Biblickou pravdu jsem poznala v Rumunsku

VYPRÁVÍ GOLDIE ROMOCEANOVÁ

V roce 1970 jsem poprvé po padesáti letech navštívila příbuzné v Rumunsku. Lidé tam žili pod utlačujícím komunistickým režimem, a já jsem byla stále varována, abych si dávala pozor na to, co říkám. Když jsem pak stála ve své rodné vesnici na místním úřadě, úředník na mě naléhal, abych zemi okamžitě opustila. Dříve než vám vysvětlím proč, ráda bych vám řekla, jak jsem v Rumunsku poznala biblickou pravdu.

NARODILA jsem se 3. března 1903 v Ortelci, vesnici nedaleko města Zalău na severozápadě Rumunska. Žili jsme v nádherné krajině. Voda i vzduch byly čisté. Pěstovali jsme si vlastní potravu a v hmotném ohledu nám nic nechybělo. V době mého dětství byl v zemi mír.

Lidé byli silně nábožensky založeni. Naše rodina patřila ke třem rozdílným náboženstvím. Jedna z mých babiček byla ortodoxní katolička, druhá adventistka a mí rodiče byli baptisté. Nevěřila jsem ani jednomu z těchto náboženství, a proto se v rodině říkalo, že budu ateistka. ‚Jestliže existuje jeden Bůh,‘ myslela jsem si, ‚mělo by existovat pouze jedno náboženství, a ne tři jen v jedné rodině.‘

To, co jsem v náboženství viděla, mě znepokojovalo. Kněz například obcházel domy a vybíral církevní poplatky. Když lidé neměli peníze, vzal jim místo toho jejich nejlepší vlněné přikrývky. V katolickém kostele jsem vídala babičku, jak se modlí před obrázkem Marie. ‚Proč se modlit k obrázku?‘ říkala jsem si.

Pohnutá doba

V roce 1912 můj otec odjel do Spojených států, aby vydělal peníze a mohl splatit jistý dluh. Zanedlouho potom vypukla válka, a muži z naší vesnice odešli bojovat — zůstali jen ženy, děti a starci. Naše vesnice se na nějakou dobu dostala do rukou Maďarů, ale rumunští vojáci se vrátili a dobyli vesnici zpět. Přikázali nám, abychom okamžitě odešli. Avšak v tom spěchu a zmatku při balení věcí a při nakládání nejmenších dětí na volský povoz na mě zapomněli. Byla jsem totiž nejstarší z pěti dětí.

Běžela jsem k jednomu sousedovi, starci, který zůstal, a ten mi řekl: „Jdi domů. Zamkni dveře a nikoho nepouštěj dál.“ Rychle jsem ho poslechla. Snědla jsem trochu kuřecí polévky a plněnou kapustu, které tu byly v tom spěchu zapomenuty. Pak jsem si klekla u postele a modlila jsem se. Brzy jsem tvrdě usnula.

Když jsem otevřela oči, bylo už denní světlo a já jsem řekla: „Děkuji ti, Bože! Jsem naživu!“ Stěny byly plné otvorů po kulkách, protože se celou noc střílelo. Když ve vedlejší vesnici matka zjistila, že nejsem s nimi, poslala mladého muže Georga Romoceana, a ten mě našel a dovedl k rodině. Zanedlouho jsme se mohli do naší vesnice vrátit a znovu tam žít.

Má touha po biblické pravdě

Má maminka chtěla, abych byla pokřtěna jako baptistka, ale já jsem nechtěla, protože jsem nemohla uvěřit tomu, že by milující Bůh věčně pálil lidi v pekle. Matka se mi to snažila vysvětlit: „Když oni jsou ale špatní.“ Já jsem však namítla: „Když jsou špatní, tak ať je zabije, a nemučí je. Já bych nemučila dokonce ani psa nebo kočku.“

Vzpomínám si na jeden nádherný jarní den, kdy mi bylo čtrnáct let a maminka mě poslala pást krávy. Když jsem tak ležela v trávě u řeky nedaleko od lesa, dívala jsem se na nebe a říkala: „Bože, já vím, že tam jsi; nemám ale ráda ani jedno z těch náboženství. Ty musíš mít přece jen jedno dobré náboženství.“

Opravdu si myslím, že Bůh mou modlitbu vyslyšel, protože to léto, v roce 1917, přišli do vesnice dva badatelé Bible (dřívější jméno svědků Jehovových). Byli to kolportéři čili celodobí kazatelé a do baptistického kostela přišli právě v době bohoslužby.

Biblická pravda se v Rumunsku šíří

O několik let dříve, v roce 1911, se Carol Szabo a Josif Kiss, kteří se ve Spojených státech stali badateli Bible, vrátili do Rumunska, aby tam šířili biblickou pravdu. Usadili se ve městě Tîrgu-Mureş, ani ne 160 kilometrů na jihovýchod od naší vesnice. Za několik let reagovaly na poselství o Království příznivě doslova stovky lidí a začaly se věnovat křesťanské službě. (Matouš 24:14)

Když tedy ti dva mladí badatelé Bible přišli do baptistického kostela v naší vesnici Ortelec, George Romocean, ačkoli mu bylo pouhých osmnáct let, vedl bohoslužbu a snažil se vysvětlit text Římanům 12:1. Nakonec jeden z kolportérů povstal a řekl: „Bratři, přátelé, co se nám v tomto verši snaží apoštol Pavel říci?“

Jakmile jsem slyšela vysvětlení, úplně mě to nadchlo! Pomyslela jsem si: ‚Ti muži určitě umějí vysvětlit Bibli.‘ Ale většina přítomných začala volat: „Falešní proroci! Víme, kdo jste!“ Nastal rozruch. Ale Georgův otec pak povstal a řekl: „Buďte všichni zticha! Co si myslíte, kde to asi vzali? Copak jsou opilí? Když nám něco chtějí říct, a vy je nechcete poslouchat, zvu je k sobě domů. Kdokoli chce přijít, ať přijde.“

S nadšením jsem běžela domů a řekla mamince, co se stalo. Byla jsem mezi těmi, kdo přijali pozvání do Romoceanova domu. Uchvátilo mě, když jsem se toho večera z Bible dozvěděla, že neexistuje hořící peklo, a ve své vlastní rumunské Bibli viděla Boží jméno Jehova! Kolportéři zařídili, aby k panu Romoceanovi chodil každou neděli jeden badatel Bible a učil nás. Příští léto jsem byla ve věku patnácti let pokřtěna na znamení svého zasvěcení se Jehovovi.

Za čas prakticky všichni členové naší rodiny Prodanových i rodiny Romoceanových přijali biblickou pravdu a zasvětili svůj život Jehovovi. Udělali to i mnozí jiní z naší vesnice včetně mladých manželů, jejichž dům dříve sloužil jako baptistický kostel. Pak ho přeměnili na studijní místo badatelů Bible. Biblické pravdy se v okolních vesnicích rychle šířily a v roce 1920 bylo v Rumunsku asi 1 800 zvěstovatelů Království!

Do Spojených států

Toužili jsme se o to, co jsme poznali, podělit s naším otcem, Peterem Prodanem. Než jsme mu ale mohli napsat, dostali jsme od něj úžasný dopis, v němž nám psal, že se stal pokřtěným Jehovovým služebníkem. Studoval s badateli Bible v Akronu, ve státě Ohio, a chtěl, abychom se k němu do Spojených států přistěhovali. Maminka však nechtěla z Rumunska odjet. A tak jsem v roce 1921 použila peníze, které mi tatínek poslal, a přijela za ním do Akronu. George Romocean a jeho bratr odjeli do Spojených států už rok předtím.

Když jsem lodí dorazila na Ellis Island v New Yorku, úředník na úřadu pro přistěhovalce nevěděl, jak přeložit mé jméno Aurelia do angličtiny, a tak řekl: „Budete Goldie.“ Od té doby to bylo mé jméno. Krátce nato, 1. května 1921, jsme se s Georgem Romoceanem vzali. Asi tak po roce se tatínek vrátil zpět do Rumunska a v roce 1925 s sebou do Akronu přivezl mou mladší sestru Mary. Pak se tatínek vrátil do Rumunska, aby byl s maminkou a se zbytkem rodiny.

Počátky naší služby ve Státech

George sloužil Jehovovi věrně a oddaně. V letech 1922 až 1932 jsme byli obdarováni čtyřmi nádhernými dcerami — Esther, Annou, Goldie Elizabethou a Irenou. V Akronu byl založen rumunský sbor a shromáždění se zpočátku konala v našem domě. Díky tomu u nás bydlíval zástupce světového ústředí badatelů Bible z newyorského Brooklynu, který navštěvoval náš sbor každého půl roku.

Mnohé neděle jsme zcela věnovali kazatelské službě. Sbalili jsme si do tašek naše knihy a také oběd, naložili děvčata do Fordu modelu T a strávili den kázáním na venkově. Večer jsme pak šli na studium Strážné věže. Naše dcerky si kazatelskou službu velmi oblíbily. Roku 1931 jsem se zúčastnila sjezdu v Columbu ve státě Ohio, kde badatelé Bible přijali své charakteristické jméno svědkové Jehovovi.

Usměrnění, která jsem potřebovala

O několik let později jsem se rozhněvala na Josepha F. Rutherforda, tehdejšího prezidenta Watch Tower Bible and Tract Society. Jeden nový svědek měl pocit, že mu bratr Rutherford ukřivdil, protože ho nevyslyšel. Myslela jsem si, že bratr Rutherford jednal nesprávně. Jednou v neděli nás přišla navštívit má sestra Mary se svým manželem Danem Pestruim. Po večeři Dan řekl: „Pojďme se připravit na shromáždění.“

„My už na shromáždění nikdy nepůjdeme,“ podotkla jsem. „Bratr Rutherford nás rozzlobil.“

Dan sepjal ruce za zády, ustoupil o krok a pak řekl: „Znala jsi bratra Rutherforda, když ses dala pokřtít?“

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla jsem. „Vždyť víš, že jsem byla pokřtěna v Rumunsku.“

„Proč ses dala pokřtít?“ opáčil.

„Protože jsem poznala, že Jehova je pravý Bůh, a chtěla jsem mu zasvětit svůj život a sloužit mu,“ odvětila jsem.

„Nikdy na to nezapomeň!“ řekl. „Co kdyby bratr Rutherford pravdu opustil. Udělala bys to taky?“

„Nikdy, nikdy!“ ohrazovala jsem se. To mi vrátilo soudnost, a řekla jsem: „Připravme se všichni na shromáždění.“ A od té doby jsme na něj nepřestali chodit. Byla jsem Jehovovi hluboce vděčná za to, že mě můj švagr usměrnil.

Život v době hospodářské krize

Během krize ve třicátých letech se žilo opravdu těžce. Jednou přišel George z práce velmi sklíčený a řekl, že ho na nějakou dobu propustili z jeho místa v gumárně. „Nedělej si s tím starosti,“ řekla jsem, „v nebi máme bohatého Otce a ten nás neopustí.“

Tentýž den potkal George přítele, který si nesl velký košík hub. Když se George dozvěděl, kde je nasbíral, donesl domů hromadu hub. Pak za naše poslední tři dolary koupil malé košíky. „Jak jsi to mohl udělat,“ vyčítala jsem mu, „když máme malé dcery, které potřebují mléko!“

„S tím si nedělej starosti,“ odpověděl, „dělej jen, co ti říkám.“ Několik následujících týdnů jsme měli doma továrničku na čištění a balení hub. Prodávali jsme je lepším restauracím a denně jsme vydělali třicet, čtyřicet dolarů, což pro nás tehdy bylo hotové jmění. Statkář, který nám dovolil, abychom na jeho pastvinách houby sbírali, řekl, že tam žije už pětadvacet let, ale tolik hub tam nikdy neviděl. Gumárna zanedlouho přijala Georga zpět.

Jak jsme posilovali svou víru

V roce 1943 jsme se přestěhovali do Los Angeles v Kalifornii a o čtyři roky později jsme se usadili v Elsinore. Otevřeli jsme si tam obchod s potravinami a celá naše rodina se při práci střídala. Tehdy bylo Elsinore jen malým městečkem se dvěma tisíci obyvateli a na křesťanská shromáždění jsme museli jezdit 30 kilometrů do jiného města. Měla jsem tedy obrovskou radost, když byl roce 1950 v Elsinore vytvořen sbor. Dnes je na tomtéž území třináct sborů.

V roce 1950 naše dcera Goldie Elizabeth (známá obvykle pod jménem Beth) graduovala v biblické škole Strážné věže Gilead v South Lansingu ve státě New York a byla přidělena jako misionářka do Venezuely. V roce 1955 byla naše nejmladší dcera Irene šťastná, že byl její manžel pozván, aby sloužil jako cestující kazatel v krajské službě. Pak byli v roce 1961 po absolvování školy služby Království v South Lansingu ve státě New York posláni do Thajska. Mé dcery mi někdy chyběly tak, že jsem dokonce plakala, ale pak jsem si vždy řekla, že to je to, co jsem chtěla, aby dělaly. Vzala jsem si pak tašku s knihami a šla do kazatelské služby. Domů jsem vždy přišla v dobrém rozpoložení.

V roce 1966 ranila mého milovaného manžela mrtvice. Beth, která se kvůli svým zdravotním potížím vrátila z Venezuely, mi pomáhala se o něj starat. Napřesrok George zemřel a já čerpám útěchu z toho, že zůstal Jehovovi věrný a dosáhl odměny v podobě života v nebi. Beth pak odjela do Španělska, kde bylo kazatelů Království více potřeba. Má nejstarší dcera Esther onemocněla rakovinou a v roce 1977 zemřela. Roku 1984 zemřela Anne na leukémii. Obě dvě byly celý svůj život věrnými služebnicemi Jehovy.

Když Anne umírala, Beth a Irene se vrátily ze své misionářské služby v zahraničí. Pomáhaly se starat o svou sestru a všechny jsme se hluboce rmoutily. Po čase jsem svým dcerám řekla: „To stačí. Utěšujeme lidi biblickými sliby. Teď musíme přijmout útěchu my. Satan by nás chtěl připravit o naši radost z toho, že sloužíme Jehovovi, ale my mu to nedovolíme.“

Naše věrná rodina v Rumunsku

V roce 1970 jsem společně se svou sestrou Mary podnikla onen památný výlet za naší rodinou v Rumunsku. Jedna z našich sester byla tehdy už po smrti, ale mohly jsme navštívit našeho bratra Johna a naši sestru Lodovicu, kteří stále žili ve vesnici Ortelec. V době návštěvy už byli po smrti i naši rodiče, kteří Jehovovi věrně sloužili. Mnoho bratrů nám říkalo, že otec byl pilířem sboru. Dokonce i některé z jeho pravnoučat v Rumunsku jsou nyní svědkové. Také jsme navštívily hodně příbuzných z manželovy strany, kteří se neochvějně drželi biblické pravdy.

V roce 1970 vládl v Rumunsku krutý komunistický režim Nicolae Ceauşesca, a svědkové Jehovovi byli strašlivě pronásledováni. Syn mého bratra Johna, Flore, a také mnoho mých dalších příbuzných strávilo pro svou křesťanskou víru mnoho let v koncentračních táborech. Stejně tak i bratranec mého manžela, Gabor Romocean. Není proto nic divného na tom, že když nám byla svěřena korespondence, kterou jsme měly doručit do ústředí svědků Jehovových v New Yorku, řekli nám naši rumunští bratři, že nebudou mít klid, dokud nebudou vědět, že jsme bezpečně odjely ze země!

Zjistily jsme, že platnost našich víz skončila, a tak jsme šly na místní úřad v Ortelci. Byl pátek odpoledne a pracoval pouze jediný úředník. Když se dozvěděl, koho jsme navštívily a že náš synovec byl v koncentračním táboře, řekl: „Paní, rychle odjeďte!“

„Dneska ale žádný vlak nejede,“ namítla sestra.

„To je jedno,“ řekl neústupně. „Sedněte na autobus. Jeďte vlakem. Vezměte si taxíka. Prostě se odtud ztraťte tak rychle, jak to jen jde!“

Když jsme byly na odchodu, zavolal nás zpět a sdělil nám, že v šest tudy projíždí vojenský vlak neuvedený v jízdním řádu. Nakonec se ukázalo, jak prozíravé to bylo. V řádném vlaku by naše doklady opakovaně kontrolovali, ale protože tímto vlakem jeli vojáci a my tam byly jediní civilisté, nikdo se po našich dokladech neptal. Možná si mysleli, že jsme babičky některého z důstojníků.

Ráno jsme dorazily do Timisoary a s pomocí přítele jednoho našeho příbuzného jsme dostaly víza. Nazítří jsme už byly za hranicemi. Zpět domů jsme si dovezly mnoho krásných a nezapomenutelných vzpomínek na naše věrné křesťanské bratry a sestry v Rumunsku.

V letech po naší návštěvě Rumunska jsme o kazatelském díle za železnou oponou slýchaly jen útržky. Byly jsme si však jisty, že naši bratři a sestry zůstanou našemu Bohu věrni, ať se stane cokoli. A opravdu věrní byli. Měly jsme obrovskou radost, když jsme se dozvěděly, že svědkové Jehovovi v Rumunsku byli v dubnu 1990 registrováni jako náboženská organizace. Příští léto nás potěšily zprávy o sjezdech konaných v Rumunsku. V osmi městech na ně přišlo více než 34 000 návštěvníků a 2 260 lidí bylo pokřtěno! Nyní se v Rumunsku kázání účastní více než 35 000 lidí a Slavnost na památku Kristovy smrti loni navštívilo 86 034 lidí.

Pravda stále drahocenná

Na několik let jsem na Památné slavnosti přestala přijímat symboly. Všimla jsem si velmi způsobilých bratrů, kteří je nepřijímali, a říkala jsem si: ‚Proč by mi Jehova dával tu výsadu být spoludědicem s jeho Synem v nebi, když jiní jsou tak obratní řečníci?‘ Když jsem ale symboly nepřijímala, velmi mě to trápilo. Měla jsem pocit, jako kdybych něco odmítala. Hodně jsem studovala a úpěnlivě se modlila a pak jsem je začala opět přijímat. Vrátil se mi pokoj a radost a nikdy mě už neopustily.

Na čtení už nevidím, a tak každý den poslouchám nahrávky Bible, Strážné věže a Probuďte se! Také stále chodím do kazatelské služby. Obvykle každý měsíc rozšířím mezi šedesáti až sto časopisy, ale když jsme loni v dubnu měli zvláštní kampaň s časopisem Probuďte se!, rozšířila jsem tři sta dvacet tři časopisů. S pomocí svých dcer mohu také mít úkoly ve škole teokratické služby. Jsem šťastná, že mohu stále povzbuzovat druhé. V sále Království mi téměř každý říká babičko.

Když se ohlížím na těch bezmála devětasedmdesát let své oddané služby Jehovovi, děkuji mu každý den za to, že mi dovolil poznat svou drahocennou pravdu a strávit život ve službě pro něho. Jsem velmi vděčná, že jsem se dožila splnění úžasných biblických proroctví, která předpověděla shromažďování lidí podobných ovcím v těchto posledních dnech. (Izajáš 60:22; Zecharjáš 8:23)

[Obrázek na straně 23]

Má sestra Mary a otec stojí vedle sebe, já, George a naše dcery Esther a Anne sedíme

[Obrázek na straně 24]

Se svými dcerami Beth a Irene, spolu s Ireniným manželem a jejich dvěma chlapci; všichni věrně slouží Jehovovi