Sloužím pod Jehovovou láskyplnou rukou
VYPRÁVÍ LAMBROS ZOUMBOS
Stál jsem před rozhodující volbou: přijmout nabídku bohatého strýčka, stát se správcem jeho rozsáhlého nemovitého majetku a vyřešit tak finanční problémy své rodiny, anebo se stát celodobým služebníkem Jehovy Boha. Rád bych vám vysvětlil, které činitele ovlivnily mé konečné rozhodnutí.
NARODIL jsem se v řeckém městě Volos v roce 1919. Můj otec prodával pánské oblečení, a byli jsme tedy zámožní. Avšak ke konci dvacátých let nastala hospodářská krize. Otec zbankrotoval a o obchod přišel. Pokaždé, když jsem viděl v tátově tváři zoufalství, bylo mi smutno.
Nějakou dobu naše rodina žila v naprosté chudobě. Každý den jsem odcházel ze školy o hodinu dřív a čekal ve frontě na příděl potravin. Ale navzdory chudobě jsme žili poklidným rodinným životem. Mým snem bylo stát se lékařem, ale když mi bylo asi patnáct let, musel jsem školy nechat a začít pracovat, abychom se jako rodina uživili.
Později, během druhé světové války, okupovali Řecko Němci a Italové. Nastal krutý hladomor. Často jsem vídal přátele a známé, jak na ulicích umírali hladem — na ten strašný pohled nikdy nezapomenu! Jednou naše rodina žila bez chleba, který je v Řecku základní potravinou, celých čtyřicet dnů. Abychom přežili, chodil jsem se svým starším bratrem do blízkých vesnic pro brambory, které nám dávali přátelé a příbuzní.
Nemoc se ukazuje být požehnáním
Začátkem roku 1944 jsem měl vážnou formu zánětu pohrudnice. Během mého tříměsíčního pobytu v nemocnici mi jeden bratranec přinesl dvě brožury a řekl: „Přečti si je. Určitě se ti budou líbit.“ Brožury Kdo jest Bůh? a Ochrana vydala Watch Tower Bible and Tract Society. Přečetl jsem si je a pak jsem o jejich obsahu mluvil s ostatními pacienty.
Když mě propustili z nemocnice, spojil jsem se s voloským sborem svědků Jehovových. Avšak jeden měsíc jsem musel být doma, protože jsem ještě nebyl zcela zdravý. Šest až osm hodin denně jsem četl starší čísla Strážné věže a také jiné publikace Watch Tower Society. Tak jsem poměrně rychle duchovně rostl.
Unikám jen o vlásek
Jednou, bylo to v létě 1944, jsem ve Volos seděl na lavičce v parku. Náhle jedna polovojenská skupina podporující německé okupanty to místo obklíčila a zatkla každého, kdo tam byl. Byly nás asi dva tucty a vedli nás ulicemi na velitelství gestapa, které bylo ve skladu tabáku.
Po několika minutách vyvolali mě a toho člověka, se kterým jsem v parku mluvil. Předvolal si nás řecký armádní důstojník a řekl, že nějaký můj příbuzný viděl, jak nás odvádějí, a řekl mu, že jsme svědkové Jehovovi. Pak nám tento řecký důstojník oznámil, že můžeme odejít domů, a dal nám svou vizitku pro případ, že by nás znovu zatkli.
Další den jsme se dozvěděli, že Němci většinu zatčených popravili, aby pomstili smrt dvou německých vojáků, které zabili bojovníci řeckého hnutí odporu. Tehdy jsem pravděpodobně unikl smrti. Kromě toho jsem si uvědomil, jakou hodnotu má křesťanská neutralita.
Na podzim roku 1944 jsem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. Následující léto svědkové zařídili, abych se mohl připojit ke sboru v Sklithro. Tento sbor sloužil vysoko v horách a tam jsem se mohl plně zotavit. V Řecku v té době zuřila občanská válka, která vystřídala německou okupaci. Stalo se, že vesnice, kde jsem pobýval, sloužila partyzánům jako jakási základna. Místní kněz a ještě jeden zlomyslný člověk mě obvinili z vyzvědačství pro vládní armádu, a proto jsem byl vyslýchán před samozvaným partyzánským vojenským soudem.
U tohoto rádoby soudu byl přítomný vůdce partyzánských sil v té oblasti. Když jsem vysvětlil, proč pobývám v té vesnici, a ukázal, že jako křesťan jsem v občanské válce zcela neutrální, vůdce ostatním řekl: „Jestli se toho chlapa někdo dotkne, bude mít co dělat se mnou!“
Když jsem se později vrátil do svého rodiště ve Volos, má víra byla pevnější než mé tělesné zdraví.
Duchovní pokrok
Brzy potom jsem byl jmenován účetním služebníkem v místním sboru. I přes nesnáze působené občanskou válkou — včetně častých zatčení pro obvinění z proselytismu, za nimiž stálo duchovenstvo — přinášela křesťanská služba jak mně, tak ostatním bratrům ve sboru velkou radost.
Počátkem roku 1947 nás navštívil cestující dozorce svědků Jehovových. Byla to první taková návštěva po druhé světové válce. Tehdy se náš vzkvétající sbor rozdělil a já byl jmenován předsedajícím dozorcem jednoho ze dvou vzniklých sborů. Polovojenské a nacionalistické organizace tehdy šířily mezi lidmi strach. Duchovenstvo využilo situace. Popudilo úřady proti svědkům Jehovovým tím, že šířilo nepravdivé řeči o tom, že jsme komunisté nebo že podporujeme levicové skupiny.
Zatýkání a věznění
V roce 1947 jsem byl asi desetkrát zatčen a třikrát souzen. Pokaždé mě zprostili viny. Na jaře roku 1948 mě odsoudili k odnětí svobody na čtyři měsíce kvůli obracení na víru. Byl jsem zavřen ve voloské věznici. Za tu dobu se počet hlasatelů Království v našem sboru zdvojnásobil a bratři byli naplněni radostí a štěstím.
V říjnu 1948 jsem měl schůzku se šesti bratry, kteří vedli náš sbor. Do domu vtrhlo pět policistů, namířili na nás zbraně a pozatýkali nás. Důvod zatčení neuvedli, odvezli nás na policejní stanici a tam nás zbili. Mě tloukl do obličeje policista, který býval boxerem. Pak nás vrazili do cely.
Potom si mě předvolal do své kanceláře velitel policie. Když jsem otevřel dveře, mrštil po mě lahvičku inkoustu, která se minula cíle a rozprskla se o stěnu. Chtěl mě zastrašit. Pak mi podal list papíru a pero a přikázal mi: „Napište jména všech svědků Jehovových ve Volos a ráno mi ten papír přineste. Jestli to neuděláte, víte, co vás čeká!“
Neodpověděl jsem a vrátil se do cely, kde jsem se s ostatními bratry modlil k Jehovovi. Napsal jsem na papír jen své jméno a čekal, až mě ten velitel předvolá. Už jsem ho však nikdy neviděl. V noci přišli nepřátelští vojáci a on proti nim vedl svou posádku. V následné potyčce byl vážně zraněn a museli mu amputovat jednu nohu. Náš případ nakonec přišel před soud, kde nás obvinili, že jsme měli nezákonné shromáždění. Všechny — bylo nás sedm — odsoudili na pět let do vězení.
Ve vězení jsem odmítal chodit na nedělní mše, a proto mě dali do samovazby. Třetího dne jsem se zeptal, zda bych mohl mluvit s ředitelem věznice. Řekl jsem mu: „Přestože si vás hluboce vážím, zdá se mi nesmyslné takhle trestat někoho, kdo je pro svou víru ochotný strávit pět let ve vězení.“ Vážně se nad tím zamyslel a nakonec řekl: „Od zítřka budete pracovat tady u mě v mé kanceláři.“
Později jsem ve vězení pracoval jako pomocník lékaře. Díky tomu jsem se naučil mnoho o zdravotní péči, což se mi v pozdějších letech velmi hodilo. Během mého pobytu ve vězení jsem měl mnoho příležitostí kázat a tři lidé reagovali příznivě a stali se z nich svědkové Jehovovi.
V roce 1952 mě téměř po čtyřech letech vězení podmínečně propustili. Později jsem musel předstoupit před soud v Korintě kvůli sporné otázce neutrality. (Izajáš 2:4) Drželi mě nějakou dobu ve vojenské věznici a pak začal další koloběh týrání. Z výhrůžek některých policistů bylo vidět, že jsou poměrně vynalézaví: „Dýkou ti po kousíčkách vykuchám srdce,“ nebo „Nepočítej s tím, že dostaneš šest kulek a rychle zemřeš.“
Zkoušky jiného druhu
Brzo jsem však byl zase doma, sloužil s voloským sborem a pracoval na zkrácenou dobu ve světském zaměstnání. Jednoho dne jsem dostal dopis z aténské kanceláře odbočky Watch Tower Society, v němž bylo pozvání na dvoutýdenní školení a k následné službě jako krajský dozorce, který navštěvuje sbory svědků Jehovových. Ve stejné době mě strýc z otcovy strany, který byl bezdětný a měl rozsáhlý nemovitý majetek, požádal, abych spravoval jeho jmění. Má rodina žila stále v chudobě a toto zaměstnání by vyřešilo finanční problémy všech členů rodiny.
Navštívil jsem strýčka, abych vyjádřil svou vděčnost za jeho nabídku, ale pověděl jsem mu, že jsem se rozhodl přijmout zvláštní pověření v křesťanské službě. Nato vstal, zamyšleně se na mě podíval a nečekaně opustil místnost. Přinesl štědrý finanční dar, který by vystačil pro mou rodinu na několik měsíců. Řekl: „Vezmi si tohle a nalož s tím, jak chceš.“ Dodnes neumím popsat to, co jsem v ten okamžik cítil. Bylo to, jako bych slyšel Jehovův hlas, který mi říká: ‚Vybral sis dobře. Jsem s tebou.‘
Se souhlasem své rodiny jsem v prosinci 1953 odjel do Atén. Svědkem se stala pouze má matka, ale ostatní členové rodiny mé křesťanské činnosti nebránili. Když jsem přijel do aténské kanceláře odbočky, čekalo mě ještě jiné překvapení. Byl tam telegram od mé sestry, v němž stálo, že otcův dvouletý boj o sociální podporu byl právě toho dne úspěšně dovršen. Co více jsem jen mohl chtít? Připadal jsem si, jako bych měl křídla, abych se mohl „rozlétnout“ v Jehovově službě!
Opatrnost
V prvních letech mé krajské služby jsem musel být velmi opatrný, protože svědkové Jehovovi byli krutě pronásledováni náboženskými i politickými představiteli. Chodíval jsem mnoho hodin pod pláštíkem tmy, abych navštívil křesťanské bratry, zvláště ty, kteří bydleli v malých městech a vesnicích. Bratři se obvykle shromáždili v nějakém domě a trpělivě čekali, dokud nedorazím, čímž riskovali zatčení. Tyto návštěvy byly opravdu znamenitou příležitostí k vzájemné výměně povzbuzení. (Římanům 1:11, 12)
Někdy jsem používal přestrojení, aby mě neodhalili. Jednou jsem se oblékl jako pastýř, abych prošel silniční kontrolou a dostal se na shromáždění k bratrům, kteří velmi potřebovali duchovního pastýře. Jindy, v roce 1955, jsme s jedním svědkem předstírali, že jsme prodavači česneku, abychom nebudili podezření policie. Měli jsme za úkol kontaktovat některé křesťanské bratry žijící v městečku Árgos Orestikón, kteří se stali nečinnými.
Naše zboží jsme vystavili na městském trhu. Avšak mladý policista, který na tom místě hlídkoval, pojal podezření a pokaždé, když kolem nás prošel, si nás zvědavě prohlížel. Nakonec mi řekl: „Vy nevypadáte jako prodavač česneku.“ V tu chvíli přišly tři mladé ženy a řekly, že by rády koupily nějaký česnek. Ukázal jsem na své zboží a zvolal: „Tento mladý policista jí tento česnek a podívejte se, jak je silný a hezký!“ Ženy se na policistu podívaly a zasmály se. I on se pousmál a odešel.
Po jeho odchodu jsem využil příležitosti a šel do obchodu, kde naši duchovní bratři pracovali jako krejčí. Jednoho z nich jsem požádal, aby mi přišil knoflík, který se mi utrhl na saku. Zatímco šil, naklonil jsem se k němu a zašeptal: „Přišel jsem z odbočky, abych se s vámi setkal.“ Bratři se zpočátku obávali, protože už celé roky nebyli se spolukřesťany ve spojení. Povzbudil jsem je, jak jen jsem mohl, a zařídil jsem, abych se s nimi mohl setkat na městském hřbitově a v rozhovoru pokračovat. Tato návštěva dopadla šťastně, bratři byli povzbuzeni a znovu se stali horlivými v křesťanské službě.
Získávám věrnou společnici
V roce 1956, tři roky potom, co jsem začal sloužit jako cestující dozorce, jsem poznal Niki, mladou křesťanku, která měla velkou lásku ke kazatelské službě a přála si strávit život v celodobé službě. Zamilovali jsme se do sebe a v červnu 1957 jsme se vzali. Svědkové Jehovovi tehdy v Řecku zakoušeli nepřátelství, a tak jsem byl zvědav, zda Niki bude schopná vyhovět nárokům, které s sebou nese práce cestujícího dozorce za takových podmínek. S Jehovovou pomocí to zvládla a stala se tak první ženou, která kdy v Řecku doprovázela svého manžela při práci cestujícího dozorce.
V krajské službě jsme pak byli deset let a sloužili jsme většině sborů v Řecku. Mnohokrát jsme se přestrojili a pod pláštíkem tmy s kufrem v ruce šli pěšky, abychom se dostali k nějakému sboru. Navzdory velkému odporu, s nímž jsme se často setkávali, jsme s pohnutím na vlastní oči sledovali nápadný růst v počtu svědků.
Služba v betelu
V lednu 1967 jsme byli společně s Niki pozváni ke službě v betelu; tak se říká kanceláři odbočky svědků Jehovových. Pozvání nás velmi překvapilo, ale přijali jsme je s důvěrou, že Jehova věci řídí. Po nějaké době jsme si uvědomili, jaká je to výsada sloužit v tomto centru teokratické činnosti.
Tři měsíce po našem příchodu do betelu se moci v Řecku chopila vojenská junta a svědkové Jehovovi museli svou práci dělat ještě nenápadněji. Začali jsme se scházet v malých skupinách, sjezdy pořádat v lese, při kázání být opatrní a biblickou literaturu tisknout a rozšiřovat tajně. Nebylo těžké se této situaci přizpůsobit, protože jsme prostě jen obnovili metody, které jsme ve své činnosti používali už v minulých letech. I přes tato omezení vzrostl počet svědků z necelých 11 000 v roce 1967 na více než 17 000 v roce 1974.
Po téměř třiceti letech služby v betelu se s Niki stále radujeme z našeho duchovního požehnání, přestože máme zdravotní a věková omezení. Více než deset let jsme žili v budově odbočky na ulici Kartali v Aténách. V roce 1979 byla zasvěcena nová odbočka na Marousi, což je předměstí Atén. Od roku 1991 spokojeně žijeme v nové prostorné odbočce v Eleoně, šedesát kilometrů na sever od Atén. Sloužím tu v betelové ošetřovně. Ukázalo se, že školení, které jsem dostal jako pomocník vězeňského lékaře, bylo skutečně velmi užitečné.
Během své více než čtyřicetileté celodobé služby jsem si podobně jako Jeremjáš uvědomoval pravdivost Jehovova slibu: „Jistě budou proti tobě bojovat, ale nezískají nad tebou převahu, neboť ‚jsem s tebou,‘ je Jehovův výrok, ‚abych tě osvobodil.‘ “ (Jeremjáš 1:19) Ano, Niki i já jsme okusili pohár přetékající Jehovovým požehnáním. Stále se radujeme z jeho nezměrného, láskyplného zájmu a nezasloužené laskavosti.
Chtěl bych mladé lidi v Jehovově organizaci povzbudit, aby jejich cílem byla celodobá služba. Tak mohou přijmout Jehovovo pozvání, aby Jehovu vyzkoušeli, zda splní svůj slib, že ‚otevře nebeské propusti a opravdu vyleje požehnání, až již nebude nedostatek‘. (Malachiáš 3:10) Z vlastní zkušenosti vás, mladí lidé, mohu ujistit, že Jehova skutečně bude žehnat každému z vás, kdo se na něj takto plně spolehne.
[Obrázek na straně 26]
Lambros Zoumbos se svou manželkou Niki