Existuje východisko z hříšného stavu člověka?
ČISAKO kdysi se svými čtyřmi dospívajícími dětmi uklízela veřejné záchodky ve městě, vzdáleném 600 kilometrů od jejího domova. Při práci si odříkávala jakousi sútru, a přitom nechápala její význam. Jednalo se o jeden druh cvičení náboženské skupiny, snažící se odhalit, co je skutečným jádrem všech náboženství.
„Ačkoli jsem stále pěstovala asketické cvičení,“ vzpomíná Čisako, „nemohla jsem svou osobnost změnit. Hluboko v srdci jsem nedokázala druhým odpouštět a projevovat lásku z upřímné pohnutky.“
Dokonce i v orientálních zemích, kde většina lidí nezná pojem hříchu, jak o něm učí Bible, mnozí stejně jako Čisako pociťují výčitky svědomí kvůli svým hříšným sklonům. (Římanům 2:14, 15) Koho netrápily znepokojující pocity, když neprojevil laskavost někomu v těžké situaci, nebo kdo nepociťoval skličující výčitky kvůli slovům, která neměla být nikdy vyřčena? (Jakub 4:17) A nečíhá v nitru mladých, stejně jako starších osob ohavná obluda v podobě žárlivosti?
Proč mají lidé takové sužující pocity? Protože, ať už si to uvědomují, nebo ne, mají vnitřní smysl pro to, co je špatné, co je hřích. Opravdu, ať již lidé znají učení Bible o hříchu, nebo neznají, všichni jsou pod vlivem hříšných sklonů. Jeden odborník v této záležitosti to kdysi shrnul: „Všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy.“ — Římanům 3:23.
Může být hřích smazán?
Dnes se mnoho lidí, zvláště v křesťanstvu, velmi snaží vymazat pocity hříchu a viny ze svého svědomí. „Již samotné slovo ‚hřích‘. . . téměř zmizelo,“ napsal dr. Karl Menninger v knize Whatever Became of Sin? (Co se stalo s hříchem?) Ovšem vyhýbat se slovu „hřích“ nepomáhá o nic víc, než když se postarší člověk chce vyhýbat slovu „starý“. Měli bychom přijmout skutečnost, že máme hříšné sklony a že potřebujeme být z tohoto ubohého stavu vysvobozeni. Ale kým?
Křesťanský apoštol Pavel položil tuto otázku poté, co uznal, že má sklony k hříchu, přestože chce jednat jinak: „Já ubohý člověk! Kdo mě vyprostí z těla podstupujícího tuto smrt?“ Pavel pak pokračoval a odpověděl: „Díky Bohu prostřednictvím Ježíše Krista, našeho Pána!“ Proč? Protože Bůh skrze Ježíšovu výkupní oběť učinil opatření pro odpuštění hříchu. — Římanům 7:14–25.
Mnozí ze 3 500 000 000 nekřesťanů celého světa (jedná se o dvojnásobek počtu takzvaných křesťanů) však shledávají myšlenku výkupného jako velmi obtížnou k pochopení. Například nauka o výkupném se stala největším kamenem úrazu jednomu muslimovi, který žije v Japonsku a nějakou dobu studoval Bibli. Mnohým orientálcům se představa, že by jeden člověk mohl zemřít za všechny, jeví jako zvláštní.
Je to pochopitelné, protože i někteří lidé z křesťanstva shledávají tuto základní nauku jako těžko srozumitelnou. „Teologie vykoupení,“ jak přiznalo dílo New Catholic Encyclopedia, „je v určitém ohledu nedokončená a stále představuje v teologii problém.“
Rozsah zmatku ohledně této nauky dobře dokládají slova náboženského spisovatele N. H. Barboura: „Kristova smrt nebyla o nic více splacením pokuty za hříchy člověka, než kdyby propíchli špendlíkem mouchu a pozemský rodič by její utrpení a smrt považoval za pravé vyrovnání za poklesek svého dítěte.“ Charles T. Russell, který byl tehdy s Barbourem spojen, viděl, že je naléhavě třeba bránit učení o výkupném. Oddělil se od Barboura a v roce 1879 začal vydávat nový časopis, z něhož se později stal časopis, který právě čtete. Od svého začátku se Strážná věž zastávala výkupní oběti Ježíše Krista.
Může však být tato nauka vůbec přijatelná lidem, kteří nemají „křesťanské“ zázemí? Abychom to zjistili, prozkoumejme blíže toto učení o jednom člověku, který zemřel za všechny.