Dostali jsme perlu velmi vysoké hodnoty

VYPRÁVÍ RICHARD GUNTHER

Bylo září roku 1959. Plavili jsme se na italské cestovní lodi Julio Caesar, která plula napříč Atlantikem z New Yorku do španělského Cádizu. Watch Tower Society přidělila do této iberské země mě a mou manželku Ritu a ještě jednu misionářskou dvojici, Paula a Evelyn Hundertmarkovy. Čekalo nás mnoho zkoušek. Proč jsme se však rozhodli pro misionářskou životní dráhu?

ROKU 1950 v New Jersey ve Spojených státech jsme byli Rita a já pokřtěni jako svědkové Jehovovi. Zanedlouho potom jsme dospěli k rozhodnutí, které nám později přineslo perlu velmi vysoké hodnoty. Patřili jsme do sboru, kde byl pro službu v našem obvodu dostatek bratrů a sester. A tak jsme cítili povinnost nabídnout se ke službě tam, kde bylo více potřeba kazatelů. V létě roku 1958 na mezinárodním sjezdu svědků Jehovových v New Yorku jsme si zažádali, abychom mohli sloužit jako misionáři.

Krátce potom jsme byli pozváni do biblické školy Strážné věže Gilead a za rok jsme už jako misionáři cestovali do Španělska. Byli jsme zaujatí mnoha přípravami a plní rozrušení, a proto jsme si tehdy neuvědomovali, co jsme dostali. Ježíš mluvil o perle velmi vysoké hodnoty. (Matouš 13:45, 46) Hlavní myšlenkou jeho podobenství nebyla misionářská služba, ale pro nás byla výsada misionářské služby srovnatelná s takovou perlou. Když se nyní ohlížíme zpět, oceňujeme tento drahocenný dar služby v Jehovově organizaci plněji.

Nezapomenutelný zážitek

Misionářské kursy školy Gilead v té době probíhaly v krásném venkovském prostředí u jezer Finger Lakes ve státě New York. Strávili jsme tam šest nádherných měsíců; byli jsme zaujati studiem Bible a křesťanským společenstvím, odděleni od různých světských záležitostí a starostí. Zároveň s námi studovali bratři a sestry z různých zemí světa, také z Austrálie, Bolívie, Británie, Řecka a Nového Zélandu. Brzo však nastal den graduace. Byl srpen 1959, když jsme se se slzami v očích loučili a odplouvali na svá misionářská působiště. Za měsíc jsme vkročili na španělskou půdu.

Nová kultura

Na pevninu jsme vstoupili v jižním přístavu Algeciras, který leží u obrovského Gibraltarského útesu. Ještě ten večer jsme my čtyři, Rita, já a Hundertmarkovi, odjeli vlakem do Madridu. Šli jsme do hotelu Mercador, kde jsme měli čekat, dokud nebudeme kontaktováni členy kanceláře odbočky, která tehdy pracovala tajně. Španělsku vládl diktátor generalissimus Francisco Franco. To znamenalo, že jediným náboženstvím, které v zemi zákon povoloval, byla římskokatolická církev. Veřejně vyznávat jakékoli jiné náboženství bylo nezákonné a kázat dům od domu bylo svědkům Jehovovým zakázáno. Zakázána byla i jakákoli náboženská shromáždění, takže se svědkové Jehovovi nemohli scházet v sálech Království jako v jiných zemích. Ve Španělsku bylo tehdy asi 1200 svědků Jehovových ve třiceti sborech. Museli jsme se scházet tajně v soukromých domech.

Učíme se španělsky a začínáme kázat

Prvním náročným úkolem bylo naučit se jazyk. První měsíc jsme se jedenáct hodin denně učili španělsky — každé dopoledne čtyři hodiny ve třídě a potom sedm hodin samostatně. Druhý měsíc jsme dopoledne trávili stejně, ale odpoledne bylo vyhrazeno pro kázání dům od domu. Představte si to! Ještě jsme neznali jazyk, uměli jsme zpaměti jen úvod, který jsme měli napsaný na kartičce, a už jsme s Ritou vyšli do kazatelské služby dům od domu!

Vzpomínám si, jak jsme zaklepali na dveře jednoho domu ve Vallecas, v té části Madridu, kde bydleli dělníci. Pro jistotu jsem v ruce držel kartičku a španělsky jsem řekl: „Dobrý den. Vykonáváme křesťanské dílo. Bible říká (přečetli jsme biblický text). Rádi bychom vám poskytli tuto brožuru.“ Paní se jen dívala, a pak si vzala brožuru. Na opětovné návštěvě nás pozvala dál, a když jsme mluvili, ona se jen dívala. Začali jsme s ní studovat Bibli, jak jen jsme to s naší španělštinou dokázali. Paní se během studia jen dívala a poslouchala. Po určité době konečně řekla, že poprvé nám u dveří nerozuměla, ale že slyšela slovo Dios (Bůh), a proto věděla, že mluvíme o něčem dobrém. Po nějakém čase získala značné poznání Bible, byla pokřtěna a stala se svědkem Jehovovým.

Naučit se španělsky bylo pro mne nesmírně obtížné. Když jsem cestoval městem, snažil jsem se zapamatovat si časování sloves. Co jsem se v jednom týdnu naučil, v dalším jsem zapomněl. Dost mě to sráželo. Mnohokrát jsem to téměř vzdal. Protože jsem mluvil tak hrozně španělsky, španělští bratři museli být velmi trpěliví, když jsem se mezi nimi ujímal vedení. Na jednom oblastním sjezdu mi bratr dal ručně psané oznámení, které jsem měl přečíst z pódia. Protože bylo nesnadné přečíst jeho písmo, ohlásil jsem: „Zítra si vezměte muletas (berle).“ Očekávalo se, že řeknu: „Zítra si vezměte maletas (zavazadla).“ Posluchači se samozřejmě začali smát a já se cítil trapně.

První zkoušky v Madridu

Pro mne a pro Ritu byly první roky v Madridu citově velmi náročné. Nesmírně nám scházel domov a naši přátelé. Každý dopis ze Spojených států v nás probudil stesk po domově. Tato tesklivá období byla zdrcující, ale nakonec pominula. Vždyť přece jsme se domova, rodiny a přátel vzdali proto, abychom místo nich obdrželi perlu vysoké hodnoty. Museli jsme se přizpůsobit.

Zpočátku jsme v Madridu bydleli v jednom velmi zašlém penziónu. Měli jsme vlastní místnost a tři jídla denně. Byla to malá tmavá místnost a matrace byly plněné slámou. Celý náš nepatrný měsíční příspěvek připadl na měsíční nájem. V poledne jsme mívali oběd v penziónu a večeři nám paní domácí obvykle schovala do trouby, aby vydržela teplá a abychom měli pozdě večer co jíst. Přesto jsme mívali hlad, když jsme přes den a kvečeru kázali. Když nám nezbývalo nic z příspěvku, koupili jsme si za své omezené finanční prostředky tu nejlevnější čokoládu, jaká byla k dostání. Ale naše situace se brzo změnila, když nás navštívil zónový dozorce Společnosti. Viděl náš stav a řekl, že bychom se mohli poohlédnout po malém bytě, který bychom mohli používat jako misionářský domov. To by bylo opravdu lepší než se v kuchyni mýt v neckách. Měli bychom sprchu, ledničku a elektrický vařič, na kterém bychom si připravovali jídlo. Za takovou starostlivost jsme byli velmi vděční.

Nádherné zážitky v Madridu

Kázání dům od domu probíhalo velmi opatrně. V Madridu byl výhodou denní ruch, ve kterém jsme nebyli příliš nápadní. Snažili jsme se chovat a oblékat jako ostatní, abychom se neodlišovali jako cizinci. Náš postup ve službě dům od domu byl následující: Vstoupit do domu, zaklepat na jedny dveře, mluvit s obyvatelem a potom opustit budovu, ulici a čtvrť, kde jsme kázali. Stále bylo možné, že někdo zavolá policii, a proto nebylo moudré zůstávat v okolí. Paul a Evelyn Hundertmarkovi byli sice velmi opatrní, ale přesto byli v roce 1960 zatčeni a vypovězeni ze země. Odcestovali do sousedního Portugalska a několik let sloužili tam. Paul se staral o tajnou kancelář odbočky. Dnes je městským dozorcem v San Diegu v Kalifornii.

Přesto u nás došlo k vyrovnání. Jen o několik měsíců později bylo z Portugalska vypovězeno šest misionářů! Díky tomu nastalo radostné období: Eric a Hazel Beveridgeovi, kteří byli také v naší třídě Gileadu, byli nyní požádáni, aby opustili Portugalsko a odjeli Španělska. A tak jsme v únoru 1962 byli znovu v hotelu Mercador — tentokrát jsme vítali Erika a Hazel.

V těchto dnech jsme s Ritou měli osobní zkušenost s náboženským pokrytectvím. Studovali jsme Bibli s jedněmi manželi, jmenovali se Bernardo a Maria, a žili v chatrči vyrobené ze zbytků stavebních materiálů, které Bernardo mohl sehnat. Studovali jsme s nimi dlouho do noci a po studiu nám vždy nabídli chléb, víno a trochu sýra nebo cokoli, co měli. Všiml jsem si, že ten sýr byl velmi podobný americkému sýru. Jednoho večera po studiu vytáhli plechovku, z které ten sýr brali. Bylo na ní velkými písmeny anglicky napsáno: „Americký lid španělskému lidu — neprodejné.“ Jak ta chudá rodina dostala ten sýr? Vláda pověřila katolickou církev, aby sýr rozdělila chudým. Kněz jim ho však prodával!

Plodná služba mezi vojáky

Brzy se stalo něco úžasného, něco, co se pro nás a pro mnoho jiných lidí ukázalo jako velké požehnání. Kancelář odbočky nás požádala, abychom navštívili mladého muže jménem Walter Kiedaisch, který sloužil na základně amerického vojenského letectva několik kilometrů od Madridu, ve městě Torrejón. Navštívili jsme toho muže i jeho ženu a začali jsme vést biblické studium s nimi a ještě s jednou dvojicí z této základny.

V tom období jsem se zaměstnanci této americké letecké základny vedl asi pět biblických studií. Samozřejmě všechna anglicky. Z těchto lidí se sedm dalo později pokřtít a po návratu do Spojených států se čtyři z těch mužů stali staršími ve sboru.

Byla to doba, kdy bylo málo způsobů, jak do země dostat knihy, časopisy a Bible, protože naše dílo bylo zakázáno. Nějakou literaturu však dovezli turisté a o další se postarali naši američtí přátelé. Odbočka mne pověřila, abych se staral o tajný sklad literatury. Bylo to takové skladiště v zadní části jednoho papírnictví ve Vallecas. Žena majitele byla svědkem Jehovovým. Majitel nebyl svědek, ale vážil si našeho díla, a dokonce dal sebe a svůj podnik v sázku. Dovolil mi totiž užívat zadní část obchodu, abych mohl připravovat balíky literatury, které jsem rozesílal do nejrůznějších měst po celém státě. Tato místnost měla vždy vypadat jako to, za co byla pokládána — jako zaprášená místnost, kde bez ladu a skladu leží plno lepenkových krabic. Musel jsem si tedy zhotovit pracovní stůl a police, které by se daly rychle rozložit a připravit k práci a pak ještě rychleji ukrýt. Na konci dne jsem čekal, až v obchodě nikdo nebyl, a pak jsem se svými balíky rychle odešel.

Byla to skutečná výsada, podílet se na šíření takových duchovních publikací, jakými jsou časopisy Strážná věž a Probuďte se! a jiná literatura, a rozesílat je do sborů po celé zemi. Byla to vzrušující doba.

Rita zažila radost z vedení šestnácti domácích biblických studií. Asi polovina z těchto studujících se stala pokřtěnými svědky Jehovovými. Dolores, mladá vdaná žena, trávila chladné zimy na lůžku, protože měla nemocné srdce. Na jaře mohla vstát a něco málo dělat. Dolores měla tak silnou víru, že když nastal čas našeho oblastního sjezdu v Toulouse ve Francii, toužila ho navštívit. Lékař ji upozornil, že vzhledem k onemocnění srdce je to nemoudré. Když vyprovázela manžela, matku a jiné odjíždějící, přišla na nádraží v domácím oblečení, v pantoflích a bez zavazadel. Měla slzy v očích a nemohla snést pohled na to, že odjíždějí bez ní. A tak nastoupila do vlaku a odjela do Francie! Rita o tom nevěděla. Bylo to úžasné překvapení, když na sjezdu uviděla Dolores, jak se široce usmívá.

Neobvyklé biblické studium

Toto vyprávění o našem pověření v Madridu nemůžeme uzavřít bez toho, že bychom se zmínili o muži jménem Don Benigno Franco, „el profesor“. Jeden místní svědek mě vzal na návštěvu k nějakému staršímu pánovi, který žil se svou ženou ve velmi nuzném činžovním domě. Začal jsem s ním vést biblické studium. Za rok a půl požádal o křest a stal se svědkem Jehovovým.

Tento starší pán, Don Benigno Franco, byl bratranec Franciska Franka, který byl tehdy ve Španělsku diktátorem. Zdá se, že Don Benigno byl vždy svobodymilovný člověk. V době španělské občanské války sympatizoval s Republikou a byl proti svému bratranci — generálovi, který vyhrál válku a zřídil katolickou diktaturu. Od roku 1939 bylo Donu Benignovi upíráno právo na práci, a byl proto odkázán jen na skromné živobytí. Tak se stalo, že se bratranec generalissima Franciska Franka, vojenského diktátora Španělska, stal svědkem Jehovovým.

Překvapivé pozvání

V roce 1965 nás kancelář španělské odbočky pozvala, abychom v Barceloně začali sloužit v krajské službě. Znamenalo to opustit všechny milující bratry, se kterými jsme se v Madridu tak sblížili. Měli jsme nyní před sebou nejen nové zážitky, ale pro mě to znamenalo i zkoušku. Velmi jsem se této služby obával, protože jsem vždy pochyboval o svých schopnostech. Velmi dobře vím, že to byl Jehova, kdo mi dal schopnost účinně sloužit na tomto poli služby.

Každý týden jsme navštívili jiný sbor, a proto jsme museli bydlet v domovech bratrů. Neměli jsme trvalé bydliště a skoro každých čtrnáct dní jsme se stěhovali do jiného domu. To bývá zvláště obtížné pro ženy. Brzy jsme však dostali nabídku od Josého a Roser Escudéových, kteří bydleli v Barceloně. Pozvali nás, abychom s nimi nějakou dobu bydleli. To od nich bylo velmi laskavé, protože jsme měli kam uložit své věci. Byl to také stálý domov, do kterého jsme se mohli v neděli večer vracet.

Následující čtyři roky jsem společně s Ritou strávil v krajské službě v Katalánii na pobřeží Středozemního moře. Všechna naše biblická shromáždění se konala tajně v soukromých domech a kázání dům od domu probíhalo obezřetně, abychom nepřitahovali pozornost. Občas jsme byli s celým sborem na nedělním „pikniku“ v lese, zvláště když jsme pořádali krajský sjezd.

Vždy budeme obdivovat ty mnohé oddané duchovní bratry, kteří riskovali ztrátu zaměstnání i svobody, když se velmi snažili udržet sbory sjednocené a činné. Mnozí z nich se velmi snažili rozšířit dílo do vzdálenějších městeček. Tak byl ve Španělsku položen základ pro pozdější obrovský vzrůst, který nastal poté, co byl zrušen zákaz a co byla v roce 1970 zaručena náboženská svoboda.

Opouštíme zahraniční pověření

Často jsme si během těch deseti let ve Španělsku mysleli, že budeme muset opustit naši radostnou službu, protože naši rodiče byli nemocní. Mnohokrát jsme si mysleli, že opustíme své přidělení a odjedeme domů, abychom se postarali o mé rodiče. Ale díky milujícím bratrům a sestrám ze sborů v blízkosti mých rodičů jsme mohli ve Španělsku nadále zůstávat. Ano, výsady misionářské služby jsme mohli v těchto letech užívat částečně i kvůli lidem, kteří společně s námi dávali zájmy Království na první místo.

V prosinci 1968 jsme se nakonec vrátili domů, abychom se starali o moji matku. Právě ten měsíc můj otec vydechl naposled, a matka zůstala sama. Stále jsme měli dost času na celodobou službu, a tak jsme přijali pověření sloužit v krajské službě, ale tentokrát ve Spojených státech. V následujících dvaceti letech jsme sloužili ve španělsky mluvících krajích. Ztratili jsme sice naši misionářskou perlu velmi vysoké hodnoty, ale dostali jsme jinou.

Kázání uprostřed drog a násilí

Nyní jsme sloužili bok po boku s mnoha bratry a sestrami, kteří žili v těch částech města, kde bujela zločinnost. Vždyť už první týden naší krajské služby v newyorském Brooklynu někdo vytrhl Ritě kabelku.

Při jedné příležitosti jsme Rita, já a jiní zvěstovatelé byli v kazatelské službě dům od domu v jiné části New Yorku. Zabočili jsme za roh a zpozorovali nějaké lidi, jak stojí v řadě před jakousi dírou ve zdi jedné opuštěné budovy. Po pár krocích jsme si všimli, že na chodníku stojí nějaký mladý člověk a pozoruje nás. Na vzdálenějším rohu byl jiný, který dával pozor, zda nejede policejní auto. Kolem nás probíhala transakce s drogami! První hlídající se polekal, ale když spatřil časopis Strážná věž, ulevilo se mu. Přesto jsem mohl být policista! Potom španělsky zavolal: „¡Los Atalayas! ¡Los Atalayas!“ (Strážné věže! Strážné věže!) Podle časopisů poznali, kdo jsme, a všechno bylo v pořádku. Jak jsem procházel kolem něj, řekl jsem: „¿Buenos dias, como está?“ (Dobrý den, jak se vede?) Odpověděl, abych se za něj modlil!

Nesnadné rozhodnutí

Od roku 1990 bylo zřejmé, že budu muset být u své matky každý den. Usilovně jsme se snažili dále sloužit v krajské službě, ale moudrost nám říkala, že není možné splnit oba tyto závazky. Samozřejmě jsme chtěli mít jistotu, že je o matku s láskou pečováno. Opět jsme se měli vzdát perly velmi vysoké hodnoty, něčeho, co nám bylo velmi drahé. Hodnota všech doslovných drahokamů světa a všeho, co mohou člověku přinést, je nepatrná v porovnání s hodnotou drahokamů misionářské či krajské služby v Jehovově organizaci.

Ritě a mně je nyní přes šedesát let. Jsme spokojeni a těšíme se ze služby s místním španělským sborem. Když se ohlížíme zpět na ty roky strávené službou Jehovovi, děkujeme mu, že nám svěřil několik perel velmi vysoké hodnoty.

[Obrázek na straně 23]

S Ritou a s Paulem a Evelyn Hundertmarkovými (napravo) před arénou pro býčí zápasy v Madridu

[Obrázek na straně 24]

Sloužím sboru při lesním „pikniku“