„Jíst dej ústům, a ne nohám“

Pohled na tradiční africké pohřební zvyky

„NEPOHŘBÍVAJÍ své mrtvé!“ To se obvykle tvrdí o svědcích Jehovových v západní Africe. Všeobecně se však ví, že svědkové ve skutečnosti své mrtvé pohřbívají.

Proč tedy lidé říkají, že svědkové Jehovovi své mrtvé nepohřbívají? Protože svědkové nezachovávají mnohé z oblíbených místních pohřebních zvyků.

Tradiční pohřební zvyky

Aliu žije v malé vesničce ve střední Nigérii. Když zemřela jeho matka, oznámil to příbuzným a pak zařídil, aby byla u ní doma uspořádána biblická přednáška. Přednesl ji jeden starší z místního sboru svědků Jehovových. Přednáška pojednávala o stavu mrtvých a o tom, že Bible poskytuje povzbuzující naději na vzkříšení. Po přednášce byla Aliuova matka pohřbena.

Příbuzní byli velice rozhořčeni. Pro ně není pohřeb úplný bez pohřební hostiny, která se obvykle pořádá v noci poté, kdy někdo zemřel. V obci, kde Aliu žije, je pohřební hostina časem oslavy, a ne truchlení. Mrtvé tělo se umyje, oblékne do bílých šatů a položí se na postel. Pozůstalí pošlou pro hudebníky, nakoupí basy s lahvemi piva a džbány palmového vína a postarají se o to, aby byl obětován býk nebo kozel. Pak přijdou příbuzní a přátelé, a zpívají, tančí, jedí a pijí až do svítání druhého dne.

Při těchto slavnostech se k nohám mrtvého těla pokládá jídlo. Ostříhá se mu část vlasů a trochu nehtů z prstů na rukou i nohou, a to vše se odloží stranou pro „druhý pohřeb“. Ten se koná o několik dnů, týdnů, nebo dokonce i roků později.

V den po pohřební hostině se mrtvé tělo pohřbí, ačkoli pohřební obřady pokračují ještě týden nebo i déle. Později se koná druhý pohřeb. Části vlasů a nehtů se zabalí do bílé látky, která se připevní k prknu dlouhému něco přes půl druhého metru. V průvodu, který zpívá a tančí, se prkno nese k pohřebišti a pohřbí se blízko osoby, kterou představuje. Opět hodně hraje hudba, pije se a hoduje se. Na závěr pohřebních obřadů se jednou vystřelí z pušky směrem k obloze.

Aliu žádný z těchto obřadů nedovolil, a proto byl obviněn jednak z neúcty k mrtvým, jednak z neúcty k tradicím, které slouží k uctění mrtvých. Proč však Aliu, svědek Jehovův, odmítl řídit se tradicí? Protože mu svědomí nedovolilo přijímat náboženské názory, na nichž jsou tyto tradice založeny.

Tradiční africké náboženské názory

Lidé po celé Africe se domnívají, že každý člověk pochází z duchovní říše a že se tam zase vrátí. Nigerijští Jorubové říkají: „Země je tržiště, zatímco nebe je domov.“ A Ibové mají rčení: „Každý, kdo přichází na tento svět, se bude muset vrátit domů, ať pobývá na zemi jakkoli dlouho.“

Povšimněme si zvyků, o nichž zde byla zmínka. Účelem pohřební hostiny je dobře vyprovodit ducha. Bílé oblečení se považuje za roucho vhodné pro duchovní říši. Dávání jídla k nohám mrtvého je spojeno s představou, že mrtvé tělo jí nohama a že musí dostat jídlo, aby cestou do země předků nedostalo hlad.

Kromě toho je všeobecně rozšířena víra, že když duch opouští tělo, zdržuje se blízko živých a nevrátí se k předkům, dokud není s konečnou platností propuštěn druhým pohřbem. Lidé se bojí, že kdyby nebyl proveden druhý pohřeb, duch by se zlobil a sužoval by živé lidi nemocemi nebo by způsobil něčí smrt. Výstřelem z pušky má být „duch odeslán“ do nebe.

Pohřební zvyky v Africe jsou sice na různých místech odlišné, ale ústřední myšlenka je obvykle ta, že duch žije po smrti těla dále. Základním účelem obřadů je pomoci duchovi, aby reagoval na „volání“, které ho zve „domů“.

Tyto názory a zvyky mají podporu v nauce křesťanstva, že lidská duše je nesmrtelná, a v tom, že jsou v křesťanstvu uctíváni „svatí“. Příznačná je poznámka jednoho vojenského kněze ve Svazijsku, který řekl, že Ježíš nepřišel odstranit tradiční náboženské názory, ale že je přišel naplnit a potvrdit. Duchovní často předsedají pohřebním obřadům, a proto se mnoho lidí domnívá, že tradiční náboženské názory i zvyky, které s nimi souvisejí, jsou podporovány Biblí.

Co říká Bible

Podporuje Bible tyto názory? Kazatel 3:20 říká o stavu mrtvých: „Všichni [lidé i zvířata] jdou k jednomu místu. Všichni vzešli z prachu a všichni se vracejí do prachu.“ Písma dále říkají: „Živí si . . . uvědomují, že zemřou; ale mrtví, ti si neuvědomují naprosto nic . . . Již zanikla jejich láska i jejich nenávist i jejich žárlivost . . . Není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu [hrobě], v místě, k němuž jdeš.“ — Kazatel 9:5, 6, 10.

Z těchto a jiných biblických textů je jasně patrné, že mrtví nás nemohou vidět ani slyšet, že nám nemohou pomáhat ani nám nemohou ubližovat. Neodpovídá to tomu, co jsi pozoroval? Možná víš o nějakém bohatém, vlivném člověku, jenž zemřel a jehož rodina pak trpěla, ačkoli vykonala všechny obvyklé pohřební obřady. Jestliže je tento člověk naživu v duchovní říši, proč své rodině nepomůže? Nemůže nikomu pomoci, protože biblický výrok je pravdivý — mrtví jsou skutečně bez života, „bezmocní ve smrti“, a proto nemohou nikomu pomoci. — Izajáš 26:14.

Boží Syn, Ježíš Kristus, věděl, že to tak je. Povšimněme si, co se stalo po smrti Lazara. Bible prohlašuje: „[Ježíš] řekl [svým učedníkům] : ‚Náš přítel Lazar si šel odpočinout, ale cestuji tam, abych ho probudil ze spánku.‘ Učedníci mu proto řekli: ‚Pane, jestliže si šel odpočinout, bude mu lépe.‘ Ježíš však mluvil o jeho smrti.“ — Jan 11:11–13.

Povšimněme si, že Ježíš přirovnal smrt ke spánku, k odpočinku. Když dorazil do Betanie, utěšoval Lazarovy sestry, Marii a Martu. Dojat soucitem proléval Ježíš slzy. Rozhodně však neřekl ani neudělal nic, čím by naznačil, že by Lazar měl ducha, který by byl dosud živý a který by toužil po tom, aby mu někdo pomohl dostat se do země jeho předků. Ježíš naopak udělal to, co řekl, že udělá. Pomocí vzkříšení probudil Lazara ze spánku smrti. To se stalo dokladem, že Bůh nakonec použije Ježíše, aby vzkřísil všechny, kdo jsou v pamětních hrobkách. — Jan 11:17–44; 5:28, 29.

Proč někteří lidé jednají tak, že se odlišují?

Je něco nesprávného na tom, jestliže se člověk podvoluje pohřebním zvykům, které jsou založeny na nebiblických náboženských názorech? Aliu a milióny dalších svědků Jehovových jsou přesvědčeni, že to je nesprávné. Vědí, že by bylo nesprávné — a dokonce pokrytecké —, kdyby podporovali nějaké zvyky, které jsou zcela nepochybně založeny na falešných a klamných naukách. Nechtějí být jako ti znalci Zákona a farizeové, které Ježíš za jejich náboženské pokrytectví odsoudil. — Matouš 23:1–36.

Apoštol Pavel varoval svého spolupracovníka Timotea: „Inspirovaný výrok však rozhodně říká, že v pozdějších časových obdobích někteří odpadnou od víry, budou věnovat pozornost klamným inspirovaným výrokům a démonským naukám, z pokrytectví lidí, kteří mluví lži.“ (1. Timoteovi 4:1, 2) Je představa, že mrtví lidé jsou naživu v duchovní říši, učením démonů?

Ano, je to učení démonů. Satan Ďábel, „otec lži“, řekl Evě, že ona nezemře. Tím naznačil, že bude žít v těle dál. (Jan 8:44; 1. Mojžíšova 3:3, 4) To nebylo totéž jako říci, že nějaká nesmrtelná duše žije dále po smrti těla. Satan Ďábel a jeho démoni se však snaží odvrátit lidi od pravdy Božího slova prosazováním myšlenky, že po smrti život pokračuje. Svědkové Jehovovi věří tomu, co Jehova Bůh říká v Bibli. Proto nesdílejí ty názory a nepěstují ty zvyky, kterými jsou podporovány Satanovy lži. — 2. Korinťanům 6:14 až 18.

Jehovovi služebníci se vyhýbají nebiblickým pohřebním zvykům, a tím vyvolávají nelibost některých lidí, kteří jejich názory nesdílejí. Někteří svědkové byli připraveni o dědictví. Jiní byli vyloučeni ze své rodiny. Jako praví křesťané si však uvědomují, že věrná poslušnost Boha vyvolává nepřízeň světa. Jsou rozhodnuti „poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“, jako to dělali věrně oddaní apoštolové Ježíše Krista. — Skutky 5:29; Jan 17:14.

Praví křesťané s láskou vzpomínají na své drahé příbuzné, kteří upadli do spánku smrti. Přitom se však snaží projevovat lásku živým. Aliu například po smrti svého otce vzal svou matku k sobě domů a až do konce jejího života ji živil a pečoval o ni. Když druzí říkají, že se Aliu o svou matku příliš nestaral, protože ji nepohřbil podle obvyklého zvyku, on sám se dovolává rčení, které je mezi jeho lidem všeobecně známé: „Než budeš dávat jíst mým nohám, dej jíst mým ústům.“ Krmit ústa, neboli pečovat o člověka, dokud je živ, je daleko důležitější než dávat jíst nohám, což je zvyk, který zde byl právě popsán a který souvisí s pohřební hostinou uspořádanou, když je onen člověk již mrtvý. Dávat jíst nohám — to zesnulému opravdu vůbec neprospěje.

Aliu se ptá těch, kdo ho kritizují: ‚Čemu byste dali přednost — tomu, aby se o vás vaše rodina starala, až zestárnete, nebo tomu, aby uspořádala velkou slavnost, až zemřete?‘ Většinou si přejí, aby o ně bylo postaráno, dokud jsou ještě naživu. Jsou také rádi, když se dovědí, že pokud zemřou, bude se konat důstojné vzpomínkové biblické shromáždění a budou mít důstojný pohřeb.

To se svědkové Jehovovi snaží dělat pro své milované příbuzné. Jíst dávají ústům, a ne nohám.