Buďme něžně soucitní
„Oblékněte [si] něžnou náklonnost soucitu, laskavost.“ — KOLOSANŮM 3:12.
1. Proč je dnes tak potřebné projevovat soucit?
LIDÉ dosud nikdy nepotřebovali soucitnou pomoc v takové míře jako právě dnes. Pomoc potřebují miliony lidí, kteří jsou vystaveni nemocem, hladu, nezaměstnanosti, zločinnosti, válkám, anarchii a přírodním katastrofám. Je tu však ještě jeden, závažnější problém: zoufale špatný duchovní stav lidstva. Satan ví, že se mu jeho čas krátí, a proto „zavádí na scestí celou obydlenou zemi“. (Zjevení 12:9, 12) Lidé jsou v nebezpečí smrti — a to především ti, kdo jsou vně sboru pravých křesťanů; pro toho, nad kým bude v nadcházejícím Božím soudném dnu vykonán rozsudek, Bible zcela vylučuje naději na vzkříšení. — Matouš 25:31–33, 41, 46; 2. Tesaloničanům 1:6–9.
2. Proč Jehova odložil vykonání trestu nad ničemnými lidmi?
2 Avšak až do těchto pozdních dnů Jehova Bůh nadále projevuje trpělivost a soucit nevděčným a ničemným lidem. (Matouš 5:45; Lukáš 6:35, 36) Jedná tak ze stejného důvodu, kvůli kterému odložil vykonání trestu nad nevěrným izraelským národem. „ ‚Jakože jsem živý,‘ je výrok Svrchovaného Pána Jehovy, ‚mám potěšení ne ze smrti ničemného, ale z toho, že se ničemný obrací zpět od své cesty a skutečně zůstává naživu. Obraťte se zpět, obraťte se zpět od svých špatných cest, neboť proč byste měli umírat, izraelský dome?‘ “ — Ezekiel 33:11.
3. Jaký máme příklad Jehovova soucitu s lidmi, kteří nepatřili k jeho lidu, a jaké poučením nám z toho plyne?
3 Jehova měl soucit i s ničemnými obyvateli Ninive. Poslal svého proroka Jonáše, aby je varoval před hrozící zkázou. Obyvatelé Ninive reagovali na Jonášovo kázání pozitivně a činili pokání. Soucitného Boha Jehovu to přimělo k tomu, že tehdy město nezničil. (Jonáš 3:10; 4:11) Jestliže bylo Bohu líto obyvatel Ninive, pro které existovala možnost vzkříšení, oč větší soucit musí mít s lidmi, kterým dnes hrozí věčné zničení! — Lukáš 11:32.
Nebývalé dílo soucitu
4. Jak dnes Jehova projevuje lidem soucit?
4 V souladu se svou soucitnou osobností Jehova pověřil své svědky, aby ostatní lidi neustále navštěvovali s ‚dobrou zprávou o království‘. (Matouš 24:14) A když lidé reagují s oceněním na toto dílo, které jim může zachránit život, Jehova otevírá jejich srdce, aby porozuměli poselství o Království. (Matouš 11:25; Skutky 16:14) Po vzoru svého Boha praví křesťané projevují něžný soucit — a to tím, že se vracejí k zájemcům, a pokud je to možné, vedou s nimi biblické studium. A tak v roce 1993 více než čtyři a půl milionu svědků Jehovových ve 231 zemích strávilo kázáním dům od domu a vedením biblických studií více než jednu miliardu hodin. Zájemci mají příležitost zasvětit svůj život Jehovovi a připojit se k řadám Božích pokřtěných svědků. Tím se zavazují, že se také budou podílet na tomto nebývalém díle soucitu a pomáhat lidem, kteří by se mohli stát učedníky, ale kteří jsou dosud uvězněni v Satanově hynoucím světě. — Matouš 28:19, 20; Jan 14:12.
5. Až pohár Jehova soucitu přeteče, co se stane s náboženstvím, které Boha staví do nesprávného světla?
5 Jehova bude zanedlouho jednat jako „mužný válečník“. (2. Mojžíšova 15:3) Má soucit se svým jménem i se svým lidem, a proto odstraní ničemnost a zřídí spravedlivý nový svět. (2. Petra 3:13) Prvními, kdo zakusí Boží den hněvu, budou církve křesťanstva. Stejně jako neušetřil před babylónským králem svůj chrám v Jeruzalémě, tak Bůh neušetří náboženské organizace, které jej stavěly do nesprávného světla. Vloží do srdce členů Organizace spojených národů, aby zpustošili křesťanstvo i všechny ostatní formy falešného náboženství. (Zjevení 17:16, 17) „Pokud jde o mne,“ prohlašuje Jehova, „mé oko nebude litovat ani neprojevím soucit. Jejich cestu jistě přivedu na jejich vlastní hlavu.“ — Ezekiel 9:5, 10.
6. V jakých ohledech jsou svědkové Jehovovi podněcováni k soucitu?
6 Svědkové Jehovovi projevují soucit se svými bližními, a proto horlivě káží Boží poselství záchrany — dokud je ještě čas. A samozřejmě, kdekoli to je možné, pomáhají také lidem, kteří potřebují pomoc v hmotném ohledu. V tomto směru je však jejich základní odpovědností starat se o blízké členy své vlastní rodiny a o příbuzné ve víře. (Galaťanům 6:10; 1. Timoteovi 5:4, 8) Ty mnohé transporty hmotné pomoci, které svědkové Jehovovi zorganizovali, když jejich spoluvěřící trpěli následkem různých neštěstí, byly výrazným projevem soucitu. Křesťané však nečekají na krizové situace, aby mohli někomu projevit něžný soucit. Pohotově projevují soucit i lidem, kteří se potýkají s běžnými životními problémy.
Součást nové osobnosti
7. a) Jak je v Kolosanům 3:8–13 dán soucit do souvislosti s novou osobností? b) K čemu křesťanům pomáhá něžná náklonnost?
7 Je pravda, že když chceme být něžně soucitní, stojí nám v cestě naše hříšné sklony a zlý vliv Satanova světa. Proto nás Bible vybízí, abychom odložili „zlobu, hněv, špatnost, utrhačnou řeč a oplzlou mluvu“. Navíc nám radí, abychom si ‚oblékli novou osobnost‘ — takovou, která odpovídá Božímu obrazu. Nejdříve je nám přikázáno, abychom si oblékli „něžnou náklonnost soucitu, laskavost, poníženost mysli, mírnost a shovívavost“. Pak nám Bible ukazuje, jak tyto vlastnosti prakticky projevit. „Snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti. Stejně jako Jehova velkoryse odpustil vám, tak jednejte i vy.“ Jestliže jsme si vypěstovali „něžnou náklonnost soucitu“ k našim bratrům, je pro nás daleko snadnější, abychom jim odpouštěli. — Kolosanům 3:8–13.
8. Proč je tak důležité, abychom ochotně odpouštěli?
8 Pokud však nebudeme lidem soucitně odpouštět, bude ohrožen vztah mezi námi a Bohem. Ježíš to velmi jasně ukázal v podobenství o otrokovi, který se zdráhal odpouštět a kterého za to jeho pán uvrhl do žaláře, „dokud nesplatí všechno, co dlužil“. Tento otrok si zasloužil, aby s ním bylo takto naloženo, jelikož neměl soucit se spoluotrokem, který ho úpěnlivě prosil o milost. Na závěr tohoto podobenství Ježíš řekl: „Stejně bude můj nebeský Otec jednat i s vámi, jestliže nebudete ze srdce odpouštět každý svému bratrovi.“ — Matouš 18:34, 35.
9. Jak něžná náklonnost souvisí s tou nejdůležitější stránkou nové osobnosti?
9 Něžný soucit je důležitou stránkou lásky. A láska je poznávacím znakem pravého křesťanství. (Jan 13:35) Biblický popis nové osobnosti je proto ukončen slovy: „Kromě toho všeho si oblékněte lásku, neboť je dokonalým poutem jednoty.“ — Kolosanům 3:14.
Závist — Překážka soucitu
10. a) Jak se může stát, že v našem srdci zakoření žárlivost? b) Jaké špatné plody přináší žárlivost?
10 Máme vrozenou hříšnost, a v našem srdci proto může snadno zapustit kořeny závist. Může se například stát, že některý bratr nebo některá sestra má určité požehnání v podobě nějakých schopností nebo hmotných výhod, které my nemáme. Nebo snad dostane nějaké zvláštní duchovní požehnání či výsady. Pokud však takovému člověku budeme závidět, budeme schopni projevovat mu něžný soucit? Pravděpodobně ne. Časem by se naše žárlivost mohla projevit v kritické řeči nebo v nelaskavých skutcích, protože Ježíš řekl, že „z hojnosti srdce mluví ústa“. (Lukáš 6:45) Někteří křesťané by se k nám mohli v takové kritice připojit a mohly by být narušeny pokojné vztahy v rodině nebo ve sboru Božího lidu.
11. Jak deset Josefových bratrů vytlačilo ze svého srdce soucit a k čemu to vedlo?
11 Uvažujme, co se například odehrálo v jedné velké rodině. Deset nejstarších Jákobových synů začalo žárlit na svého mladšího bratra Josefa, protože Jákob měl Josefa ze všech synů nejraději. V důsledku toho „nebyli schopni s ním pokojně promluvit“. Později dostal Josef od Boha sny, které byly důkazem, že má Jehovovu přízeň. To se pro Josefovy bratry stalo ‚dalším důvodem, aby ho nenáviděli‘. Žárlivost, kterou Josefovi bratři nevykořenili ze svého srdce, vytlačila soucit a dovedla je k vážnému hříchu. — 1. Mojžíšova 37:4, 5, 11.
12, 13. Co bychom měli dělat, jestliže cítíme ve svém srdci žárlivost?
12 Bezcitně prodali Josefa do otroctví. Tento zločin se pokusili zastřít tím, že oklamali svého otce, aby si myslel, že Josefa zabilo nějaké divoké zvíře. Jejich hřích vyšel po letech najevo, když je hladomor donutil, aby šli do Egypta nakoupit potraviny. Správce potravin je obvinil z vyzvědačství a řekl jim, aby už k němu pro pomoc nechodili, dokud nepřivedou svého nejmladšího bratra Benjamina. Nepoznali, že tímto správcem potravin byl Josef. Tou dobou byl Benjamin nejmilejším synem svého otce; věděli, že Jákob nebude chtít, aby s nimi Benjamin odešel.
13 Zatímco tedy stáli před Josefem, jejich svědomí je pohnulo k tomu, aby se vyznali: „Bezesporu jsme vinni vzhledem k našemu bratrovi [Josefovi], protože jsme viděli tíseň jeho duše, když se doprošoval našeho soucitu, ale my jsme nenaslouchali. Proto na nás přišla tato tíseň.“ (1. Mojžíšova 42:21) Svým soucitným, nicméně pevným jednáním Josef pomohl svým bratrům, aby dokázali, že činili opravdové pokání. Pak se jim dal poznat a velkoryse jim odpustil. Rodinná jednota byla obnovena. (1. Mojžíšova 45:4–8) Jakožto křesťané bychom si z toho měli vzít poučení. Známe špatné následky závisti. Měli bychom se proto modlit k Jehovovi, aby nám pomohl odstranit žárlivost a místo ní pěstovat „něžnou náklonnost soucitu“.
Jiné překážky soucitu
14. Proč bychom se měli vyhýbat zbytečnému sledování násilí?
14 Další překážkou v projevování soucitu by nám mohlo být, kdybychom zbytečně sledovali násilí. Pokud se ve sportu a jiné zábavě předvádějí násilnosti, vyvolává to v člověku zálibu v projevech násilí. V biblických dobách pohané pravidelně navštěvovali římské arény, aby mohli sledovat gladiátorské zápasy a jiné formy týrání lidí. Jeden historik řekl, že taková zábava „ničila veškeré soucítění s trpícími, kterým se lidé odlišují od zvířat“. Značná část zábavy, kterou pěstuje současný svět, má stejné účinky. Křesťané, kteří se snaží být něžně soucitní, si musí pečlivě vybírat, jakou literaturu budou číst, na jaké filmy budou chodit do kina a jaké programy budou sledovat v televizi. Jednají moudře, když pamatují na slova Žalmu 11:5: „Každého, kdo miluje násilí, [Jehova] jistě nenávidí.“
15. a) Jak by se mohl projevit vážný nedostatek soucitu? b) Jak praví křesťané reagují na potřeby svých spoluvěřících a bližních?
15 Člověk, který se zaměřuje jenom sám na sebe, také pravděpodobně nebude příliš soucitný. To je vážná věc a apoštol Jan vysvětluje proč: „Kdokoli však má prostředky tohoto světa k podpoře života a spatří svého bratra, který má nouzi, a přesto před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska?“ (1. Jana 3:17) Takový nedostatek soucitu projevili samospravedlivý kněz a Levita, o nichž Ježíš vyprávěl v podobenství o milosrdném Samaritánovi. Když spatřili svého židovského bratra, jak leží polomrtvý, přešli na protější stranu silnice a šli dál svou cestou. (Lukáš 10:31, 32) Soucitní křesťané naopak rychle zareagují, když jejich bratři potřebují hmotnou nebo duchovní pomoc. A leží jim také na srdci potřeby cizích lidí, podobně jako onomu Samaritánovi v Ježíšově podobenství. Rádi tedy poskytují svůj čas, energii a hmotné prostředky k tomu, aby se dále rozvíjelo dílo, při kterém se činí učedníci. Přispívají tak k záchraně milionů lidských životů. — 1. Timoteovi 4:16.
Soucit s nemocnými
16. Kde jsou hranice našich možností, když jednáme s nemocnými?
16 Údělem nedokonalého, umírajícího lidstva jsou nemoci. Křesťané v tom nejsou výjimkou. Většina z nich není odborníkem v oboru lékařství. Nemohou dělat zázraky jako někteří raní křesťané, kteří tu schopnost dostali od Krista nebo od jeho apoštolů. Po smrti Kristových apoštolů a jejich bezprostředních spolupracovníků tyto zázračné schopnosti pominuly. Naše možnosti pomáhat lidem, kteří trpí nějakou tělesnou nemocí nebo špatnou funkcí mozku či halucinacemi, jsou proto omezené. — Skutky 8:13, 18; 1. Korinťanům 13:8.
17. Jaké poučení plyne ze situace, kterou zažil nemocný a truchlící Job?
17 Nemoc je často doprovázena depresí. Bohabojný Job například trpěl hlubokou depresí, protože byl těžce nemocný a Satan mu způsobil nesmírné neštěstí. (Job 1:18, 19; 2:7; 3:3, 11–13) Job potřeboval přátele, kteří by s ním měli něžný soucit a kteří by k němu ‚mluvili utěšujícím způsobem‘. (1. Tesaloničanům 5:14) Místo toho za ním přišli tři falešní utěšitelé, kteří ukvapeně došli k nesprávným závěrům. Jobovu sklíčenost ještě prohloubili tvrzením, že si své neštěstí zavinil sám nějakým přestupkem. Něžně soucitní křesťané se budou takové léčce vyhýbat, když jsou jejich spoluvěřící nemocní nebo sklíčení. To, co takoví lidé někdy potřebují nejvíce, je několik návštěv staršího nebo jiného zralého křesťana, který jim bude soucitně naslouchat a láskyplně jim nabídne biblickou radu. — Římanům 12:15; Jakub 1:19.
Soucit se slabými
18, 19. a) Jak by měli starší jednat se slabými a chybujícími křesťany? b) Proč je důležité, aby starší při jednání s provinilcem projevovali něžný soucit i v případě, kdy je nutné svolat právní výbor?
18 Především starší by měli být něžně soucitní. (Skutky 20:29, 35) Bible přikazuje: „My . . . , kteří jsme silní, měli bychom nést slabosti těch, kteří nejsou silní, a ne líbit se sami sobě.“ (Římanům 15:1) Jsme nedokonalí, proto všichni děláme chyby. (Jakub 3:2) S někým, kdo ‚udělal nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomil,‘ bychom měli jednat něžně. (Galaťanům 6:1) Starší by nikdy neměli jednat jako samospravedliví farizeové, kteří uplatňovali Boží zákon nerozumně.
19 Starší se naopak řídí vzorem Jehovy Boha a Ježíše Krista, kteří jsou něžně soucitní. Hlavním úkolem starších je sytit, povzbuzovat a občerstvovat Boží ovce. (Izajáš 32:1, 2) Místo toho, aby se starší snažili mít nade vším kontrolu prostřednictvím mnoha pravidel, opírají se o znamenité zásady v Božím slově. Účelem služby starších by tedy mělo být upevňovat víru bratrů, působit k jejich radosti a vést jejich srdce k ocenění pro Jehovovu dobrotu. Jestliže se některý ze spoluvěřících dopustí nějakého drobného přestupku, starší ho obvykle nebude kárat v doslechu ostatních. Pokud je vůbec nutné se o té záležitosti zmiňovat, pak něžný soucit přiměje staršího, aby toho křesťana vzal stranou a promluvil s ním o tom tak, aby to druzí neslyšeli. (Srovnej Matouše 18:15.) S někým se možná velmi těžko vychází, ale starší by nicméně měl s každým jednat trpělivě a s ochotou pomoci. Starší nikdy nehledá záminky, aby takového křesťana vyloučil ze sboru. I kdyby bylo zapotřebí svolat právní výbor, starší budou s křesťanem, který se dopustil závažného přečinu, jednat s něžným soucitem. Jejich jemný přístup k takovému člověku mu může pomoci k pokání. — 2. Timoteovi 2:24–26.
20. Kdy není vhodné emocionálně projevovat soucit a proč?
20 Jsou však situace, kdy Jehovův služebník nemůže soucit projevit. (Srovnej 5. Mojžíšovu 13:6–9.) Skutečnou zkouškou může pro křesťana být, když se má ‚přestat společensky stýkat‘ s blízkým přítelem nebo příbuzným, kterému byla odňata pospolitost. V takovém případě je nutné nepoddat se lítosti. (1. Korinťanům 5:11–13) Pevný postoj k člověku, jemuž byla odňata pospolitost, ho může přimět k pokání. Když křesťané jednají s někým opačného pohlaví, také se musí vyhýbat nevhodným projevům soucitu, které by mohly vést k sexuální nemravnosti.
21. V jakých jiných oblastech života potřebujeme projevovat něžný soucit a jaký z toho plyne užitek?
21 Není dost prostoru, abychom mluvili o všech oblastech života, kde je zapotřebí projevovat něžný soucit — například v jednání s letitými, s truchlícími nebo s někým, komu prudce odporuje jeho nevěřící manželský partner. Něžný soucit bychom měli také projevovat, když jednáme s usilovně pracujícími sborovými staršími. (1. Timoteovi 5:17) Mějme k nim úctu, podporujme je. (Hebrejcům 13:7, 17) „Všichni . . . buďte něžně soucitní,“ napsal apoštol Petr. (1. Petra 3:8) Tím, že tak jednáme v každé situaci, která to vyžaduje, podporujeme jednotu a radostnou atmosféru ve sboru a pravda je pro ostatní lidi přitažlivá. Ale především tím ctíme našeho něžně soucitného Otce, Jehovu.
Otázky k opakování
◻ Jak Jehova projevuje soucit s hříšným lidstvem?
◻ Proč je důležité, abychom byli něžně soucitní?
◻ Jaké překážky mohou například stát v cestě něžnému soucitu?
◻ Jak bychom měli jednat s nemocnými a sklíčenými lidmi?
◻ U koho je nejvíce zapotřebí, aby byl něžně soucitný, a proč?
[Rámeček na straně 19]
NESOUCITNÍ FARIZEOVÉ
SABATNÍ den odpočinku měl být pro Boží lid duchovním a tělesným požehnáním. Židovští náboženští vůdci však vymysleli mnoho pravidel, která zneuctívala Boží zákon o Sabatu a činila z něj břemeno pro lid. Například, když se někomu stala nehoda nebo onemocněl, neměla mu být o Sabatu poskytnuta pomoc; leda v případě ohrožení života.
Jedna škola farizeů byla ve výkladu zákona o Sabatu tak přísná, že říkala: „O Sabatu neutěšujeme truchlící a nenavštěvujeme nemocné.“ Jiní náboženští vůdci takové návštěvy povolovali, ale kladli podmínku: „Slzy jsou zakázané.“
Ježíš proto právem odsoudil židovské náboženské vůdce za to, že přehlíželi důležitější požadavky Zákona, například spravedlnost, lásku a milosrdenství. Nemůžeme se tedy divit, že farizeům řekl: „Svým ústním podáním, které jste předali, činíte Boží slovo neplatným.“ — Marek 7:8, 13; Matouš 23:23; Lukáš 11:42.
[Obrázky na straně 17]
Ve 231 zemích vykonávají svědkové Jehovovi nebývalé dílo soucitu — navštěvují lidi v jejich domovech, mluví s nimi na ulici, a dokonce i ve věznicích
[Obrázek na straně 18]
Když člověk sleduje násilí — například v televizi —, oslabuje tím svůj něžný soucit