Život, který má smysl
VYPRÁVÍ MELVA A. WIELANDOVÁ
V březnu roku 1940, několik měsíců potom, co jsem byla pokřtěna, za mnou přišla moje sestra Phyllis a zeptala se: „Proč nenastoupíš průkopnickou službu?“ „Průkopnickou službu?“ zeptala jsem se. „Ty myslíš kázat plným časem, skoro každý den?“
‚JAK mohu být průkopnicí,‘ uvažovala jsem, ‚s mým částečným poznáním Bible a navíc s nevelkými úsporami v bance?‘ Ale díky tomu, že se mě Phyllis zeptala, jsem o tom začala přemýšlet. Také jsem se o to často modlila.
Nakonec jsem usoudila: ‚Proč bych nemohla důvěřovat v Boha, když slibuje, že se o nás postará, pokud budeme nejprve hledat jeho Království?‘ (Matouš 6:33) A tak jsem v červnu 1940 oznámila, že opustím své zaměstnání švadleny. Potom jsem poslala dopis do kanceláře australské odbočky Watch Tower Society a žádala o průkopnické pověření.
Moje celoživotní pověření
Za několik týdnů jsem dostala odpověď. Informovali mě, že pověření dostanu potom, co se zúčastním sjezdu, který má proběhnout na pozemku ústředí svědků Jehovových ve Strathfieldu, což je předměstí největšího australského města Sydney. Druhý den ráno po skončení sjezdu jsem se ohlásila v kanceláři, abych dostala své pověření.
Bratr v kanceláři mi vysvětlil: „Právě máme hodně práce v prádelně. Mohla bys tu zůstat několik týdnů a pomoci nám?“ To bylo v srpnu 1940 — a já v prádelně pracuji až dosud! Tehdy měla rodina v ústředí pouze 35 členů; a nyní je nás 276.
Ale možná jste zvědaví, proč považuji práci v prádelně za „život, který má smysl“, zvláště, když to dělám už více než 50 let. Než to vysvětlím, dovolte mi, abych vám vyprávěla o svých dřívějších plánech.
Mým životem se stalo sportování
Na svět jsem přišla 1. ledna 1914 v Melbourne jako první z pěti dětí. Měli jsme láskyplné rodiče, kteří se ve svém životě řídili ušlechtilými zásadami a když to bylo potřeba, ukázňovali nás. Dá se říci, že jsme také měli určitou náboženskou výchovu. Naši rodiče sice nechodili do kostela, ale přesto trvali na tom, abychom my, děti, navštěvovaly nedělní školu anglikánské církve.
Když jsem v roce 1928 vyšla ze školy a začala pracovat jako švadlena, rozhodla jsem se, že většinu svého volného času budu sportovat. Věřila jsem totiž, že mi to pomůže překonat nesmělost. Stala jsem se členkou tenisového klubu a tenisu jsem se věnovala bez přestávky celý rok. Přes zimu jsem hrála také basketbal a baseball a přes léto kriket v ženském týmu. Kriket se stal mou skutečnou láskou a já jsem se hodně snažila zdokonalit ve svém umění nadhazovačky prudkých míčů, abych mohla hrát v zápasech proti týmům z jiných států.
Jiný smysl života než sportování
Již od dětství jsem se trápila nad tím, že Bůh lásky na nějakém místě — kterému se říká peklo — věčně trápí ty, kdo prováděli špatné věci. To se mi prostě nezdálo rozumné. Představte si tedy moji radost, když jsem se z Bible najednou dozvěděla, jaký je pravý význam „pekla“. Stalo se to takto:
Moje sestra Phyllis, která je o pět let mladší, také ráda sportovala, a byly jsme obě v témže ženském kriketovém týmu. V roce 1936 jedna spoluhráčka představila Phyllis Jimovi, o kterém bylo známo, že je velmi nábožný. Jim brzy začal Phyllis vyprávět o tom, co učí Bible. Byla tím fascinována. Říkala mi: „Je to tak logické a rozumné.“
Tenkrát jsem bydlela doma v jednom pokoji s Phyllis a ona se snažila vyvolat ve mně zájem o to, co jí Jim říkal o Božím Království. „Království udělá to, co se nepodařilo lidským vládám,“ říkala mi nadšeně. Ale já jsem se s ní přela a říkala jsem, že je to jen další náboženství, které nás mate, a že ve skutečnosti nikdo nezná budoucnost. Ale Phyllis byla vytrvalá, nechávala v pokoji na různých místech literaturu a doufala, že si ji snad přečtu.
Byla jsem zvědavá, proč je Phyllis tak nadšena tou novou vírou, a tak jsem si jednoho dne vzala brožuru. Měla velmi zajímavý název Záhrobí. Rychle jsem listovala stránkami a když jsem uviděla slovo „peklo“, zbystřila jsem pozornost. Ke svému překvapení jsem se dozvěděla, že biblické slovo „peklo“ se ve skutečnosti vztahuje na společný hrob lidstva a jdou tam lidé dobří i špatní. Také jsem zjistila, že peklo není místem trápení; mrtví nejsou při vědomí a nemohou nic cítit. — Kazatel 9:5, 10; Žalm 146:3, 4.
To se mi zdálo rozumné, zvláště když brožura vysvětlovala, že láskyplný a mocný Bůh slíbil, že mrtvé přivede zpět zázrakem, kterému se říká vzkříšení. (Jan 5:28, 29) Nyní jsem také chtěla zjistit víc věcí, které Jim říkal Phyllis. Našla jsem malou Bibli (King James Version), kterou mi dal otec, když jsem byla dítě, a vyhledala jsem si texty uvedené v brožuře. Ty potvrdily to, co bylo řečeno o pekle a o stavu, ve kterém jsou mrtví.
Jiná věc, která mě velmi překvapila, bylo zjištění, že Bůh má osobní jméno, Jehova. (Žalm 83:18) Také jsem se dočetla, že všechno, co Bůh udělal nebo připustil, aby se stalo, má nějaký smysl neboli důvod. Proto jsem se sama sebe ptala: ‚Co je vlastně smyslem mého života?‘ Od té doby jsem začala zvažovat, zda je pro mě nejužitečnější brát sport tak vážně, abych kvůli němu zanedbávala téměř všechno ostatní.
Jednám podle svého rozhodnutí
Jim a Phyllis netušili, že se můj pohled na život změnil, ale zjistili to tehdy, když byla naše rodina pozvána na večírek k přátelům. V té době bylo při takových příležitostech zvykem, že všichni přítomní povstali, byl pronesen přípitek na počest anglického krále, všichni pozvedli své číše a potom na královu počest připili. Ale já jsem se rozhodla, že zůstanu sedět jako Jim a Phyllis. Nemohli uvěřit svým očím, když viděli, že jsem zůstala sedět! Samozřejmě, že jsme tím nechtěli projevovat nějakou neúctu, ale jako křesťané jsme cítili, že bychom měli být neutrální a neúčastnit se takových nacionalistických obřadů. — Jan 17:16.
Nicméně moji rodiče a zbytek rodiny byli zděšeni. Říkali, že jsme neloajální nebo šílení — nebo obojí! Když jsme se potom s Phyllis účastnily každoročního předávání cen ženskému kriketovému týmu, stalo se během nacionalistického obřadu něco podobného. Nakonec jsme z týmu obě odešly. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela, protože jsem si začala uvědomovat, že moje věrnost a oddanost patří Kristu Ježíši, Králi Božího nebeského Království.
Tehdy mě Phyllis upozornila na to, že potřebuji pravidelně chodit na shromáždění svědků Jehovových, abych získala větší poznání o Bibli, a tak posílila svou víru. V té době byl v Melbourne pouze jeden sbor. Začala jsem tam tedy každou neděli odpoledne chodit na shromáždění. Brzy jsem byla přesvědčena o tom, že to je pravá Boží pozemská organizace.
Zanedlouho jsem byla pozvána, abych se zúčastnila sborové kazatelské činnosti dům od domu. Nejprve jsem váhala, ale jednoho nedělního dopoledne jsem se rozhodla jít s nimi, jen abych viděla, jak se to dělá. Byla jsem ráda, že jsem měla jít s jednou zkušenou svědkyní. U prvních dveří mluvila svědkyně přesvědčivě a obyvatel domu reagoval příjemně. Říkala jsem si ‚No, nebylo to tak těžké, ale budu potřebovat ještě hodně cvičení, než budu schopna dělat to stejně dobře.‘ Umíte si tedy představit můj údiv, když mi po tom prvním rozhovoru svědkyně řekla: „Nyní budeš moci jít sama.“
„Já, sama?“ zeptala jsem se ohromená! „To nemyslíš vážně! Co řeknu, když se mě někdo zeptá na něco, co nevím?“ Ale moje společnice byla neústupná. Doslova roztřesená jsem tedy šla sama, zatímco ona vydávala svědectví lidem na druhé straně ulice. To první dopoledne jsem nějak přežila.
Od té doby jsem začala chodit do kazatelské služby každé nedělní dopoledne. Když mi u dveří někdo položil otázku, na kterou jsem neuměla odpovědět, obvykle jsem řekla: „Já si to vyhledám a vrátím se k vám.“ Jehova mi naštěstí dával sílu a odvahu, abych mohla pokračovat v tomto způsobu života, který má smysl. Zasvětila jsem svůj život Bohu a v říjnu 1939 jsem byla v městských lázních v Melbourne pokřtěna. Brzy na to se mě Phyllis, která se mezitím provdala za Jima, zeptala, proč jsem nezačala s průkopnickou službou.
Služba v odbočce
V lednu 1941, brzy potom, co jsem začala pracovat v betelu, jak jsme říkali kanceláři odbočky, byla činnost svědků Jehovových v Austrálii postavena mimo zákon. Později armáda zabrala náš domov betel ve Strathfieldu, a já jsem byla poslána na farmu Společnosti v Ingleburnu asi 50 km od Sydney. V červnu 1943 soudy zprostily Watch Tower Society obvinění a zrušily zákaz. Koncem toho roku nás bylo 25 pozváno zpět do betelu ve Strathfieldu. Tam jsem pokračovala v práci v prádelně a měla jsem i jiné úkoly, které souvisely s provozem domu.
Další desetiletí mi uběhlo rychle. Potom, v roce 1956, jsem se provdala za Teda Wielanda, který také pracoval v betelu. Ted byl velmi tichý a trpělivý muž. Měli jsme radost, když jsme dostali svolení zůstat v betelu jako manželé. Oba jsme si vážili života, který má smysl, a byli jsme šťastní, že máme výsadu sloužit v australské odbočce. Ovšemže kromě práce v betelu nám působilo radost i to, že jsme společně pomáhali dalším lidem, aby se stali učedníky Krista. Jedním takovým příkladem je rodina Weekesových, o které si můžete přečíst v Probuďte se! z 22. října 1993.
Stálý růst díla kázání o Království vyžadoval také větší počet pracovníků betelu. Během prvních třiceti let, kdy jsem v betelu pracovala, přibylo tam sice jen 10 nebo 12 pracovníků, ale v sedmdesátých letech, kdy jsme zde začali tisknout časopisy Strážná věž a Probuďte se!, se situace rychle změnila. V lednu 1972 začala stavba nové tiskárny. Brzy přišel z Japonska čtyřicetitunový tiskový stroj a v roce 1973 jsme tiskli téměř 700 000 časopisů měsíčně. Naše rodina betel se nyní začala skutečně rozrůstat.
Sedmdesátá léta pro mě byla také dobou osobního zármutku. Nejprve, v roce 1975, zemřel můj milovaný manžel Ted ve věku osmdesáti let. Potom za necelý rok usnul ve smrti také můj zestárlý otec. Hodně útěchy jsem načerpala od Jehovy a z jeho Slova a od svých duchovních bratrů a sester. Také mi velmi pomohlo, že jsem během tohoto velmi smutného období svého života byla v betelu zaměstnána činností, která má smysl.
Ale život jde dál, a já jsem znovu začala cítit, nyní už jako vdova, uspokojení a požehnání. V roce 1978 jsem se zúčastnila sjezdu v Londýně v Anglii a potom jsem navštívila světové ústředí Watch Tower Society v Brooklynu v New Yorku. To, že jsem viděla, jak stovky mých bratrů a sester radostně pracují v brooklynském betelu, je pro mě dodnes povzbuzením.
Na konci sedmdesátých let jsme se dozvěděli, že se plánuje další rozšíření australského betelu. Rozšíření se ale netýkalo Strathfieldu, kde byly pozemky již plně využity. Místo toho měl být postaven nový, mnohem větší komplex na našem pozemku v Ingleburnu, tam, kde jsem pracovala na začátku čtyřicátých let, když bylo naše dílo zakázáno.
Život, který má trvalý smysl
Bylo to opravdu úžasné, když jsme se v lednu 1982 přestěhovali do našeho nového betelu! Po pravdě řečeno, bylo trochu smutné opustit známé prostředí, ale brzy jsme byli nadšeni naším novým domovem, ve kterém bylo 73 pěkných pokojů. Místo pohledu na cihlové zdi a předměstské ulice nyní vidíme zelená pole a stromy, pastviny pro dobytek a překrásné východy a západy slunce — to nejpříjemnější prostředí.
Radostné zasvěcení našeho nového komplexu budov proběhlo 19. března 1983 v překrásném podzimním slunci. Při zasvěcení přednesl dojemný proslov Lloyd Barry z vedoucího sboru svědků Jehovových. Osobně jsem byla vděčná za to, že se on i jeho žena zúčastnili programu k zasvěcení, protože jsem s nimi pracovala v betelu ve Strathfieldu v době, kdy jsme ještě byli všichni daleko mladší.
Kvůli trvale vzrůstajícímu dílu kázání o Království bylo nutné dále rozšiřovat náš betel zde v Ingleburnu. V roce 1987 byly rozšířeny prostory pro kanceláře. Potom, 25. listopadu 1989, byla zasvěcena nová pětipodlažní obytná budova a přístavba nové třípodlažní tiskárny. Jaký vzrůst — méně než ze 4000 služebníků, když jsem začala sloužit, asi na 59 000!
Nedávno byla při australské odbočce zřízena jedna ze tří regionálních projektových kanceláří, současně s kancelářemi v Japonsku a Německu. Proto bylo nezbytné ještě více rozšířit komplex budov betelu. Nyní je už dokončena další třípatrová kancelářská budova a blíží se dokončení pětipatrové obytné budovy, která bude mít 80 pokojů k ubytování naší trvale rostoucí rodiny.
Pracovníků v prádelně je hodně, aby zvládli pracovní zatížení. Často ale vzpomínám na ten srpnový den v roce 1940, kdy jsem byla pozvána, abych v tomto oddělení dva týdny pomáhala. Jsem vděčná, že se ty dva týdny protáhly více než na padesát let a že Jehova vedl mé kroky, abych mohla žít životem, který má smysl.
[Obrázek na straně 21]
Když mi bylo 25 let
[Obrázek na straně 23]
Náš svatební den v roce 1956
[Obrázky na straně 24]
V roce 1938 jsme já a moje sestra byly zcela zapojeny do sportování, ale můj nynější život je mnohem produktivnější