích pak vojáci povídali.
Za nějaký čas byl bratr Koskinen na cestě, aby sloužil malému sboru v Rovaniemi v severním Finsku, a byl zatčen, ještě než vystoupil z vlaku. Byl uvězněn a velmi špatně s ním zacházeli. Později jsem měl v témže sboru sloužit já. Zařídil jsem věci tak, abych vystoupil z vlaku v malé stanici Koivu. Tam se sestra Helmi Pallariová postarala o to, abych mohl zbytek cesty jet v mlékařském voze. Moje návštěva ve sboru v Rovaniemi byla úspěšná. Ale do těžkostí jsem se dostal, když jsem odtamtud odjížděl.
Cestou na nádraží jsme s mým společníkem narazili na dva vojenské zaměstnance, kteří kontrolovali doklady všech kolemjdoucích. „Nedívej se na ně. Dívej se přímo před sebe,“ řekl jsem. Prošli jsme mezi nimi, jako kdyby vůbec neexistovali. Pak se za námi rozběhli. Na nádraží se mi nakonec podařilo vyhnout se jim v davu a skočit do rozjíždějícího se vlaku. Při práci v krajské službě tehdy nebyla nouze o vzrušení.
Jednou jsem byl zatčen a předveden před odvodní komisi. Měli v úmyslu poslat mě na frontu. Ale zazvonil telefon a důstojník, který se chystal mě vyslýchat, zvedl sluchátko. Slyšel jsem, jak hlas na druhém konci křičí: „Pro všechno na světě, proč nám pořád posíláte takové nezdravé muže, kteří nejsou k ničemu? Nezbývá nám, než je posílat zpátky. Potřebujeme lidi, kteří jsou schopní práce!“ Byl jsem opravdu rád, že jsem měl u sebe lékařské vysvědčení, v němž bylo uvedeno, že mám určité zdravotní potíže. Když jsem vysvědčení předložil, dovolili mi odejít, a nerušeně jsem tedy pokračoval v práci mezi sbory.
Jak jsem pomohl při jednom soudním líčení
Válečná hysterie zuřila dále a můj přítel Ahti Laeste byl zatčen. Zavolala mě jeho manželka. Když jsem přišel k nim domů, našel jsem mezi jeho listinami doklad od místní policie, v němž bylo uvedeno, že Ahti má povolení předvádět nahrávky přednášek v městských veřejných sadech. S tím dokladem jsme přišli k soudu. Když skončili se čtením obžaloby, podal jsem doklad bratrovi Laestemu. Soudce požádal jednoho vojáka, aby přinesl gramofon a několik desek s biblickými přednáškami, aby si je členové soudu poslechli. Když vyslechli všechny přednášky, soudce prohlásil, že na tom, co v nich bylo řečeno, nevidí nic nesprávného.
Ahti, jeho manželka a já jsme pak byli posláni ven na chodbu, abychom počkali na rozhodnutí soudu. Byla to pro nás chvíle napjatého očekávání. Konečně jsme slyšeli hlas: „Obžalovaný, vstupte prosím do soudní síně.“ Bratr Laeste byl zproštěn viny! Pokračovali jsme ve své práci a naše srdce opravdu překypovalo vděčností Jehovovi. Bratr a sestra Laesteovi pokračovali v práci v místním sboru a já jsem dál působil v krajské službě.
Válka končí — naše služba pokračuje
Válka skončila, zákaz naší kazatelské činnosti byl zrušen a bratři byli propuštěni z vězení. Během mé mnoholeté služby na mě hluboce působila úloha, kterou měly křesťanské sestry jednak v díle Království, jednak v tom, jak podporovaly své manžely. Zejména jsem vděčný za obětavou podporu, kterou mi poskytovala Sylvi. Mohl jsem tak v krajské službě pokračovat bez přerušení třiatřicet let a pak sloužit jako zvláštní průkopník.
Sylvi a já jsme povzbuzovali Arta, aby po skončení školy začal s průkopnickou službou, aby se naučil anglicky a aby pak absolvoval biblickou školu Strážné věže Gilead ve Spojených státech. Absolvoval Gilead v roce 1953. Potom se oženil s Eevou a vykonávali spolu různé druhy služby plným časem, včetně krajské služby, služby v betelu a zvláštní průkopnické služby. V roce 1988 se přestěhovali do Tampere, města, kde bydlíme, aby pomohli s péčí o Sylvi a o mě, a stále přitom slouží jako zvláštní průkopníci.
Prožili jsme se Sylvi bohatý a požehnaný život a máme mnoho povzbuzujících vzpomínek, i když našich sil už nyní velmi ubylo. Pomyšlení na vzrůst, jehož jsme byli svědky, přináší velké uspokojení. Když jsem v roce 1939 začal navštěvovat sbory, bylo ve Finsku 865 zvěstovatelů Království, ale nyní jich zde je přes 18 000!
Když jsem tehdy v roce 1938 začínal se službou plným časem, netušil jsem, že se budu z účasti na ní těšit ještě za padesát pět let. I když nám léta přibývají, díky Jehovově síle jdeme dál a díváme se kupředu, vstříc slíbené odměně. Důvěřujeme v žalmistova slova: „Jehova je dobrý; jeho milující laskavost je na neurčitý čas a jeho věrnost pro generaci za generací.“ — Žalm 100:5.
[Obrázek na straně 21]
V roce 1934 Leo a Sylvi Kallio symbolizovali svou oddanost Jehovovi
[Obrázek na straně 23]
Nedávná fotografie Lea a Sylvi, kteří oddaně slouží již téměř 60 let