Masakr ve škole — Kde někteří našli útěchu?

TITULNÍ stránka novin byla celá černá a velkým písmem na ní bylo napsáno: „Proč?“ Tuto otázku si lidé opakovaně kladli potom, co ve městě Winnenden v jižním Německu 17letý mladík postřílel 15 lidí a nakonec zbraň obrátil proti sobě. Vlajky po celém Německu byly spuštěny na půl žerdi a zpráva o této tragické události obletěla celý svět.

Winnenden je vzkvétající, poklidné město obklopené vinicemi a sady. Na střední škole Albertville začal 11. březen 2009 stejně jako každý jiný den. V půl desáté ráno však náhle vypuklo násilí a chaos.

Do školy vešel bývalý student. Měl u sebe pistoli, kterou vzal z ložnice svých rodičů, a během chvilky zastřelil ve třech třídách a na chodbě devět žáků a tři učitelky. Několik dalších žáků zranil. Na místo téměř okamžitě dorazila policie. Pachatel utekl do areálu blízké psychiatrické kliniky, kde zabil jednoho zaměstnance. Potom se zmocnil auta i s řidičem, kterého držel jako rukojmí. Asi po 40 kilometrech se řidiči podařilo uprchnout. Střelec vešel do autosalonu, kde zabil jednoho prodavače a zákazníka a vážně zranil dva policisty, kteří ho chtěli zadržet. Když ho policie nakonec obklíčila, střelil se do hlavy.

Ti, kdo ho znali, říkali, že to byl obyčejný dospívající chlapec. Chtěl mít přátele a chtěl, aby ho druzí brali. Jak je tedy možné, že spáchal něco tak hrozného? Zdá se, že trpěl depresemi. Také rád střílel ze vzduchovky a na počítači hrál populární násilné hry. Někteří lidé ale namítají, že to dělají i tisíce jiných dospívajících. Kdo patřil k jeho obětem? Vybíral si je, nebo střílel bez rozmyslu? Spekulovalo se o tom, proč mezi zabitými bylo osm dívek a jen jeden chlapec. Přijatelné vysvětlení se nenašlo.

Bezprostřední reakce

„Když mi syn zavolal a řekl, že ve škole se střílelo, nemohla jsem tomu uvěřit,“ vzpomíná Heike. „Slyšela jsem ale sirény dalších a dalších policejních aut a sanitek, a zachvátila mě panika.“ Rychlá reakce ze strany policie násilníkovi pravděpodobně zabránila postřílet ve škole ještě více lidí. Budova byla evakuována a zdravotníci, psychologičtí poradci a duchovní se až do vyčerpání snažili žákům poskytovat pomoc.

Ke škole okamžitě dorazila spousta reportérů. Chtěli vést interview se studenty, z nichž mnozí stále ještě byli v šoku. Jeden žák spočítal, že před školou bylo 28 přenosových vozů patřících 26 televizním stanicím. Tvrdá konkurence mezi médii vedla k tomu, že se na veřejnost dostaly neověřené zprávy. Jistý reportér ještě ten den navštívil rodiče jedné zavražděné dívky a chtěl po nich nějaké její fotografie. Jiní nabízeli žákům peníze za to, že budou pózovat fotografům. Pod vlivem této děsivé události někteří reportéři zřejmě ztratili vyrovnanost a v touze poskytnout informace dříve než konkurence zapomněli na ohled a úctu k těm, jichž se tato tragédie osobně dotkla.

Jak to v takových případech často bývá, lidé se při hledání útěchy a vysvětlení obrátili k náboženství. V den masakru se konala ekumenická bohoslužba. Mnozí si takové podpory vážili. Avšak ti, kdo hledali útěchu z Božího Slova a doufali, že dostanou odpověď na své znepokojivé otázky, byli velmi zklamáni. Jedna rodina se zúčastnila pohřbu synovy spolužačky. Chlapcova maminka řekla: „Biskup mluvil o Jobově utrpení. Čekala jsem, že vysvětlí, jaké z toho plyne poučení nebo jakou útěchu to může lidem přinést, ale nic takového nezaznělo. Nepadlo ani slovo o tom, proč Job trpěl a jak to s ním nakonec dopadlo.“

Jeden muž byl takovými prázdnými výroky velmi znechucen. Asi před 30 lety studoval Bibli se svědky Jehovovými, ale pak přestal. Po této události však znovu začal chodit na jejich shromáždění.

Ve chvíli, kdy se ozvala střelba, byla v nedaleké třídě čtrnáctiletá Valisa, která pravidelně studuje Bibli se svědky Jehovovými. Okamžitě se začala modlit k Jehovovi. Když se jí později někdo zeptal, jak se s tragédií vyrovnává, řekla, že ta událost je pro ni potvrzením toho, co je v Bibli napsáno o těchto kritických posledních dnech. (2. Timoteovi 3:1–5) Dvě svědkyně se obětavě snažily utěšovat lidi ve svém okolí. Přišla k nim jedna starší žena a řekla: „To, co děláte, by mělo dělat mnohem víc lidí.“ Masakr byl smutnou a šokující událostí, ale některé lidi podnítil k tomu, aby si vyslechli poselství naděje a útěchy z Božího Slova.

Dlouhodobé trauma

Je samozřejmé, že ani ta nejsoucitnější slova nemohou úplně odstranit šok a zoufalství těch, kdo byli touto tragédií přímo zasaženi. Žádná slova nemohou plně utišit bolest rodičů, kteří přišli o dítě, nebo zbavit zármutku policistu, který při příjezdu do školy zjistil, že mezi zavražděnými je jeho manželka.

Žáci, kteří tragédii přežili, a také jejich rodiče a příbuzní utrpěli psychické trauma, jež se u každého z nich projevilo trochu jinak. Vassilios utekl ze školy hned, jak násilník začal střílet. „Vyskočil jsem oknem a modlil jsem se k Jehovovi. Myslel jsem, že určitě umřu. Byl jsem si jistý, že je to moje poslední modlitba.“ V následujících týdnech Vassilios trpěl nočními můrami a nechtěl s nikým mluvit. Zvláště ho znechutilo to, když viděl, jak z celé události někteří dělají komerční záležitost a jak necitlivě se pídí po podrobnostech. Za nějakou dobu se však dokázal vrátit do normálního života.

Jonas byl ve stejné třídě jako Vassilios a viděl, jak bylo zastřeleno pět jeho spolužaček. Řekl: „Hned potom jsem o té události dokázal mluvit bez problémů. Bylo to, jako bych se díval na horor v kině. Ale když teď mám říct, jak se mi daří, je to těžké. Jsem náladový. Někdy o tom nechci mluvit vůbec a jindy o tom mluvím hodně.“ Kromě toho Jonas trpí nočními můrami a má problémy se spánkem.

Po několika dnech žáci dostali nazpět osobní věci, které nechali ve třídách. Traumatologové varovali, že když své věci uvidí, může se stát, že celou tragédii budou mít znovu před očima. Jonas se zpočátku nechtěl ani dotknout své bundy, aktovky a motocyklové přilby. Také se vyděsil pokaždé, když uviděl někoho, kdo se střelci podobal nebo kdo měl podobný batoh. Vždycky když se Jonasovi rodiče dívali na televizi a zazněl tam výstřel, velmi ho to rozrušilo. Odborníci se snaží žákům pomoci, aby se takových myšlenkových asociací zbavili.

Jürgen, Jonasův otec, pracuje na klinice, kde pachatel zastřelil jednoho zaměstnance. Řekl, že mnozí rodiče i jeho spolupracovníci se trápí otázkami, proč se to stalo a co kdyby mezi zabitými byli oni nebo jejich blízcí. Například jedna pracovnice kliniky, která stála na balkoně a viděla jít střelce kolem, byla tak rozrušená představou, že mohl zastřelit i ji, že potřebovala psychiatrickou léčbu.

Co některým lidem pomohlo

Díky čemu se někteří lidé s takovým děsivým zážitkem vyrovnali? Jürgen říká: „Někdy je to sice těžké, ale je dobré trávit čas s druhými. Člověku pomáhá, když ví, že druzí se o něj zajímají a že není sám.“

Jonas si také váží zájmu druhých. „Mnozí mi napsali pár řádek nebo poslali esemesku. Někteří uvedli i biblické texty, které jsem si pak přečetl. Bylo to od nich milé.“ Co dalšího mu pomáhá? „Když se v noci probudím a všechno na mě dolehne, modlím se. Někdy poslouchám nahrávky Probuďte se! nebo hudbu.“a Pak dodává, že Bible vysvětluje, proč se takové věci dějí. Důvodem je, že světu vládne Satan a že žijeme v čase konce. Jonasův tatínek říká, že toto vědomí jim pomáhá s tragédií se vyrovnat.

Už brzy žádné utrpení nebude

Prostranství před školou bylo během několika dnů zaplněno svíčkami, květinami a dopisy. Kerstin, která je svědkem Jehovovým, si všimla, že na některých lístcích bylo napsáno: Proč se to stalo? Proč to Bůh dovolil? Ona a dvě její spoluvěřící měly pocit, že takové otázky si zaslouží odpověď, a proto napsaly dopis, který položily mezi ostatní.

Na oficiálním vzpomínkovém shromáždění jedna televizní stanice tento dopis ukázala a citovala první řádky. „Proč? V posledních dnech podobné otázky zaznívají čím dál hlasitěji. Zvláště otázka: Kde byl Bůh a proč dovolil, aby se to stalo?“ Je škoda, že další věty citovány nebyly.

Proč je to škoda? Dopis totiž dále vysvětloval, co je příčinou veškerého utrpení, a uváděl, že Bůh „se postará o to, aby všechny škody spáchané lidmi byly napraveny“. Bylo v něm také napsáno: „V poslední knize Bible je zapsán slib, že Bůh lidem setře každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“ Jehova Bůh dokonce přivede zpět k životu ty, kdo zemřeli. Pod vládou jeho Království, které přijde už brzy, nebudou žádné tragédie, masakry ani utrpení. Bůh slíbil: „Pohleď, činím všechny věci nové.“ (Zjevení 21:4, 5)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 12]

Přátelé Jonasovi napsali: „Myslíme na tebe.“

[Podpisek obrázku na straně 9]

Focus Agency/WPN

[Podpisek obrázku na straně 9]

© imagebroker/Alamy

[Podpisek obrázku na straně 10]

Foto: picture alliance

[Podpisek obrázku na straně 11]

Foto: picture alliance