Jehova panuje soucitně

PO CELÉ dějiny mnoho vládců uplatňovalo svou moc s bezcitnou bezohledností k utrpení svých poddaných. Avšak Jehova nám ukázal protiklad, když si vybral národ — Izrael — a vládl mu soucitně.

Když byli Izraelité otroky v Egyptě, Jehova vyslyšel jejich volání o pomoc. „Během vší jejich tísně to bylo tísnivé pro něho. . . . Ve své lásce a ve svém soucitu je sám vyplatil.“ (Izajáš 63:9) Jehova Izraelity zachránil, zázračně jim opatřoval potravu a dovedl je do jejich vlastní země.

Jehovův soucit se také projevil v zákonech, které tomuto národu dal. Izraelitům přikázal, aby se sirotky, vdovami a cizími usedlíky jednali soucitně. Neměli využívat nevýhodné situace postižených lidí.

Zákon vyžadoval, aby se s lidmi v nouzi jednalo soucitně. Chudí mohli paběrkovat po sklizni. V sabatním (sedmém) roce se rušily dluhy. Všechna dědičná půda, která byla prodána, se musela v jubilejním (padesátém) roce vrátit. Kniha Ancient Israel—Its Life and Institutions (Starověký Izrael — jeho život a uspořádání) uvádí: „V Izraeli nikdy neexistovaly společenské třídy v moderním slova smyslu. . . . V počátečních dnech osídlování měli všichni Izraelité víceméně stejný životní standard.“ (3. Mojžíšova 25:10; 5. Mojžíšova 15:12–14; 24:17–22; 27:18)

Napodobujme Jehovův soucit

Pro Boží služebníky je Boží soucit inspirací. V dějinách bylo kupříkladu běžné, že králové dávali zabít žijící členy předchozí vládní dynastie. Jehovův služebník David to však neudělal. Když zemřel král Saul, David chránil Mefibošeta, Saulova vnuka a dědice. „Král však pociťoval soucit s Mefibošetem, synem Saulova syna Jonatana.“ (2. Samuelova 21:7)

Žádný jiný člověk však nenapodobil Jehovův soucit tak jako Ježíš. Mnohé z jeho zázraků byly podníceny božským soucitem. Jednou ho jeden malomocný oslovil: „Jestliže jen chceš, můžeš mě očistit.“ Ježíš byl pohnut lítostí, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci. Buď očištěn.“ (Marek 1:40–42) Jindy následovaly Ježíše velké zástupy. V tomto rozruchu Ježíš věnoval pozornost dvěma slepcům, kteří volali: „ ‚Pane, smiluj se nad námi, Synu Davidův!‘ . . . Ježíš byl pohnut lítostí, dotkl se jejich očí a ihned nabyli zraku.“ (Matouš 20:29–34)

Davy lidí Ježíše neodradily od toho, aby projevoval lidem cit. „Je mi líto zástupu,“ řekl při jedné příležitosti, protože tito lidé už dlouho nejedli. Zázračně je tedy nasytil. (Marek 8:1–8) Když Ježíš cestoval, nejen že vyučoval zástupy lidí, ale také byl všímavý k jejich potřebám. (Matouš 9:35, 36) Po jedné takové cestě neměli Ježíš a jeho učedníci dokonce ani čas se najíst. Biblická zpráva nám říká: „Odpluli tedy v člunu na osamělé místo, aby byli sami. Lidé je však uviděli odjíždět, mnozí se to dozvěděli a seběhli se tam pěšky ze všech měst a přišli před nimi. A když vystupoval, viděl velký zástup, ale byl pohnut lítostí nad nimi, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je vyučovat mnoha věcem.“ (Marek 6:31–34)

Ježíše neupoutávaly jen nemoci či chudoba lidí, ale také jejich duchovní stav. Jejich vůdci je zneužívali, a tak Ježíš „byl pohnut lítostí nad nimi“. Řecké slovo přeložené „byl pohnut lítostí“ znamená „cítit soucítění útrob“. Ježíš byl skutečně soucitný člověk.

Soucit v krutém světě

Ježíš Kristus je nyní králem Jehovova nebeského Království. Bůh nyní vládne svému lidu soucitně stejně jako v minulosti starověkému Izraeli. „ ‚A jistě se stanou mými,‘ řekl Jehova vojsk, ‚v den, kdy vytvořím zvláštní majetek. A chci jim projevit soucit‘.“ (Malachiáš 3:17)

Ti, kdo chtějí Jehovův soucit okusit, musí jednat jeho způsobem. Skutečnost je taková, že žijeme ve světě, kde se lidé více zajímají o udržení svého životního stylu než o to, aby pomohli lidem v nouzi. Mocní lidé často usilují o zisk na úkor bezpečí pracovníků a spotřebitelů. Ve 2. Timoteovi 3:1–4 Bible přesně popisuje morální klima naší doby, které v srdci tolika lidí zadusilo soucit.

Pravděpodobně se nám však nabízejí příležitosti k projevení soucitu. Mohli bychom svým bližním v nouzi nabídnout pomoc? Je snad někdo nemocný, koho bychom mohli navštívit? Mohli bychom sklíčeným zvednout náladu v souladu s radou: „Mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším, podpírejte slabé“? (1. Tesaloničanům 5:14)

Soucit nám pomůže zabránit v tom, že bychom jednali hrubě s lidmi, kteří se dopustí chyby. Je nám řečeno: „Ať je od vás odňata všechna zlomyslná hořkost a hněv a zloba a jekot a utrhačná řeč spolu se vší špatností. Ale staňte se jeden k druhému laskavými, něžně soucitnými, velkoryse jeden druhému odpouštějte, právě jako vám Bůh také velkoryse odpustil skrze Krista.“ (Efezanům 4:31, 32)

Soucit nám pomůže potlačit sklon ke zneužití moci. Bible říká: „Oblékněte něžnou náklonnost soucitu, laskavost, poníženost mysli, mírnost a shovívavost.“ (Kolosanům 3:12) Poníženost mysli nám umožní, abychom se vžili do postavení lidí, na které dozíráme. Máme-li být soucitní, je třeba pokory a rozumnosti — a ne být někým, komu se člověk nezavděčí. Snaha o výkonnost by neměla vést k tomu, že s lidmi budeme jednat jako se součástkami. Také v rodinách je třeba, aby byli manželé soucitní a uvědomovali si, že manželky jsou slabšími nádobami. (1. Petra 3:7) V tom všem nám pomůže zamyšlení nad Ježíšovým příkladem soucitu.

Protože Ježíš se dokázal v době své pozemské služby tak hluboce vcítit do situace lidí, můžeme si být jisti, že nyní je — a nadále bude — soucitným panovníkem. Žalm 72 o něm prorocky říká: „Ať soudí ztrápené z lidu, ať zachraňuje syny chudého a ať drtí toho, kdo šidí. A bude mít podřízené od moře k moři a od Řeky až do konců země. Bude litovat poníženého a chudého a duše chudých zachrání.“ (Žalm 72:4, 8, 13)

Boží slovo předpovídá: „Ponížené bude soudit se spravedlností a s přímostí bude muset udílet pokárání ve prospěch mírných země. A. . . usmrtí ničemného.“ Proroctví popisuje, že někteří krutí, bestiální lidé se změní, a pak pokračuje: „Nebudou nijak škodit ani působit zkázu na celé mé svaté hoře, protože země jistě bude naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře.“ (Izajáš 11:4–9) Toto proroctví neslibuje nic méně než celosvětové společenství lidí, kteří budou znát Jehovu a napodobovat jeho soucit!