Podněcuje vás k činnosti to, co Ježíše?
„Viděl velký zástup, ale byl pohnut lítostí nad nimi, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je vyučovat.“ (MAREK 6:34)
1. Proč je pochopitelné, že lidé projevují obdivuhodné vlastnosti?
V PRŮBĚHU celých dějin projevovalo mnoho lidí obdivuhodné vlastnosti. Je pochopitelné, proč to tak bylo. Lásku, laskavost, štědrost a další vlastnosti, které obdivujeme, totiž má a projevuje Jehova Bůh. Lidé byli stvořeni k Božímu obrazu. Můžeme tedy rozumět jednak tomu, proč lásku, laskavost, soucit a další Boží vlastnosti do určité míry projevuje mnoho lidí, a jednak tomu, proč většina lidí dokazuje, že má svědomí. (1. Mojžíšova 1:26; Římanům 2:14, 15) Možná si však uvědomujeme, že někteří lidé projevují tyto vlastnosti ochotněji než druzí.
2. Co patří k dobrým skutkům, které lidé možná dělají s pocitem, že napodobují Krista?
2 Pravděpodobně znáte muže a ženy, kteří často navštěvují nemocné nebo jim pomáhají, mají soucit s tělesně postiženými nebo štědře přispívají na chudé. Nezapomeňme ani na ty lidi, které soucit podněcuje k tomu, aby svůj život věnovali práci v koloniích pro malomocné nebo v sirotčincích, na ty, kdo dobrovolně pracují v nemocnicích nebo v hospicích, nebo na ty, kdo se snaží pomoci bezdomovcům či uprchlíkům. Někteří z nich si možná myslí, že napodobují Ježíše, který je pro křesťany vzorem. Kristus uzdravoval nemocné a sytil hladové, jak čteme v evangeliích. (Marek 1:34; 8:1–9; Lukáš 4:40) V tom, jak projevoval lásku, ohled a soucit, je patrná ‚Kristova mysl‘. A on sám zase napodoboval svého nebeského Otce. (1. Korinťanům 2:16)
3. O čem musíme uvažovat, chceme-li mít vyrovnaný náhled na Ježíšovy dobré skutky?
3 Všimli jste si však, že dnes řada těch, kdo byli pohnuti Ježíšovou láskou a soucitem, přehlíží hlavní rys Kristovy mysli? To můžeme lépe pochopit, když budeme důkladně uvažovat o 6. kapitole Marka. Čteme tam, že lidé přinášeli k Ježíšovi nemocné, aby je uzdravil. Z kontextu se také dozvídáme, že když Ježíš viděl, jak tisíce lidí, kteří k němu přišli, dostaly hlad, zázračně je nasytil. (Marek 6:35–44, 54–56) Uzdravování nemocných a sycení hladových byly znamenité projevy láskyplného soucitu. Byly to však pro Ježíše hlavní způsoby pomoci druhým lidem? A jak jeho dokonalý příklad lásky, laskavosti a soucitu můžeme co nejlépe napodobovat my, podobně jako Ježíš napodoboval Jehovu?
Byl podněcován reagovat na duchovní potřeby
4. Za jakých okolností došlo k události popsané u Marka 6:30–34?
4 Ježíšovi bylo líto lidí, kteří žili kolem něj, zejména kvůli jejich duchovním potřebám. Tyto potřeby byly nanejvýš závažné, mnohem závažnější než potřeby tělesné. Zamysleme se nad zprávou u Marka 6:30–34. Popisuje se zde událost, která se odehrála na břehu Galilejského moře někdy kolem Pasachu roku 32 n. l. Apoštolové byli plni vzrušení a měli k tomu pádný důvod. Právě totiž ukončili rozsáhlou cestu, přišli k Ježíšovi a jistě dychtili po tom, aby mu mohli vyprávět své zážitky. Shromáždil se k nim však zástup. Byl tak velký, že se Ježíš a jeho apoštolové nemohli ani najíst ani si odpočinout. Ježíš apoštolům řekl: „Pojďte sami soukromě na osamělé místo a trochu si odpočiňte.“ (Marek 6:31) Nasedli do člunu, pravděpodobně poblíž Kafarnaum, a plavili se přes Galilejské moře na nějaké tiché místo. Zástup však běžel podél břehu a dostal se na místo dříve než člun. Jak Ježíš zareagoval? Rozčililo ho snad, že bylo narušeno jeho soukromí? Rozhodně ne.
5. Co Ježíš cítil k zástupům, které k němu přicházely, a jak se to odrazilo na jeho jednání s nimi?
5 Pohled na tento zástup tisíců lidí, mezi nimiž byli nemocní, kteří ho dychtivě očekávali, zapůsobil na Ježíšovo srdce. (Matouš 14:14; Marek 6:44) Marek se zaměřil na to, co vzbudilo Ježíšův soucit, a na to, jak Ježíš reagoval. Napsal: „Viděl velký zástup, ale byl pohnut lítostí nad nimi, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je vyučovat mnoha věcem.“ (Marek 6:34) Ježíš viděl víc než jen masu lidí. Viděl totiž jednotlivce, kteří měli duchovní potřeby. Byli jako bezmocné ovce, které se zatoulaly a které neměly pastýře, jenž by je vyvedl na zelené pastviny nebo je chránil. Ježíš věděl, že chladní náboženští vůdci, kteří měli být starostlivými pastýři, ve skutečnosti opovrhovali prostými lidmi a nedbali na jejich duchovní potřeby. (Ezekiel 34:2–4; Jan 7:47–49) Ježíš s nimi chtěl jednat jinak a chtěl udělat to, co pro ně bylo nejprospěšnější. Začal je tedy vyučovat o Božím Království.
6, 7. (a) Co podle evangelií bylo pro Ježíše prvořadé, když reagoval na potřeby lidí? (b) S jakou pohnutkou Ježíš kázal a učil?
6 Povšimněme si, jak je z jedné paralelní zprávy patrné, v jakém pořadí Ježíš určité věci udělal a co mělo prvořadý význam. Zmíněnou zprávu napsal Lukáš, který byl lékařem a velmi se zajímal o tělesné blaho druhých lidí. Píše: „Zástupy . . . následovaly [Ježíše]. A přijal je laskavě a začal k nim promlouvat o Božím království a uzdravoval ty, kdo potřebovali léčení.“ (Lukáš 9:11; Kolosanům 4:14) O čem se Lukášova inspirovaná zpráva zmiňuje na prvním místě, i když to tak není v případě všech zpráv o nějakém zázraku? Je to skutečnost, že Ježíš lidi vyučoval.
7 To je vlastně v souladu s tím, na co je kladen důraz u Marka 6:34. Tento verš jasně ukazuje, k čemu především pohnula Ježíše jeho lítost. Vyučoval lidi, čímž reagoval na jejich duchovní potřeby. Už dříve během své služby Ježíš řekl: „Musím oznamovat dobrou zprávu o Božím království také jiným městům, protože k tomu jsem byl vyslán.“ (Lukáš 4:43) Ale mýlili bychom se, kdybychom si mysleli, že Ježíš ohlašoval poselství o Království z pouhé povinnosti, jako by kazatelské dílo, které měl vykonat, bylo rutinní záležitostí. Ne, hlavní pohnutkou pro to, aby lidem oznamoval dobrou zprávu, byl láskyplný soucit, který s nimi měl. Tou nejprospěšnější věcí, jakou mohl Ježíš udělat, bylo pomoci lidem — ať šlo o nemocné, o lidi posedlé démony, o chudé nebo hladové —, aby poznali, přijali a zamilovali si pravdu o Božím Království. Tato pravda byla velmi důležitá kvůli úloze, kterou Boží Království plní v ospravedlnění Jehovovy svrchovanosti a v zajištění trvalého požehnání pro lidstvo.
8. Jak Ježíš smýšlel o svém kázání a vyučování?
8 Aktivní kázání o Království bylo hlavním důvodem Ježíšova příchodu na zemi. Ke konci své pozemské služby Ježíš řekl Pilátovi: „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“ (Jan 18:37) Ve dvou předchozích článcích jsme si všimli, že Ježíš byl člověkem něžných citů — byl starostlivý, přístupný, ohleduplný, projevoval důvěru a především byl láskyplný. Tyto stránky jeho osobnosti musíme poznat, pokud opravdu chceme pochopit Kristovu mysl. A stejně důležité je uvědomit si, že ke Kristově mysli patří i to, jaký význam přikládal Ježíš svému kazatelskému a vyučovacímu dílu.
Vybízel ostatní, aby svědčili
9. Pro koho mělo být kázání a vyučování prvořadé?
9 Přikládat prvořadý význam kázání a vyučování, což byl projev lásky a soucitu, neměl jenom Ježíš. Své následovníky totiž vybízel, aby ho napodobovali v pohnutkách, v tom, co považoval za důležité, a v jednání. Co mělo dvanáct apoštolů dělat potom, co si je Ježíš vybral? U Marka 3:14, 15 čteme: „Vytvořil skupinu dvanácti, které také pojmenoval ‚apoštolové‘, aby s ním zůstávali, aby je vysílal kázat a aby měli autoritu vyhánět démony.“ Co tedy mělo být pro apoštoly prvořadé?
10, 11. (a) Co Ježíš přikázal svým apoštolům, než je vyslal na cestu? (b) Na co se měli apoštolové zejména zaměřit, když je Ježíš vyslal?
10 Dvanácti apoštolům Ježíš časem umožnil uzdravovat nemocné a vyhánět démony. (Matouš 10:1; Lukáš 9:1) Potom je vyslal na cestu ke „ztraceným ovcím izraelského domu“. Co měli dělat? Ježíš jim přikázal: „Když půjdete, kažte a říkejte: ‚Nebeské království se přiblížilo.‘ Lečte nemocné, probouzejte mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte démony.“ (Matouš 10:5–8; Lukáš 9:2) Co vlastně dělali? „Vyšli tedy a [1.] kázali, aby lidé činili pokání, a [2.] vyháněli mnoho démonů, a mnoho churavých lidí potírali olejem a léčili je.“ (Marek 6:12, 13)
11 Ne ve všech případech je vyučování uvedeno jako první. Přikládáme tedy tím, že si všímáme uvedeného pořadí, příliš velký význam otázce priorit nebo pohnutek? (Lukáš 10:1–9) To, jak často jsou zmínky o vyučování uvedeny před zmínkami o uzdravování, bychom neměli podceňovat. Zamysleme se v tomto případě nad kontextem. Těsně před vysláním 12 apoštolů byl Ježíš pohnut tím, v jakém stavu byly zástupy. Čteme: „Ježíš se vydal na cestu všemi městy a vesnicemi, vyučoval v jejich synagógách a kázal dobrou zprávu o království a léčil kdejakou chorobu a kdejaký neduh. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře. Potom řekl svým učedníkům: ‚Ano, žeň je veliká, ale dělníků je málo. Proste proto Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň.‘ “ (Matouš 9:35–38)
12. Jakému dalšímu účelu mohly sloužit zázraky, které vykonali Ježíš a apoštolové?
12 Apoštolové byli s Ježíšem, a proto mohli z Kristovy mysli něco vstřebat. Mohli pochopit, že mají-li být opravdu láskyplní a soucitní, musí kázat lidem a vyučovat je o Království — to měla být hlavní stránka jejich dobrých skutků. Ve shodě s tím bylo znamenitými skutky tělesné povahy, například uzdravováním nemocných, dosaženo víc než jen to, že lidé v nouzi dostali pomoc. Jistě si dokážeme představit, že uzdravování a zázračné opatřování jídla některé lidi možná přitahovalo. (Matouš 4:24, 25; 8:16; 9:32, 33; 14:35, 36; Jan 6:26) Tyto skutky jim pomáhaly v tělesném ohledu, ale navíc ty, kdo je viděli, podněcovaly uznat Ježíše jako Božího Syna a „proroka“, kterého předpověděl Mojžíš. (Jan 6:14; 5. Mojžíšova 18:15)
13. Jaká úloha ‚proroka‘, který měl přijít, byla zdůrazněna v 5. Mojžíšově 18:18?
13 Proč mělo význam to, že Ježíš byl „prorok“? Co podle předpovědi mělo být jeho hlavní úlohou? Měl být tento „prorok“ proslulý tím, že by lidi zázračně uzdravoval nebo soucitně opatřoval jídlo pro hladové? V 5. Mojžíšově 18:18 bylo předpověděno: „Vzbudím pro ně proroka ze středu jejich bratrů, podobného tobě [Mojžíši]; a vskutku mu vložím do úst svá slova, a jistě k nim bude mluvit všechno, co mu přikážu.“ A tak i když se apoštolové učili mít něžné city a projevovat je, mohli pochopit, že Kristova mysl má být patrná i z jejich kázání a vyučování. Tato činnost byla tím nejlepším, co mohli pro lidi udělat. Z ní mohli mít nemocní a chudí užitek, který nebyl omezen na krátký lidský život nebo na jedno či dvě jídla, ale mohli z ní mít užitek trvale. (Jan 6:26–30)
Pěstujme Kristovu mysl dnes
14. Jak se to, že máme Kristovu mysl, týká našeho kázání?
14 Kristovu mysl by jistě nikdo z nás nepovažoval za něco, co bylo specifické pouze pro první století — pro Ježíše a první učedníky, o nichž apoštol Pavel napsal: „My máme Kristovu mysl.“ (1. Korinťanům 2:16) A bez váhání bychom připustili, že jsme povinni kázat dobrou zprávu a činit učedníky. (Matouš 24:14; 28:19, 20) Je však užitečné, když přemýšlíme o tom, z jakých pohnutek toto dílo konáme my. Nemělo by to být z pouhého pocitu povinnosti. Hlavním důvodem, proč se podílíme na službě, je láska k Bohu. A máme-li být opravdu jako Ježíš, pak nás musí ke kázání a vyučování podněcovat soucit. (Matouš 22:37–39)
15. Proč je soucit vhodnou součástí naší veřejné služby?
15 Je pravda, že není vždy snadné pociťovat soucit s těmi, kdo nesdílí naše názory, zejména když se setkáváme s jejich lhostejností, odmítavými reakcemi nebo odporem. Kdybychom však svou lásku k lidem a soucit s nimi ztratili, mohli bychom tím přijít o pohnutku, která je pro naši křesťanskou službu tak důležitá. Jak tedy můžeme pěstovat soucit? Můžeme se snažit o to, abychom lidi viděli stejně, jako je viděl Ježíš — ‚sedřené a zmítané sem a tam jako ovce bez pastýře‘. (Matouš 9:36) Nehodí se snad tento popis na mnoho lidí v dnešní době? Pastýři falešných náboženství je zanedbávají a duchovně zaslepují. Lidé proto nevědí o spolehlivém vedení, které poskytuje Bible, ani o rajských podmínkách, které Boží Království brzy vytvoří na naší zemi. Potýkají se s každodenními problémy, k nimž patří chudoba, rodinné neshody, nemoci a smrt, a přitom nemají naději na Království. My však máme to, co oni potřebují, totiž životodárnou dobrou zprávu o Božím Království, které je nyní zřízeno v nebi.
16. Proč bychom se měli chtít s druhými lidmi dělit o dobrou zprávu?
16 Když tedy uvažujeme o duchovních potřebách lidí v našem okolí, nepodněcuje nás snad naše srdce k tomu, abychom udělali všechno, co je v našich silách, a pověděli jim o Božím láskyplném záměru? Ano, v našem díle má soucit důležité místo. A když s lidmi soucítíme stejně jako Ježíš, bude to zřejmé z tónu našeho hlasu, z výrazu naší tváře a z našeho způsobu vyučování. Tím vším se lidem, kteří jsou „správně nakloněni k věčnému životu“, stane naše poselství přitažlivějším. (Skutky 13:48)
17. (a) Jak například můžeme projevit svou lásku k druhým lidem a soucit s nimi? (b) Proč není otázkou volby, zda buď dělat dobré skutky, nebo se podílet na veřejné službě?
17 Naše láska a soucit by měly být zjevné v celém našem životě. To znamená, že bychom měli být laskaví k lidem, kteří jsou v nepříznivé situaci a kteří jsou nemocní a chudí, a měli bychom v rozumné míře udělat všechno, co je v našich silách, abychom jejich utrpení zmírnili. K tomu patří i to, že vynaložíme úsilí, abychom slovem a skutkem pomohli rozptýlit zármutek lidí, jimž zemřel někdo milovaný. (Lukáš 7:11–15; Jan 11:33–35) Své dobré skutky však nesmíme soustředit hlavně na tyto projevy lásky, laskavosti a soucitu, jako to dělají někteří z těch, kdo mají humánní cítění. Mnohem trvalejší význam má úsilí, které je sice uvedenými zbožnými vlastnostmi podněcováno, ale je zaměřeno na křesťanské dílo kázání a vyučování. Vzpomeňme si, co Ježíš řekl o židovských náboženských vůdcích: „Dáváte desetinu z máty, kopru a kmínu, ale znevažujete závažnější záležitosti Zákona, totiž právo a milosrdenství a věrnost. To bylo závazné dělat, ale to ostatní neznevažovat.“ (Matouš 23:23) Ježíš to neviděl jako otázku volby, tedy buď pomáhat lidem v souvislosti s jejich tělesnými potřebami, nebo je vyučovat o životodárných duchovních věcech. Ježíš dělal obojí. Přesto je zřejmé, že jeho vyučovací dílo bylo na prvním místě, protože užitek, který to přineslo, mohl být trvalý. (Jan 20:16)
18. K čemu by nás přemýšlení o Kristově mysli mělo podněcovat?
18 Můžeme být tedy opravdu vděční, že nám Jehova odhalil Kristovu mysl. Díky evangeliím můžeme lépe poznat, jak smýšlel, co cítil, jaké měl vlastnosti, co konal a čemu dával přednost největší člověk, jaký kdy žil. Je na nás, abychom četli a rozjímali o tom, co Bible zjevuje o Ježíšovi, a abychom to uplatňovali. Pamatujme, že máme-li opravdu jednat jako Ježíš, musíme se nejprve naučit smýšlet, cítit a hodnotit věci stejně jako on, a to v takové míře, v jaké toho jsme jakožto nedokonalí lidé schopni. Buďme tedy rozhodnuti pěstovat a projevovat Kristovu mysl. To je ten nejlepší způsob, jak žít, nejlepší způsob, jak jednat s druhými lidmi, a nejlepší způsob, jak se my i další lidé můžeme přiblížit k tomu, koho Ježíš dokonale zrcadlil, totiž k našemu láskyplnému Bohu, Jehovovi. (2. Korinťanům 1:3; Hebrejcům 1:3)
Jak byste odpověděli?
• Co se z Bible dozvídáme o tom, jakým způsobem Ježíš často reagoval, když se setkal s lidmi, kteří byli v nouzi?
• Co Ježíš zdůraznil v pokynech, které dal svým následovníkům?
• Jak v tom, co děláme, můžeme projevovat „Kristovu mysl“?
[Celostránkový obrázek na straně 23]
[Obrázek na straně 24]
Co nejprospěšnějšího mohou křesťané udělat pro druhé lidi?