Skončí někdy nenávist?

POKUD jste v televizi zhlédli byť jen několik zpravodajských relací, nenávist vám už není neznámá. Nenávist je společným jmenovatelem všech masakrů, které, jak se zdá, ve světě zanechávají své krvavé stopy skoro každý den. Od Belfastu po Bosnu, od Jeruzaléma po Johannesburg jsou zabíjeni náhodní kolemjdoucí, kteří prostě neměli štěstí.

Vrahové většinou své oběti neznají. Jediným „zločinem“ obětí je to, že možná patří ke „druhé straně“. V tomto hrůzostrašném ‚výměnném obchodu‘ je zabíjení odvetou za nějakou dřívější krutost nebo je formou „etnické čistky“. Každé kolo násilí jen rozdmýchává plameny nenávisti mezi znepřátelenými skupinami.

Zdá se, že těchto strašných začarovaných kruhů nenávisti stále přibývá. Mezi kmeny, rasami a etnickými nebo náboženskými skupinami se odehrávají krevní msty. Může být nenávist někdy uhašena? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme rozumět tomu, co je příčinou nenávisti — protože jsme se nenarodili, abychom nenáviděli.

Semínka nenávisti se zasévají

Zlata Filipovičová, bosenská dívka ze Sarajeva, se ještě nenaučila nenávidět. Ve svém deníku výmluvně píše o etnickém násilí: „Stále se ptám: Proč? Kvůli čemu? Čí je to vina? Ptám se, ale žádná odpověď neexistuje . . . Mezi mými kamarádkami, mezi našimi přáteli, v naší rodině jsou Srbové, Chorvati i Muslimové . . . Přátelíme se s dobrými lidmi, ne se špatnými. A mezi dobrými lidmi jsou Srbové, Chorvati i Muslimové stejně tak, jako jsou mezi špatnými.“

Mnoho dospělých však uvažuje jinak. Jsou přesvědčeni, že mají dost důvodů nenávidět. Proč?

Nespravedlnost. Základní hybnou silou nenávisti je pravděpodobně nespravedlnost a útlak. Jak říká Bible, „pouhý útlak totiž může způsobit, že moudrý jedná pomateně“. (Kazatel 7:7) Když jsou lidé oběťmi násilí či brutality, snadno začnou pěstovat nenávist k těm, kdo jim ubližují. Může to být sice nerozumné nebo nesmyslné, ale tato nenávist je pak často namířena proti celé skupině.

Nespravedlnost — skutečná i zdánlivá — může být základní příčinou nenávisti, ale není její jedinou příčinou. Jsou tu i předsudky.

Předsudky. Předsudky často plynou z neznalosti určité etnické nebo národnostní skupiny. Kvůli pověstem, které kolují, kvůli nepřátelství mezi kmeny nebo kvůli špatné zkušenosti s jedním nebo dvěma jedinci někteří lidé připisují špatné vlastnosti všem příslušníkům rasy nebo národnosti. Když jednou předsudky zakoření, mohou lidi zaslepovat, a oni nevidí pravdu. „Nenávidíme někoho proto, že ho neznáme; a nemůžeme ho poznat proto, že ho nenávidíme,“ řekl anglický spisovatel Charles Caleb Colton.

Na druhé straně, politikové a historikové mohou z politických nebo nacionalistických důvodů předsudky úmyslně podněcovat. Typickým příkladem toho je Hitler. Georg, bývalý člen Hitlerovy mládežnické organizace, říká: „Nacistická propaganda nás učila nenávidět nejdříve Židy, potom Rusy a potom všechny ‚nepřátele Říše‘. Když jsem dospíval, věřil jsem tomu, co mi říkali. Později jsem zjistil, že mě oklamali.“ V nacistickém Německu i jinde se rasové nebo etnické předsudky ospravedlňovaly nacionalismem, což je další pramen nenávisti.

Nacionalismus, vědomí kmenové příslušnosti a rasismus. Historik Peter Gay ve své knize Cultivation of Hatred (Pěstování nenávisti) popisuje, co se stalo na začátku první světové války: „V bitvě o loajalitu nacionalismus zastínil vše ostatní. Láska k vlasti a nenávist k jejím nepřátelům sloužily jako nejmocnější zdůvodnění agrese, která se připravovala během celého devatenáctého století.“ Německé nacionalistické cítění vyjadřovala vojenská píseň známá jako „Píseň nenávisti k Anglii“. Rozeštvávači v Británii a Francii, jak vysvětluje Peter Gay, zase vymýšleli historky o tom, jak němečtí vojáci znásilňují ženy a vraždí děti. Siegfried Sassoon, anglický voják, popisuje, co bylo jádrem britské válečné propagandy: „Člověk, jak se zdá, byl stvořen k tomu, aby připravoval Němce o život.“

Stejně jako nacionalismus může i nadměrné vyvyšování určité etnické skupiny nebo rasy sloužit k rozdmýchávání nenávisti mezi etnickými skupinami nebo rasami. V mnoha afrických zemích je vědomí kmenové příslušnosti podnětem pro další a další násilí, západní Evropu a Severní Ameriku stále sužuje rasismus. Dalším rozdělujícím činitelem, který může splývat s nacionalismem, je náboženství.

Náboženství. Mnoho neřešitelných konfliktů, které na světě jsou, má výrazný náboženský podtext. V Severním Irsku, na Středním východě i kdekoli jinde se lidé nenávidí kvůli tomu, k jakému náboženství se kdo hlásí. Více než před dvěma sty lety anglický spisovatel Jonathan Swift napsal: „Máme právě dost náboženství na to, abychom nenáviděli, ale ne dost na to, abychom se navzájem milovali.“

V roce 1933 sdělil Adolf Hitler biskupovi z Osnabrücku: ‚Pokud jde o Židy, pouze pokračuji v té politice, kterou před 1500 lety přijala katolická církev.‘ Většina německých církevních představitelů nikdy Hitlerovy nenávistné pogromy neodsoudila. Paul Johnson ve své knize A History of Christianity (Dějiny křesťanství) píše, že „církev exkomunikovala katolíky, kteří si ve své závěti přáli, aby byli zpopelněni, . . . ale nezakázala jim pracovat v koncentračních nebo vyhlazovacích táborech“.

Někteří náboženští vůdci nenávist nejen neodsoudili, ale dokonce ji posvětili. V roce 1936, na začátku španělské občanské války, papež Pius XI. odsoudil republikány za to, že mají ‚skutečně satanskou nenávist k Bohu‘ — i když na straně republikánů byli i někteří katoličtí kněží. Kardinál Gomá, španělský primas v době občanské války, prohlásil, že ‚smíření nebylo bez ozbrojených bojů možné‘.

Nezdá se, že by náboženská nenávist polevovala. V roce 1992 časopis Human Rights Without Frontiers (Lidská práva bez hranic) odsoudil to, jakým způsobem představitelé řecké pravoslavné církve rozdmýchávají nenávist ke svědkům Jehovovým. Mezi mnoha jinými uvedl časopis i případ řeckého pravoslavného kněze, který podal žalobu na dva čtrnáctileté svědky. Kvůli čemu? Obvinil je z toho, že ‚se ho pokoušeli přimět, aby změnil náboženství‘.

Důsledky nenávisti

Nespravedlnost, předsudky, nacionalismus a náboženství rozsévají po celém světě semena nenávisti a zalévají je. Ovocem je nevyhnutelně zloba, útoky, války a ničení. To, co Bible říká v 1. Jana 3:15, nám pomáhá, abychom viděli, jak vážná věc je nenávist: „Každý, kdo nenávidí svého bratra, je zabiják.“ Kde se daří nenávisti, tam mír — pokud vůbec existuje — je bezesporu velmi vzácný.

Laureát Nobelovy ceny Elie Wiesel, který přežil holocaust, píše: „Povinností přežijících je podávat svědectví o tom, co se stalo . . . Musíte varovat lidi, že takové věci se mohou stát, že zlo se může rozpoutat. Rasová nenávist, násilí, modlářství — to vše stále vzkvétá.“ Dějiny dvacátého století dokazují, že nenávist není oheň, který pohasne sám.

Bude někdy ze srdce lidí nenávist vykořeněna? Je nenávist vždycky destruktivní, nebo má i kladnou stránku? Uvidíme.