Potlačila jsem svou pýchu, a nalezla štěstí
V ROCE 1970 mi bylo 23 let a byla jsem velmi ctižádostivá. Na pracovišti v automobilovém klubu v Ivreji (Itálie) jsem se stala vedoucí kanceláře. Rozhodla jsem se, že udělám kariéru. A přesto jsem byla velmi sklíčená a skleslá.
Manžel trávil většinu času po barech, kde hrál pravidelně s přáteli karty, a na mých bedrech nechával skoro všechny rodinné odpovědnosti. Náš vzájemný vztah začal upadat. Hádali jsme se o ty nejmenší drobnosti. Proto jsem začala mít mysl plnou negativních úvah.
‚Nikdo o mne nemá skutečný zájem,‘ myslela jsem si. ‚Jenom chtějí využívat mého postavení.‘ Říkala jsem si: ‚Bůh jistě neexistuje, protože kdyby existoval, nedopustil by tolik utrpení a špatnosti. Život je pouhý běh ke smrti.‘ Nemohla jsem pochopit, proč to tak je.
Začíná změna
Jednoho dne v roce 1977 na naše dveře zaklepali dva svědkové Jehovovi. Můj manžel, Giancarlo, je pozval dovnitř a šli si popovídat do obývacího pokoje. Jeho záměrem bylo učinit z nich zastánce evoluce, jako byl on sám, ale oni změnili jeho smýšlení!
Giancarlo také brzy začal dělat změny v životě. Stával se trpělivějším, věnoval více času a pozornosti mně i naší dceři. Snažil se mi vyprávět o tom, co poznával, ale já jsem rozhovor vždy ukončila nějakou ostrou poznámkou.
Když pak jednoho dne svědkové přišli, posadila jsem se a opravdu naslouchala. Mluvili o konci tohoto systému věcí a o Božím Království, rajské zemi a vzkříšení mrtvých. To mě ohromilo! Následující tři noci jsem nespala. Chtěla jsem se dozvědět více, ale pýcha mi bránila, abych se manžela na něco zeptala. Pak mi jednoho dne přísně řekl: „Dnes budeš naslouchat. Mám odpovědi na všechny tvé otázky.“ Pak mě prostě zasypal biblickými pravdami.
Giancarlo mi řekl, že Jehova je jméno Stvořitele, že jeho hlavní vlastností je láska, že poslal svého Syna jako výkupné, abychom mohli mít věčný život, že ničemní budou zničeni v Armagedonu a že Ježíš Kristus pak během své tisícileté vlády vzkřísí mrtvé. Řekl, že vzkříšení lidé budou růst k duševní i tělesné dokonalosti a že budou mít příležitost žít navždy v pozemském ráji.
Druhý den jsem manžela poprvé doprovodila do sálu Království. Pak jsem mu řekla: „Tito lidé se navzájem milují. Chci sem chodit i nadále, protože jsou skutečně šťastní.“ Začala jsem pravidelně navštěvovat shromáždění a bylo se mnou vedeno biblické studium. Hodně jsem přemýšlela o tom, co jsem poznávala, a brzy jsem došla k přesvědčení, že jsem nalezla pravý Boží lid. V roce 1979 jsme s manželem symbolizovali svou oddanost Jehovovi tím, že jsme se dali pokřtít.
Služba plným časem
Později téhož roku zazněl na jednom krajském sjezdu proslov, který povzbuzoval ke kazatelské činnosti plným časem. Cítila jsem se podnícena k tomu, abych se této služby ujala, a proto jsem se ohledně toho modlila k Jehovovi. Ale pak jsem otěhotněla a mé plány se přerušily. Během dalších čtyř let jsme měli tři děti. U dvou z nich se za odlišných okolností projevily životu nebezpečné tělesné poruchy. Jsme vděční, že se děti v obou případech plně zotavily.
Nyní jsem cítila, že své plány na službu plným časem již dále nemohu odkládat. Odešla jsem ze světského zaměstnání, abych se mohla lépe zaměřit na své odpovědnosti manželky a matky. S manželem jsme sestavili plány, abychom mohli žít z jednoho příjmu, což znamenalo vzdát se všeho, co nebylo nezbytné. Ale Jehova nám bohatě požehnal a nikdy nás nezanechal v chudobě či nouzi.
V roce 1984 moje dcera, které bylo tehdy patnáct let a byla krátce předtím pokřtěna, začala sloužit plným časem jako průkopnice. Současně byl manžel jmenován starším. A já? Domnívala jsem se, že ještě jako průkopnice sloužit nemohu, a tak jsem si dala za cíl strávit v kazatelské službě měsíčně 30 hodin. Cíle jsem dosáhla a řekla jsem si: ‚Dobrá práce! Děláš víc než dost.‘
Znovu se však mým problémem stala pýcha. (Přísloví 16:18) Stále jsem si myslela, jak dobře si počínám a že nepotřebuji dělat žádné další duchovní pokroky. Začala jsem po duchovní stránce slábnout, a dokonce jsem začala ztrácet dobré vlastnosti, které jsem předtím získala. Pak jsem dostala ukázňování, které jsem potřebovala.
V roce 1985 byli v našem domě hosty dva cestující dozorci se svými manželkami, když vykonávali pravidelnou návštěvu našeho sboru. Pozorovala jsem tyto pokorné, obětavé křesťany, a to mě skutečně přimělo, abych o věcech uvažovala. S pomocí publikací Společnosti Strážná věž jsem si udělala výzkum na téma pokora. Přemýšlela jsem o velké pokoře, kterou Jehova projevuje ve svém jednání s námi, hříšnými lidmi. (Žalm 18:35) Věděla jsem, že musím své smýšlení změnit.
Úpěnlivě jsem prosila Jehovu o pomoc, abych pěstovala pokoru a sloužila mu, jak si on přeje, abych pod jeho vedením používala svých darů k jeho slávě. Vyplnila jsem přihlášku do průkopnické služby a v březnu 1989 jsem začala Bohu sloužit plným časem.
Nyní mohu říci, že jsem opravdu šťastná, a k mému štěstí přispělo to, že jsem potlačila svou pýchu. Nalezla jsem skutečný důvod k životu — pomáhat potřebným lidem poznat, že Jehova, pravý Bůh, není daleko od těch, kteří jej hledají. — Vyprávěla Vera Brandolini.