Životní příběh

Radost, která se nedá s ničím srovnat

VYPRÁVÍ REGINALD WALLWORK

„Nic na světě se nedá srovnat s radostí, kterou jsme prožívali v celodobé misionářské službě Jehovovi!“ Tuto neúhledně napsanou poznámku jsem našel mezi písemnostmi své manželky krátce po její smrti v květnu 1994.

KDYŽ přemýšlím o těchto Ireniných slovech, vybavují se mi vzpomínky na těch 37 šťastných, obohacujících let, která jsme strávili jako misionáři v Peru. Náš krásný společný křesťanský život začal naší svatbou v prosinci 1942 — a zde bych mohl zahájit své vyprávění.

Irene žila v Liverpoolu v Anglii a byla vychována jako svědek Jehovův. Měla ještě dvě sestry, a jejich otec zahynul v první světové válce. Matka se potom vdala za Wintona Frasera a narodil se jim syn, který se jmenoval Sidney. Těsně před druhou světovou válkou se rodina přestěhovala do Bangoru v severním Walesu, a tam byla Irene v roce 1939 pokřtěna. Sidney byl pokřtěn již o rok dříve a oba potom společně sloužili jako průkopníci — celodobí evangelisté. Propracovávali území na severním pobřeží Walesu, od Bangoru po Caernarvon, a také ostrov Anglesey.

Já jsem tehdy působil ve sboru ve městě Runcorn, které leží asi 20 kilometrů jihovýchodně od Liverpoolu, a moje práce odpovídala tomu, co dnes dělají předsedající dozorci. Irene ke mně přišla na jednom krajském sjezdu a zeptala se mě, zda bych jí přidělil nějaký obvod, ve kterém by mohla kázat, až bude v Runcornu bydlet u své vdané sestry Very. Irene tam s námi strávila dva týdny a dobře jsem si s ní rozuměl. Později jsem ji několikrát navštívil v Bangoru. Jednou o víkendu jsem ji požádal o ruku a ona k mé velké radosti souhlasila.

Když jsem se v neděli vrátil domů, začal jsem hned plánovat naši svatbu. V úterý mi však přišel telegram. „Je mi líto, že ti tento telegram způsobí bolest,“ stálo v něm. „Naši svatbu ruším. Dopis následuje.“ Byl to pro mě šok. Co se mohlo stát?

Druhý den jsem od Irene dostal dopis. Psala v něm, že jede do Horsforthu v Yorkshire, aby tam jako průkopnice pracovala s Hildou Padgettovou.a Vysvětlovala, že před dvanácti měsíci souhlasila s tím, že bude sloužit tam, kde je zapotřebí pomoci, pokud o to bude požádána. Psala: „Považovala jsem to za slavnostní slib Jehovovi, a protože jsem mu to slíbila ještě před tím, než jsem tě poznala, cítím, že tento slib musím splnit.“ Byl jsem sice smutný, ale obdivoval jsem její ryzost. Poslal jsem Irene telegram: „Jeď, budu na tebe čekat.“

V době, kdy sloužila v Yorkshire, byla Irene odsouzena ke třem měsícům vězení za to, že z důvodu svědomí odmítla podílet se na činnosti související s válkou. Ale za 18 měsíců, v prosinci 1942, jsme se vzali.

Mé začátky

Moje maminka si v roce 1919 koupila sadu knih Studies in the Scriptures (Studie Písem).b Jak tehdy tatínek právem poznamenal, nepřečetla do té doby ještě ani jednu knihu. Byla však rozhodnuta tyto svazky společně s Biblí pečlivě prostudovat. Udělala to, a v roce 1920 se dala pokřtít.

Tatínek byl tolerantní a nechal maminku, aby si dělala, co chce. Dovolil jí tedy také, aby jejich čtyři děti — mé sestry Gwen a Ivy, mého bratra Aleca a mě — vychovávala v pravdě. Do Runcornu jezdil Stanley Rogers a další věrní svědkové z Liverpoolu a pořádali tam biblické přednášky. Zanedlouho zde vznikl nový sbor, který dobře prospíval, a naší rodině se v něm po duchovní stránce dobře dařilo.

Gwen chodila na konfirmační cvičení v anglikánské církvi, ale přestala s tím, jakmile začala společně s maminkou studovat Bibli. Přišel nás navštívit vikář, aby zjistil, proč Gwen už nechodí na jeho hodiny. Čekala ho lavina otázek, na které nebyl připraven. Gwen se ho zeptala, co znamená Pánova modlitba, a nakonec mu to musela vysvětlit sama! Potom citovala 1. Korinťanům 10:21 a dala jasně na srozuměnou, že už nemůže ‚jíst ze dvou stolů‘. Když vikář odcházel, řekl, že se bude za Gwen modlit a že se vrátí a zodpoví její otázky, ale už nikdy nepřišel. Gwen se krátce po křtu stala celodobou evangelistkou.

Náš sbor příkladně věnoval pozornost dětem. Vzpomínám si, že když mi bylo sedm let, měl u nás přednášku jeden hostující starší. Potom si se mnou přišel popovídat. Vyprávěl jsem mu, že čtu o Abrahamovi a o tom, jak chtěl obětovat svého syna Izáka. „Postav se támhle na pódium a všechno mi o tom řekni,“ vybídl mě. Rozechvěle jsem se tam postavil a měl jsem svou první „veřejnou přednášku“!

V patnácti letech jsem byl pokřtěn. Bylo to v roce 1931, kdy zemřela maminka. Odešel jsem tehdy ze školy a šel jsem do učení na elektrikáře. V roce 1936 se začalo s veřejným přehráváním biblických přednášek. Jedna starší sestra tehdy povzbudila mě a mého bratra, abychom se této činnosti věnovali. A tak jsme s Alecem jeli do Liverpoolu koupit si kolo a dali jsme si k němu vyrobit přívěsný vozík, abychom na něm mohli dopravovat přehrávací přístroj. Na vozíku byl vzadu umístěn tlampač na dvoumetrové vysouvací trubici. Technik nám řekl, že ještě nikdy nic takového nevyráběl. Ale fungovalo to. S chutí jsme propracovali náš obvod a byli jsme vděčni, že nás k tomu ta sestra povzbudila a že nám byla svěřena taková výsada.

Druhá světová válka — čas zkoušek

Nad světem se stahovala válečná mračna. V té době jsme společně se Stanleym Rogersem horlivě oznamovali veřejnou přednášku „Hleďte skutečnostem v tvář“, která se měla 11. září 1938 pořádat v Londýně, v Royal Albert Hall. Tato přednáška později vyšla v podobě brožury, a já jsem se podílel na jejím rozšiřování. Zároveň s ní jsme také rozšiřovali brožuru Fascism or Freedom (Fašismus, nebo svoboda), vydanou následujícího roku. Obě brožury jasně poukazovaly na to, že hitlerovské Německo má snahu zavést totalitní nadvládu. V té době jsem již v Runcornu byl dobře znám tím, že vykonávám veřejnou službu, a byl jsem pro to respektován. Skutečnost, že jsem vždy stál v popředí teokratické činnosti, mi později přišla vhod.

Firma, pro kterou jsem pracoval, podepsala pracovní smlouvu na zavedení elektřiny do nové továrny na okraji města. Když jsem zjistil, že to má být továrna na výrobu zbraní, jasně jsem řekl, že se na této práci podílet nemohu. Přestože se to mým zaměstnavatelům nelíbilo, můj vedoucí se za mě přimluvil a dostal jsem jinou práci. Později jsem se dozvěděl, že teta tohoto muže je také svědkem Jehovovým.

Velmi mě povzbudilo, když mi jeden kolega řekl: „Regu, nic jiného bychom od tebe ani nečekali, když se tomu biblickému dílu věnuješ už tolik let.“ Přesto jsem se musel mít na pozoru, protože mnozí moji spolupracovníci mi chtěli dělat těžkosti.

Soud v Liverpoolu mě v červnu 1940 uznal jako odpírače vojenské služby z důvodu svědomí, pod podmínkou, že zůstanu ve svém současném zaměstnání. To mi samozřejmě umožňovalo pokračovat v mé křesťanské službě.

Do celodobé služby

Když válka skončila, rozhodl jsem se, že odejdu ze zaměstnání a připojím se k Irene v celodobé službě. V roce 1946 jsem postavil pětimetrový obytný přívěs, a ten se stal naším domovem. Následující rok jsme byli požádáni, abychom se přestěhovali do Alvestonu, což je vesnice v hrabství Gloucestershire. Později jsme také sloužili ve starobylém městě Cirencester a ve městě Bath. V roce 1951 jsem byl pozván, abych navštěvoval sbory v jižním Walesu jako cestující dozorce, ale netrvalo ani dva roky, a my jsme byli na cestě do biblické školy Strážné věže Gilead, abychom absolvovali školení pro misionáře.

Patřili jsme do 21. třídy, která probíhala v South Lansingu v severní části státu New York. Naše graduace se konala v roce 1953 v New Yorku na sjezdu Společnost nového světa, a až do toho dne jsme s Irene nevěděli, kam budeme přiděleni. Když jsme se dozvěděli, že naším působištěm bude Peru, byli jsme opravdu nadšeni! Proč? Protože Irenin nevlastní bratr Sidney Fraser a jeho žena Margaret již déle než rok sloužili v odbočce v Limě poté, co absolvovali 19. třídu školy Gilead.

Zatímco jsme čekali na víza, pracovali jsme krátkou dobu v brooklynském betelu. Brzy jsme však již byli na cestě do Limy. Prvním z našich deseti misionářských působišť bylo Callao, hlavní námořní přístav v Peru, západně od Limy. Nějaké základy španělštiny jsme už sice měli, ale ani Irene, ani já jsme tehdy ještě nedokázali vést v tom jazyce rozhovor. Jak to zvládnout?

Problémy a výsady spojené s kázáním

V Gileadu nám říkali, že žádná matka své dítě jazyk neučí, ale že se dítě jazyk naučí tím, že na něj maminka mluví. Dostali jsme tedy radu: „Hned vyjděte do kazatelské služby a jazyk se naučte od lidí. Pomohou vám.“ Ještě než jsem se v novém jazyce stačil zorientovat, byl jsem čtrnáct dnů po našem příjezdu jmenován předsedajícím dozorcem sboru v Callao. Představte si, jak mi bylo! Navštívil jsem Sidneyho Frasera, ale ten mi poradil totéž, co jsme slyšeli v Gileadu — sbližte se s lidmi ve sboru a ve svém obvodu. Rozhodl jsem se, že tuto radu uplatním.

Jednou v sobotu ráno jsem oslovil jistého tesaře v jeho dílně. Řekl: „Musím pracovat dál, ale vy se posaďte a povídejte mi.“ Souhlasil jsem, ale s jednou podmínkou. Poprosil jsem ho: „Jakmile udělám nějakou chybu, opravte mě. Neurazím se.“ Zasmál se a souhlasil. Chodil jsem k němu dvakrát týdně a zjistil jsem, že to je přesně tak, jak mi říkali — byl to ideální způsob, jak se seznámit s novým jazykem.

Když jsme byli v našem druhém misionářském působišti, ve městě Ica, náhodou jsem se seznámil s jiným tesařem. Řekl jsem mu, jak jsme to dělali v Callao. Byl ochoten pomáhat mi podobným způsobem, a tak se moje španělština dále celkem úspěšně zlepšovala. Trvalo to však tři roky, než jsem ji doopravdy zvládl. Tento muž měl stále mnoho práce, ale vedl jsem s ním biblické studium tak, že jsem mu četl biblické texty a potom jsem mu je vysvětloval. Jednou jsem za ním opět přišel, ale jeho zaměstnavatel mi řekl, že tento muž odjel za novou prací do Limy. Když jsme za nějakou dobu přijeli s Irene do Limy na sjezd, toho muže jsme opět potkali. Měl jsem velkou radost, když jsem se dozvěděl, že tento tesař vyhledal místní svědky Jehovovy, aby pokračoval ve studiu, a že on i jeho rodina se stali zasvěcenými služebníky Jehovy.

V jistém sboru jsme poznali jeden mladý pár — tito lidé byli pokřtění, ale zjistili jsme, že nejsou manželé. Když jsme s nimi probrali biblické zásady, které se jich týkaly, rozhodli se, že svůj svazek legalizují, aby splňovali požadavky pro pokřtěné svědky Jehovovy. Postaral jsem se tedy, aby mohli být na radnici zaregistrováni jako manželé. Potom však vznikl další problém. Měli totiž čtyři děti, které rovněž nebyly registrovány, ačkoli to byl zákonný požadavek. Samozřejmě jsme si kladli otázku, co v té věci udělá starosta. Ten řekl: „Každému z vašich dětí bych správně měl nechat poslat úřední předvolání. Ale protože se tito dobří lidé, vaši přátelé svědkové Jehovovi, postarali o to, aby vaše manželství bylo uzákoněno, nechám to být a zapíšu je do matriky bezplatně.“ Byli jsme za to velmi vděční. Ta rodina totiž byla chudá, a jakákoli pokuta by pro ně byla velkým zatížením.

Později nás navštívil Albert D. Schroeder z brooklynského ústředí svědků Jehovových a doporučil, aby byl zřízen nový misionářský domov v jiné části Limy. A tak jsme se s Irene, s dalšími dvěma sestrami, totiž Frances a Elizabeth Goodovými ze Spojených států, a s jedněmi kanadskými manželi přestěhovali do čtvrti San Borja. Za dva nebo tři roky tam vznikl další vzkvétající sbor.

Když jsme sloužili ve městě Huancayo, které leží v centrální vysočině, v nadmořské výšce přes 3 000 metrů, spolupracovali jsme s tamním sborem, do kterého patřilo 80 svědků. Měl jsem tam určité pověření související se stavbou druhého sálu Království v zemi. Byl jsem jmenován, abych svědky Jehovovy zastupoval u soudu. Museli jsme tam jít třikrát, abychom získali potvrzení, že máme zákonné právo na zakoupený pozemek. Takové akce a také rozsáhlá činnost mnoha věrných misionářů, kteří tam v těch počátečních letech činili učedníky, vytvořily spolehlivý základ pro znamenitý vzrůst, ke kterému v Peru došlo. V roce 1953 tam bylo 283 svědků a dnes jich je 83 000.

Smutné rozloučení

Ve všech misionářských domovech, v nichž jsme žili, jsme se těšili z nádherného společenství s ostatními misionáři. Často jsem měl výsadu sloužit jako dozorce domova. Vždy v pondělí ráno jsme se sešli, promluvili jsme si o tom, co budeme v tom týdnu dělat, a rozdělili jsme si domácí povinnosti. Byli jsme si vědomi toho, že naším hlavním úkolem je kazatelská činnost, a proto jsme svorně spolupracovali. S radostí si vzpomínám, že jsme v našich misionářských domovech nikdy neměli žádný vážnější spor.

Naším posledním působištěm byla Breña, jiné předměstí Limy. V tamějším sboru panovala vřelá láska. Měl 70 zvěstovatelů a brzy se rozrostl, takže zvěstovatelů bylo více než sto. Byl tedy vytvořen další sbor v Palominii. V té době Irene onemocněla. Nejdříve jsem si povšiml, že si občas nepamatuje, co řekla, a někdy nemohla najít cestu domů. Dostávalo se jí sice znamenité lékařské péče, ale její stav se postupně zhoršoval.

V roce 1990 jsem ke své lítosti musel učinit opatření, abychom se vrátili do Anglie. Moje sestra Ivy nás tam laskavě přijala k sobě domů. O čtyři roky později Irene ve svých jednaosmdesáti letech zemřela. Já jsem v celodobé službě až dosud a sloužím jako starší jednoho ze tří sborů ve svém domovském městě. Občas také jezdím do Manchesteru povzbudit tamní španělskou skupinu.

Nedávno jsem měl příjemný zážitek, jehož počátky sahají několik desetiletí do minulosti. Tehdy jsem na svém gramofonu přehrával jistým lidem pětiminutové kázání. Ještě si živě vzpomínám na malou školačku, která stála ve dveřích za maminkou a naslouchala.

Ta dívka se nakonec odstěhovala do Kanady a zůstala v kontaktu s jednou přítelkyní, která až dosud žije v Runcornu a je nyní svědkem Jehovovým. V Kanadě ji navštívily dvě svědkyně Jehovovy, a výrazy, které používaly, jí neočekávaně připomněly to, co kdysi slyšela v oné pětiminutové nahrávce. Rozpoznala hlas pravdy a je dnes zasvěcenou Jehovovou služebnicí. Nedávno o tom všem napsala své přítelkyni do Anglie a prosila ji, aby vyřídila pozdravy tomu mladému muži, který před šedesáti lety navštívil domácnost její maminky! Opravdu nikdy nevíme, kde semeno pravdy zapustí kořeny a poroste! (Kazatel 11:6)

Ano, život jsem strávil v drahocenné službě pro Jehovu a dívám se zpět s hlubokou vděčností. Od roku 1931, kdy jsem se zasvětil Bohu, jsem nikdy nezameškal žádný sjezd Jehovových služebníků. S Irene jsme sice neměli děti, ale mohu s radostí říci, že v duchovním smyslu máme přes 150 synů a dcer, kteří všichni slouží našemu nebeskému Otci Jehovovi. Je to tak, jak to vyjádřila moje milovaná manželka — naše výsady nám skutečně přinesly radost, která se nedá s ničím srovnat.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Maminka začátkem 20. století

[Obrázek na straně 24 a 25]

Vlevo: Hilda Padgettová, já, Irene a Joyce Rowleyová v Leedsu v Anglii, rok 1940

[Obrázek na straně 25]

Nahoře: Irene a já před přívěsem, který byl naším domovem

[Obrázek na straně 27]

Oznamuji veřejnou přednášku v Cardiffu ve Walesu, rok 1952