Dioklecián útočí proti křesťanství

PŘI slavnostech na počest římského boha Termina, které se konaly 23. února roku 303 n. l. v maloasijské Nikomédii — v císařově novém hlavním městě —, lidé navzájem soupeřili, aby vyjádřili své vlastenectví. Velká obec křesťanů však nápadně chyběla.

Z výhodného místa svého paláce se císař Dioklecián a podřízený caesar Galerius dívali na místní shromaždiště křesťanů. Na daný povel vojáci a vládní úředníci vnikli násilím do budovy křesťanů, vyplenili ji a spálili nalezené opisy Bible. Nakonec budovu srovnali se zemí.

Tak začalo období pronásledování, kterým je Diokleciánova vláda poskvrněna. Historikové ji označují za „poslední velké pronásledování“, „nejnásilnější pronásledování“, dokonce za „nic menšího než vyhlazení jména křesťanů“. Pohled na pozadí těchto dramatických událostí odhaluje mnoho.

Pohanství proti křesťanství

Dioklecián, narozený v Dalmácii, dosáhl význačného postavení vojenským postupem v římské armádě. Po vyhlášení za císaře v roce 284 n. l. proslul svými politickými reformami, když zřídil tetrarchii, kolektivní vedení čtyř, kteří měli stát v čele říše. Dioklecián jmenoval Maximiana, svého starého spolubojovníka, aby s ním sloužil jako druhý císař, druhý augustus, se zvláštní odpovědností v západní části říše. Jak Dioklecián, tak Maximian měli podřízeného caesara, kterému byla udělena nástupnická práva. Constantius Chlorus sloužil jako caesar Maximianovi, a současně Galerius z Trácie vykonával svou moc pod Diokleciánem.

Caesar Galerius byl stejně jako Dioklecián horlivým ctitelem pohanských bohů. Ve své ctižádosti být nástupcem po císařovi Galerius předstíral, že se obává zrady v armádě. Nelibě nesl vzrůstající vliv vojáků, kteří o sobě tvrdili, že jsou křesťany. Z císařova pohledu se jejich odmítání účastnit se pohanského uctívání rovnalo výzvě vůči jeho autoritě. A tak Galerius na Diokleciána naléhal, aby podnikl kroky k vyhlazení křesťanství. V zimním období let 302 až 303 n. l. se nakonec císař poddal caesarovu protikřesťanskému smýšlení a souhlasil s čistkou armády a dvora od těchto osob. Dioklecián však nesouhlasil s proléváním krve, a to ze strachu, že by případy křesťanských mučedníků poštvaly jiné k rozhodnému vzdoru.

Dioklecián však ještě nebyl spokojen s přístupem k problému, a proto se radil se svými vojenskými veliteli a úředníky, včetně Hierocleta, guvernéra Bíthýnie. Tento planoucí helénista podpořil násilnou akci proti všem křesťanům. Diokleciánova podpora tradičních římských bohů vedla ke konfliktu s křesťanstvím. Výsledkem byla, jak uvádí Stephen Williams v knize Diocletian and the Roman Recovery (Dioklecián a obnova Říma), „neomezená válka až do konce mezi bohy Říma a bohem křesťanů“.

Edikty

V další kampani za pronásledování Dioklecián vydal čtyři po sobě následující edikty. Den po útoku v Nikomédii rozkázal, aby všechna křesťanská shromaždiště a majetek byly zničeny a nařídil, aby byly svaté knihy vydány a spáleny. Křesťané, kteří zastávali úřední místo ve státní správě, měli být odvoláni.

Když vypukly dva požáry přímo uvnitř císařova paláce, padla vina na křesťany, kteří tam pracovali. To urychlilo vydání druhého ediktu, který nařizoval zatknout a uvěznit všechny biskupy, presbytery a diákony. Smyslem třetího ediktu, který v případě nutnosti povoloval mučení, byla snaha přimět tyto lidi k odpadnutí; požadovalo se, aby obětovali římským bohům. Čtvrtý edikt šel ještě dál; podle něj se každý, kdo vyznával křesťanství, dopouštěl hrdelního zločinu.

Vlna krutosti, jež následovala, vytvořila třídu lidí s označením traditores (znamenající „ti, kdo se vzdali“), Boží a Kristovy zrádce, kteří se pokoušeli zajistit si život tím, že se vzdali svých opisů Bible. Podle historika Williho Duranta „tisíce křesťanů odvolaly. . . Avšak většina pronásledovaných zůstala pevná; a pohled na hrdinskou věrnost při mučení nebo zpráva o takové věrnosti posilovaly víru kolísavých a získávaly nové členy štvaným sborům.“ Křesťané ve Frýgii, Kapadokii, Mezopotámii, Fénicii, Egyptě a většině dalších částí římské říše zakusili mučednictví.

Církevní historik Eusebius z Caesareje spočítal, že během pronásledování zahynuly tisíce křesťanů. Na druhé straně Edward Gibbon, autor knihy The Decline and Fall of the Roman Empire (Úpadek a pád Římské říše) tvrdí, že počet nedosahuje dvou tisíc. „Gibbon pojednává o mnoha těchto příbězích s určitou skepsí, protože pocházejí, což je pravda, z příliš tendenčních křesťanských zdrojů, náchylných k oslavování mučedníků a vyvyšování věrných,“ vysvětluje jeden spisovatel. „Není pochyb o tom,“ pokračuje, „že se jedná o přehánění u spisovatelů, kteří snadno z několika obětí udělají ‚množství‘, kteří nedělají žádný rozdíl mezi nechtěným mučednictvím a smrtí, která je výsledkem záměrné provokace, a kteří líčí, jak divoká zvířata v amfiteátrech zuřivě roztrhala všechny jiné zločince, avšak byla zastavena ‚nadpřirozenou mocí‘, aby se nedotkla křesťanů. Ale i když připustíme možnost výmyslu, i tak je zbytek dostatečně hrozný.“ Nastalo jistě nejsurovější pronásledování spojené s mučením, při němž se používalo skřipce, pálení, stahování kůže a kleští.

Někteří autoři zastávají názor, že to byl spíše Galerius, než Dioklecián, kdo podněcoval pronásledování. Profesor William Bright tvrdí v knize The Age of the Fathers (Věk Otců): „Není bez hlubokého morálního významu, že nejvyšší úsilí pohanské světové mocnosti, aby udupala Království, jež není z tohoto světa, nese spíše jméno Diokleciána než jeho pravého původce Galeria.“ Avšak i v rámci tetrarchie si Dioklecián udržel nejvyšší kontrolu, jak prohlašuje spisovatel Stephen Williams: „Není pochyb o tom, že Dioklecián měl kontrolu nad každou závažnou záležitostí v říši až do roku 304, a nesl hlavní odpovědnost za pronásledování až do toho data.“ Dioklecián onemocněl a nakonec v roce 305 n. l. se vzdal moci. Pronásledování pokračovalo po dalších šest let a odráželo Galeriovu hořkou nenávist ke všemu křesťanskému.

Křesťanství čtvrtého století

Tyto hrozné události ze začátku čtvrtého století potvrzují to, co předpověděli apoštolové Pavel a Petr, stejně jako další inspirovaní pisatelé. Předpověděný „člověk bezzákonnosti“, vládnoucí třída duchovenstva, vydávající se za křesťany, zapustila již hluboko své kořeny, jak dosvědčují edikty, zvláště ten druhý. (2. Tesaloničanům 2:3, 4; Skutky 20:29, 30; 2. Petra 2:12) Ve čtvrtém století již byly odpadlické praktiky běžným jevem. Poměrně mnoho těch, kdo se hlásili ke křesťanství, bylo členy římské armády. Neexistovali tehdy už žádní křesťané, kteří byli věrni ‚vzoru zdravých slov‘, jež přijali od apoštolů? — 2. Timoteovi 1:13.

Eusebius jmenuje některé oběti pronásledování, dokonce názorně popisuje jejich mučení, utrpení a konečnou mučednickou smrt. Zda všichni tito mučedníci zemřeli v ryzosti vůči zjevené pravdě, jež byla v té době dostupná, to dnes nemůžeme říci. Někteří si bezpochyby vzali k srdci Ježíšovu výstrahu, aby se vyvarovali sektářství, nemravnosti a kompromisu jakéhokoli druhu. (Zjevení 2:15, 16, 20–23; 3:1–3) Někteří věrní jednotlivci, kteří přežili, zůstali zřejmě z historického hlediska skryti. (Matouš 13:24–30) Kroky k udušení křesťanského uctívání na veřejnosti dosáhly vskutku takový úspěch, že jeden španělský pomník z té doby oslavuje Diokleciána za to, že ‚skoncoval s pověrou o Kristu‘. Nicméně úsilí zabavit a zničit opisy Písma, klíčové hledisko Diokleciánova útoku na křesťanství, neuspělo ve snaze vyhladit úplně Boží slovo. — 1. Petra 1:25.

Satan Ďábel, panovník tohoto světa, byl neúspěšný ve svém úsilí úplně vyhladit pravé křesťanství, ale pokračoval ve svých lstivých skutcích prostřednictvím císaře Konstantina, který vládl od roku 306 do roku 337 n. l. (Jan 12:31; 16:11; Efezanům 6:11) Pohanský Konstantin s křesťany nebojoval. Shledal spíše jako výhodné, aby pohanské a křesťanské věrouky splynuly v nové státní náboženství.

Jakým varováním je to pro nás pro všechny! Když čelíme krutému pronásledování, naše láska k Jehovovi Bohu nám pomůže vyvarovat se kompromisu, který by přinesl nějakou dočasnou tělesnou úlevu. (1. Petra 5:9) Stejně tak nedovolíme, aby pokojné období podkopalo naši křesťanskou životnost. (Hebrejcům 2:1; 3:12, 13) Přísné lpění na biblických zásadách nás udrží ve věrné oddanosti vůči Jehovovi, Bohu, který může vysvobodit svůj lid. — Žalm 18:25, 48.

[Podpisek obrázku na straně 28]

Musei Capitolini, Roma