Radují se v neradostném světě

„S TROCHOU pesimismu se dá prohlásit, že toto století patřilo Satanovi,“ začínal úvodník v novinách The New York Times z 26. ledna 1995. „V žádném jiném období lidé neprojevovali tak velké vlohy a chuť k zabíjení milionů jiných lidí z důvodů rasových, náboženských i třídních.“

K 50. výročí osvobození nevinných obětí uvězněných v nacistických táborech smrti se objevilo mnoho podobných novinových článků. Nicméně v některých částech Afriky a východní Evropy jsou lidé stejně barbarsky zabíjeni stále.

Různé pogromy, etnické čistky, kmenové masakry — ať už se tomu říká jakkoli — přinášejí obrovský zármutek. Ale uprostřed této vřavy je možné slyšet silné hlasy radosti. Vezměme například Německo třicátých let tohoto století.

Hitler a jeho nacistická strana vydali v dubnu 1935 zákaz, že žádný svědek Jehovův nesmí pracovat ve státní správě. Svědkové byli také zatýkáni, vězněni a posíláni do koncentračních táborů, protože zachovávali křesťanskou neutralitu. (Jan 17:16) Ke konci srpna 1936 proběhlo hromadné zatýkání svědků Jehovových. Tisíce z nich byly poslány do koncentračních táborů, kde většina z nich — pokud přežili — zůstala až do roku 1945. Jak však svědkové reagovali na to, jak nelidsky se s nimi v táborech zacházelo? Je překvapivé, že si udrželi radost navzdory neradostnému prostředí, v němž se ocitli.

„Skála v bahně“

Britská historička Christine Kingová vedla interview s katoličkou, která těmito tábory prošla. Doktorka Kingová řekla: „Použila přirovnání, na které nikdy nezapomenu . . . Velmi podrobně popisovala, jak uboze a v jak odporných podmínkách tam žila. Říkala, že znala svědky Jehovovy, a ti byli jako skála v bahně. Jako pevné místo ve všem tom hnusu. Říkala, že byli jediní, kdo si neodplivli, když kolem nich přešla stráž. Byli jediní, kdo to všechno překonávali ne nenávistí, ale láskou, nadějí a vědomím toho, jaký to má smysl.“

Co svědkům Jehovovým umožnilo, aby byli jako „skála v bahně“? Neotřesitelná víra v Jehovu Boha a v jeho Syna, Ježíše Krista. Proto selhala Hitlerova snaha udusit jejich křesťanskou lásku a radost.

Zaposlouchejme se do vzpomínek dvou přežijících, kteří před padesáti lety touto zkouškou víry úspěšně prošli. Jedna žena říká: „Má radost překypuje, když si uvědomím, že jsem měla jedinečnou příležitost v těch nejtěžších podmínkách dokázat, že Jehovu miluji a že jsem mu vděčná. Nikdo mě k tomu nenutil! Přesně naopak, naši nepřátelé se nás snažili výhrůžkami donutit, abychom více než Boha poslouchali Hitlera — to se jim ale nepovedlo! Jsem šťastná nejen teď, ale byla jsem šťastná i za vězeňskými zdmi, protože jsem si udržela dobré svědomí.“ (Maria Hombachová, 94 let)

Jiný svědek Jehovův řekl: „Na dny svého věznění vzpomínám s vděčností a s radostí. Roky, které jsem za Hitlera strávil ve vězeních a v koncentračních táborech, byly těžké a plné zkoušek. Nepřál bych si však, abych se jim tenkrát vyhnul, protože jsem se díky nim naučil naprosto důvěřovat Jehovovi.“ (Johannes Neubacher, 91 let)

„Naprosto důvěřovat Jehovovi“ — to bylo to tajemství radosti, kterou svědkové Jehovovi prožívali. Mají tedy radost, ačkoli jsou obklopeni neradostným světem. Jejich radost byla v nedávných měsících patrná na oblastních sjezdech „Radostně chválíme Boha“. Pojďme si tato radostná shromáždění společně připomenout.

[Obrázek na straně 4]

Maria Hombachová