Především chci dělat radost Jehovovi

VYPRÁVÍ THEODOROS NEROS

Dveře mé cely se prudce otevřely a nějaký důstojník křičel: „Kdo je Neros?“ Když jsem se přihlásil, nařídil mi: „Vstaň. Chceme tě popravit.“ To se stalo v roce 1952, v jednom vojenském táboře v Korintu. Proč můj život tak povážlivě visel na vlásku? Než to vysvětlím, rád bych vám vyprávěl něco o své minulosti.

MŮJ otec se přibližně v roce 1925 dostal do styku s badateli Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým). Brzy se stal jedním z nich, vyprávěl o své víře svým osmi bratrům a sestrám a ti všichni přijali biblickou pravdu. Stejně přijali pravdu i jeho rodiče. Později se oženil a já jsem se narodil v roce 1929 v Agriniu v Řecku.

Řecko tehdy procházelo hrozným obdobím. Nejprve to byla krutá diktatura generála Metaxase. Potom, v roce 1939, vypukla druhá světová válka a brzy nato bylo Řecko okupováno nacisty. Šířily se choroby a nastal hlad. Opuchlá těla mrtvých lidí byla odvážena na malých trakařích. Zlo bylo všude na světě, a tak bylo zcela jasně patrné, jak nutné je Boží Království.

Zasvětil jsem život službě

Když se několik z nás sešlo 20. srpna 1942 na shromáždění za Soluní, náš předsedající dozorce nás upozornil na britská vojenská letadla, která shazovala bomby na město, a zdůraznil, jak jsme chráněni, jestliže posloucháme nabádání, abychom ‚neopouštěli své shromažďování‘. (Hebrejcům 10:25) Při této příležitosti jsme se sešli na pobřeží a já jsem byl mezi těmi, kdo se dali pokřtít. Když jsme vyšli z vody, postavili jsme se do řady a naši křesťanští bratři a sestry zazpívali píseň, v níž nás chválili za naše rozhodnutí. To byl opravdu nezapomenutelný den!

Zanedlouho potom jsem společně s jiným chlapcem navštěvoval lidi ve službě dům od domu. Tehdy nás zadrželi policisté a odvedli na policejní stanici. Proto, aby zdůraznili, že jsme považováni za komunisty a že naše činnost je zakázána, nás bili a říkali: „Jehova je totéž co Stalin, vy hlupáci!“

Tehdy v Řecku zuřila občanská válka a planula tam nenávist ke komunistům. Příští den nám nasadili pouta a vodili nás kolem našich domovů, jako bychom byli zločinci. Ale to nebyly jediné zkoušky, které jsem prožil.

Zkoušky víry ve škole

Začátkem roku 1944 jsem ještě chodil do školy a nacisté dosud okupovali Soluň. Ve škole mi jednoho dne náš profesor náboženství, kněz řecké pravoslavné církve, řekl, že mám být zkoušen z látky na ten den. Ostatní děti říkaly: „On není pravoslavný křesťan.“

„A co je?“ zeptal se profesor.

„Jsem svědek Jehovův,“ odpověděl jsem.

„Vlk mezi ovcemi!“ vykřikl, popadl mě a zfackoval.

‚Jak je to možné,‘ pomyslel jsem si, ‚copak ovce může pokousat vlka?‘

O několik dní později nás asi 350 sedělo u stolů prostřených k obědu. Inspektor řekl: „Pomodlí se Neros.“ Odříkal jsem modlitbu zvanou ‚Otčenáš‘, kterou Ježíš učil své následovníky, jak je to zaznamenáno v Matoušovi 6:9–13. Inspektorovi se to nelíbilo a zlostně se mě ze svého místa u stolu zeptal: „Proč jsi tu modlitbu říkal tímto způsobem?“

„Protože jsem svědek Jehovův,“ řekl jsem. Na to mě také on popadl a dal mi facku. Později ten den mě jiný učitel zavolal do své kanceláře a řekl mi: „Výborně, Nerosi, pevně se drž toho, čemu věříš, a nevzdávej se.“ Ten večer mě můj otec povzbudil těmito slovy apoštola Pavla: „Všichni ti, kdo touží žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem Ježíšem, budou rovněž pronásledováni.“ (2. Timoteovi 3:12)

Když jsem ukončil střední školu, musel jsem si vybrat své budoucí povolání. V Řecku byla občanská válka, a tak jsem také musel řešit otázku křesťanské neutrality. (Izajáš 2:4; Matouš 26:52) Nakonec jsem byl začátkem roku 1952 odsouzen ke 20 letům věznění za to, že jsem v tomto těžkém období řeckých dějin odmítal vzít do ruky zbraň.

Zkoušky mé křesťanské neutrality

V době, kdy jsem byl uvězněn ve vojenských táborech na Mesolóngionu a v Korintu, jsem měl příležitost vysvětlit důstojníkům, že mé biblicky školené svědomí mi nedovoluje, abych se stal vojákem a podporoval politické spory. „Již jsem vojákem Ježíše,“ vysvětloval jsem a poukazoval na 2. Timoteovi 2:3. Když jsem byl vyzván, abych své rozhodnutí znovu zvážil, řekl jsem, že jsem toto rozhodnutí neudělal spěšně bez přemýšlení, ale po pečlivé úvaze a vzhledem k tomu, že jsem svůj život zasvětil Bohu, abych činil jeho vůli.

Výsledkem bylo, že jsem musel vykonávat nucené práce, 20 dní jsem byl každý druhý den bez jídla a spal jsem na betonové podlaze v cele, která byla o něco menší než jeden metr krát dva metry. A o tuto celu jsem se dělil se dvěma dalšími svědky! A právě v té době, kdy jsem byl v korintském táboře, mě vyvolali z cely a měl jsem být popraven.

Když jsme šli na místo, kde se měla konat poprava, důstojník se zeptal: „Chceš něco říct?“

Odpověděl jsem: „Ne.“

„Nechceš napsat svým příbuzným?“

Znovu jsem odpověděl: „Ne. Oni již vědí, že tady možná budu popraven.“

Došli jsme na dvůr a nařídili mi, abych se postavil čelem ke zdi. Pak důstojník místo příkazu k palbě vojákům nařídil: „Odveďte ho dovnitř.“ To celé byla předstíraná poprava určená k vyzkoušení mého rozhodnutí.

Později jsem byl poslán na ostrov Makrónisos, kde jsem kromě Bible nesměl mít žádnou literaturu. Třináct svědků tam bylo drženo v malém domku odděleně od téměř 500 trestanců. Literatura k nám byla přece jen nějak tajně dopravována. Jednoho dne jsem například dostal poštou krabici loukoúmia [řecké bonbóny]. Dozorci byli tak nedočkaví, aby už loukoúmia ochutnali, že přehlédli Strážnou věž, která byla schovaná pod bonbóny. Jeden bratr podotkl: „Vojáci pojídali loukoúmia a my Strážnou věž.“

Tehdy se k nám dostala kniha Co přineslo náboženství lidstvu?, která byla před tím zveřejněna. Jeden z uvězněných svědků uměl anglicky a tak ji přeložil. Také jsme tajně pořádali shromáždění a společně jsme studovali Strážnou věž. Vězení jsme považovali za určité školení, za příležitost duchovně se posílit. Především jsme měli radost, protože jsme věděli, že žijeme v ryzosti a že se to líbí Jehovovi.

Posledním místem, kde jsem byl uvězněn, byla věznice v Týrinthě ve východní části Peloponésu. Tam jsem si povšiml jednoho strážného, který mě pozorně sledoval, když jsem vedl biblické studium s jiným vězněm. Když jsem se s tímto strážným po letech setkal v Soluni, bylo to pro mě velké překvapení. Mezitím se stal svědkem Jehovovým. Později byl do věznice poslán jeden z jeho synů, ne proto, aby tam sloužil jako strážný, ale byl tam jako vězeň. Byl uvězněn ze stejného důvodu jako kdysi já.

Obnovená činnost po propuštění

Z dvacetiletého trestu, k němuž jsem byl původně odsouzen, jsem si odpykal pouze tři roky. Po propuštění jsem se rozhodl, že budu bydlet v Aténách. Brzy jsem však onemocněl určitou formou zánětu pohrudnice a musel jsem se vrátit do Soluně. Dva měsíce jsem byl upoután na lůžko. Později jsem se seznámil s roztomilou dívkou Koulou a v prosinci 1959 jsme se vzali. V roce 1962 Koula začala sloužit jako průkopnice, jak svědkové Jehovovi říkají celodobým služebníkům. Za tři roky jsem se k ní v průkopnické službě mohl připojit.

V lednu 1965 jsme byli přiděleni do krajské služby, a tak jsme navštěvovali sbory a duchovně je posilovali. Tehdy v létě jsme měli výsadu poprvé navštívit velký oblastní sjezd ve Vídni. Tento sjezd se velmi lišil od sjezdů, které se konaly v Řecku, kde jsme se museli scházet tajně v lesích, protože naše činnost byla zakázána. Koncem roku 1965 jsme byli pozváni, abychom pracovali v kanceláři odbočky svědků Jehovových v Aténách. Kvůli zdravotním potížím, které postihly některé z mých příbuzných, jsme se však v roce 1967 museli vrátit do Soluně.

V době, kdy jsme plnili své rodinné povinnosti, jsme se stále horlivě věnovali evangelizační činnosti. Při jednom rozhovoru jsem svému bratranci Kostasovi popsal nádheru Boží organizace a to, že je v ní láska a jednota a že poslouchá Boha. Bratranec řekl: „To všechno by bylo velmi pěkné, jen kdyby existoval Bůh.“ Přijal mou nabídku, aby prozkoumal, zda Bůh existuje, nebo neexistuje. Zmínil jsem se o tom, že se v srpnu 1969 zúčastníme mezinárodního sjezdu svědků Jehovových v Norimberku. Zeptal se, zda by mohl jet s námi, a chtěl tam jet i jeho přítel Alekos, který s námi také studoval Bibli.

Sjezd v Norimberku byl mimořádnou podívanou! Byl uspořádán na obrovském stadionu, kde Hitler oslavoval svá vojenská vítězství. Sešel se nás vrcholný počet 150 000 návštěvníků, a v celém průběhu sjezdu byl patrný Jehovův duch. Krátce po tom byli Kostas i Alekos pokřtěni. Oba nyní slouží jako křesťanští starší a členové jejich rodin jsou také svědkové Jehovovi.

Začal jsem studovat s jednou paní, která projevila zájem. Její manžel prohlásil, že chce prozkoumat naše náboženské názory, a brzy nato mi sdělil, že k rozhovoru pozval jistého pana Sakkose, teologa řecké pravoslavné církve. Manžel té zájemkyně chtěl oběma z nás položit nějaké otázky. Pan Sakkos přišel společně s nějakým knězem. Muž, u něhož jsme byli na návštěvě, řekl: „Nejprve bych rád, aby pan Sakkos zodpověděl tři otázky.“

Držel v ruce překlad Bible, který jsme používali při našich rozhovorech, a řekl: „První otázka: Je tohle pravá Bible, nebo je to Bible svědků?“ Pan Sakkos odpověděl, že to je směrodatný překlad, a o svědcích Jehovových se vyjádřil, že to jsou „lidé, kteří milují Bibli“.

Muž se vyptával dále: „Druhá otázka: Jsou svědkové Jehovovi morální lidé?“ Vlastně chtěl vědět, s jakými lidmi se jeho manželka začala scházet. Teolog odpověděl, že svědkové rozhodně jsou morální lidé.

Muž pokračoval: „Třetí otázka: Jsou svědkové Jehovovi za svou činnost placeni?“ „Ne,“ odpověděl teolog.

„Dostal jsem odpovědi na své otázky a dospěl jsem k rozhodnutí,“ řekl ten muž na závěr. Pak pokračoval ve studiu Bible a brzy se stal pokřtěným svědkem Jehovovým.

Bohatý, uspokojivý život

V lednu 1976 jsem znovu začal sloužit jako krajský dozorce. O šest let později jsem měl výsadu patřit k těm, kdo v Řecku zaváděli novou formu kazatelské činnosti, vydávání svědectví na ulici. Za nějaký čas, v říjnu 1991, jsme s manželkou začali sloužit jako zvláštní průkopníci. O několik měsíců později jsem musel podstoupit operaci srdce, čtyřnásobný bypass. Jsem rád, že to dobře dopadlo. Nyní jsem v poměrně dobrém zdravotním stavu a podařilo se mi znovu začít s celodobou kazatelskou službou. Sloužím jako starší v jednom sboru v Soluni a také spolupracuji ve výboru pro styk s nemocnicemi a tak pomáhám těm, kdo potřebují nějakou zvláštní léčbu.

Když se dívám zpátky na svůj život, uvědomuji si, že nás velmi uspokojuje, když děláme to, co se líbí našemu nebeskému Otci. Jsem moc rád, že jsem již dávno přijal jeho lákavé pozvání: „Buď moudrý, můj synu, a rozradostni mé srdce, abych mohl dát odpověď tomu, který mě popichuje.“ (Přísloví 27:11) Mému srdci opravdu působí radost, když vidím, jak na celém světě vzrůstá počet upřímných lidí, kteří přicházejí do Jehovovy organizace. Podílet se na osvobozování lidí a odhalovat jim pomocí biblické pravdy vyhlídku na věčný život ve spravedlivém novém světě je skutečně velká výsada! (Jan 8:32; 2. Petra 3:13)

Stále se snažíme povzbuzovat mladé Jehovovy služebníky, aby si dali za cíl celodobou službu a tak Jehovovi věnovali svůj čas a svou sílu. Ten, kdo důvěřuje v Jehovu a má největší potěšení z toho, že rozradostňuje Jehovovo srdce, vede skutečně ten nejspokojenější život, jaký může člověk prožít! (Přísloví 3:5; Kazatel 12:1)

[Obrázky na straně 21]

(Zleva doprava)

Sloužím v kuchyni betelu v roce 1965

Přednáška v roce 1970, když kazatelská činnost byla zakázána

S manželkou v roce 1959

[Obrázek na straně 23]

S manželkou Koulou