Konstantin Veliký — Zastánce křesťanství?

Římský císař Konstantin je jedním z mála mužů, jejichž jména historie ozdobila přívlastkem „Veliký“. Křesťanstvo k jeho jménu připojilo označení „svatý“, „třináctý apoštol“, „svatý rovný apoštolům“ a ‚ten, kdo byl vyvolen Boží Prozřetelností, aby způsobil největší obrat v dějinách‘. Jiní znalci pohlížejí na Konstantina ze zcela opačného hlediska a popisují ho jako člověka „poskvrněného krví, na němž lpí stigma v podobě nesčetných odporných činů, jako člověka velice lstivého, . . . jako odporného tyrana, který se dopustil hrozných zločinů“.

MNOZÍ lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, se učili, že Konstantin Veliký byl jedním z nejvýznačnějších dobrodinců křesťanství. Připisují mu zásluhu za to, že osvobodil křesťany z utrpení spojeného s pronásledováním ze strany Říma a dal jim náboženskou svobodu. Navíc panuje všeobecně rozšířený názor, že Konstantin byl následovníkem Ježíše Krista, že šel věrně v jeho šlépějích a velmi si přál napomáhat věci křesťanství. Východní pravoslavná církev a církev koptská prohlásily Konstantina a jeho matku Helenu za „svaté“ a jejich svátek slaví 3. června, nebo podle církevního kalendáře 21. května.

Kdo vlastně Konstantin Veliký byl? Jakou úlohu sehrál ve vývoji poapoštolského křesťanství? Budeme-li odpovědi na tyto otázky hledat v dějinách a v odborných vědeckých dílech, dojdeme k velmi poučným závěrům.

Konstantin z hlediska historie

Konstantin, syn Konstancia Chlora, se narodil v Naissu v Srbsku asi v roce 275 n. l. Když se v roce 293 n. l. stal jeho otec císařem římských západních provincií, Konstantin bojoval na Dunaji pod velením císaře Galeria. V roce 306 n. l. se vrátil ke svému umírajícímu otci do Británie. Krátce po smrti jeho otce prohlásilo vojsko Konstantina císařem.

Nárok na titul augustus si tehdy činilo ještě pět dalších mužů. V období od roku 306 do roku 324 n. l. neustále probíhala občanská válka a potom se Konstantin stal jediným imperátorem. Vítězství, jichž dosáhl ve dvou vojenských taženích, mu zaručila místo v římských dějinách a vedla k tomu, že se stal jediným vládcem celé Římské říše.

V bitvě, k níž došlo v roce 312 n. l. u Mulvijského mostu nedaleko Říma, porazil Konstantin svého odpůrce Maxentia. Křesťanští apologeti tvrdili, že při tomto tažení se pod sluncem objevil planoucí kříž, na němž byla napsána latinská slova In hoc signo vinces, což znamená „V tomto znamení zvítězíš“. Tvrdí se také, že Konstantin měl sen, v němž mu bylo řečeno, aby dal na štíty svých vojáků namalovat dvě řecká písmena, jimiž začíná Kristovo jméno. Tento příběh však obsahuje mnoho rozporů. Kniha A History of Christianity (Dějiny křesťanství) říká: „Pokud jde o to, kdy přesně a kde došlo k tomuto vidění a jaké byly jeho podrobnosti, údaje si odporují.“ Pohanský senát Konstantina uvítal v Římě a prohlásil ho za nejvyššího augusta a za pontifika maxima, to znamená za nejvyššího kněze pohanského náboženství říše.

V roce 313 n. l. Konstantin uzavřel spojenectví s císařem Liciniem, vládcem východních provincií. Společně vydali Milánský edikt, kterým poskytli všem náboženským skupinám svobodu uctívání a stejná práva. Mnozí historikové však význam tohoto dokumentu snižují, když tvrdí, že to byl jen obvyklý úřední dopis, a ne nějaký významný císařský dokument, který by znamenal změnu v přístupu ke křesťanství.

Během dalších deseti let Konstantin svého posledního zbývajícího soupeře Licinia porazil a stal se jediným nesporným vládcem římského světa. V roce 325 n. l., ačkoli dosud nebyl pokřtěn, předsedal prvnímu velkému ekumenickému koncilu „křesťanské“ církve; ten odsoudil ariánství a sestavil prohlášení o základních článcích víry, takzvané nikajské vyznání víry.

V roce 337 n. l. Konstantin smrtelně onemocněl. Teprve v těchto posledních chvílích svého života se dal pokřtít a pak zemřel. Po jeho smrti mu dal senát místo mezi římskými bohy.

Náboženství a Konstantinova strategie

Kniha Istoria tou Ellinikou Ethnous (Dějiny řeckého národa) se zmiňuje o tom, jaký byl ve třetím a čtvrtém století obvyklý postoj římských císařů k náboženství, a v této souvislosti uvádí: „Muži, kteří zaujímali místo na císařském trůnu, sice nebyli tak hluboce nábožensky založeni a podléhali všeobecně rozšířenému smýšlení své doby, ale přesto považovali za nutné poskytnout náboženství významnou úlohu v rámci svých politických plánů, aby svému konání propůjčili alespoň jakési náboženské rysy.“

Je zřejmé, že Konstantin byl mužem své doby. Na počátku své dráhy potřeboval nějakou „božskou“ záštitu, a tu mu římská božstva se svou pohasínající slávou nemohla poskytnout. Říše i se svým náboženstvím a jinými institucemi prožívala úpadek, a k tomu, aby se opět upevnila, potřebovala něco nového a posilujícího. Encyklopedie Hidria o tom říká: „Konstantin se mimořádně zajímal o křesťanství, protože podpořilo nejen jeho vítězství, ale také reorganizaci jeho říše. Křesťanské církve, které existovaly všude, se staly oporou jeho politiky. . . . Obklopil se tehdejšími významnými preláty . . . a vyžadoval, aby zachovali neporušenou jednotu.“

Konstantin vycítil, že „křesťanské“ náboženství — ačkoli se v něm tehdy již projevovalo odpadnutí a hluboká zkaženost — by mohlo být účinně využito jako oživující a sjednocující síla, a mohlo by tak posloužit jeho velkolepému plánu, totiž nastolit v říši dominát. Aby získal podporu při prosazování svých politických cílů, přijal Konstantin základy odpadlého křesťanství a rozhodl se sjednotit lid pod jedním „katolickým“ neboli všeobecným náboženstvím. Pohanské zvyky a oslavy dostaly „křesťanské“ jméno. A „křesťanští“ duchovní dostali status, plat a vliv, jaké měli pohanští kněží.

Z politických důvodů usiloval Konstantin o náboženskou jednotu, a proto okamžitě potíral jakékoli projevy nesouhlasu, nikoli na základě náboženské pravdy, ale na základě souhlasu většiny. Hluboké naukové rozpory v silně rozštěpené „křesťanské“ církvi mu poskytly příležitost zasáhnout jako prostředník „poslaný od Boha“. Při jednání s donatisty v severní Africe a se stoupenci Aria ve východní části říše Konstantin brzy poznal, že k tomu, aby bylo vytvořeno pevné, sjednocené náboženství, nestačí pouhé přesvědčování.a Právě ve snaze vyřešit ariánský spor svolal první ekumenický koncil v dějinách církve. (Viz rámeček „Konstantin a koncil v Nikaji“.)

Historik Paul Johnson o Konstantinovi napsal: „Jedním z hlavních důvodů, proč toleroval křesťanství, mohlo být to, že jemu a státu poskytovalo křesťanství možnost řídit rozhodování církve o otázkách ortodoxie a o tom, jak se bude postupovat proti odlišným náboženským názorům.“

Stal se vůbec křesťanem?

Johnson píše: „Konstantin se nikdy nevzdal uctívání slunce a ponechal vyobrazení slunce na svých mincích.“ Catholic Encyclopedia uvádí: „Konstantin projevoval stejnou přízeň oběma náboženstvím. Jako pontifex maximus bděl nad pohanským uctíváním a chránil jeho práva.“ „Konstantin se nikdy nestal křesťanem,“ uvádí encyklopedie Hidria a dodává: „Eusebius z Cesareje, který napsal jeho životopis, říká, že se [Konstantin] stal křesťanem teprve v posledních chvílích svého života. To není přesvědčivá okolnost; den předtím totiž přinesl oběť Diovi, protože měl také titul pontifex maximus.“

Až do své smrti v roce 337 n. l. nesl Konstantin pohanský titul pontifex maximus, a měl tedy nejvyšší pravomoc v náboženských záležitostech. Pokud jde o jeho křest, je namístě otázka, zda mu předcházelo upřímné pokání a obrácení, jak to vyžaduje Písmo. (Skutky 2:38, 40, 41) Byl to křest plným ponořením do vody a symbolizoval jím Konstantin to, že se zasvětil Jehovovi Bohu? (Srovnej Skutky 8:36–39.)

„Svatý“?

Encyclopædia Britannica uvádí: „Nárok na označení Veliký měl Konstantin spíše na základě toho, co vykonal, než na základě toho, jaký byl. Pokud jde o charakter, byl z těch, komu byl od starověku až do dnešní doby udělen tento přívlastek, Konstantin jedním z nejhorších.“ A v knize A History of Christianity čteme: „Již v prvních dobách se objevovaly zprávy o tom, že má násilnickou povahu, a o tom, jak krutě jedná, když se nechá unést hněvem. . . . K lidskému životu neměl žádnou úctu. . . Postupem let se jeho soukromý život stal něčím obludným.“

Je zřejmé, že Konstantin byl velmi problematickou osobností. Jeden znalec historie uvádí, že „Konstantina jeho vznětlivá povaha často vedla ke zločinům“. (Viz rámeček „Vraždy v panovnickém rodu“.) Konstantin nebyl „křesťanskou osobností,“ tvrdí historik H. Fisher ve svém díle History of Europe (Dějiny Evropy). Skutečnosti nesvědčí o tom, že by byl pravým křesťanem, který si oblékl „novou osobnost“ a který vykazuje ovoce Božího svatého ducha — lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, víru, mírnost a sebeovládání. (Kolosanům 3:9, 10; Galaťanům 5:22, 23)

Důsledky jeho činů

Jakožto pohanský pontifex maximus — a tedy jako náboženská hlava Římské říše — se Konstantin snažil naklonit si biskupy odpadlické církve. Nabídl jim postavení, v nichž jako představitelé římského státního náboženství měli moc, výsady a bohatství. Catholic Encyclopedia připouští, že „někteří biskupové, zaslepeni nádherou dvora, šli dokonce tak daleko, že velebili císaře jako Božího anděla, jako posvátnou bytost a že prorokovali, že bude vládnout v nebi stejně jako Boží Syn“.

Odpadlé křesťanstvo získávalo přízeň politických vlád, a stávalo se tak stále více částí tohoto světa, světského systému, přičemž se vzdalovalo od nauk Ježíše Krista. (Jan 15:19; 17:14, 16; Zjevení 17:1, 2) Tak do „křesťanství“ pronikly falešné nauky a praktiky — Trojice, nesmrtelnost duše, pekelný oheň, očistec, modlitby za mrtvé, používání růženců, ikon, obrazů a podobné věci. (Srovnej 2. Korinťanům 6:14–18.)

Po Konstantinovi církev zdědila také sklon velmi zdůrazňovat svou autoritu. Znalci Bible E. Henderson a C. Buck říkají: „Jednoduchost evangelia byla pokažena, byly zavedeny honosné obřady a ceremonie, učitelům křesťanství byly uděleny světské pocty a služební požitky, a Království Kristovo bylo do značné míry přeměněno v království tohoto světa.“

Kde je pravé křesťanství?

Z historických skutečností poznáváme, co se vlastně skrývalo za Konstantinovou „velikostí“. Křesťanstvo nebylo založeno na Ježíši Kristu, který je Hlavou pravého křesťanského sboru, ale je do jisté míry výsledkem politického pragmatismu a vychytralé strategie pohanského císaře. Historik Paul Johnson se velmi výstižně ptá: „Kapitulovalo impérium před křesťanstvím, nebo se křesťanství zaprodalo impériu?“

Všichni, kdo si skutečně přejí být věrní čistému křesťanství, mohou dostat pomoc, aby rozpoznali dnešní pravý křesťanský sbor a mohli se s ním spojit. Svědkové Jehovovi po celém světě velmi ochotně pomáhají upřímným lidem poznat pravé křesťanství a uctívat Boha způsobem, který mu je přijatelný. (Jan 4:23, 24)

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 28]

KONSTANTIN A KONCIL V NIKAJI

Jakou úlohu měl nepokřtěný císař Konstantin při koncilu v Nikaji? Encyclopædia Britannica o tom říká: „Konstantin sám předsedal, aktivně řídil diskuse. . . Biskupové, zastrašení císařem, až na pouhé dvě výjimky podepsali vyznání víry, mnozí značně proti svému smýšlení.“

Prudká náboženská debata trvala dva měsíce, a pak tento pohanský politik zasáhl a rozhodl ve prospěch těch, kdo říkali, že Ježíš je Bůh. Proč to udělal? „Konstantin v podstatě vůbec nerozuměl otázkám, které si kladla řecká teologie,“ uvádí se v díle A Short History of Christian Doctrine (Krátké dějiny křesťanského učení). Rozuměl však tomu, že náboženský rozkol ohrožuje jeho říši, a byl rozhodnut svou říši upevnit.

O závěrečném dokumentu, který byl v Nikaji sestaven pod Konstantinovou záštitou, je v díle Istoria tou Ellinikou Ethnous řečeno: „Je z něj patrná [Konstantinova] lhostejnost k naukovým záležitostem, . . . jeho tvrdošíjná snaha za každou cenu obnovit jednotu církve, a konečně jeho přesvědčení, že jako ‚biskup pro vnější záležitosti‘ má poslední slovo v jakékoli náboženské otázce.“ Je možné, že by rozhodnutí, která byla učiněna na tomto koncilu, byla vedena Božím duchem? (Srovnej Skutky 15:28, 29.)

[Rámeček na straně 29]

„VRAŽDY V PANOVNICKÉM RODU“

Pod tímto titulkem popisuje dílo Istoria tou Ellinikou Ethnous jednání, které označuje jako „odporné zločiny, jichž se Konstantin dopustil ve své domácnosti“. Zanedlouho potom, co založil svou dynastii, se radost z neočekávaného úspěchu vytratila a začal si uvědomovat, že mu z různých stran hrozí nebezpečí. Byl podezřívavý a — možná podnícen sýkofanty — jako případného soka začal podezřívat nejdříve svého synovce Liciniana — syna jednoho ze spoluaugustů, kterého popravil již dříve. Když byl tento muž zavražděn, následovala poprava Konstantinova vlastního prvorozeného syna Crispa, s nímž se vypořádala Crispova nevlastní matka Fausta, když se zdálo, že Crispus bude jejím vlastním potomkům překážet v dosažení absolutní moci.

Toto Faustino jednání nakonec vedlo i k jejímu dramatickému usmrcení. Zdá se, že na této vraždě měla podíl Augusta Helena, která svého syna Konstantina ovlivňovala až do konce. Nelogické emoce, jimž Konstantin často podléhal, také přispěly k tomu, že byla popravena celá řada jeho přátel a společníků. V knize History of the Middle Ages (Dějiny středověku) je vyjádřen tento závěr: „Poprava — ne-li vražda — jeho syna a manželky svědčí o tom, že duchovní vliv křesťanství na něho vůbec nezapůsobil.“

[Obrázek na straně 30]

Tento oblouk v Římě sloužil na počest Konstantina

[Podpisek obrázku na straně 26]

Musée du Louvre, Paris