Deuteronomium nás vybízí, abychom sloužili Jehovovi s upřímnou radostí

JEHOVOVI ctitelé musí Jehovovi sloužit věrně a s upřímnou radostí. To objasňuje biblická kniha Deuteronomium. (5. Mojž. 28:45–47) A její pobídka k takové věrné a radostné službě je velmi důležitá v životě Jehovových svědků 20. století.

Deuteronomium napsal hebrejský prorok Mojžíš na Moábských rovinách v roce 1473 př. n. l. a zahrnuje časové období něco přes dva měsíce. Poslední kapitolu pravděpodobně přidal Jozue nebo velekněz Eleazar. Deuteronomium se skládá ze čtyř proslovů a z Mojžíšovy písně a požehnání, když Izrael hodlal vstoupit do Zaslíbené země. (5. Mojž. 1:3; Jozue 1:11; 4:19) V Deuteronomiu vysvětlil Mojžíš určité body Zákona a pečlivě je zpracoval. Kromě jiného ukazuje tato kniha, že Jehova vyžaduje výlučnou oddanost. Také varuje před falešným uctíváním a vybízí Boží lid, aby byl věrný ve své svaté službě.

Jakým způsobem však slova zapsaná v Deuteronomiu pomáhala Izraelitům? A jak může tato kniha prospívat svědkům Jehovovým dnes?

Izraelité jsou již asi 40 let v pustině, když k nim nyní Mojžíš promlouvá. Částečně znovu připomíná jmenování soudců, kteří mu pomáhali. Dokládá špatnou zprávu deseti zvědů, která vedla ke vzpouře a k bloudění po pustině. Také upozorňuje, že vítězství umožnil Bůh. Mojžíš varuje před vytvářením model a zdůrazňuje to prohlášením: „Jehova, tvůj Bůh, je stravující oheň, Bůh vyžadující výlučnou oddanost.“ Pak následuje pobídka, aby poslouchali Jehovu. — 5. Mojž. 1:1 až 4:49.

Ve druhém proslovu nejprve Mojžíš znovu potvrzuje Deset slov a připomíná, jak byl předán Zákon. Klade důraz na to, že je nutné milovat Jehovu celým srdcem, celou duší a životní silou. Zdůrazňuje poučování dětí. Dále je určeno ke zničení sedm kananejských národů včetně jejich falešného uctívání. Izraelitům je také řečeno, že nebyli vybráni kvůli své spravedlnosti, ale protože Jehova věrně dodržuje smlouvu. V Zaslíbené zemi musí být poslušní a nesmějí zapomínat na Boha. Rozebírá případy neposlušnosti a ukazuje, že podstatná je upřímná láska a bázeň před Jehovou. Klade před Izrael požehnání a zlořečení a naléhavě zdůrazňuje, aby poslouchali Boha. — 5. Mojž. 5:1 až 11:32.

Dále jsou uvedeny zákony, které se týkají života v Zaslíbené zemi. Mezi nimi jsou předpisy o ničení nečistého náboženství, o jedení masa a zacházení s krví, o jednání s falešnými proroky a s odpadlíky, o čistých a nečistých pokrmech a o desátcích. Pak jsou stanoveny podrobnosti o odpuštění dluhů, o otroctví a o prvorozených zvířatech. Nato se uvažuje o třech výročních slavnostech, o určitých soudních záležitostech a o zákonech pro krále a Levity. Po varování před spiritismem je předpověděn prorok podobný Mojžíšovi. — 5. Mojž. 12:1 až 18:22.

Deuteronomium se zmiňuje o dalších předpisech, například o těch, které se týkají útočištných měst, osvobození z vojenské povinnosti, očišťování od viny krve, sňatku se zajatými ženami, práva prvorozených, vzpurných synů, úcty k majetku druhých a k životu, sexuálních záležitostí, těch, kteří nebyli žádoucí jako členové sboru. Ještě další zákony obsahují zacházení s otroky, úroky z plateb a slavnostní sliby. Tento proslov uvádí na závěr předpisy o rozvodu, o půjčkách, o laskavosti k dětem bez otce a ke vdovám, o švagrovském sňatku, o přesných vahách, o oběti prvních plodů a o desátcích. — 5. Mojž. 19:1–26:19.

Mojžíš zahajuje svůj třetí proslov pokyny, aby byl Zákon napsán na velké kameny. Mluví o tom, že z hory Gerizim budou prohlášena požehnání a z hory Ebalu zlořečení. Požehnání za poslušnost Božím příkazům pak uvádí do protikladu k prokletím, která mohou očekávat za neposlušnost. — 5. Mojž. 27:1–28:68.

Ve spojitosti se čtvrtým Mojžíšovým proslovem dochází k obnovení smlouvy mezi Jehovou a Izraelity. Mojžíš znovu připomíná, jak se Bůh o ně staral v pustině. Varuje před neposlušností a zdůrazňuje Jehovovo milosrdenství. Izraelitům je předložena volba: život, nebo smrt. Izraelský lid může ‚zůstat naživu tím, že bude milovat Jehovu, poslouchat jeho hlas a držet se ho‘. — 5. Mojž. 29:1–30:20.

Mojžíš vyzývá Izraelity, aby byli odvážní, až budou vstupovat do Zaslíbené země, protože Jehova pochoduje s nimi. Pak pověřuje Jozua jako vůdce a pronáší k Izraelitům proroctví o jejich vzpurnosti. Dále Mojžíš ve své písni vyvyšuje Jehovu, předpovídá bědy kvůli nevěrnosti Izraele, ale končí ujištěním o božské pomstě, kterou spojuje s voláním: „Radujte se, národy, s jeho lidem.“ Mojžíš dává závěrečná požehnání a po nich se tento prorok, kterému je 120 let, dívá do Zaslíbené země. Pak umírá a je pohřben Jehovou na neoznačeném místě. — 5. Mojž. 31:1–34:12.

Předcházející shrnutí snad vhodně vzbudilo tvou duchovní chuť. Když však čteš Deuteronomium, vyvstanou ti možná významné otázky. Uveďme tedy některé z nich a odpovězme si na ně.

MOJŽÍŠŮV PRVNÍ PROSLOV

• 4:15–24 — Znamenají tato slova proti obrazu, že je špatné vystavovat fotografie lidí?

Tyto verše zakazují dělat si obrazy k falešnému uctívání. Izraelité však neměli zakázáno, aby si vytvářeli obrazy pro jiné účely. Například viděli Bohem schválenou podobu cherubínů na vnitřní látce svatostánku a na víku truhly smlouvy. Bylo by nevhodné spojovat běžné fotografování a ukazování fotografií s modlářstvím, pokud by nebyly úmyslně používány k účelům falešného náboženství. Bible běžně nic nenamítá proti fotografiím, obrazům a sochám, které prospěšně nebo umělecky zobrazují osoby či věci.

MOJŽÍŠŮV DRUHÝ PROSLOV

• 6:6–9 — Má se příkaz ‚přivážeš si Boží zákon na ruku‘ chápat doslovně?

Tyto verše nepodporují zvyk nosit amulety (malé předměty, které obsahují biblické texty). Stylizace spíše zdůrazňuje obrazné uplatnění. (Srovnej 2. Mojžíšovu 13:9; Přísloví 7:2, 3.) Není řečeno, že příkaz měl být na něco napsán, aby jej pak člověk nosil nebo jej připevnil na veřeje dveří či brány. Izraelité měli dodržovat Boží příkazy v každé době, ať byli doma, na cestě nebo blízko městských bran, kde starší projednávali právní případy. Měli si udržovat Boží zákon v srdci, vyučovat mu své děti a projevovat ho jednáním (což je naznačeno zmínkou o rukách), které z něho vyplývalo. Lidé se měli veřejně prokazovat jako podporovatelé Jehovova zákona, jako by byl přímo napsaný mezi jejich očima, aby ho všichni viděli. Podobně dnešní svědkové Jehovovi se snaží prokázat, že jsou služebníci, kteří poslouchají Boha. Jejich srdce je podněcují, aby poslouchali Boží slovo, a své mysli naplňují tím, co je pravé, co si zasluhuje vážný zájem, co je spravedlivé, co je hodné lásky, co je ctnostné a chvályhodné. Snaží se všemi způsoby dávat najevo, že v každé době mají na mysli Jehovovy příkazy. — Fil. 4:8; Kol. 3:23.

• 8:3, 4 — Znamenalo to pouze, že zásoba oblečení byla stále doplňována?

Opatření manny byl zázrak, který se děl opakovaně. Stejně zázračné bylo, že neobnosili šaty a že jim neotekly nohy během čtyřiceti let v pustině. Kdyby se zásoba oblečení pouze běžně obnovovala, nebyl by to žádný zázrak. Nebylo by obtížné používat oblečení po všechny ty roky, protože dětské šaty by se mohly předávat mladším dětem a dospělí by mohli mít k dispozici zásobu šatů po tom, kdo zemřel. Počet Izraelitů byl na konci putování po pustině skoro stejný jako na jeho počátku, a proto zásoba oblečení byla zřejmě v pořádku po celých 40 let. — 4. Mojž. 2:32; 26:51.

• 14:21 — Proč nemohli Izraelité jíst „jakékoli mrtvé tělo“, když je mohli dávat cizímu usedlíkovi nebo prodat cizinci?

Jehova měl jako nejvyšší zákonodárce právo dát určitá omezení pouze Izraelitům. Byli pro něj „svatý lid“. Jiné národy nedodržovaly zákaz, aby nejedli zvíře, které zdechlo. Nebylo nic nepoctivého dát nevykrvácenou zdechlinu cizímu usedlíkovi nebo ji prodat cizinci, protože Izraelité nic nezkreslovali a příjemce nebo kupec jednal dobrovolně. Je možné dodat, že 5. Mojžíšova 14:21 je v souladu se 3. Mojžíšovou 17:10, která zakazovala cizímu usedlíkovi jíst krev. Cizí usedlík, který byl proselyta, nesměl jíst krev, ale tento zákaz se nevztahoval na cizího usedlíka, který nebyl úplně proselyta. Takový člověk mohl upotřebit nevykrvácenou zvířecí zdechlinu, na niž by věrný Izraelita nebo proselyta pohlížel jako na nečistou.

• 17:5–7 — Proč se vyžadovalo, aby se proti člověku, který byl odsouzen k smrti, zvedla nejprve ruka svědka?

Každý Izraelita měl být horlivý pro pravé uctívání a měl úzkostlivě prosazovat, aby organizace zůstala čistá a aby nikdo nepřiváděl pohanu na Jehovovo jméno. Svědkové měli takovou horlivost projevovat tím, že se ujímali vedení při výkonu rozsudku. (Srovnej 4. Mojžíšovu 25:6–9; 5. Mojžíšovu 13:6–11.) Jednou věcí bylo ovšem proti někomu svědčit, a zcela něčím jiným někoho usmrtit. Svědek si to musel velmi pečlivě rozmyslet, když podával důkaz, a jenom zlý člověk by podával falešné svědectví, protože věděl, že bude první, kdo bude toho muže či tu ženu usmrcovat. Svědkové Jehovovi mohou uplatňovat tyto zásady, když horlivě usilují o čistotu sboru a také velmi pečlivě podávají pravdivé svědectví. Každý z nás se nakonec bude zodpovídat nejvyššímu soudci, Jehovovi. — Matouš 12:36,37.

• 22:5 — Je vzhledem k tomuto zákazu vhodné, aby žena nosila kalhoty?

Zřejmým účelem tohoto zákona bylo, aby se zabránilo pohlavnímu zneužití a aby nenastaly rozpaky při určování pohlaví. Normální muž chce vypadat jako muž a žena jako žena, pokud jde o vzhled i o oděv. Kdyby Izraelita jednal proti tomuto smyslu pro to, co je vhodné, mohlo by ho to vést k homosexualitě. I když tehdy muži i ženy nosili podobná roucha, byly tyto oděvy pro muže a pro ženy rozdílné. Podobně dnes v některých částech země nosí muži i ženy kalhoty, které však mají pro každé pohlaví jiný střih. Zásada v tomto textu nezakazuje křesťanské ženě nosit někdy kalhoty, když například pracuje kolem domu nebo v hospodářství. A podle místních zvyků a potřeb mohou být kalhoty také žádoucím oděvem ve velmi chladném podnebí. Bible radí ženám, aby „se zdobily dobře upravenými šaty se skromností a zdravou myslí“. — 1. Tim. 2:9,10.

• 24:6 — Jestliže by si někdo vzal do zástavy ruční mlýn, nebo jeho horní mlýnský kámen, proč to bylo, jako by si vzal duši?

Chléb se obvykle pekl denně a obilí se často muselo semlít na mouku. Denní chléb pro rodinu byl tedy závislý na ručním mlýnu. Boží zákon tak milosrdně zakazoval, aby někdo vzal druhému ruční mlýn nebo jeho horní mlýnský kámen. Kdyby někdo vzal mlýn nebo mlýnský kámen, připravil by rodinu o denní chléb a to by znamenalo, že odebral „duši“ nebo „prostředky k životu“.

ZÁVĚREČNÉ PROSLOVY, PÍSEŇ A POŽEHNÁNÍ

• 32:39 — Jak je možné, že kromě Jehovy nejsou žádní bohové, když Jan 1:1 říká, že „Slovo bylo u Boha a Slovo bylo bohem“?

Tyto texty hovoří o naprosto rozdílných věcech. Deuteronomium 32:39 zdůrazňuje, že falešní bohové se nijak nepodílejí s pravým Bohem, Jehovou, na jeho záchranných skutcích. Nejsou schopní osvobodit své ctitele od pohromy, a takoví bohové nebyli s Jehovou při ničem, co dělal. I když „Slovo“ je bůh neboli někdo mocný, nestojí v odporu proti Jehovovi ani nejedná jako jeho sok, jak to bylo v případě falešných bohů. — 5. Mojž. 32:2, 37,38.

• 33:1–29 — Proč při tomto požehnání nebyla zmínka o Simeonovi?

Simeon a Levi spolupracovali na krutém činu, a i když dostali podíly v Izraeli, nebyly stejné jako podíly jiných kmenů. Levité dostali 48 měst po celé zemi, kdežto podíl Simeona byl obklopen územím Judy. (1. Mojž. 34:13–31; 49:5–7; Jozue 19:9; 21:41, 42) Když tedy Mojžíš obrátil svoji pozornost k Judovi, dobře věděl, že k němu byl připojen podíl Simeonův. Kromě toho spadal kmen Simeona pod všeobecné požehnání: „Šťastný jsi, Izraeli! Kdo je jako ty, lid, který se raduje ze záchrany v Jehovovi?“ — 5. Mojž. 33:29.

TRVALÁ POMOC JEHOVOVÝM SLUŽEBNÍKŮM

Deuteronomium přináší trvalý užitek Jehovovým služebníkům a my z něho můžeme vytěžit hodnotné pokyny. Například při vstupu do Kanaánu se Jozue přesně řídil radami, které jsou zaznamenány v této knize. Podobně bychom měli i my ochotně přijímat božské vedení. (5. Mojž. 20:15–18; 21:23; Jozue 8:24–29) Ježíš Kristus citoval z 5. Mojžíšovy, když úspěšně odporoval satanovi. I my uznáváme podobně jako Ježíš, že člověk bude žít z Jehovových výroků, že nesmíme zkoušet Boha a že musíme prokazovat svatou službu jemu samotnému. — Mat. 4:1–11; 5. Mojž. 5:9; 6:13, 16; 8:3.

Tato kniha označuje Jehovu jako Boha, který vyžaduje výlučnou oddanost. (5. Mojž. 4:24; 6:15) Také prohlašuje: „Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou životní silou.“ (5. Mojž. 6:5) Deuteronomium nás v podstatě vybízí, abychom sloužili Jehovovi věrně. Kéž mu tedy prokazujeme svatou službu s upřímnou radostí!