„Proto se nevzdáváme, poněvadž máme tuto službu“

VYPRÁVÍ RONALD TAYLOR

V létě roku 1963 jsem jednoho dne musel bojovat o život. Když jsem se brouzdal vodou na břehu moře, najednou jsem zapadl do skryté prohlubně, kde byla velká hloubka. Byl jsem neplavec, a tak se zdálo, že se utopím jen několik metrů od břehu. Třikrát jsem se potopil a spolkl spoustu slané vody. Potom můj přítel zpozoroval, co se děje, a vytáhl mě na břeh. Přežil jsem díky okamžitému umělému dýchání.

NEBYLO to poprvé, co jsem si uvědomil, jak důležité je nikdy se nevzdávat — i když už všechno vypadá beznadějně. Od mládí jsem musel o svůj duchovní život bojovat.

S křesťanskou pravdou jsem se poprvé setkal za smutných dní druhé světové války. Patřil jsem k těm tisícům dětí, které byly evakuovány z Londýna, aby nebyly ohroženy nálety bombardovacích letadel. Bylo mi tehdy jen dvanáct let, a tak pro mě válka ve skutečnosti moc neznamenala; bylo to skoro dobrodružné.

Postarali se o mě starší manželé z městečka Weston-super-Mare v jihozápadní Anglii. Brzy po mém příjezdu nás začali navštěvovat průkopníci. Byli to Hargreavovi; všichni čtyři — Reg, Mabs, Pamela, i Valeri — sloužili jako zvláštní průkopníci. Moji nevlastní rodiče přijali pravdu. Já jsem prostudoval knihu Harfa Boží a také jsem se rozhodl, že budu sloužit Jehovovi. Za pouhých šest týdnů mě pozvali, abych se zapojil do kazatelské práce.

Dosud si pamatuji na první den v kazatelské službě. Bez okolků mi dali brožury a řekli: „Vezmi si na starost tuhle stranu ulice.“ A tak jsem prožil svůj první den ve službě. Tehdy jsme ve službě často používali gramofonové desky, na kterých byla nahraná působivá kázání. Nejšťastnější jsem byl, když jsem mohl s gramofonem chodit dům od domu a pouštět nahrané přednášky. Považoval jsem to za skutečnou výsadu.

Hodně jsem vydával svědectví ve škole a pamatuji si, jak jsem dal celou sadu knih s biblickými náměty našemu řediteli. Ve třinácti letech jsem byl na sjezdu v nedalekém Bathu pokřtěn. Ještě na jeden válečný sjezd nikdy nezapomenu — konal se v roce 1941 v sále De Montfort Hall. Šel jsem na pódium, kde jsem dostal svůj vlastní výtisk knihy Děti, ve které bylo věnování od bratra Rutherforda. Bratr Rutherford byl tehdy prezidentem Watch Tower Society. Strhující přednáška, která byla určena především všem dětem a mládeži, posílila mou touhu sloužit Jehovovi navždy.

Tak jsem se svými nevlastními rodiči dva šťastné roky vyrůstal v pravdě. Ve čtrnácti letech jsem se však musel vrátit do Londýna a začít pracovat, abych se uživil. Vrátil jsem se sice ke své rodině, ale v duchovních věcech jsem musel stát na vlastních nohou, protože u nás doma nikdo mou víru nepřijal. Jehova ale brzy zajistil pomoc, kterou jsem potřeboval. Pouhé tři týdny po svém návratu do Londýna u nás zazvonil nějaký bratr a požádal otce, zda by mě mohl vzít do místního sálu Království. Tím bratrem byl John Barr, který je dnes členem vedoucího sboru svědků Jehovových. V těžkých letech dospívání byl pro mě jedním z mých duchovních „otců“. (Matouš 19:29)

Začal jsem chodit do sboru Paddington, který se scházel v Craven Terrace, vedle londýnského domova betel. Byl jsem duchovní sirotek, a proto pověřili staršího pomazaného bratra „Taťku“ Humphreyse, aby se o mě staral. Bylo to opravdu velké požehnání, že jsem se mohl stýkat s tolika pomazanými bratry a sestrami, kteří sloužili v našem sboru. Nás, kdo jsme měli pozemskou naději — takzvaných Jonadabů —, byla menšina. Ve skupině sborového studia knihy jsem byl vlastně jediným „Jonadabem“. Sice jsem kolem sebe neměl moc svých vrstevníků, ale z přátelství se zralými bratry jsem se mnoho naučil. Nejdůležitější bylo nejspíš ponaučení, abych nikdy neopouštěl službu Jehovovi.

Tehdy bylo zvykem, že jsme kazatelské práci věnovali celý víkend. Dostal jsem za úkol starat se o auto se zvukovou aparaturou. Ve skutečnosti to byla tříkolka upravená tak, aby mohla převážet zvukovou aparaturu a baterii z auta. Každou sobotu jsem nasedl na tříkolku a jezdil po městě. Na rohu ulice jsme vždycky pustili hudbu a pak přehráli některou z přednášek bratra Rutherforda. V sobotu jsme se také věnovali práci na ulici, při níž jsme nosili zvláštní tašky na časopisy. V neděli jsme chodili do služby dům od domu a nabízeli brožury a vázané knihy.

To, že jsem se stýkal s horlivými staršími bratry, ve mně podnítilo touhu po průkopnické službě. Moje přání stát se průkopníkem ještě zesílilo, když jsem na oblastních sjezdech poslouchal přednášky pro průkopníky. V roce 1947 se v Londýně v sále Earl’s Court konal sjezd, který velmi ovlivnil můj život. Za dva měsíce jsem se přihlásil do průkopnické služby a od té doby jsem se snažil uchovat si průkopnického ducha. Při vedení biblických studií s lidmi, kteří dělali pokroky, jsem prožíval velkou radost a to pro mě bylo ujištěním, že jsem se rozhodl správně.

Španělská nevěsta a práce ve Španělsku

V roce 1957, to jsem stále sloužil jako průkopník ve sboru Paddington, jsem se setkal s krásnou španělskou sestrou, která se jmenovala Rafaela. Za několik měsíců jsme se vzali. Oba jsme chtěli společně sloužit jako průkopníci, ale nejdříve jsme jeli do Madridu, a tak jsem mohl poznat Rafaeliny rodiče. Tato návštěva změnila můj život. Když jsme byli v Madridu, bratr Ray Dusinberre, dozorce španělské odbočky, mě požádal, abychom si rozmysleli, zda bychom nechtěli sloužit ve Španělsku, kde zkušené bratry nutně potřebovali.

Jak bychom mohli takové pozvání odmítnout? V roce 1958 jsme tedy začali ve Španělsku společně sloužit jako průkopníci. Tehdy tam byla Frankova diktatura a naše činnost nebyla právně uznána, což kazatelskou práci velmi ztěžovalo. Navíc jsem musel několik let zápasit se španělštinou. Tehdy šlo opět o to, abych se nevzdal, i když jsem nejednou ze zoufalství plakal, protože jsem nebyl schopen s bratry ve sboru komunikovat.

Dozorců bylo tak málo, že jsem se po měsíci staral o malou skupinu, i když jsem španělsky neuměl říci skoro nic. Naše dílo jsme museli utajovat, a proto jsme byli rozděleni do malých skupin, ve kterých bylo patnáct až dvacet zvěstovatelů. Tyto skupiny fungovaly skoro jako malé sbory. Vést shromáždění pro mě bylo zpočátku zkouškou nervů, ne vždy jsem totiž rozuměl tomu, co posluchači odpovídali. Moje manželka si ale sedala dozadu, a když viděla, že jsem zmatený, nenápadně kývla hlavou na znamení, že odpověď byla správná.

Nejsem jazykově nadaný a mnohokrát jsem se chtěl vrátit do Anglie, kde by pro mě bylo všechno snazší. Od počátku mi však milí španělští bratři a sestry vynahrazovali mé problémy s jazykem svou láskou a přátelstvím. Jehova mi požehnal zvláštními výsadami, díky nimž bylo zřejmé, že to všechno má nějakou cenu. V roce 1958 jsem byl pozván, abych se jako delegát ze Španělska zúčastnil mezinárodního sjezdu v New Yorku. V roce 1962 jsem prošel neocenitelným školením, které poskytuje škola služby Království, jež pro nás byla uspořádána v marockém městě Tangier.

Kromě jazyka jsem měl ještě jeden problém — měl jsem neustále obavu, že mě zatkne policie. Věděl jsem, že zatčení by pro mě jako pro cizince automaticky znamenalo vypovězení. Abychom riziko co nejvíce zmenšili, pracovali jsme po dvou. Jeden vydával svědectví a druhý dával pozor, zda od někud nehrozí nebezpečí. Navštívili jsme jeden nebo dva byty v obytném domě, často v posledním patře, a pak jsme šli o dva nebo o tři bloky dál a zase jsme navštívili dva nebo tři byty. Hodně jsme používali Bibli a v kabátě jsme měli schované brožury, abychom je mohli nabídnout případným zájemcům.

Rok jsme strávili v Madridu a pak jsme byli posláni do Viga, což je velké město na severozápadě Španělska, kde nebyli žádní svědkové. Společnost nám doporučila, aby několik prvních měsíců vydávala svědectví většinou manželka, abychom tak vytvořili dojem, že jsme turisté, kteří jsou ve městě na návštěvě. Naše kázání však vzbudilo pozornost, ačkoli jsme se snažili být nenápadní. Po měsíci nás katoličtí kněží začali v rádiu očerňovat. Varovali své farníky před manželskou dvojicí, která chodí dům od domu a mluví o Bibli — to byla tehdy skoro zakázaná kniha. „Hledaná manželská dvojice“ se skládala z cizince, který skoro nic neříkal, a jeho španělské manželky.

Kněží vyhlásili, že ten, kdo bude s touto nebezpečnou dvojicí mluvit, spáchá hřích, který bude takovému člověku prominut pouze tehdy, pokud se ihned vyzná knězi. Ani nás nepřekvapilo, když se nám jedna dáma, s níž jsme si hezky popovídali, na závěr rozhovoru omluvila, že bude muset jít ke zpovědi. Když jsme odešli z jejího domu, viděli jsme, jak spěchá ke kostelu.

Vyhoštění

Byli jsme ve Vigu dva měsíce a policie rázně zakročila. Policista, který nás zatýkal, s námi měl soucit a na cestu na policejní stanici nám nenasadil pouta. Na stanici jsme uviděli známou tvář — zapisovatelkou byla žena, které jsme nedávno vydávali svědectví. Očividně byla na rozpacích, když viděla, že s námi zacházejí jako se zločinci, a rychle nás ujišťovala, že ona nás neudala. Obvinili nás z toho, že ohrožujeme „duchovní jednotu Španělska“, a za šest týdnů jsme byli vypovězeni.

Byla to sice porážka, ale rozhodně jsme neměli v úmyslu vzdávat se. Na Pyrenejském poloostrově bylo stále spousta práce. Tři měsíce jsme strávili v Tangieru a potom nás poslali do Gibraltaru — to bylo další nedotčené území. Jak řekl apoštol Pavel — jestliže si své služby vážíme, pak v ní budeme pokračovat a dostaneme odměnu. (2. Korinťanům 4:1, 7, 8) To se splnilo i v našem případě. U prvních dveří, na které jsme v Gibraltaru zazvonili, jsme zahájili biblické studium s celou rodinou. Zanedlouho vedl každý z nás sedmnáct studií. Mnoho lidí, se kterými jsme studovali, se stalo svědky a za dva roky tam byl sbor s dvaceti pěti zvěstovateli.

Ale duchovenstvo proti nám zahájilo kampaň stejně jako ve Vigu. Anglikánský biskup upozornil náčelníka policie, že jsme „nežádoucí“, a jeho nátlak nakonec přinesl své plody. V lednu 1962 jsme byli z Gibraltaru vypovězeni. Kam půjdeme teď? Ve Španělsku bylo zvěstovatelů stále málo, a tak jsme se vrátili a doufali, že náš policejní spis už bude někde založený.

Naším novým domovem se stalo slunečné město Sevilla. Měli jsme radost, že jsme mohli spolupracovat s jinými průkopníky, Rayem a Pat Kirkupovými. V Seville sice žilo půl milionu obyvatel, ale zvěstovatelů tam bylo jen dvacet jedna. Měli jsme tedy dost práce. Teď tam je patnáct sborů, v nichž je jeden a půl tisíce zvěstovatelů. Po roce jsme zažili příjemné překvapení — byli jsme pozváni do krajské služby v oblasti Barcelony.

Krajská služba v zemi, kde dílo nebylo právně uznáno, byla trochu jiná. Každý týden jsme navštívili malou skupinu. Ve většině z nich bylo velmi málo schopných bratrů. Tito bratři tvrdě pracovali a potřebovali veškeré školení a podporu, které jsme jim mohli poskytnout. Tento úkol se nám moc líbil! Potom, co jsme mnoho let sloužili v oblastech, kde nebyli skoro žádní svědkové, pro nás bylo potěšením vídat tolik různých bratrů a sester. Navíc byla kazatelská práce v Barceloně snazší a mnoho lidí chtělo Bibli studovat.

Boj s depresí

Po šesti měsících se však můj život zcela změnil. Naše první dovolená u moře se pro mě stala skoro osudnou, protože tam se mi přihodila nehoda, o které jsem mluvil na začátku. Po tělesné stránce jsem se z šoku, že jsem se skoro utopil, zotavil docela brzy, ale tato nehoda zanechala nesmazatelné stopy na mé nervové soustavě.

Několik měsíců jsem se snažil pokračovat v krajské službě, ale nakonec jsem musel odjet do Anglie, protože jsem se potřeboval léčit. Za dva roky jsem byl natolik zdravý, že jsme se mohli vrátit do Španělska, kde jsme se znovu pustili do krajské služby. Bylo to ovšem jen na krátkou dobu. Rodiče mé manželky vážně onemocněli a my jsme opustili službu plným časem, abychom se o ně mohli postarat.

Život však začal být ještě těžší, když jsem se v roce 1968 úplně nervově zhroutil. Byly chvíle, kdy jsme si s Rafaelou mysleli, že už se z toho nedostanu. Bylo to, jako bych se znovu topil — ovšem v jiném smyslu slova. Zaplavovaly mě negativní pocity a zároveň mě deprese připravovala o všechnu sílu. Míval jsem záchvaty naprostého vyčerpání, a proto jsem musel skoro pořád odpočívat. Ne všichni bratři tehdy takovým problémům rozuměli, ale já jsem si byl jist, že Jehova tomu rozumí. S velkým uspokojením jsem četl ty hezké články v časopisech Strážná věž a Probuďte se!, které o těch, kdo trpí depresí, psaly s pochopením a byly pro ně velmi užitečné.

V této obtížné době mě moje manželka neustále povzbuzovala. To, že jsme museli společně řešit problémy, opravdu posílilo náš vztah. Rafaeliny rodiče zemřeli a po dvanácti letech se moje zdraví zlepšilo natolik, že jsme se mohli vrátit do služby plným časem. V roce 1981 jsme k našemu překvapení a potěšení byli znovu pozváni do krajské služby.

Od té doby, co jsem sloužil jako cestující dozorce, došlo ve Španělsku k mnoha teokratickým změnám. Kazatelské dílo už bylo volné, a tak jsem se musel přizpůsobit novým poměrům. To, že jsem znovu sloužil v krajské službě, bylo v každém případě velkou výsadou. Měli jsme mnoho zkušeností s průkopnickou službou v obtížných podmínkách, a díky tomu jsme mohli pomáhat průkopníkům, kteří měli problémy. A často se nám podařilo někomu pomoci, aby se také stal průkopníkem.

Po jedenácti letech krajské služby v Madridu a Barceloně se nám zhoršilo zdraví, a my jsme proto museli dostat jiný úkol. Poslali nás jako zvláštní průkopníky do města Salamanca, kde jsem mohl být užitečný jako starší. Bratři ze Salamanky nás přijali tak, že jsme se od začátku cítili jako doma. Za rok však vyzkoušela naši vytrvalost další krize.

Rafaela začala z neznámých důvodů trpět silnou chudokrevností a testy ukázaly, že má rakovinu tračníku. Teď jsem zase já musel být tím silným a podporovat svou manželku, jak jsem mohl. Nejdříve jsme tomu nemohli uvěřit a pak jsme začali mít strach. Přežije to? Abychom dokázali v takových chvílích vytrvat, pomáhalo nám, když jsme se naprosto spolehli na Jehovu. S radostí mohu říci, že Rafaela podstoupila úspěšnou operaci, a teď doufáme, že se už rakovina neobjeví.

Za třicet šest let jsme ve Španělsku zažili chvíle hezké i těžké, ale máme velkou radost, že jsme procházeli obdobím duchovního růstu v této zemi. V roce 1958 jsme viděli malou skupinku osmi set zvěstovatelů, která se do dnešního dne rozrostla více než na stotisícové vojsko. Naše těžkosti byly převýšeny velkou radostí z toho, že jsme druhým lidem pomáhali přijmout pravdu a stát se duchovně zralými křesťany, že jsme spolupracovali jako manželé a svůj život využili tím nejlepším způsobem.

V druhém dopise Korinťanům Pavel napsal: „Proto se nevzdáváme, poněvadž máme tuto službu podle milosrdenství, které nám bylo projeveno.“ (2. Korinťanům 4:1) Když se dívám zpět, vidím, že v mém životě bylo několik činitelů, které mi pomohly, abych se nevzdával. Dobrým základem byl příklad věrných pomazaných bratrů, kteří se o mě zajímali v době dospívání, kdy se formovala moje osobnost. Vynikající pomocí je partner, který má stejné duchovní cíle. Když jsem byl úplně na dně, Rafaela mě podržela, a totéž jsem dělal já pro ni. Smysl pro humor má také velkou cenu. Když jsme se s bratry smáli — a smáli jsme se také sami sobě —, pomohlo nám to, aby se nám problémy nezdály nepřekonatelné.

K tomu, aby člověk vytrval tváří v tvář zkouškám, však nejvíce potřebuje sílu od Jehovy. Stále jsem měl na mysli Pavlova slova: „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi předává sílu.“ Jehova je na naší straně, nemáme tedy žádný důvod, abychom se vzdávali. (Filipanům 4:13)

[Obrázky na straně 23]

Ronald a Rafaela Taylorovi v roce 1958

[Obrázky na straně 24 a 25]

Ve Španělsku se scházíme v době zákazu (1969)