Pomoc v čase katastrofy

JE CHVÁLYHODNÉ, když se po nějaké pohromě snaží lidé přispěchat těm, kdo jsou postiženi, na pomoc. Mnohé humanitární programy pomáhají znovu postavit domy, spojují rodiny a především zachraňují životy.

Jakmile přijde pohroma, svědkové Jehovovi s vděčností využívají všech opatření, která poskytují světské humanitární programy. Zároveň mají biblickou povinnost ‚konat dobro . . . zejména však těm, kteří jim jsou příbuzní ve víře‘. (Galaťanům 6:10) Ano, svědkové tomu rozumí tak, jako by byli pokrevní příbuzní; navzájem se považují za „rodinu“. Proto se také oslovují „bratře“ a „sestro“. (Srovnej Marka 3:31–35; Filemonovi 1, 2.)

Když tedy nějaká pohroma postihne určitou oblast, sboroví starší svědků Jehovových se usilovně snaží zjistit, kde jednotliví členové sboru jsou a co potřebují, a zařizují nezbytnou pomoc. Uvažujme o tom, jak to bylo vidět v Akkře v Ghaně; v San Angelu v USA a v Kóbe v Japonsku.

Akkra — „trochu jako Noemovy dny“

Pršet začalo asi v jedenáct hodin večer a celé hodiny lilo bez přestání. „Byl to takový liják, že celá moje rodina byla vzhůru,“ říká John Twumasi, svědek Jehovův z Akkry. Noviny Daily Graphic psaly, že to bylo „trochu jako Noemovy dny“. „Cenné věci jsme chtěli odnést do patra,“ pokračuje John, „ale když jsme otevřeli dveře na schodiště, navalila se dovnitř voda.“

Úřady vybízely k evakuaci, ale mnoho lidí otálelo, protože se báli, že prázdné domy — třebaže plné vody — mohou přilákat vykrádače. Někteří lidé odejít nemohli, ani když chtěli. „Má matka a já jsme nemohly otevřít dveře,“ říká dívka Paulina. „Voda stoupala, a tak jsme stály na dřevěných sudech a držely se střešního trámu. Nakonec nás asi v pět hodin ráno vyprostili sousedé.“

Ihned jakmile to bylo možné, se svědkové Jehovovi pustili do práce. Křesťanka Beatrice vypráví: „Starší ze sboru nás hledali a našli nás v domě jednoho svědka, kam jsme se schovali. Už třetí den po záplavě k nám dorazili sboroví starší a mladší členové sboru a odstraňovali bláto z vnitřku i z vnějšku našeho domu. Watch Tower Society zajistila saponáty, desinfekci, barvy, matrace, přikrývky, látky a pro děti oblečení. Bratři nám poslali potraviny na několik dní. Velmi mě to dojalo!“

Zmíněný John Twumasi říká: „Pověděl jsem ostatním nájemníkům, že nám naše Společnost poslala saponáty a desinfekci — dost na to, abychom vyčistili celý dům. S úklidem pomáhalo asi čtyřicet nájemníků. Dal jsem některé saponáty sousedům, mezi nimiž byl i jeden kněz zdejší církve. Mí spolupracovníci se mylně domnívali, že svědkové Jehovovi pomáhají jen svým spoluvěřícím.“

Křesťanští bratři a sestry velmi ocenili láskyplnou pomoc, která se jim dostala. Bratr Twumasi uzavírá: „Ačkoli věci, o které jsem kvůli záplavě přišel, měly větší peněžní hodnotu než věci z humanitární pomoci, s celou svou rodinou vím, že jsme díky tomuto láskyplnému opatření od Společnosti získali mnohem víc, než jsme ztratili.“

San Angelo — „Znělo to jako konec světa“

Tornáda, která 28. května 1995 zpustošila město San Angelo, vytrhala stromy, urazila sloupy elektrického vedení, a vodiče pod napětím poházela po silnicích. Poryvy větru dosahovaly rychlosti 160 kilometrů za hodinu a narušily chod komunálních služeb. Ve více než dvaceti tisících domácnostech nešel proud. A pak přišly kroupy. Národní meteorologická služba mluvila nejprve o „kroupách velikosti golfového míčku“, pak o „kroupách velikosti softbalového míčku“, a nakonec o „kroupách velikosti grapefruitu“. Krupobití bylo ohlušující. Jeden místní obyvatel řekl: „Znělo to jako konec světa.“

Po bouři nastalo zlověstné ticho. Lidé pomalu vycházeli ze svých potlučených domů, aby zjistili škody. Listí stromů, které ještě stály, bylo servané. Domy, které dosud stály, vypadaly, jako by je někdo oloupal. Na některých místech byl nános krup metr vysoký. Bouře rozbila tisíce domovních a automobilových oken, takže se nyní mezi kobercem krup třpytila drť rozbitého skla. „Když jsem se dostala domů,“ říká jedna žena, „jen jsem si sedla do zaparkovaného auta a brečela. Zdrtilo mě, že škoda byla tak strašná.“

Humanitární programy a nemocnice rychle zajistily finanční pomoc, stavební materiál, lékařské ošetření a rady. Je chvályhodné, že mnozí z těch, které bouře také postihla, dělali, co bylo v jejich silách, aby pomohli druhým lidem.

Jednaly také sbory svědků Jehovových. Aubrey Conner, sborový starší v San Angelu, říká: „Jakmile bouře skončila, jeden druhému jsme telefonovali, abychom zjistili, jaký je stav. Sobě navzájem i našim sousedům nesvědkům jsme pomáhali zabednit okna, potáhnout střechu igelitem a všemožně jinak zajistit dům proti špatnému počasí. Pak jsme sepsali seznam lidí ze sboru, jejichž dům byl poškozen. Opravu potřebovalo asi sto domů a materiál od humanitárních organizací nestačil. Nakoupili jsme tedy další materiál a zorganizovali práci. Celkem pomáhalo asi tisíc svědků-dobrovolníků, přibližně dvě stě padesát každý víkend. Někteří sem jeli i 740 kilometrů. Všichni neúnavně pracovali, často i při téměř 40 stupních Celsia. Každý víkend s námi pracovala i sestra, které je sedmdesát let. Jen jeden víkend nepřišla, a to proto, že jsme opravovali její dům. Ten víkend byla na své střeše a pomáhala při opravě!

Od lidí, kteří to viděli, jsme často slýchali: ‚Nebylo by pěkné, kdyby to pro své členy dělala i jiná náboženství?‘ Na naše sousedy udělalo dojem, když viděli partu deseti až dvanácti dobrovolníků (mezi nimiž byly i sestry), jak za časného pátečního rána dorazila k domu nějakého svědka připravena zdarma opravit nebo znovu udělat celou střechu. Ve většině případů byla práce dokončena za jeden víkend. Někdy naše parta přijela k domu, v jehož sousedství už na střeše pracovali profesionální stavitelé. Strhli jsme starou střechu, udělali novou a vyčistili dvorek dříve, než oni měli svou střechu hotovou. Někdy se zastavili a jen na nás zírali!“

Bratr Conner uzavírá: „Všem se nám bude stýskat po tom, co jsme společně zažili. Poznali jsme se navzájem z jiné stránky: jako nikdy předtím jsme projevili a pocítili bratrskou lásku. Takhle nějak si představujeme Boží nový svět, kde bratři a sestry budou jeden druhému pomáhat, protože to opravdu chtějí.“ (2. Petra 3:13)

Kóbe — ‚dřevo, beton a lidská těla v troskách‘

Předpokládalo se, že obyvatelé Kóbe budou připraveni. Vždyť každoročně 1. září slaví Den prevence pohrom. Školou povinné děti absolvují výcvik, co dělat v případě zemětřesení, armáda nacvičuje záchranné akce s vrtulníky, a hasiči mají stroje simulující zemětřesení, v nichž si dobrovolníci trénují dovednosti nutné k přežití — jsou uzavřeni v bedně velikosti pokoje, s níž to třese a lomcuje jako při opravdovém zemětřesení. Když k němu však 17. ledna 1995 opravdu došlo, vypadalo to, že všechny tyto přípravy byly k ničemu. Propadly se desetitisíce střech, což se v simulátoru nikdy nestalo. Vlaky ležely na boku; dálnice se na mnoha místech rozložila; popraskal plynovod i vodovod; budovy se zhroutily jako domečky z karet. Časopis Time o situaci psal, že „v troskách bylo dřevo, beton a lidská těla“.

Pak začalo hořet. Budovy plály, zatímco bezmocní hasiči uvízli v kilometrech dopravní zácpy. Ti, kteří se k ohni dostali, často zjistili, že z poškozeného městského vodovodu vodu nezískají. „První den vládla totální panika,“ řekl jeden úřední činitel. „V životě jsem se necítil tak bezmocný; věděl jsem, že v těch hořících domech je zasypáno tolik lidí a stejně jsem s tím nemohl nic dělat.“

Celkem zahynulo asi pět tisíc lidí a asi z padesáti tisíc budov byly ruiny. V Kóbe byla asi jen třetina potravin, které město potřebovalo. Někteří lidé získávali vodu tak, že vybírali špinavou vodu zpod prasklých vodovodních trubek. Mnoho bezdomovců se skrylo v krytech. V některých z nich se vydávalo jídlo na příděl, přičemž na jednoho člověka se dostala jedna rýžová koule denně. Brzo se rozšířila nespokojenost. „Úřady neudělaly nic,“ stěžoval si jeden muž. „Kdybychom na ně spoléhali, pomřeli bychom hlady.“

Sbory svědků Jehovových v Kóbe a okolí se okamžitě zorganizovaly. Jeden pilot vrtulníku, který na vlastní oči viděl jejich činnost, řekl: „Dorazil jsem do postižené oblasti v den zemětřesení a zůstal jsem tam týden. Když jsem přišel do jednoho krytu, všude byl chaos. Žádná humanitární pomoc neprobíhala. Jediní, kdo tam přispěchali na pomoc a řešili jedno po druhém, byli svědkové Jehovovi.“

A bylo opravdu co řešit. Deset sálů Království se nedalo použít a více než 430 svědků bylo bez domova. Dalších 1 206 domů, v nichž bydleli svědkové, si žádalo opravu. A navíc rodiny patnácti svědků, kteří zahynuli, nutně potřebovaly útěchu.

Přibližně tisíc svědků z celé země dobrovolně vynaložilo čas a pomohlo s opravami. Jeden bratr si všiml: „Když jsme opravovali domy nepokřtěných zájemců, vždycky se nás ptali: ‚Co jsme dlužni?‘ Když jsme jim řekli, že tuto práci zajišťují sbory, děkovali nám a říkali: ‚To, co studujeme, je teď skutečností!‘ “

Na mnoho lidí udělalo dojem, jak rychle a svědomitě svědkové na katastrofu reagovali. „Udělalo to na mě hluboký dojem,“ říká zmíněný pilot. „Říkáte si ‚bratře‘ a ‚sestro‘. Já viděl, jak si navzájem pomáháte; jste opravdová rodina.“

I svědkové získali ze zemětřesení cenné poučení. Jedna sestra připustila: „Vždycky jsem si myslela, že čím je organizace větší, tím těžší je projevit osobní zájem.“ Bylo však o ni něžně postaráno a to její názor změnilo. „Teď vím, že Jehova pečuje nejen o organizaci, ale také o jednotlivé lidi.“ Avšak trvalou úlevu od pohrom přinese až budoucnost.

Trvalá úleva je nablízku!

Svědkové Jehovovi se těší na dobu, kdy lidské životy a prostředky nebudou mařeny pohromami. V Božím novém světě se lidé budou učit žít v souladu se životním prostředím. Až lidé přestanou jednat sobecky, nebudou při přírodních katastrofách tak zranitelní.

Jehova Bůh — Stvořitel přírodních sil — navíc dohlédne na to, aby tyto síly už nikdy více neohrožovaly lidskou rodinu a jeho pozemské stvoření. Pak bude země opravdovým rájem. (Izajáš 65:17, 21, 23; Lukáš 23:43) A proroctví ze Zjevení 21:4 se překrásně splní: „A setře jim každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“

[Obrázek na straně 5]

Beatrice Jonesová (vlevo) ukazuje, jak vytvořili řetěz, aby mohli projít vodou

[Obrázek na straně 6]

Humanitární pomoc po tornádech