‚Místo zlata jsem našel diamanty‘
VYPRÁVÍ MICHALIS KAMINARIS
Po pěti letech v Jižní Africe, kam jsem se vydal hledat zlato, jsem se vracel domů s něčím mnohem cennějším. Rád bych vám pověděl o bohatství, které jsem nabyl a o které jsem se toužil dělit.
NARODIL jsem se v roce 1904 na řeckém ostrově Kefallénia v Jónském moři. Krátce nato mí rodiče zemřeli, takže jsem vyrůstal jako sirotek. Toužil jsem po pomoci a často jsem se modlil k Bohu. I když jsem pravidelně chodil do kostela řecké pravoslavné církve, Bibli jsem ani trochu neznal. Nenacházel jsem žádnou útěchu.
V roce 1929 jsem se rozhodl, že se vystěhuji a půjdu za lepším životem. Opustil jsem pustý ostrov, kde jsem žil, a po moři se vydal přes Anglii do Jižní Afriky. Po sedmnácti dnech na moři jsem dorazil do Kapského Města v Jižní Africe, kde si mě okamžitě najal jeden můj krajan. V hmotném bohatství jsem však útěchu nenašel.
Něco drahocennějšího
V Jižní Africe jsem byl už dva roky, když mě na pracovišti navštívil jeden svědek Jehovův a nabídl mi biblickou literaturu v řečtině. Byly mezi ní i brožury Kde jsou mrtví? a Utiskování, kdy skončí? Živě si vzpomínám, s jakým nadšením jsem je přečetl a jak jsem se dokonce nazpaměť učil všechny citované biblické texty. Jednou jsem spolupracovníkovi řekl: „Našel jsem to, co jsem celá ta léta hledal. Jel jsem do Afriky pro zlato, ale místo něj jsem našel diamanty.“
Měl jsem velkou radost, když jsem poznal, že Bůh má osobní jméno Jehova, že jeho Království už bylo ustanoveno v nebi a že žijeme v posledních dnech tohoto systému věcí. (Žalm 83:18; Daniel 2:44; Matouš 6:9, 10; 24:3–12; 2. Timoteovi 3:1–5; Zjevení 12:7–12) Bylo opravdu úchvatné se dozvídat, že Jehovovo Království přinese nekonečné požehnání všem lidským rasám! Další skutečností, která na mě udělala dojem, bylo to, že se o těchto pravdách káže po celém světě. (Izajáš 9:6, 7; 11:6–9; Matouš 24:14; Zjevení 21:3, 4)
Brzo jsem si zjistil adresu odbočky Watch Tower Society v Kapském Městě a získal jsem více literatury. Zvláště mě potěšilo to, že jsem získal vlastní Bibli. To, co jsem četl, mě podněcovalo k vydávání svědectví. Začal jsem tím, že jsem biblické publikace posílal příbuzným, přátelům a známým do města Lixoúrion, z něhož jsem pocházel. Ze svého studia jsem postupně začínal chápat, že když se někdo chce Jehovovi líbit, musí mu zasvětit svůj život. Neváhal jsem tedy a zasvětil se mu v modlitbě.
Jednou jsem navštívil shromáždění svědků Jehovových, ale protože jsem neuměl anglicky, nerozuměl jsem jedinému slovu. Když jsem se dozvěděl, že v Port Elizabeth žije hodně Řeků, přestěhoval jsem se tam, ale žádné řecky mluvící svědky jsem nenašel. Rozhodl jsem se tedy vrátit se do Řecka a stát se celodobým kazatelem. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: ‚Vrátím se do Řecka, i kdybych tam měl dojet polonahý.‘
Celodobá služba v Řecku
Na jaře roku 1934 jsem se plavil na palubě italského zaoceánského parníku Duilio. Dostal jsem se do Francie, do Marseilles, kde jsem zůstal deset dní, a pak jsem se nalodil na řeckou cestovní loď Patris. Když jsme už byli na moři, objevila se nějaká technická závada na lodi, a v noci byl vydán příkaz ke spuštění záchranných člunů. Tehdy jsem si vzpomněl na svůj úmysl, že se do Řecka dostanu třeba i polonahý. Avšak dorazil k nám italský remorkér a odvlekl nás do Neapole. Nakonec jsme dorazili do Pirea v Řecku.
Odtamtud jsem se vydal do Atén, kde jsem navštívil odbočku Watch Tower Society. Při rozhovoru s dozorcem odbočky, který se jmenoval Athanassios Karanassios, jsem požádal o pověření být celodobým kazatelem. Další den jsem už cestoval na Peloponés, což je jižní část řecké pevniny. Celý tento kraj jsem dostal jako svůj osobní obvod!
S nespoutaným nadšením jsem začal kázat, chodil jsem od města k městu, od vesnice k vesnici, od hospodářství k hospodářství a od osamělých stavení k osamělým stavením. Brzy se ke mně připojil Michael Triantafilopoulos, který mě v létě 1935 pokřtil, což bylo více než rok po začátku mé celodobé služby! Neexistovala žádná veřejná doprava, a tak jsme museli všude chodit pěšky. Největším problémem byl odpor duchovenstva, které dělalo všechno možné, jen aby nás zastavilo. Výsledkem bylo, že jsme naráželi na mnoho předsudků. Ale svědecké dílo probíhalo navzdory překážkám a Jehovovo jméno bylo oznamováno široko daleko.
Překonávám odpor
Jednoho rána, když jsme kázali v hornatém okrese Arkádie, jsem došel do vesnice Magouliana. Asi po hodině vydávání svědectví jsem uslyšel církevní zvony a brzy mi došlo, že se týkají mě. Pod vedením archimandrity řecké pravoslavné církve (církevního hodnostáře v nižším postavení než biskup) se srotil dav lidí. Rychle jsem zavřel svou tašku s literaturou a tiše se modlil k Jehovovi. Archimandrita se zástupem dětí v patách mířil přímo ke mně. Začal křičet: „To je on! To je on!“
Děcka mě sevřela v kruhu, kněz pokročil kupředu a svým naditým břichem se na mě začal tlačit, přičemž pronesl, že na mě nechce vztáhnout ruku ‚pro případ, že bych byl nakažený‘. Vyjekl: „Uhoďte ho! Uhoďte ho!“ Ale právě v tu chvíli se objevil policista a oba nás odvedl na policejní stanici. Duchovní byl odsouzen za podněcování davu, dostal pokutu tři sta drachem a navíc musel zaplatit soudní výlohy. Mě pustili.
Vždy když jsme dorazili na nové místo, zvolili jsme si nějaké větší město jako základnu a odtamtud chodili kázat po celém obvodu, až do vzdálenosti čtyř hodin pěší chůze. Znamenalo to odcházet brzo ráno za tmy a vracet se domů po setmění. Obvykle jsme každý den navštívili jednu nebo dvě vesnice. Jakmile jsme propracovali všechny okolní vesnice, šli jsme kázat také do města, které bylo naší základnou, a pak jsme se stěhovali jinam. Často jsme byli zatčeni, protože kněží proti nám ponoukali lidi. V kraji Parnas, ve středu Řecka, mě policie hledala několik měsíců. Nikdy mě však nechytili.
Jednou jsem s bratrem Triantafilopoulosem kázal ve vesnici Mouríki, v okrese Boiótie. Vesnici jsme rozdělili na dvě části a já jsem začal sloužit na příkrých svazích, neboť jsem byl mladší. Náhle zdola slyším křik. Běžím tam a napadá mě, že bratra Triantafilopoulose někdo bije. Vesničané se sešli v místní hospodě a kněz podupával jako rozzuřený býk. „Tihle lidi nám říkají ‚semeno Hada‘,“ vykřikoval.
Kněz už zlomil vycházkovou hůl o hlavu bratra Triantafilopoulose, po jehož tváři teď stékala krev. Když jsem ho od krve očistil, mohli jsme odejít. Šli jsme tři hodiny až do Théb. Tam jsme na zdravotním středisku nechali zranění ošetřit. Událost jsme oznámili na policii a podali jsme žalobu. Ten kněz však měl vlivné styky a nakonec byl zproštěn viny.
Když jsme sloužili ve městě Leukas, „zatkli“ nás příznivci jednoho místního politika a dovedli nás do vesnické hospody, kde jsme zjistili, že nás chtějí postavit před provizorní lidový soud. Politik a jeho muži kolem nás střídavě obcházeli a přitom nám domlouvali — nakonec řvali jako pominutí a hrozili nám zaťatými pěstmi. Všichni byli opilí. Jejich tirády trvaly od samého poledne až do západu slunce, ale my jsme se nenechali vyprovokovat a usmívali jsme se. Prohlašovali jsme, že jsme nevinní, a tiše se modlili k Jehovovi o pomoc.
Když se už stmívalo, vysvobodili nás dva policisté. Vzali nás na policejní stanici a hezky se k nám chovali. Politik chtěl ospravedlnit své jednání, a tak následující den přišel a obvinil nás z toho, že jsme šířili propagandu proti řeckému králi. Policie nás tedy poslala v doprovodu dvou mužů do města Lamia, kde se měla věc dále vyšetřit. Sedm dní jsme byli ve vazbě a pak nás v poutech odvedli do Larissy k soudu.
Naši křesťanští bratři v Larisse, kteří o tom předem věděli, čekali na náš příjezd. Vřelá náklonnost, kterou k nám projevovali, byla znamenitým svědectvím pro stráže. Náš právník, svědek Jehovův a bývalý podplukovník, byl ve městě dobře znám. Když před soudem vystoupil jako náš obhájce, byla obvinění proti nám shledána jako falešná, a osvobodili nás.
To, že se kázání svědků Jehovových setkávalo s poměrným úspěchem, vedlo k tomu, že odpor sílil. V letech 1938 a 1939 byly schváleny zákony, které zakazovaly obracet lidi na jinou víru, a Michael a já jsme byli zapleteni do desítek soudních případů, které se týkaly tohoto problému. Pak nám odbočka doporučila, abychom pracovali každý zvlášť, aby naše činnost nepřitahovala takovou pozornost. Pro mě to bylo bez společníka těžké. Důvěřoval jsem však Jehovovi a pěšky jsem prošel oblasti jako Atika, Boiótie, Fthiotis, Euboia, Aitólie, Akarnánie, Eurytanie a také oblast Peloponés.
V tomto období mi pomáhala krásná žalmistova slova, jimiž vyjádřil, jak Jehovovi důvěřuje: „Vždyť při tobě mohu běžet proti záškodnické tlupě; a při svém Bohu mohu zlézat zeď. Pravý Bůh je Ten, kdo mě těsně opásává životní energií a umožní, aby má cesta byla dokonalá; mé nohy učiní jako laní, a drží mě, abych stál na místech, která jsou pro mne vysoká.“ (Žalm 18:29, 32, 33)
V roce 1940 vyhlásila Itálie Řecku válku a brzo nato německá vojska napadla naši zemi. Bylo vyhlášeno stanné právo a knihy Watch Tower Society byly zakázány. To byla pro svědky Jehovovy v Řecku těžká doba; přesto jich rychle přibývalo — v roce 1940 bylo v Řecku jen 178 svědků Jehovových, a na konci války, v roce 1945, už 1 770!
Služba v betelu
V roce 1945 jsem byl pozván, abych sloužil v odbočce svědků Jehovových v Aténách. Betel, což znamená „Boží dům“, byl tehdy umístěn v pronajatém domě v ulici Lombardou. Kanceláře byly v prvním patře a tiskárna v přízemí. Byl tam malý tiskový stroj a řezačka. Nejprve v tiskárně pracovali jen dva lidé, ale později tam začali dojíždět i jiní svědkové, aby s prací pomohli.
Spojení s newyorským ústředím Watch Tower Society v Brooklynu bylo obnoveno v roce 1945 a v tom roce jsme v Řecku znovu začali pravidelně tisknout Strážnou věž. V roce 1947 jsme naši odbočku přestěhovali do domu číslo 16 v ulici Tenedou, ale tiskárna nadále zůstala v ulici Lombardou. Později byla tiskárna přestěhována z ulice Lombardou do továrny vzdálené asi 5 kilometrů, která patřila jednomu svědkovi. A tak jsme tedy nějakou dobu cestovali sem a tam mezi třemi místy.
Vzpomínám si na to, jak jsem před úsvitem vycházel z naší ubytovny v ulici Tenedou a šel do tiskárny. Tam jsem pracoval do jedné hodiny odpoledne a pak jsem šel do ulice Lombardou, kam jsme dopravovali vytištěné archy. Z nich jsme pak skládali časopisy, které jsme ručně sešívali a ořezávali. Pak jsme hotové časopisy vzali na poštu, vynesli do třetího patra a pracovníkům pošty jsme je pomohli roztřídit a obálky opatřit známkami.
V roce 1954 počet svědků Jehovových v Řecku překročil čtyři tisíce, a bylo potřeba větších prostor. Přestěhovali jsme se tedy do nového třípatrového betelu v centru Atén v ulici Kartali. V roce 1958 jsem byl požádán, abych se staral o vaření, a to bylo mým úkolem až do roku 1983. Mezitím jsem se v roce 1959 oženil s Eleftheriou, která se mi prokázala jako věrná pomocnice v Jehovově službě.
Překonávám další odpor
V roce 1967 se dostala k moci vojenská junta, a naše kazatelské dílo bylo znovu omezeno. Se zákazy jsme však už měli zkušenosti, a tak jsme se rychle přizpůsobili a zdárně pokračovali v ilegalitě.
Shromáždění jsme pořádali v soukromých domech, a při službě dům od domu jsme byli opatrní. Přesto byli bratři pravidelně zatýkáni a soudní případy se množily. Naši právníci byli stále v pohybu, protože se museli starat o případy, které se řešily na různých místech naší země. I přes odpor většina svědků kázala pravidelně, a to zvláště o víkendech.
V sobotu a v neděli bylo po službě zvykem zjistit, kdo z naší skupiny chybí. Ti, kdo chyběli, byli obvykle zadrženi na nejbližší policejní stanici. Přinesli jsme jim tedy přikrývky a jídlo a povzbudili je. Také jsme informovali naše právníky, kteří pak v pondělí zašli za žalobcem, aby zatčené obhajovali. Tyto situace jsme zvládali, protože jsme věděli, že trpíme pro pravdu.
V době zákazu byly prostory betelu, kde se dříve tisklo, zavřeny. A tak se dům na předměstí Atén, ve kterém jsme s Eleftheriou žili, stal jakousi tiskárnou. Eleftheria psala články Strážné věže na bytelném psacím stroji. Mívala v něm deset listů papíru najednou, a do klapek musela hodně tlouct, aby se písmena vůbec otiskla. Já jsem pak stránky skládal a sešíval. Každý den to trvalo až do půlnoci. O patro níž bydlel jeden policista, a my se dodnes divíme, že nikdy nepojal podezření.
Radost z dalšího růstu
V roce 1974 byla v Řecku obnovena demokracie, a naše kazatelské dílo opět probíhalo volněji. Avšak během sedmiletého omezování našeho díla jsme se těšili z nádherného růstu: přibylo více než šest tisíc svědků a dosáhli jsme tak vrcholu 17 000 hlasatelů Království.
Také jsme znovu začali pravidelně tisknout v odbočce. To mělo za následek, že prostory betelu v ulici Kartali byly brzo příliš malé. A tak byl na aténském předměstí Marousi zakoupen pozemek o rozloze jednoho hektaru. Byl postaven nový betel s dvaceti sedmi pokoji, tiskárnou, kancelářemi a jinými prostorami. Vše bylo zasvěceno Jehovovi v říjnu 1979.
Po nějaké době jsme potřebovali ještě více místa. A tak bylo zakoupeno 22 hektarů půdy asi 60 kilometrů na sever od Atén. Je to v Eleoně, ve svahu, odkud je krásný výhled na hory a dobře zavlažovaná údolí. Tyto mnohem větší prostory jsme zasvětili Jehovovi v dubnu 1991. Je tu dvaadvacet domů a v každém z nich může bydlet osm lidí.
Strávil jsem v celodobé službě více než šedesát let a stále se těším dobrému zdraví. Jsem rád, že se mi ‚daří, i když jsem už zešedivěl‘. (Žalm 92:14) Jsem Jehovovi vděčný zvláště za to, že mohu na vlastní oči vidět obrovský vzrůst počtu pravých Božích ctitelů. Prorok Izajáš takový růst předpověděl: „Tvé brány skutečně zůstanou neustále otevřeny; nebudou se zavírat dokonce ve dne ani v noci, aby se ti přinášelo jmění národů.“ (Izajáš 60:11)
Je opravdu úžasné pozorovat, jak miliony lidí ze všech národů proudí do Jehovovy organizace a dozvídají se, co mají dělat, chtějí-li přežít velké soužení a být v Božím novém světě. (2. Petra 3:13) Opravdu mohu říci, že celodobá služba se pro mě ukázala být mnohem cennější než cokoli, co může nabídnout tento svět. Ano, nenašel jsem zlaté poklady, ale duchovní diamanty, které můj život nesmírně obohatily.
[Obrázky na straně 23]
Michalis a Eleftheria Kaminarisovi
Vpravo: Tiskárna v ulici Lombardou