Jehova — Je tvým známým, nebo je tvým přítelem?

„JENDO, smím ti představit svého přítele? To je — promiňte, jakže se jmenujete?“

Již jsi někdy slyšel takové konverzační faux pas? Názorně ukazuje, jak někteří lidé nesprávně používají slovo „přítel“. Ve skutečnosti tím míní pouze „známého“, a někdy ani to ne. Znát se s panem Veselým odnaproti je jedna věc; být jeho přítelem je však něco zcela jiného.

Jeden slovník definuje „známého“ jako „osobu, s níž je někdo ve společenském styku, ale k níž nemá žádnou silnější osobní náklonnost“. Označuje „méně důvěrnosti, blízkosti, družnosti a blízkého přátelství než PŘÍTEL“.

Tento nedostatek silné osobní náklonnosti pomáhá vysvětlit, proč často věnujeme jen málo pozornosti tomu, co se přihodí známým, zatímco se zájmem reagujeme na to, co se týká života našich přátel. Sdílíme jejich radost a jejich zármutek a připouštíme, aby se nás hluboce dotýkaly. Musíme však samozřejmě dávat pozor a nedovolit, aby nás citová vazba svedla k tomu, že bychom se vměšovali do jejich soukromých záležitostí. — 1. Petra 4:15.

To, že máme ke svým přátelům silnou osobní náklonnost, také vysvětluje, proč se je obyčejně snažíme potěšit. Jestliže se nějaký známý dívá na naše chování jako na odpuzující či nevhodné, je poměrně málo pravděpodobné, že nás jeho nelibost přiměje ke změně. Přítel však může působit silným vlivem v záležitostech oblékání, chování nebo postoje.

Pokud jde o důvěru, náklonnost, úctu a věrnost, přátelství vyžaduje vyšší stupeň závazku než známost. Ten, kdo hledá přátelství jaksi bez odpovědnosti, ten si ve skutečnosti přeje pouze nějakého známého, ne přítele. Blízcí přátelé jsou šťastní, že mohou plnit závazky, jež ze silné osobní náklonnosti vyplývají, a uvědomují si, že tyto závazky jim umožňují přátelství dokázat.

Přátelství s Bohem

Jako Stvořitel je Jehova nebeským Otcem lidstva a zaslouží si, aby ho lidé milovali, poslouchali a měli v úctě. Přeje si však, aby to lidé dělali se silnou osobní náklonností, ne jednoduše z pocitu povinnosti. (Matouš 22:37) Přeje si také, aby ho milovali jako přítele. (Žalm 18:1) Protože „on nejprve miloval nás“, položil sám dokonalý základ takového přátelství. — 1. Jana 4:19.

Naši prarodiče Adam a Eva znali Jehovu. Otázka byla: Přijmou jeho nabídku přátelství? Naneštěstí ji nepřijali. Jejich sobecké usilování o nezávislost na Bohu naznačovalo, že nechovají pocity silné osobní náklonnosti. Byli ochotni přijímat požehnání přátelství, které Jehova nabízel, avšak nebyli ochotni plnit závazky, jež z toho vyplývaly. Chtěli se jakoby těšit z pohodlí a bezpečnosti útulného rajského domova bez toho, že by byli ochotni platit nájem.

Každý z nás, někdo více, někdo méně, zdědil tohoto nevděčného a nezávislého ducha. (1. Mojžíšova 8:21) Někteří mladí lidé například dovolili, aby je jejich přirozená touha po nezávislosti přivedla k nevděčnosti vůči rodičům. Výsledkem je rozbití nejvzácnějšího přátelství, které mělo mezi nimi a jejich rodiči existovat po celý život. Je to opravdu smutné, avšak rozpad našeho přátelství s naším nebeským Otcem je mnohem vážnější. Může být ve skutečnosti osudný!

Požadavky pro přátelství

Bez důvěry nemůže žádné přátelství, ať už s lidmi, nebo s Bohem, trvat dlouho. Patriarcha Abraham to chápal, a proto Bohu znovu a znovu projevoval naprostou důvěru. Přečti si 1. Mojžíšovu 12:1–5 a 22:1–18 a sleduj dva vynikající příklady jeho důvěry v Jehovu. Ano, „Abraham uvěřil Jehovovi a bylo mu to počítáno za spravedlnost“. Proto „byl nazván ‚Jehovovým přítelem‘ “. — Jakub 2:23.

Dalším požadavkem pro přátelství s Bohem je plnit závazky, jež z tohoto přátelství vyplývají. Kvůli našemu podřízenému postavení, které máme ve vztahu k Jehovovi, jsou tyto závazky logicky mnohem větší, než jaké jsou v přátelství mezi lidmi. Přesahují naše přání potěšit ho jen v některých věcech — jak je to u člověka, který je přítelem. Zahrnují naše přání potěšit Jehovu ve všech věcech. Ježíš, Boží Syn a jeho nejdůvěrnější přítel, to vyjádřil, když o něm řekl: „Vždy dělám to, co se mu líbí.“ — Jan 8:29.

Přátelství s Jehovou či s jeho Synem není tudíž dosažitelné bez odpovědnosti, se kterou bychom k nim přilnuli; závisí na tom, jak se přizpůsobíme nezbytným podmínkám pro přátelství, které oni stanovili. (Viz Žalm 15:1–5.) Ježíš to jasně ukázal v rozhovoru se svými učedníky. „Jste moji přátelé,“ řekl jim, „jestliže děláte, co vám přikazuji.“ — Jan 15:14.

Dalším požadavkem pro přátelství je otevřená a upřímná výměna myšlenek. V den své smrti Ježíš svým věrným apoštolům řekl: „Již vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co dělá jeho pán. Ale nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám dal na vědomí všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15:15) Tím, že se Ježíš dělil o své myšlenky s přáteli, následoval příklad svého nebeského Otce, o němž Amos 3:7 říká: „Svrchovaný Pán Jehova totiž neučiní nic, pokud nezjeví svou důvěrnou záležitost svým sluhům prorokům.“

Není to mezi přáteli něco přirozeného? Snad necítíme žádnou potřebu dělit se o své zážitky s panem Veselým odnaproti. A zcela jistě mu nebudeme chtít vyprávět o svých nejvnitřnějších myšlenkách a pocitech. Je koneckonců jenom známým. Vzhledem k našim přátelům se však často nemůžeme ani dočkat, až jim tyto věci řekneme.

Podobně je to s naším přátelstvím s Bohem. Nemůžeme se dočkat, až s ním budeme mluvit v modlitbě, až mu sdělíme své potřeby, touhy a nejvnitřnější pocity. Samozřejmě, jestliže bude výměna myšlenek jednostranná, přátelství brzy odumře. Musíme být proto také ochotni nechat Boha, aby mluvil k nám. Děláme to tím, že pečlivě posloucháme jeho psané Slovo, přemýšlíme o jeho radě a potom ji uplatňujeme, jak nejlépe dovedeme.

Jak je pro tebe Jehovovo přátelství důležité?

K zodpovězení této otázky ti pomůže, když budeš uvažovat o jedinečném druhu lidského přátelství. Jestliže jsi mladý člověk, možná se zajímáš o přátelství, které by vedlo k manželství. Samozřejmě si uvědomuješ, že pouhá známost s nastávajícím druhem je asi stěží vhodným základem pro manželství. Známost se nejprve musí změnit v přátelství. Toto přátelství je potom možné rozvíjet v důvěrnější vztah, který nakonec vytvoří vhodný základ šťastného manželství.

Nyní uvažuj. Kolik úsilí většina lidí vynakládá na to, aby vytvořili tento druh přátelství? Kolik času a peněz utratí, aby ho vybudovali a pak také udrželi? Kolik času stráví tím, že o něm uvažují? Do jaké míry dělají plány — či projevují ochotu plány měnit —, aby tento vztah zlepšili a uchovali?

Ptej se pak sám sebe: ‚Jak se to dá srovnat s mým úsilím, abych rozvíjel přátelství se Stvořitelem, či úsilím, které vynakládám, aby bylo toto přátelství lepší a silnější? Kolik času tomu věnuji? V jaké míře se přátelství s Jehovou promítá do mých myšlenek? V jaké míře plánuji — nebo jsem ochotný plány měnit —, abych tento vztah změnil k lepšímu a potom ho zachoval?‘

Mladí křesťané by si měli plně uvědomovat, že všechna lidská přátelství, včetně toho, které nakonec směřuje k manželství, jsou co do důležitosti druhotná vzhledem k přátelství, které potřebují mít se svým Stvořitelem. Proto se jim v Kazateli 12:1 klade na srdce: „Pamatuj tedy na svého Vznešeného stvořitele ve dnech svého jinošství.“ Mnozí to dělají tím, že veřejně slouží jako Boží služebníci, jako kazatelé plným časem neboli průkopníci, a jejich počet se stále zvyšuje.

Navzdory rostoucímu cynismu a bezbožnosti, které je obklopují, brání směle Jehovu, když slyší falešné výčitky a falešná obvinění, jež jsou namířené proti němu. Neměl by Jehova právě toto od svých přátel právem očekávat? Což to není to, co bychom očekávali i my od našich přátel? A nepotěšilo by naše srdce, kdybychom zjistili, že to naši přátelé dělají s horlivostí a s přesvědčením? — Srovnej Přísloví 27:11.

Ano, přátelství s Bohem — stejně jako s lidmi — přináší závazky, které je nutné plnit, má-li přátelství trvat. Člověk, který není ochoten tyto závazky přijmout, neboli není připraven oddat se Bohu a potom tento závazek plnit, snad bude Jehovu znát. Má však ještě zažít, jaká je to radost mít ho za svého Přítele.

[Obrázek na straně 25]

Abraham důvěřoval Bohu, a tak byl nazýván Jehovovým přítelem